Evropské peřeje 55

235 let od Velké francouzské revoluce,

největšího mezníku moderních evropských dějin

Martin Kovář

V neděli uplynulo 235 let od začátku Velké francouzské revoluce. Pád absolutní monarchie Ludvíka XVI. a s ním související emancipace tzv. třetího stavu vedly nejprve k tzv. jakobínskému teroru a, následně, k vojenské vládě a k prvnímu císařství v čele s Napoleonem Bonapartem. Války s revoluční a napoleonskou Francií pak změnily „starý kontinent“ takovým způsobem, že po roce 1815 již nebyl návrat k předrevolučním poměrům možný. Začalo „dlouhé 19. století“, postupné utváření občanské společnosti, které vyvrcholilo, zejména v západní Evropě, ustavením raných parlamentních (proto)demokracií (Británie, Francie, Itálie, Německo). První světová válka, vznik tří zhoubných „ismů“ – komunismu, fašismu a nacismu, druhá světová válka, poválečný bipolární svět a následný složitý vývoj pak cestu, která začala v létě 1789, dokonaly.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 16. července 2024

Jak to bylo s Velkou francouzskou revolucí

Milovaná, vzývaná, adorovaná i nenáviděná, pokládaná za počátek všech věd moderního světa – takhle široká je škála interpretací Velké francouzské revoluce. Zatímco politická levice v ní vždycky viděla a stále vidí především začátek konce „tyranie“ absolutní monarchie a privilegií tzv. prvního a druhého stavu (tj. duchovenstva a aristokracie), stejně jako již avizovaný počátek emancipace třetího stavu (tj. všech ostatních, světských a neurozených, budoucích občanů), nemluvě o jejím zaklínání se „volností, rovností a bratrstvím“, přinejmenším část pravice (jakkoli se význam tohoto slova neustále proměňuje, viz třeba dnešní Česká republika) v ní dlouho viděla a občas stále ještě vidí rovněž počátek „nové tyranie“ – gilotinu, vřeštící davy a začátky „masové politiky“, které Evropu a svět nakonec dovedly až k sovětským gulagům a nacistickým „továrnám na smrt“.

Jakkoli jde o „krajní interpretace“, v zásadě na nich něco je. Touha třetího stavu vymanit se ze svazujících pout, jež byla jedním z přežívajících „reliktů středověkého světa“, byla dlouhodobě nepotlačitelná, a proto bylo pouze otázkou, kdy se tak stane a za jakých okolností k tomu dojde. Maximilien Robespierre, respektive „jeho“ (já vím, že nejen jeho) teror z let 1793 a 1794 ovšem ukázal, že od volnosti, rovnosti a bratrství je neobyčejně blízko k politickému extrémismu, v porovnání s nímž byla nenáviděná absolutní monarchie „otcovskou oázou klidu a míru“. Jak jsem již řekl, zabránit třetímu stavu v tom, aby ze sebe „sejmul své okovy“ (ano, čtete to správně, k marxisticko-engelsovskému „rozbití okovů proletariátu“ [viz Komunistický manifest z roku 1848] odtud bylo mnohem blíž, než se na první pohled zdá), nebylo dlouhodobě možné a důsledky toho byly vlastně, vezmeme-li to kolem a kolem, pochopitelné.

Od Velké francouzské revoluce k modernímu světu

Osvícenství, velké vzepětí evropského ducha především 18. století, Velká francouzská revoluce a napoleonské války, nemluvě o zásadním vlivu evropského romantismu, pak probudily duchy nacionalismu, jenž vyústil ve vznik moderních evropských národů a vedl k politickému sjednocení dvou z nich – Italů (1861) a Němců (1871), což byly, společně s revolučními léty 1848–1849, klíčové události evropského „klasického 19. století“ (1815–1914). Na jeho konci, v předvečer Velké (první světové) války, již byla léta předrevoluční francouzské monarchie a metternichovského „starého režimu/světa“ dávno zapomenutá.

Nová doba s novými, stále ambicióznějšími politickými třídami a moderním proletariátem a s jeho „vůdci nového typu“ (Lenin, Stalin, Mussolini, Hitler a další), pak přinesla, zcela v „logice věci“, také nový typ politické (třídní či jiné) diktatury, jež se nicméně ve všech zásadních rysech jakobínskému diktátu z první poloviny devadesátých let 18. století podobala „jako vejce vejci“. Metody a postupy zůstávaly prakticky stejné, měnila se „jen“ „technologie“ likvidace politických nepřátel, tak jak to bylo logické s rozvojem moderní doby.

Spojit Velkou francouzskou revoluci (14. červenec je francouzský státní svátek, to jen tak mimochodem) s moderními diktaturami (ať už proletariátu či nacionálními nebo fašistickými) není až tak „ujeté“, jak by se někomu mohlo na první pohled zdát. Já sám stoupencem tohoto myšlenkového konstruktu nejsem, někteří konzervativní filozofové, historikové, politologové i politikové ale taková spojení vidí. Ať tak či tak, skutečnost je prostě taková, že v okamžiku zrození „masové politiky“, „práce s masami“ a „pro masy“, zaklínaní se jimi, jejich prospěchem a dobrem (obecným blahem) byly jejich krajní a ve všech ohledech mezní důsledky (již zmíněné gulagy, koncentráky a „tábory smrti“) ne snad přímo predikovatelné či úplně nevyhnutelné, přímo bychom jimi ale neměli být, to přinejmenším, šokováni.

Velká francouzská revoluce ale přinesla, čímž se vracím na samotný začátek, také mnoho dobrého a z hlediska společnosti jako celku zdravého. Potenciál příslušníků třetího stavu byl bez nadsázky obrovský, a ne-li pro celé lidstvo, tak přinejmenším pro Evropu byl jejich/jeho vzestup v mnoha ohledech „požehnáním“. Vyspělé demokracie západního typu (včetně té, jíž se těšíme v naší zemi) byly a jsou – na rozdíl od před okamžikem zmíněných gulagů a plynových komor, u nichž je tomu přesně naopak – tím nejlepším, co Velká francouzská revoluce Evropě a světu z dlouhodobého hlediska dala. Zda byly strašlivé ohavnosti a zrůdnosti, o nichž jsem psal, „nevyhnutelnou daní“ za to, že dnes, snad alespoň trochu poučeni z historie, žijeme, všemu brblání navzdory, v nejlepším z možných či spíše existujících světů (na utopie, prosím, zapomeňte, snaha o jejich dosažení či realizaci ne(s)končila nikdy hezky), si netroufám říct, možné to ale je.

Ať už máme na Velkou francouzskou revoluci názor jakýkoli, připomínat si ji má i v dnešní době, která je od ní tak „nekonečně“ vzdálená, svůj smysl. Když pro nic jiného, tak alespoň pro to, že nám umožňuje uvažovat o Evropě a o světě v dlouhých časových souvislostech, daleko přesahujících čas našeho pozemského bytí. Takové uvažování je o to potřebnější, čím víc je naše doba zkratkovitější, se-soustředěná na kratičké úseky každodenního bytí, onu vianovskou „pěnu dní“ (Boris Vian, Pěna dní, 1947), na roztříštěné fragmenty ze sociálních sítí, kdy zapomnění přichází krátce poté, co ta či ona událost, ten či onen vjem nebo fenomén vznikly.

Před 235 lety zkrátka ve Francii došlo k velkému politickému a společenskému zlomu, právě tehdy se zrodily „moderní evropské dějiny“, jak tomuto pojmu rozumíme dnes, právě tehdy začala „dnešní doba“. Tak na to mysleme, i na všechny důležité souvislosti, které to s sebou nese.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.