Hollywood, Hollywood! Příběh legendárního nápisu a počátky „továrny na sny“

Amerika ve varu 55

Hollywood, Hollywood!

Příběh legendárního nápisu a počátky „továrny na sny“

Martin Kovář

Dnes si pro jednou odpočineme od politiky a povíme si něco o americké historii, konkrétně o historii amerického filmu, respektive amerického filmového průmyslu (což nemyslím ani v náznaku pejorativně, aby bylo jasno). Začnu světově proslulým (nejen v našem civilizačním okruhu) nápisem HOLLYWOOD, jenž je k vidění v kalifornských Santa Monica Mountains, protože ho sice (skoro) každý zná, ale málokdo o něm tuší něco víc. Totéž ostatně platí i o počátcích slavných hollywoodských studií, kterým se právě proto budeme věnovat rovněž.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 11. července 2024

Nejslavnější nápis na světě?

Na samý úvod je třeba přiznat, že přesně nevíme, odkdy se nápis upozorňující zdánlivě, opakuji, zdánlivě, na filmová studia v Hollywoodu (tzv. Hollywood Sign) objevil. Nejčastěji uváděné datum je nicméně 13. červenec 1923 – proto o něm také v již 55. newsletteru Amerika ve varu píšu dnes –, jisté to ale není; v zásadě je nutné spokojit se s tím, že to bylo někdy během léta 1923, a sice na hoře Mount Lee, která se tyčí nad kaňonem Beachwood Canyon v již zmíněném jihokalifornském pohoří Santa Monica Mountains.

Nápis, vysoký 15,2 metru a dlouhý 137,2 metru, měl navíc jinou podobu, než jaká je ta současná, a sice HOLLYWOODLAND, což naznačuje, že vůbec neodkazoval na filmová studia. Ve skutečnosti šlo o reklamu na developerský projekt v hollywoodském okrsku Los Angeles. Firma Woodruff and Shoults, jež chtěla propagovat svůj smělý záměr – k výstavbě mělo dojít mezi Highland Avenue a Vine Street –, měla za to, že je třeba tímto způsobem povzbudit zájemce o koupi pozemků. Původně se počítalo s tím, že nápis bude funkční pouze rok, maximálně rok a půl, nežli splní svůj účel, nakonec ale bylo všechno jinak.

Pokud jde o provedení nápisu, firma Woodruff and Shoults oslovila pro jeho zhotovení poměrně známou Crescent Sign Company, v jejímž čele stál Thomas Fisk Goff (1890–1984). Nápis byl složen ze tří částí – HOLLY, WOOD a LAND a přišel celkově na 21.200 dolarů (což je necelých čtyři sta tisíc dolarů v letošních cenách). Rostoucí proslulost blízkých studií ale učinila nápis mimořádně přitažlivou turistickou atrakcí, téměř senzací, a proto zůstal na svém místě dodnes.

Příběh nápisu ale není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. V roce 1933 bylo vzhledem k finanční náročnosti vypnuto jeho osvětlení. O jedenáct let později došlo, kromě standardního chátrání, k vážnému poškození písmene H. Podle některých zdrojů za to mohly především povětrnostní podmínky, podle některých vandalismus teenagerů, podle jiných dopravní nehoda, kterou v opilosti spáchal jistý Albert Kothe, jenž měl nápis na starosti. Ať tak či tak, budoucnost v té době již slavného nápisu se zdála být nejistá a spíše neradostná. V září 1949 ale City of Los Angeles Parks Department nápis zrenovoval, a navíc odstranil písmena LAND, takže zbylo jen dnešní HOLLYWOOD, odkazující na celý losangeleský okrsek a, v mysli většiny lidí, na tamní filmová studia. V roce 1978 došlo k celkové rekonstrukci nápisu z trvalejších materiálů (což přišlo na čtvrt miliónu dolarů [bezmála 1,2 miliónu dnes]). Zatím poslední rekonstrukce nápisu proběhla v roce 2005; co bude dál, se teprve uvidí.

Počátky „továrny na sny“

Historie proslulé losangeleské čtvrti ve slunné Kalifornii, již zmíněné „továrny na sny“, začala na přelomu 19. a 20. století, hlavně po roce 1910, kdy se do Los Angeles z řady vesměs praktických důvodů začali z východního pobřeží země stěhovat producenti, režiséři i herci a s nimi celé filmové štáby.

Prvním hraným, černobílým a němým filmem, který zde natočil režisér David Wark Griffith (1875–1948), jeden z nejvlivnějších amerických tvůrců všech dob, bylo melodrama „Ve staré Kalifornii“ (In Old California; 1910); jeho „Mušketýři z Prasečí uličky“ (Musketeers of Pig Alley; 1912) jsou, pro změnu, pokládáni za první americký western. Do dějin kinematografie ale Griffith vstoupil „až“ v roce 1915, respektive 1916 coby tvůrce velkofilmů (tzv. Blockbusters) „Zrození národa“ (The Birth of a Nation) a „Intolerance“ (Intolerance), monumentálních opusů z amerických, to v prvním případě, a světových, to ve druhém případě, dějin. Dnes jsou oba snímky, zejména ten, jenž líčil příčiny, průběh, a hlavně důsledky občanské války, pokládány za kontroverzní (mimo jiné kvůli glorifikaci Ku-Klux-Klanu), Griffith si však navzdory tomu svou pozici mezi předními světovými filmaři udržel.

Zlatá (klasická) éra Hollywoodu

K prvnímu velkému filmovému boomu došlo v Hollywoodu na počátku dvacátých let, právě tehdy začala jeho „zlatá (klasická) léta“. Primárně to přitom byla, aniž bych chtěl opomíjet podíl hereckých hvězd, zásluha mimořádně odvážných, téměř geniálních vizionářů a zároveň tvrdých, bezcitných byznysmenů, kteří stáli u zrodu velkých filmových studií, jako byly Universal Pictures (založena v roce 1912), Paramount Pictures Corporation (1914), Fox Film Corporation (1915, pozdější 20th Century Fox), Goldwyn Pictures (1916), Columbia Pictures (1918), Warner Bros. Pictures (1923), Walt Disney Pictures (1923) a další, z nichž mnohé – po různých fúzích a rozpadech – přetrvaly dodnes.

Jako jeden příklad za všechny lze uvést varšavského rodáka Samuela Goldwyna (vlastním jménem Szmuel Gelbfisz, v USA též Samuel Goldfish; 1879–1974), jenž sice připlul v lednu 1899 za „velkou louži“ takřka bez peněz, vzhledem k neumdlévající píli se ale rychle vypracoval na viceprezidenta v Elite Glove Company (firma na výrobu a prodej rukavic) a následně se přestěhoval do New Yorku. Poté společně se svým švagrem Jessem Louisem Laskym (1880–1958), s Cecilem Blountem DeMillem (1881–1959) a s dnes již prakticky neznámým Arthurem Friendem založili The Jesse L. Lasky Feature Play Company a v prosinci 1913 již v Hollywoodu (spolu)produkovali svůj první hraný film, western s názvem The Squaw Man s Dustinem Farnumem v hlavní roli.

V roce 1916 už byla na světě společnost Goldwyn Pictures a roku 1923, respektive 1924 firma Samuel Goldwyn Productions; v následujícím roce se jméno jejího šéfa objevilo i v názvu budoucího produkčního „giganta“ – Metro-Goldwyn-Mayer, třebaže s ní neměl téměř nic společného. V dalších letech Goldwyn, jeden z neúspěšnějších nezávislých producentů v Hollywoodu, spolupracoval s nejnadanějšími režiséry své doby, například s Williamem Wylerem či s Johnem Fordem, a roku 1946 se dočkal osmi Oscarů za snímek „Nejlepší roky našich životů“ (The Best Years of Our Lives), jejž režíroval již zmíněný Wyler.

Byli to právě producenti, kteří takříkajíc „(u)dělali“ Hollywood Hollywoodem a kteří do značné míry „dělali“ nejen americký, ale i světový film. Na sklonku dvacátých let, tj. v poslední fázi „němé éry“, vznikalo v USA ročně kolem osmi set snímků, v drtivé většině právě v Hollywoodu; jen počet westernů po pohyboval mezi 150–200 ročně. Vzhledem k tomu, že se v přibližně dvaceti tisících amerických biografech v zásadě promítaly pouze domácí filmy (v zámoří tvořila americká produkce nejméně šedesát, ale spíš ještě více procent všech snímků), šlo o opravdu velký „kšeft“. Každý prodaný lístek se počítal, stejně jako každý kousek prodaného občerstvení, každá Coca-Cola a každý suvenýr… Film, to byl především byznys, na čemž se ostatně, alespoň pokud jde o Hollywood, nic nezměnilo dodnes.

Hollywoodské Stars, grotesky a „velký kšeft“

Hollywoodské hvězdy – Stars a jejich kult byly neoddělitelnou součástí tohoto byznysu. Smutné, podmanivé oči, komický knírek, buřinka a hůlka osamělého, často bezmocného, avšak vždy a za všech okolností hluboce lidského „tuláka“, londýnského rodáka Charlieho Chaplina (1889–1977), jenž po éře němých grotesek z desátých let („Chaplin hasičem“, „Chaplin policajtem“ a dalších) točil filmy výhradně pro společnost United Artist Corporation (UA), kterou založil společně s Douglasem Fairbanksem, Davidem Warkem Griffithem a Mary Pickfordovou, takže měl jejich finální podobu pod kontrolou, byly zárukou „kasovního úspěchu“, což platilo jak pro „Kida“ (The Kid; 1921), „Zlaté opojení“ (The Gold Rush; 1925), „Světla velkoměsta“ (City Lights; 1931), „Moderní dobu“ (Modern Times; 1936), tak pro ty další, třebaže dnes nejsou tolik známé.

Srovnatelný úspěch slavily i krátké a poté celovečerní grotesky hubeného, naivního až dětinského Angličana Stana Laurela (1890–1965) a tlustého, panovačného Američana Olivera Hardyho (1892–1957), kterých v letech 1927–1955 společně natočili více než stovku. Totéž platilo o Josephu Frankovi „Busteru“ Keatonovi (1895–1966), jehož chlapík s posmutnělou „kamennou tváří“, například v groteskách „Frigo staví dům“ (1920), „Frigo mezi Indiány“ (1921) „Frigo a strážníci“ i v celovečerních filmech „Frigo jako mořeplavec“ (The Navigator; 1924) nebo „Frigo na mašině“ (The General; 1927) a mnoha dalších, dokázal vyvolat nekonečné záchvaty smíchu, stejně jako jeho přítel a konkurent v jednom Harold Lloyd (1893–1971), například ve filmu „O patro výš“ (Safety Last; 1923), světoznámém i díky fotografiím, na nichž hlavní hrdina visí v hrozivé výšce nad ulicí a zoufale se přitom drží jen za ohýbající se ručičku velkých hodin…

Čím více diváci filmové hvězdy milovali, tím více toužili po tom napodobit je, být jako oni, respektive ony. Ženy a dívky doslova „šílely“ po (zdánlivě) stejných šatech, jaké měla ve svém posledním filmu krásná a nedosažitelná Mary Pickfordová (vlastním jménem Gladys Louise Smithová; 1892–1979) či „božská“ tragédka Greta Garbo (vlastním jménem Greta Lovisa Gustafssonová; 1905–1990). Pánové z „koupěschopných občanských tříd“ pro změnu „nemohli existovat“ bez klobouku či cigaret, jaký nosili a jaké kouřili Douglas Fairbanks či Rudolph Valentino, a kšefty frčely na plné obrátky. Mimochodem, když už je řeč o obou hlavních mužských filmových hvězdách této doby, Fairbanksův „Zorro mstitel“ (The Mark of Zorro; 1920), „Zloděj z Bagdádu“ (The Thief of Bagdad; 1924) či „Železná maska“ (The Iron Mask; 1929), v níž hrál d᾿Artagnana, byli nezapomenutelnými hrdiny pro celou generaci filmových diváků. Totéž platilo o „největším filmovém milovníkovi“ jménem Rudolph Valentino (Rodolfo Alfonso Pierre Filiberto Guglielmi di Valentina d᾿Antonguella; 1895–1926), zejména na jeho romantické drama „Šejk“ (The Sheik; 1921), nemluvě o, bez přehánění, celonárodní hysterii vyvolané jeho smrtí v pouhých jednatřiceti letech.

Nástup zvukového filmu…

Změnou, která Hollywood ovlivnila naprosto zásadním způsobem, byl vznik ozvučeného/zvukového filmu. Prvním filmem se zvukovými efekty se stal již „Don Juan“ (Don Juan; 1926) režiséra Alana Croslanda; za první zvukový snímek je nicméně pokládán až „Jazzový zpěvák“ (The Jazz Singer; 1927) téhož režiséra s populárním Alem Jolsonem v hlavní roli, natočený v produkci společnost Warner Bros. Pictures, která díky němu získala kromě jiných cen též Oscara za „průkopnický počin ve filmu“. Ironií osudu je, že jeden z producentů filmu a jeho hlavní podporovatel, Samuel Louis „Sam“ Warner (1887–1927), označovaný oprávněně za „duchovního otce zvukového filmu“, zemřel pouhý den před mimořádně úspěšnou premiérou „Jazzového zpěváka“, což bylo „vskutku hollywoodské“, jak psaly nejedny americké noviny.

…a kodex mravnosti

A ještě jednu věc nelze v souvislosti se „zlatými hollywoodskými léty“ opomenout, a sice tehdejší „etický kodex“ či „kodex mravnosti“, tzv. Motion Picture Production Code, známý též jako Haysův kodex (Hays Code) podle Williama Harrisona „Willa“ Hayse Sr. (1879–1954), mimořádně vlivného předsedy Motion Picture Producers and Distributors of America (MPPDA). Kodex byl finálně formulován až v roce 1934 (poté platil do roku 1968), pokusy o prosazení „cenzury svého druhu“, tj. toho, co všechno se smí a nesmí objevit na filmovém plátně, ale byly silné již během „našich“ Roaring Twenties. Konkrétně šlo o scény, jež by mohly vyvolávat sympatie se zločinci, ohrožovat manželství či provokovat k sexuálním výstřelkům atd. Hays a jeho lidé byli nepochybně velmi konzervativní a přísní; o dnešních nepsaných pravidlech politické, rasové, genderové, klimatické a jiné korektnosti, jejíž jakékoli porušení je nemilosrdně trestáno vyobcováním z komunity a totálním zničením kariéry a existence, se jim nicméně ani nezdálo. I v tom se Hollywood, mimo jiné, po sto letech změnil…

Jaký film o Hollywoodu si pustit

Čtenářům, kteří by se chtěli podívat na filmy z hollywoodského prostředí, si dovolím doporučit například tři dnes již klasická díla – „Sunset Boulevard“ (Sunset Boulevard; 1950) Billyho Wildera, „Den kobylek“ (The Day of the Locust; 1975) Johna Schlesingera, „Posledního magnáta“ (The Last Tycoon; 1976) Elii Kazana, a tři moderní filmy, které mám obzvlášť rád – „Bartona Finka“ (Barton Fink; 1991) bratrů Joela a Ethana Coenových, „L.A. – Přísně tajné“ (L.A. Confidential; 1997) Curtise Hansona či „Tenkrát v Hollywoodu“ (Once Upon a Time in Hollywood; 2019) Quentina Tarantina, třebaže nejsou o „zlatých dvacátých letech“. Jsou ale bez výjimky skvělé, i po těch letech, a proto každému, kdo se o kalifornskou „továrnu na sny“ zajímá, řeknou všechno, co o ní chce vědět.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.