Civilizační fórum 55

Miroslav Bárta, 19. července 2024

Noc, kdy byla vyvražděna ruská královská rodina

Před několika dny jsme si mohli připomenout mimořádnou a hrůzyplnou událost, kterou bylo vyvraždění celé královské rodiny Romanovců. Brutální poprava ruské carské rodiny Romanovců je mrazivou epizodou, která znamenala tragický konec jedné éry a začátek nové bouřlivé kapitoly ruského národa. V časných ranních hodinách 17. července 1918 byli car Mikuláš II., jeho manželka Alexandra Fjodorovna, jejich pět dětí (Olga, Taťána, Marie, Anastázie a Alexej) a čtyři věrní podřízení zavražděni ve sklepě Ipaťjevova domu v Jekatěrinburgu, městě na Urale. Tato tragédie byla vyvrcholením řady událostí, které započaly únorovou revolucí v roce 1917, jež donutila Mikuláše II. abdikovat na trůn.

Pište na autori@datarun.cz

Mikuláš II., poslední ruský car

Otcem Mikuláše II. byl Alexandr III. - předposlední car Ruska, vládnoucí v letech 1881–1894. Byl známý svým konzervativním a autokratickým přístupem k vládnutí a silným odporem vůči liberálním reformám. Během jeho vlády se Rusko stalo významnou vojenskou a průmyslovou mocností, ale zároveň se prohloubily sociální a politické problémy, které nakonec vedly k revoluci v roce 1905. Bylo to jeho politika, která de facto zabránila Rusku v modernizaci a svým způsobem vytvořila podhoubí pro tragické události, které vedly ke konci vlády jeho rodiny…

Jeho politika se vyznačovala zejména rusifikací, autokracií a konzervatismem. Alexandr III. potlačoval kulturní a jazykovou rozmanitost ve své říši a prosazoval ruštinu a pravoslaví; bezohledně upevňoval carskou moc a omezoval občanské svobody a v neposlední řadě zásadně potlačoval liberální a demokratické myšlení a reformy. Alexandr III. zemřel v roce 1894 a nástupcem se stal jeho syn Mikuláš II., poslední ruský car.

Mikuláš II. Alexandrovič Romanov byl složitou osobností a jeho vláda byla poznamenána jak jeho osobní tragédií, tak narůstajícími politickými konflikty. Car Mikuláš se narodil v roce 1868, ale od počátku se nepočítalo s tím, že by někdy vládl. Byl totiž mladším z bratrů – jeho starší bratr Alexandr byl tím, kdo měl jednoho dne na trůn po otci nastoupit. Alexandrova předčasná smrt v roce 1894 však vynesla Mikuláše do centra pozornosti a on nastoupil na trůn ve věku 26 let.

Mikuláš II. byl popisován jako jemný a dobrosrdečný muž, oddaný své rodině a hluboce věřící. Byl milujícím manželem své ženy Alexandry Fjodorovny a starostlivým otcem jejich pěti dětí. Byl však také považován za slabomyslného, nerozhodného a snadno ovlivnitelného svými rádci a svou svéhlavou manželkou.

Mikuláš byl přesvědčeným zastáncem autokracie, absolutní vlády panovníka. Bránil se jakýmkoli pokusům o omezení své moci nebo zavedení demokratických reforem, protože věřil, že jeho autorita je dána Bohem. Tato neústupnost se nakonec ukázala být jeho zkázou.

Jeho vláda byla provázena řadou krizí a problémů, které nakonec vedly k pádu jeho dynastie. Rusko-japonská válka v letech 1904-1905, zakončená ponižující porážkou Ruska, vyvolala rozsáhlé nepokoje a vedla k první ruské revoluci v tomtéž roce. Přestože byl Mikuláš nucen učinit některé ústupky, například vytvořit parlament (dumu), zůstal věrný autokratické vládě a brzy od svých slibů o reformách upustil. Možná právě tento rok a jeho neschopnost vnímat změny ve společnosti a ve světě stály u zrodu blížící se tragédie.

Vypuknutí první světové války v roce 1914 ještě více prohloubilo sociální a ekonomické problémy, kterým Mikuláš a jeho režim čelili. Válečné úsilí se ukázalo být pro Rusko katastrofou, která si vyžádala miliony obětí a rozsáhlé hospodářské potíže. Mikulášovo rozhodnutí osobně převzít velení armády v roce 1915 se ukázalo jako osudová chyba, neboť byl obviňován z vojenských neúspěchů a zhoršující se situace na domácí frontě.

Jednou ze symptomatických postav tehdejší doby a situace u dvora byl Grigorij Jefimovič Rasputin (1869–1916) - ruský mystik a samozvaný léčitel, který se stal kontroverzní postavou díky svému vlivu na posledního cara Mikuláše II. a jeho rodinu, zejména jeho manželku.

Rasputin se narodil v rolnické rodině na Sibiři. Jeho mládí bylo poznamenáno divokým životním stylem, opilstvím a drobnými krádežemi. Později se však obrátil k náboženství a stal se poutníkem putujícím po Rusku a navštěvujícím různá svatá místa. Během těchto cest získal pověst "svatého muže" a léčitele, který dokáže uzdravovat nemocné a předpovídat budoucnost.

V roce prohry s Japonskem – 1905 – se Rasputin seznámil s carskou rodinou a brzy si získal jejich důvěru díky své údajné schopnosti zmírňovat krvácení careviče Alexeje, který trpěl hemofilií. Rasputin se stal blízkým přítelem carevny Alexandry Fjodorovny, která ho považovala za Božího posla a spoléhala na jeho rady. Rasputinův vliv na cara a carevnu byl značný. Radil jim v osobních i politických záležitostech a jeho názory často ovlivňovaly rozhodnutí cara. Během první světové války, kdy byl car Mikuláš II. na frontě, Rasputinův vliv na domácí politiku ještě vzrostl. Jeho nekompetentní rady a intriky přispěly k chaosu a nespokojenosti v zemi. To vše, v kombinaci s jeho neortodoxními náboženskými názory, zhýralým životním stylem a politickými intrikami, vedlo k narůstajícímu znepokojení řady členů ruské elity. Rasputin byl obviňován z různých zločinů, včetně znásilnění a podvodů.

V roce 1916 se skupina šlechticů rozhodla Rasputina zavraždit. 29. prosince ho pozvali na večírek do paláce Felixe Jusupova, kde ho otrávili, postřelili a nakonec hodili do řeky Něvy. Rasputinova smrt však nedokázala zabránit úpadku carského režimu. O několik měsíců později vypukla únorová revoluce, která svrhla cara a vedla k nastolení prozatímní vlády.

Pád a poprava dynastie Romanovců

Únorová revoluce roku 1917 v Rusku byla vyvrcholením dlouhodobé nespokojenosti, neschopnosti budovat zemi a reagovat na velké geopolitické proměny světa. Carský režim ztrácel legitimitu i podporu dvorských elit. To vše vyústilo v jeho svržení. Byly to zejména čtyři dlouhodobé faktory, které vedly k úpadku carské vlády.

Carské Rusko bylo autokracií, kde veškerá moc spočívala v rukou panovníka. Neexistovaly demokratické instituce ani svobody, což vedlo k frustraci a nespokojenosti obyvatelstva. Ruská společnost byla hluboce rozdělená mezi bohatou aristokracii a chudé rolníky a dělníky. Sociální rozdíly a faktický rozpad společenské smlouvy byly jedním slovem otřesné a vedly k rostoucímu napětí. Přestože Rusko procházelo na počátku 20. století industrializací, stále zaostávalo za západními zeměmi. Ekonomické problémy - nedostatek půdy pro rolníky a špatné pracovní podmínky pro dělníky, přispívaly k hluboké a všeobecně rozšířené frustraci. Zatímco v západní Evropě byl technologický pokrok příčinou vzestupu dělnické třídy i středních vrstev, v Rusku vedl k jeho stále většímu zaostávání, protože byl vnímám velmi negativně až protistátně. Konečně v Rusku hrál zásadní roli i politický radikalismus. Rozvíjely se různé politické směry, včetně liberálů, socialistů a bolševiků, kteří kritizovali carský režim a požadovali systémové změny předpokládající odstranění královské rodiny.

Nadcházející revoluce měla vše, co potřebovala. První světová válka prohloubila existující problémy. Rusko utrpělo obrovské ztráty na životech a materiálu, ekonomika se zhroutila a obyvatelstvo trpělo zaoufalým nedostatkem potravin a dalšího zboží. Car byl považován za slabého a nekompetentního vládce. Jeho neoblíbenost ještě vzrostla kvůli vlivu Rasputina, který byl považován za zkorumpovaného a nemravného rádce, který svedl na scestí celou carskou politiku. Zatímco toto byly dlouhodobé příčiny, demonstrace žen se stala spouštěčem: Dne 23. února (ruského 8. března) 1917 vyšly do ulic Petrohradu ženy demonstrovat za "chléb a mír". Tato demonstrace se stala poslední kapkou. Zrodila se revoluce, ke které se záhy přidali i dělníci a vojáci.

Ta začala typicky rusky, chaoticky a spontánně. Demonstrace a stávky se nejprve rychle rozšířily po celém Petrohradě a následně do dalších měst. Carská vláda ztratila kontrolu nad situací a armáda se odmítla postavit proti demonstrantům. Dne 2. března (15.března) car Mikuláš II. abdikoval, a tím skončila vláda dynastie Romanovců. Únorová revoluce vedla ke svržení carského režimu a nastolení prozatímní vlády. Ta ale nedokázala vyřešit problémy země a v říjnu 1917 byla svržena bolševiky v další revoluci, která vedla k nastolení sovětské moci.

Mikuláš a jeho rodina byli po únorové abdikaci nejprve umístěni do domácího vězení v Alexandrovském paláci v Carském Selu, městě nedaleko Petrohradu. Když se však politická situace v Rusku zhoršila a k moci se dostali na podzim roku 1917 bolševici, byli Romanovci přestěhováni do Tobolska, odlehlého města na Sibiři. Vedle cara, carevny a jejich sloužících bylo v zajetí i všech pět jejich – vesměs dospělých či dospívajících dětí – čtyři dcery a jediný syn: Olga Nikolajevna (1895–1918) byla nejstarší dcerou, milovanou pro svou laskavost a inteligenci; Taťána Nikolajevna (1897–1918), považovaná za nejkrásnější z dětí; Marie Nikolajevna (1899–1918), známá svou veselou povahou a láskou k dětem, Anastázie Nikolajevna (1901–1918), nejmladší dcera, proslulá svým humorem a “raubířstvím”. Následník trůnu Alexej Nikolajevič (1904–1918) byl jediným synem, který byl postižen hemofilií.

Bolševici v čele s Vladimírem Iljičem Leninem považovali – v rámci své zvrácené logiky – Romanovce za symbol starého režimu a potenciální centrum kontrarevolučních sil. Zpočátku uvažovali o tom, že Mikuláše II. postaví před soud, ale stupňující se občanská válka a narůstající hrozba zahraniční intervence je přiměly k změně strategie. O popravě Romanovců nakonec rozhodl Uralský oblastní sovět, místní bolševický orgán, se souhlasem ústřední vlády v Moskvě.

Jako místo popravy Romanovců byl vybrán Ipaťjevův dům, dvoupatrový kupecký dům v Jekatěrinburgu. Dům byl bolševiky zrekvírován a přeměněn na vězení pro carskou rodinu. Romanovci byli omezeni na několik pokojů v horním patře, zatímco jejich stráže obývaly přízemí. Okna byla zamalovaná, takže místnosti byly tmavé a ponuré. Rodina se musela dělit o jedinou koupelnu a jejich stratvování bylo ubohé. Navzdory těmto těžkostem se Romanovci snažili udržet zdání normality. Udržovali tradici rodinných modliteb, četli knihy, hráli hry a bývalý car se pokoušel i pracovat.

V noci z 16. na 17. července 1918 byli Romanovci a jejich podřízení probuzeni a bylo jim řečeno, aby se rychle oblékli. Poté byli odvedeni do sklepa, kde jim bylo řečeno, aby se postavili ke zdi. Do místnosti vstoupili popravčí, skupina bolševických vojáků vedená Jakovem Jurovským, velitelem Ipaťjevova domu. Jurovskij přečetl nahlas krátké prohlášení, v němž oznámil popravu Romanovců.

Následovala scéna nepředstavitelné hrůzy. Popravčí četa zahájila palbu. První salva zabila Mikuláše II., Alexandru a několik jejich služebníků. Děti však nebyly zabity přímo. Měly na sobě skryté šperky všité do oděvů, které odrazily některé kulky. Vojáci je pak dorazili bajonety, což trvalo několik nekonečných minut.

Těla Romanovců a jejich podřízených byla odvezena do nedalekého lesa, kde byla svlečena, zohavena a polita kyselinou, aby se zabránilo jejich identifikaci. Poté byly ostatky svrženy do důlní šachty a zasypány zeminou. Celý hrůzný čin byl několik let utajován a bolševici vehementně popírali, že by se na zmizení rodiny podíleli.

“Rehabilitace”

Teprve v 90. letech 20. století, po rozpadu Sovětského svazu, byly ostatky Romanovců objeveny a identifikovány pomocí testů DNA. V roce 1998 byly ostatky Mikuláše II., Alexandry a jejich tří dcer oficiálně a s poctami pohřbeny v Petropavlovském chrámu v Petrohradě, tradičním místě odpočinku ruských carů. Ostatky Alexeje a Marie byly objeveny až v roce 2007.

Poprava Romanovců byla, je a nepochybně ještě dlouho zůstane kontroverzním a emotivním tématem. Někteří ji považují za “nezbytný” akt revoluce, jiní ji odsuzují jako brutální a nesmyslný zločin. Romanovci byli ruskou pravoslavnou církví kanonizováni jako mučedníci a jejich tragický osud se stal zosobněním utrpení, které prožíval ruský lid v průběhu 20. století.

Tento zločin také hluboce poznamenal ruské dějiny jako takové. Znamenal konec dynastie Romanovců, která vládla Rusku více než 300 let, a upevnil moc bolševiků vedoucí k rudému teroru, období politických represí a násilí, které bezprostředně následovalo. Osud této královské rodiny budiž jedním z celé řady křiklavých dokladů toho, kam až mohou autoritářské, na zvrácené ideologii založené režimy dojít a jaké mohou být nedozírné důsledky takovýchto zločinů. V tomto případě došlo k tragické proměně světové geopolitiky trvající téměř jedno století, tedy celkem pět lidských generací...

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.