Evropské peřeje 57

Po sto letech opět do Paříže („kde je k nebi blíže“)

Stručné ohlédnutí za historií letních olympiád, část II.

Martin Kovář

Po týdnu se ještě jednou vracím k historii letních olympijských her, jejíž první část jste si mohli přečíst minulé úterý. Tentokrát se budu, alespoň ve stručnosti, věnovat „největšímu světovému svátku sportovců“ od konce šedesátých let minulého století do současnosti, tj. letním olympiádám od Mexika v roce 1968 až po letošní Paříž, se všemi jejich vrcholy i pády, radostmi, zklamáními i skutečnými tragédiemi. Tím vůbec nehorším, co olympijské hry v tomto období potkalo, byl mimo jakoukoli pochybnost teroristický útok na izraelské sportovce a funkcionáře na hrách v Mnichově v roce 1972; nejlepší hry se pak konaly v Soulu v roce 1988, v Barceloně v roce 1992 a v Londýně v roce 2012. Tak pojďme na to.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 30. července 2024

Tak i tak nezapomenutelné Mexiko

Po „zlaté olympijské éře“ (1952–1964, tj. od Helsinek po Tokio) se na konci šedesátých let nad olympiádami začínalo znovu pomyslně smrákat. Hry v Mexiku (1968), tolik úspěšné pro naše sportovce, zejména pro sportovní gymnastku Věru Čáslavskou, a památné legendárním „letem amerického dálkaře Boba Beamona k nesmrtelnosti“, poznamenal jednak tzv. tlatelolcouský masakr (zastřelení desítek studentů a jejich sympatizantů rebelujících proti špatné sociální situaci v zemi a, v souvislosti s tím, i proti pořádání her), jednak protesty proti rasové diskriminaci ve Spojených státech a přihlášení se amerických atletů Tommieho Smithe a Johna Carlose k hnutí Black Power na stupních vítězů (za což byli z her oba vyloučeni); v paměti zůstal i tichý protest již zmíněné Věry Čáslavské proti okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy, stejně jako její „mexický sňatek“ s fenomenálním běžcem Josefem Odložilem, držitelem stříbrné medaile v běhu na 1500 metrů z Tokia a finalisty v téže disciplíně z Mexika.

Mnichovská tragédie a montrealský krach

Na mnichovské hry z roku 1972 se bude, bohužel, už navždy vzpomínat především kvůli zavraždění jedenácti izraelských olympioniků teroristy z palestinské organizace Černé září, a nikoli kvůli fantastickým sportovním výkonům (například amerického sedminásobného zlatého medailisty z plaveckého bazénu Marka Spitze), zatímco montrealská olympiáda z roku 1976 zůstane, bohužel, v paměti hlavně jako ta, kvůli níž město téměř finančně zkrachovalo a splácelo dluhy ještě několik desetiletí (a nikoli jako ta, jíž dominoval fenomenální kubánský běžec Alberto Juantorena, který dostával, vzhledem k tomu, že byl ze „spřátelené socialistické Kuby“, velký mediální prostor i v Československu).

Bojkot, a ještě jednou bojkot

Další dvě olympiády, moskevskou (1980) a losangeleskou (1984), pro změnu osudově poznamenal bojkot západních států v čele s USA v prvním, a ze strany tzv. „socialistického tábora“ ve druhém případě. Jak v roce 1980, tak o čtyři roky později to „odnesli“ logicky především sportovci. Osobně nikdy nezapomenu, jak největší z českých medailových nadějí, atletky Jarmila Kratochvílová a Helena Fibingerová, odříkávaly s přeskakujícím hlasem a se strnulým pohledem se slzami na krajíčku do kamery, že naprosto chápou rozhodnutí nejvyšších stranických orgánů neúčastnit se her ve městě a v zemi, jež „není schopna zajistit sportovcům ze socialistických zemí bezpečí…“ Zatímco k hlavním hrdinům moskevských her patřil například vítěz v běhu na pět a na deset kilometrů, Etiopan Miruts Yifter, losangeleské hry ovládl fenomenální Američan Carl Lewis, který získal čtyři zlaté medaile v atletice (v běhu na sto metrů, na dvě stě metrů, ve štafetě na čtyřikrát sto metrů a ve skoku do dálky), čímž zatím jako poslední napodobil legendárního Jesseho Owense z berlínských her v roce 1936.

Slasti i strasti her na přelomu milénia

Hry v jihokorejském Soulu (1988) a zejména ve španělské, respektive katalánské Barceloně (1992) jsou naopak dodnes, po právu, chápány jako jedny z nejlepších, hlavně díky neobyčejně pohodové, přátelské atmosféře a – takřka úplné – absenci politiky v tom špatném slova smyslu, stejně jako hry ze Sydney (2000) a z Athén (2004), navzdory, ve druhém případě, poněkud kolabující organizaci, jež byla pro řecké pořadatele příznačná. Olympiáda v Atlantě z roku 1996, tzv. „coca-colové hry“ (Coca-Cola Games, podle hlavního sponzora), byla pro změnu první, která proběhla takřka úplně na komerční bázi (díky financím soukromého sektoru), zatímco na těch následujících se podílely jak veřejný, tak soukromý sektor, což vedlo k dalšímu posílení komercializace a v některých případech generovalo korupci.

Ošklivou ránu olympijské myšlence, tak jak ji chápal Pierre de Coubertin a jak ji chápu i já, zasadily olympijské hry v Pekingu v roce 2008. Nešlo zdaleka pouze o to, že po Berlínu v roce 1936 a po Moskvě v roce 1980 MOV znovu svěřil pořadatelství zemi s totalitním režimem, nechvalně proslulým arogantním porušováním lidských práv a hodnot, jež by měly být olympijskému hnutí vlastní, ale i o pro mě odpudivou megalomanii, jíž se vyznačovaly, jakkoli po organizační stránce fungovaly, mohu-li soudit, téměř dokonale. Většina sportovců to tak jako já nevnímala, ani to ale na skutečnosti, že to tak reálně bylo, nic nemění.

Další londýnské „vzkříšení“

O to větší nadšení vzbudil způsob, jakým k pořadatelství her přistoupil v roce 2012 již potřetí (1908 a 1948, viz předchozí Evropské peřeje), Londýn. Také tentokrát se mluvilo a psalo o „záchraně olympijské myšlenky“. „Malé“, ve srovnání s Pekingem skromné a nevýslovně „přátelské“ hry, jež navíc rozhodujícím způsobem přispěly ke kultivaci části zanedbaného východního Londýna, tzv. East Endu, ukázaly, jak by se mohlo olympijské hnutí dále rozvíjet a jak by mohly a měly vypadat moderní hry 21. století. Na srdečnou atmosféru a velké množství nesmírně vstřícných dobrovolníků, z nichž mnozí si vzali v práci dovolenou, aby mohli městu při hrách pomoci, se nedá nikdy zapomenout. I proto bývá Londýn po právu označován za „hlavní město mezinárodního olympijského hnutí“.

Karneval v Riu de Janeiru…

Jakkoli rozumím tomu, proč pořadatelství olympiády v roce 2016 získalo brazilské Rio de Janeiro – jihoamerický kontinent čekal na hry vskutku „nekonečně dlouho“ –, šlo v řadě ohledů o rozhodnutí kontroverzní (podobně jako třeba přidělení fotbalového šampionátu v roce 2022 Kataru). Olympiáda byla nejen nesmírně nákladná (a přípravy doslova „provázané“ s korupcí), ale navíc nepříjemně poznamenaná velikým sociálním napětím, vysokou kriminalitou v zemi a virem zika. Sportovci si hry nicméně většinou pochvalovali, stejně jako nenapodobitelnou „karnevalovou náladu“, která k této brazilské megapoli se sochou Ježíše Krista na hoře Corcovado prakticky „odnepaměti“ neodmyslitelně patří.

…a covidový smutek v Tokiu

Jen málokdy se některé olympijské město chystalo na hry tak pečlivě jako japonské Tokio v roce 2020. Japonci vnímali závazek z předchozích her z roku 1964, jež se staly v dějinách země mezníkem a pomyslným přechodem k moderní éře, velmi silně a všechno nasvědčovalo tomu, že olympiáda, kterou připraví, bude, jak si přáli, „dokonalá“. Covidová pandemie, která především v roce 2020 zastavila celý svět, ale udělala čáru přes rozpočet i olympijským hrám. Fakt, že se hry v roce 2021 přese všechno konaly, bylo malým, co malým, spíše velkým zázrakem. Na hlediště sportovišť, jež zela ve většině případů prázdnotou (covid stále ještě znemožňoval účast více lidí pohromadě), byl nesmírně, ale nesmírně smutný pohled, navíc o to bolestnější, že hry přinesly spoustu vynikajících výkonů, které se zapsaly do historie olympiád.

Paříž, Los Angeles a jak to bude dál

Pokud jde o další letní olympiády, tzv. kandidátských měst bylo nakonec tak málo (Boston, Hamburk, Řím a Budapešť své nabídky, respektive žádosti o pořádání her v roce 2024 z různých důvodů stáhly), že MOV nemohl jinak než přidělit hry v roce 2024 Paříži a ty v roce 2028 americkému Los Angeles, jež bylo pro ten rok jediným zájemcem; v roce 2032 se hry uskuteční v australském Brisbane, jež bylo rovněž jediným městem, ochotným je uspořádat… Časy, kdy se o pořadatelství her sváděly oficiálně i za scénou (jen si vzpomeňte na britského premiéra Tonyho Blaira a francouzského prezidenta Jacquesa Chiraka před hlasováním o hry v roce 2012) tuhé boje, dávno skončily.

Zatímco pro sportovce zůstávají olympiády i nadále vrcholem jejich mnohaletého úsilí a snažení a úspěch na nich znamená pro ty nejlepší z nich čest, slávu i ekonomický profit, pro všechny „ostatní“, tj. pro média, pro byznys a pro mezinárodní olympijské hnutí jako takové, je to také, přiznejme si to, i velký kšeft. Já tuto skutečnost, aby mi nebylo špatně rozuměno, nekritizuji, jen ji konstatuji, vědom si toho, že dnešní svět je, jaký je, a že k němu finanční či komerční stránka velkých sportovní akcí, ať chceme nebo ne, neodmyslitelně patří. Zda tomu tak bude i nadále, si netroufnu odhadnout, spíš ano, tedy přinejmenším do té doby, dokud se najdou města a země ochotná, respektive ochotné je pořádat. Víte ale, jak to s podobnými odhady bývá, nakonec je vždycky všechno jinak…

Na závěr už jen poznámka či spíše přání, jež je navýsost jednoduché: Ať se Hry XXXIII. olympiády v Paříži vydaří, ať jsou plné skvělého sportu a úspěchů včetně českých závodnic a závodníků, ať na v nich bude co nejvíc „coubertainovského ducha“, a ať se, to hlavně, nikomu nic nestane. Podaří-li se zajistit bezpečnost všech, kteří na hrách závodí a kteří na ně přijedou jako diváci, bude vyhráno. Je trochu smutné, že musíme přát olympijskému hnutí hlavně tohle, svět ale už dávno není bezpečné místo pro život, pokud jím vůbec kdy byl, jen si vzpomeňme na Mexiko v roce 1968 nebo na Mnichov 1972…

Tak ať vše dobře dopadne a ať je budoucnost mezinárodního olympijského hnutí co nejlepší.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.