Diabolik, Mussolini a věčná rivalita…

Nastavení

Newsletter, který vám přináší víc než 90 minut

The GOAT & Kryštof
22. února 2024

Diabolik, Mussolini a věčná rivalita…

„Jak tě jednou Lazio polapí, už není cesty zpět.“ Autorem věty, kterou naše povídání začíná, je jeden z dlouholetých aktivních fanoušků nejstaršího římského klubu.

Pokud jste doteď měli na Řím nějaký názor, po přečtení se, minimálně v několika aspektech, zcela změní. Podařilo se nám vyzpovídat několik členů ultras SS Lazio. Od historie přes klíčové postavy nedávné minulosti až po vztah ke krajní pravici.

Pozn. red.: Na přání zpovídaných nebudeme uvádět jména a v některých případech ani přezdívky. Přestože základ byl veden jako klasických rozhovor, neděláme přepis. Cílem bylo zaznamenat kompletní příběh, kterým vám přinese něco navíc. Povídali jsme si totiž opravdu o všem možném. Grazie per aver parlato!

Orli z Věčného města

Počátky aktivních fanoušků se v Římě datují do konce 60. let minulého století. V této době se kolem Lazia utvořilo několik skupin. Byly mezi nimi například Tupamaros, Vigilantes, Ultras nebo Marines. Složeny byly převážně z mladých a možná i kvůli tomu nebyly schopny vzájemné kooperace a pospolitosti.

V roce 1976 se zformovala nová skupina fanoušků, dočasně zvaná G.A.B.A., která si později osvojila jméno „Eagles“. Orli se nejprve sdružovali na Curva Sud (východní tribuně), aby se o dva roky později přesunuli na Curva Nord (severní tribunu). Ta se stala jejich domovem a během 80. let 20. století se fans Lazia v čele s Orly stali symbolem věrnosti a vášně pro svůj klub, a to i v době, kdy se potáceli v Sérii B (druhá liga). Fandili doma, jezdili ven.

V rámci svého rozkvětu se zasloužili také o něco, co bychom dnes nazvali družbou. Mezi nejznámější spřátelené fanouškovské tábory patřili například fanoušci Triestiny (dnes Série C) nebo Bari (dnes Série B). Tribunám italského fotbalu dominovali Orli až do roku 1987, kdy byli „odejiti“ ze severní tribuny nově zformovanou fanouškovskou skupinou římského Lazia. Irriducibili!

Na scénu přichází „Diabolik“

Diabolik. Postava lupiče, vraha, anti-hrdiny činícího zlo ve jménu dobra ze stejnojmenného italského komiksu z roku 1962 vytvořený sestrami Giussaniovými. Právě podle postavy dostal svou přezdívku nejznámější fanoušek Lazia, který svými aktivitami nejenže posunul fandění v Římě na novou úroveň, ale zároveň svým politickým angažmá, agresivitou, zapletením s neapolskou mafií a obchodem s drogami zapříčinil to, jak dnes o fans Lazia většina světa smýšlí.

V roce 1987 založil Diabolik společně s grafikem a taktéž fanouškem Lazia, přezdívaným „Grita“, novou fanouškovskou frakci jménem Irriducibili (nezlomní, neporazitelní). Grita, jakožto grafik, vytvořil i logo kopajícího Pana Enricha s buřinkou na hlavě. Ještě v tomtéž roce se Irriducibili pokusili obsadit tribunu, kterou do té doby kontrolovali Orli. Převrat se povedl a za použití násilí se, v dnes již legendární bitvě, tribuny zmocnili a odklonili Orly na druhou kolej.

Největší rozmach Irriducibili přišel v 90. letech a přízvisko „firma“ nabylo nový rozměr. Diabolik vytvořil fanouškovské impérium a přes prodej samolepek, pronájem skladů až po postupné založení 12 obchodů s merchem Lazia vybudoval společně s Gritou firmu zvanou „Original fans“. Stadio Olimpico Diabolikovi sloužilo nejen jako ideální prostředí k promování svého businessu, ale i svých krajně pravicových politických názorů. Tyto postoje, o které se společně s Irriducibili zasadil, jsou spojovány s fanoušky Lazia do jisté míry dodnes.

Irriducibili byli v rámci fandění bezkonkurenční. Jednota, nenávist k městskému rivalovi z AS a Lazio jako naprostá životní priorita byly faktory, které, díky skvělé organizaci, propůjčili při utkáních Lazia Stadiu Olimpicu jedinečnou atmosféru. Jakékoliv sólo akce jedinců, nerespektování pokynů speakerů nebo i nedodržení dress-codu na utkání bylo trestáno. Diabolikova ctižádost ovšem neznala mezí.

Poté, co si na tribunách Stadia Olimpica vytvořil takovou pozici, která mu umožňovala takřka neomezený přístup do všech prostor stadionu i přes časté zákazy vstupu a souběžně nabytého bohatství díky síti obchodů, se Diabolik skrze své kontakty na neapolskou mafii (Camorra) společně s dalšími členy Irriducibili zapletl do obchodu s drogami. V tuto chvíli bylo už jasné, že aktivity Irriducibili v čele s Diabolikem stojí vysoko nad fanouškovskou podporou klubu a motiv násilných aktů se změnil z boje za klub na jakousi drogovou „válku“.

Jednomu ze členů byla například uříznuta noha a později, narozdíl od těla, které se nikdy nenašlo, nalezena v jednom z přítoků řeky Tibery. V roce 2015 byl Diabolik zatčen ve svém skladu, kde, kromě narkotik, uchovával i bodné a sečné zbraně, pistole nebo rušičky telefonů. Později se uvěznění změnilo na domácí vězení, a jak Diabolikova moc slábla, ostatní frakce vycítily příležitost.

Později se Diabolik snažil o comeback. Například i usmířením s Claudiem Lotitem, prezidentem Lazia, ovšem úplný návrat na výsluní se mu už nikdy nepodařil. Zajímavé je, že i přes krajně pravicové názory, které Diabolik demonstroval téměř 30 let na tribunách, byl celoživotním uživatelem drog, což značně zhoršovalo jeho psychické zdraví a pravděpodobně prohlubovalo sklony k násilí.

Diabolikův životní příběh skončil ve stejném duchu, jaký byl jeho průběh. 7. srpna 2019 si neznámý pachatel zahalený v šále a s kšiltovkou na hlavě našel Diabolika sedícího na lavičce v parku, proběhl kolem něho a z bezprostřední blízkosti ukončil jeho život střelou do spánku. Vše nasvědčovalo profesionálnímu aktu a vraždě na objednávku. Fanoušci Lazia, jak nám sami potvrdili, nepochybují o tom, že jeho smrt byla vyvrcholením zapletení do obchodu s drogami.

Jak se tedy změnily pořádky na tribunách po smrti fanoušky adorovaného Diabolika? Nejen na to jsme se zeptali přímo u zdroje.

„Řím je věčný, ale nevyhnutelně se mění.“

Ihned po smrti Diabolika došlo k velké změně. Irriducibili se přejmenovali na „Ultras Lazio“ a v této podobě operují dodnes. Ztráta vůdce zapříčinila i větší otevřenost a jakousi fúzi mezi Ultras Lazio a menšími fanouškovskými frakcemi. Transparentnost nezůstala jen u spojení s mladšími uskupeními, ale i v přijímání fanoušků jako jednotlivců. Samozřejmě za předpokladu, že noví fanoušci respektují pravidla a hierarchii Ultras Lazia, kteří si nadále, i po přejmenování, drží svůj fanouškovský monopol na tribunách Stadia Olimpica.

Postoj k policii je stále poněkud obtížný a stejně jako v drtivé většině fanouškovských táborů na světě, ani mezi fanoušky Lazia a policií nepanují přátelské vztahy. Na druhou stranu i v tomto směru došlo ke zlepšení a vyjma hanlivých pokřiků fanoušků směrem k bezpečnostním orgánům podle fanoušků Lazia například k fyzickým konfrontacím s policií nedochází (čehož jsem byl i svědkem při své lednové návštěvě utkání Lazio – Neapol).

Nátura fanoušků Lazia směrem k tomu, co se odehrává na hřišti je, jak nám fanoušci prozradili, velmi specifická a temperament národa z Apeninského poloostrova v něm bezesporu hraje velkou roli. Jeden z nich nám to popsal takto: „Nálada fanoušků je velmi proměnlivá, jsou velmi emotivní a vztah fanoušků s týmem je velmi specifický... Po výhře jsou nadšení a po prohře jsou schopní sežrat svůj tým zaživa.“ Tento výrok potvrzují i čísla prodaných permanentních vstupenek pro aktuální sezonu. Zatímco minulou sezonu bylo „permanentkářů“ cca 20 000, na tuto sezonu se jich po nejlepším umístění (2. místo) v ligové tabulce od mistrovské sezony 1999/2000 prodalo o 10 000 více. Nejdůležitější aspekt je pro fanoušky Lazia jejich identita – nejstarší klub v Římě, historicky podporovaný buržoazní bohatou třídou obyvatel. Právě na tato fakta nejčastěji fanoušci Lazia odkazují, a právě proto sami sebe považují za nadřazené fanouškům městského rivala – AS Roma, které zároveň považují za spodinu věčného města, nejnižší dno společnosti.

Co se týče politických názoru, jsou fanoušci AS, stejně jako fanoušci Lazia, spíše pravicově orientovaní, s výjimkou jedné frakce fanoušků AS, zvané Fedayn. To je však poslední výrazná levicově orientovaná „firma“ v Římě. Na otázku k samotné rivalitě se k našemu štěstí poměrně bez okolků vyjádřila řada fanoušků Lazia…

F1: „Je to pravděpodobně nejnebezpečnější derby v Itálii i na světě. Tato rivalita je nad sportem: V našem městě se žije dvěma různými způsoby a římské derby je pro oba týmy vždy nejdůležitějším zápasem sezóny. Dá se říct, že v Římě je derby každý den.“

F2: „Máme velmi silnou rivalitu. I když v současnosti není tolik násilí v ulicích jako dřív, přesto se stává, že explodují emoce a dojde ke rvačkám. Také na sociálních sítích jsme velmi rozděleni, rozhodně nenávidíme AS Řím a oni nenávidí nás!“

F3: „Je to historická rivalita, nejdůležitější a největší zápas sezony pro oba kluby, které se vzájemně nenávidí. V posledních letech jsme byli šťastnější… Z posledních 6 derby jsme 4 vyhráli, 1 remizovali a 1 prohráli.“

„Lepší žít jeden den jako lev než 100 let jako ovce.“

Tímto citátem Benita Mussoliniho by se dal charakterizovat postoj tvrdého jádra fanoušků Lazia. Ten ale není tak úplně spojen s Laziem jako takovým, ale spíše s tím, z jaké třídy fanoušci Lazia pochází. Jak už jsme zmiňovali, Lazio je historicky podporován buržoazní třídou, které v krvi koluje nacionalismus.

To dokazují i výsledky voleb do regionálního parlamentu v regionu Lazio z roku 2023, kdy se strana Bratři Itálie, odkazující se na výše zmíněnou ideologii, stala se ziskem 33,6 % a 22 mandátů vítězem. Což byl jejich vůbec nejlepší výsledek ze všech italských regionů. V rámci ultras zároveň existují pravicové politicky angažované skupiny, ale když se podíváme mimo ultras, situace je diametrálně odlišná a rozhodně nelze fanoušky Lazia házet do jednoho pytle, jak tomu často u široké fotbalové veřejnosti kvůli médiím bývá. Právě na toto téma se nám jeden takový fanoušek vyjádřil a popsal situaci „fotbal a politika“ v hledišti i mimo něj:

„Nevolím pravicové strany a často se cítím zklamaný, když členové Ultras Lazio vyjadřují podporu pravicovým nebo krajně pravicovým ideologiím, ale jakmile žijete v tomto prostředí, zvyknete si na to. Řekněme, že krajně pravicové smýšlení je něco, co se týká buržoazních lidí, kteří žijí v centru města, kde žije většina fanoušků Lazia, takže během let začali fanoušci prezentovat své politické názory na stadionu jako demonstraci autority a symbol společenského postavení, který demonstruje jejich sílu a hodnotu jejich historických pozic. Neofašismus a s ním spojené odkazování na Benita Mussoliniho je zde také životním stylem… Lidé se stávají součástí neofašistických organizací, protože se jim líbí nejen to, jak jsou ,respektováni' tím, že zastrašují ostatní násilím, ale například i ,pravicovým' stylem oblékání (musím uznat, že se oblékají dobře). Obecně ale platí, že fanoušci Lazia jsou většinou páry, tátové, matky a synové, přátelé, dobří kluci, kteří žijí fotbalem, užívají si utkání a šíří svou vášeň.“

Fanouškům Lazia se pravděpodobně bude ještě dlouhou dobu těžce zbavovat "nálepek“ spojených s fašismem, obchodem s drogami nebo násilím. Kdyby hlasatel na Stadiu Olimpicu před utkáním pustil do reproduktorů skladbu „Working Class Hero“ Johna Lennona, asi by se u jádra a politicky angažovaných skupin nesetkal s pozitivní reakcí. Ale většinovému procentu fanoušků by to rozhodně nervy nedrásalo, protože to, proč chodí na stadion a co všechny fanoušky, bez ohledu na politické názory, spojuje, je vášeň, celoživotní oddanost a láska k nejstaršímu klubu z rodného města hollywoodského režiséra Sergia Leoneho.

Pevně věříme, že jste si dnešní čtení užili, a přestože jde o těžké téma jak z hlediska zdrojů, tak i problematiky, budeme v jeho objevování i nedále pokračovat a do Říma za Ultras Lazio se zase brzy vypravíme. Díky za odběr a mějte se!

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.