Tiskové zprávy
1. října 2024
Tisková zpráva Datarun, 1. 10. 2024
Česko má 4. nejvíce zpolitizované zdravotnictví v EU. Je v něm dlouhodobě nejméně nestátních peněz
Česko dává z nestátních (soukromých) peněz na péči o zdraví jen 1,3 % HDP. Méně dávají jen v Chorvatsku, a i to jen v posledních 3 letech. Dlouhodobě dává Česko nejméně. I to vede k tomu, že péče o zdraví je v Česku financována z 85,3 % ze zdrojů, o kterých se nerozhodují přímo lidé, ale jsou odkázáni na volební a politické tahanice politiků, kdo kolik na zdravotnictví přispěje. V tak citlivé oblasti jako zdraví je to veliké riziko, být odkázáni 4. nejvyšší měrou v EU na výsledek politického boje. Více (dobrovolných) peněz by znamenalo bezpečnější systém, který by nijak nezhoršil stávající péči pro ty, kteří dobrovolně přispívat nechtějí.
Proč mají v Česku nestátní peníze ve zdravotnictví špatné jméno?
V Česku převládá strach, že více soukromých peněz ve zdravotnictví by znamenalo, že by každý volič musel platit za zdravotnictví ještě více než nyní. Tak je proti soukromým penězům odpor, když si lidé neuvědomují, že více soukromých peněz může znamenat i více dobrovolných peněz od těch, kteří si za něco připlatit chtějí. A standard péče pro ty, kteří soukromé peníze vydat nechtějí, může být zachován v plné výši. Dokonce se může zlepšit, pokud bude ve zdravotnictví obecně více (dobrovolných) peněz – něco z těch přidaných peněz „zbude“ i na ty, kteří více platit nechtějí.
Co říkají data o nestátních (nepolitických) penězích v evropském zdravotnictví?
Kdyby se Česko v objemu nestátních peněz ve zdravotnictví pohybovalo někde „uprostřed“ EU, mohli bychom si říci, že máme „typickou“ strukturu zdravotnictví a nijak se zásadně nelišíme ani tím, ani opačným směrem. Tak proč se tím zaobírat, vždy jsou nějaké závažnější problémy…
Ve skutečnosti je ale Česko na samém chvostu, a děláme tak něco zásadně jinak než ostatní.
Podle dat OECD (viz poznámky pod čarou č.1) z nejčerstvějšího roku, o kterém máme data, dává Česko do svého zdravotnictví nejméně nestátních zdrojů (podle velikosti celé ekonomiky) ze všech zemí EU. Jenom Chorvatsko nyní dává o něco méně – ale ne dlouhodobě, jen v posledních 3 letech. Před tím jsme dlouhodobě byli vždy zemí s nejmenším podílem nestátních zdrojů. Dáváme jich do zdravotnictví jen necelé 1,3 % HDP, méně než polovinu v porovnání s Belgií, Bulharskem, Řeckem či Portugalskem. A to se přitom do těchto peněz započítávají i výdaje „na zdraví“ obecně, vč. například nákupu vitaminů a doplňků stravy. Ve vlastním zdravotnictví (viz poznámky pod čarou č.2) je tím pádem nestátních peněz ještě méně.
Není to ale výhoda mít zdravotnictví tak štědře financované státem?
Někdo by mohl brát onu nízkou částku nestátních peněz v českém zdravotnictví jako výhodu, že „stačí“ tak málo ze soukromých peněz a že tolik toho pokryjí veřejné výdaje. Ale spoléhat se na státní peníze je velice nebezpečné.
Když (podle stejných dat OECD) spočítáme, jaký podíl celkových výdajů na zdraví pokryjí peníze z rozpočtu a všech povinných odvodů (samozřejmě včetně zdravotního pojistného), tak vidíme, že v Česku je podíl těchto „státních“ peněz 4. nejvyšší v EU. A to jsme přitom jen velice těsně za 3. místem Chorvatska, od kterého nás dělí jen zhruba 0,1 %. Zobrazený rozdíl o 0,2 % existuje až po zaokrouhlení.
Čím je velký podíl „státních“ peněz nebezpečný?
Zdravotní systém je velice citlivé téma pro občany státu, a zejména pro ty nejzranitelnější. Ti potřebují mít pocit stability a aspoň nějaké jistoty. České zdravotnictví je ale místo toho více než jinde v Evropě závislé na politických rozhodnutích – kolik se která politická reprezentace rozhodne dávat na zdravotní péči, ze státního rozpočtu či nastavením povinných odvodů na zdravotní pojištění. Uživatelé zdravotního systému se tak stávají rukojmími citového boje i předvolebního a dlouhodobější jistota nezávislá na rozhodnutích politiků v systému chybí.
Vyšší míra dobrovolných soukromých peněz (které by byly v systému navíc nad současný rámec) by českému zdravotnímu systému umožnilo menší závislost na rozhodnutích politiků. Nijak by přitom neohrozila úroveň a rozsah péče o ty, kteří by zůstali jen u povinných odvodů.
_________________________________________________________________________________________________________
1) Třídění zdrojů financování zdravotnictví v jednotlivých zemích na „státní“ (z veřejných zdrojů + povinných odvodů) a „nestátní“ (dobrovolná připojištění a přímé výdaje z peněženek klientů), se u OECD a Eurostatu liší jen minimálně. Metodika OECD má ale tu výhodu, že podle ní můžeme srovnat i jiné země světa. Navíc OECD podle ní měří i členy EU kteří nejsou členy OECD (Chorvatsko, Bulharsko, Rumunsko). Z měření byly vyloučeny Lucembursko a Irsko, jako standardně z každého měření, které měří podíl čehokoli na HDP. Tyto země mají kvůli způsobu měření svůj HDP zcela nesouměřitelný s ostatními zeměmi a většinou ho ani samy nepoužívají pro hospodářskou politiku.
2) Výdaje na zdravotnictví tvoří drtivou většinu zde znázorněných výdajů „na péči o zdraví“ obecně. Proto jsou v tvrzeních této tiskové zprávy tyto termíny do velké míry zaměnitelné.
_________________________________________________________________________________________________________
Kontakt:
Petr Bartoň, autor podcastu SníDaně o nových číslech kolem nás
608 875 999
Datarun je již více než rok existující platforma, jejímž cílem je péče o lepší práci s daty v českém veřejném prostoru. Datarun také publikuje výsledky vlastních analytických studií na palčivá témata a produkuje řadu tematicky různých podcastů a newsletterů na datarun.cz.