Amerika ve varu 56

„Americké melodrama“ *
Donald Trump se veze „na vlně“ a potíže Joea Bidena sílí

Martin Kovář

Americká předvolební kampaň nabírá na obrátkách a přinejmenším v tuto chvíli, 18. července 2024, se naděje Joea Bidena na obhajobu prezidentského úřadu nezdají příliš velké. Po Bidenově katastrofálním výkonu v první televizní debatě, poté, co Donald Trump přežil atentát v Pensylvánii, poté, co jej soudkyně osvobodila v případu nezákonného zacházení se státními dokumenty, poté, co si jako viceprezidentského kandidáta vybral konzervativního Jamese Davida Vance z jednoho z klíčových Swing States, z Ohia, po, prozatím, triumfálním průběhu republikánskému sjezdu ve wisconsinském Milwaukee a poté, co se Biden stáhl do ústraní kvůli onemocnění covidem, hraje exprezidentovi v tuto chvíli všechno do karet. Tak pojďme na to, přátelé!

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 18. července 2024

Za prvé, dopady televizní debaty

Pokud bylo cílem demokratů, jako že jistě bylo, minimalizovat dopady katastrofálního výkonu jejich šéfa v prezidentské debatě, potom je třeba říci, že se jim to ani trochu nepovedlo. Americká média, do té doby většinou drtivě proti-trumpovská, si příležitost plynoucí z Bidenovy blamáže nenechala ujít a „užila“ si ji na plno, jak to umějí jen v USA. Takové ponížení, jakého se dostalo po výkonu v CNN Bidenovi, neutrpěl žádný americký prezident snad od časů aféry Watergate, která v roce 1974 zničila Richarda Nixona. Nejen zpravodajství, ale hlavně americká televizní Late Night Shows, která sledují milióny a někdy desítky miliónů diváků, prezidenta, tu relativně laskavě, tu nemilosrdně až brutálně tupila, zesměšňovala a vtipkovala na jeho účet. Obraz, který tím vytvořila, půjde spravit jen velmi těžko.

Za druhé, atentát

Atentát na Donalda Trumpa v pensylvánském městě Butler neskončil tragédií jen shodou – pro Trumpa – mimořádně šťastných okolností. Střelec, dvacetiletý Thomas Matthew Crooks, jej trefil do pravého ucha. Kdyby exprezident doslova okamžik před výstřelem lehoučce nepohnul hlavou, byl by mrtev, a co by v Americe nastalo, si nepřeji vidět. Zjevné selhání ochranné služby, řídící se více pravidly genderové vyváženosti než nezbytnou racionalitou (nešťastnou policistku na scéně si budeme pamatovat dlouho; ona sama, oběť zhovadilé politické a genderové korektnosti, skončí, doufám, v klidu a bez zájmu médií někde v kanceláři a bude dělat nějakou záslužnou práci), by mělo, alespoň podle mě, krajně výbušný potenciál pro Trumpovy fanatické stoupence; co všechno by se mohlo dít, nám dobře ukázal 6. leden 2021.

Ještě důležitější je, že exprezident prokázal při atentátu odvahu, vitalitu a nezdolnost, jež ostře kontrastuje s nemohoucností úřadujícího prezidenta, kterého musela po televizní debatě na CNN zcela dezorientovaného odvést z pódia manželka Jill. Ikonické (ne, nepřeháním) fotografie, jež během atentátu vznikly, Trumpovi lidé využijí na sto procent a bude hodně těžké jim čelit. Aniž bych exprezidenta jakkoli adoroval, chraň bůh, v Pensylvánii projevil vlastnost či schopnost, jak chcete, leadershipu, což je věc, která voličům na celém světě imponuje a Američanům zvlášť. Jak Donald Trump změnil v důsledku atentátu svůj projev pro sjezd v Milwaukee, ještě nevím, ten svůj píšu ve čtvrtek dopoledne na chorvatském Hvaru, ale bude to samozřejmě další důležitý díl do volební „skládačky“.

Za třetí, vyhraný soudní proces

Další vynikající zpráva přišla pro Donalda Trumpa v okamžiku, kdy floridská soudkyně Aileen Mercedes Cannonová doslova smetla ze stolu jeho obžalobu z nezákonného zacházení se státními dokumenty (classified documents). Konkrétně konstatovala, že pověření Jacka Smithe vést vyšetřování této kauzy ze strany ministerstva spravedlnosti bylo „porušením Ústavy Spojených států amerických“. To je, ať už si o rozhodnutí myslíme cokoli, tvrdý políček nejen výše zmíněnému ministerstvu, ale i celé Bidenově vládě. Trumpisté toho nepochybně využijí k tomu, aby ještě usilovněji tvrdili, že jsou procesy s jejich šéfem „zpolitizované“, nebo že jde rovnou o „politické procesy“. Část veřejnosti na to slyší již dnes a bude na to slyšet ještě víc. Trump samozřejmě rozhodnutí soudkyně uvítal jako „první krok ke sjednocení americké společnosti“. Tím ale verdikt určitě nebude, právě naopak.

Za čtvrté, „ostrý hoch“ z Ohia

Na Trumpova viceprezidentského kandidáta čekala bez nadsázky celá Amerika. Jsem rád, že jsem – kromě žen, o nichž psala prakticky všechna média – „trefil“ dvě jména, která byla, jak se alespoň zdá, ve hře až do konce – 74. guvernéra Virginie Glenna Allena Youngkina, který tento stát doslova vyrval z rukou demokratů, a senátora za Floridu Marka Antonia Rubia. Ve finále ale Donald Trump zvolil senátora za stát Ohio, devětatřicetiletého Jamese Davida Vance, konzervativního chlapíka s pozoruhodným životním osudem, který se proti němu neváhal radikálně vymezit, aby se s ním po čase v politice zase sešel „na jedné lodi“. Vanceovy životní osudy a jeho profesní kariéru si nechám na příště, dnes se chci podívat především na to, proč si jej Donald Trump vybral.

Za prvé proto, že mu konvenuje světonázorově, o tom není pochyb. Mentalitou, jakkoli je to složitější („příliš komplexní pro novináře“, jak řekl v jiné souvislosti Emmanuel Macron😊), je Vance trumpista. Za druhé, jeho životní příběh je velký příběh a Američani mají velké příběhy a splněné „americké sny“ rádi, i když už nejsou (ty „americké sny“), co bývaly. Vanceův vzestup z „nuly“ včetně studií na prestižní univerzitě, služby v armádě, autorství skvělé knihy a politické kariéry prostě je fascinující, ať je Vám sympatický či nikoli, a říká-li někdo, že ne, nemá smysl se s ním o tom dál bavit. Za třetí, mnoho Trumpových voličů by zásadně jiného kandidáta, tzv. středového (Nikki Haleyovou) dnes už nepřijalo, to je fakt. Za čtvrté, Trump si je podle mě jistý vítězstvím, a i proto si vybral muže, který mu nepřinese žádné voliče, které by už neměl, což je Vanceova „chyba“; jak podstatná, se ale uvidí až v listopadu.

Za páté, republikánský sjezd v Milwaukee

Nominační sjezd republikánů v Milwaukee je až doposud Trumpovým triumfem. Shromáždění předních republikánských politiků, donátorů, podporovatelů a stoupenců se podobá spíše kultu „uctívačů ginga“ 😊, jak o tom psal Jaroslav Foglar v knížce „Stínadla se bouří“, než politickému shromáždění. Nemusí se nám to líbit, ale má to svoji logiku a mnoha Američanům takové „divadlo“ nejen konvenuje, ale dokonce jim imponuje. Do atmosféry plně zapadají i četná vyjádření někdejší Trumpovy vyzývatelky z primárek Nikki Haleyové, která nyní exprezidenta podporuje ze všech sil. Jak už jsem napsal na X, Matka strana je holt Matka strana a Haleyová, stále ještě mladá a velmi ambiciózní, pochopila, že chce-li mít nějaké naděje třeba i na prezidentskou nominaci, nemůže se vlivnými bossy z GOP rozhádat. Pravděpodobně pochopila i to, že trumpismus bude coby vlivný fenomén v GOP i v USA mnohem déle, než si třeba ještě na jaře myslela. Zda se za to dočká odměny, teprve uvidíme, ještě je čas.

Za šesté, Bidenův covid

V době, kdy je na tom po všech stránkách mizerně, onemocněl Joe Biden podle Bílého domu covidem. To není pro demokraty dobrá zpráva. V čase, kdy je vitální Donald Trump den co den, každou hodinu na televizních obrazovkách a v médiích i na sociálních sítích, je Joe Biden „unavený a kašlající“, no prostě nemocný, stažený do svého domu v Delaware a pracuje z „home office“. Onemocnět může samozřejmě každý, ale zrovna teď, kdy tak zoufale potřebuje být zdravý, plný energie, no…

Zprávy, naznačující „bůh ví, jak to s tím covidem je“, a tvrdící, že je to „taktický covid“, „aby lidem nebyl tolik na očích, a hlavně někde něco neřekl“, pokládám za neopodstatněné, ale vypovídající leccos o dnešní Americe. Podle mého soudu by na takovéto „taktice“ v letošním roce nemohl Joe Biden nic získat. V roce 2020, v čase vrcholícího covidu, mohl kampaň odvést takříkajíc z pověstného sklepa svého domu, letos už to ale nepůjde. Možná je to jen první krok k tomu, co poprvé připustil na tiskové konferenci včera, tj. že pokud mu lékaři řeknou, že má vážné zdravotní problémy, ukončí svoji kampaň a přepustí místo někomu jinému. Jak to bude, se dozvíme už brzy. A my si tom něco povíme zase za týden.

* Název dnešního newsletteru odkazuje na slavnou knihu „An American Melodrama“ autorů Lewise Chestera, Godfreye Hodgsona a Bruce Pagea o předvolební kampani z roku 1968, se kterou ta letošní podle mě vykazuje řadu podobných rysů, včetně politicky motivovaného násilí.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.