Česko hledá elektrárnu
Česko hledá elektrárnu. Značka: spěchá. Nízkoemisní a stabilní provoz nezávislý na počasí výhodou. Energetika prochází bezprecedentní revolucí, o jejíž konkrétní podobě toho zatím moc nevíme. Jisté je jen to, že to nebude snadné, levné ani rychlé. Jaký mají potenciál a limity moderní technologie? Lze některé elektrárny, které se již úspěšně prosadily na trhu, považovat za samospasitelné? Nebo budeme muset najít vhodnou kombinaci zdrojů?
První česká energetická reality show hledá odpovědi právě na tyto otázky. Vydejte se s moderátorem Karlem Kašákem do českých i zahraničních elektráren a udělejte si vlastní názor! A protože neodmyslitelnou součástí každé epizody jsou ankety, můžete ho rovnou konfrontovat s názory lidí na ulici.
Poslouchejte na podcastových platformách
„Řeknu vám, že na tom nejlépe vidíte ten pokrok. Já pamatuji, že touto dobou se vždy ve vsi objevil dráteník ze Slovenska. A dneska, panečku, jaderná energie.“ Ne nadarmo otevírá moderátor Karel Kašák závěrečný díl druhé řady Česko hledá elektrárnu ON TOUR parafrází předsedy JZD z filmu Vesničko má středisková. Zatímco česká energetika zaspala dobu a řítí se do bezprecedentní krize, ta slovenská už je takřka dekarbonizovaná. A vděčí za to jádru, obnovitelných zdrojů má ještě méně než my.
Díky spuštění třetího bloku jaderné elektrárny Mochovce dosáhlo Slovensko už vloni po 16 letech soběstačnosti ve výrobě elektřiny, letos si bude moci dovolit vypnout poslední uhelnou elektrárnu a až příští rok spustí čtvrté Mochovce, bude mít podobně jako Francie impozantních 70 % produkce z jádra. Že má výstavba zpoždění přes 30 let? Úšklebek není na místě, temelínská trojka a čtyřka se ani nezačaly stavět (byť se s nimi od začátku počítalo!) a v následujících letech se o to horko těžko teprve budeme snažit… Vodní elektrárnu Gabčíkovo s instalovaným výkonem 720 MW pak můžeme našim východním sousedům opravdu jen závidět.
Poslední díl cestovatelské řady naší reality show však nabízí mnohem víc, než jen inspirativní pohled na energetiku. Navštívili jsme také „polovypnutou“ hliníkárnu Slovalco, jedinou na území někdejšího Československa. Před rokem a půl musela po 70 letech kvůli vysokým cenám elektřiny zastavit primární výrobu hliníku a propustit skoro dvě třetiny zaměstnanců. Od té doby pouze recykluje a je symbolem evropské ekologické politiky, která zatím nevede k dekarbonizaci, ale deindustrializaci Evropy.