Třetí díl: Britská a/versus sovětská zpravodajská služba a zrození agenta 007 ve stínu stalinismu

Jmenuji se Bond. James Bond.

3. díl

Britská a/versus sovětská zpravodajská služba
a zrození agenta 007 ve stínu stalinismu

Martin Kovář, 15. února 2025

Jak jsem napsal již v předchozím díle seriálu, na zrození agenta 007 Jamese Bonda na počátku padesátých let 20. století měly zásadní podíl nejen válečné zkušenosti jeho autora Iana Fleminga (1908–1964) z práce pro zpravodajskou službu, ale i složitá mezinárodněpolitická poválečná situace. Jakkoli se to dnes zdá jen těžko uvěřitelné, mnoho lidí včetně vysokých politiků na obou stranách „železné opony“, o široké veřejnosti nemluvě, bylo přesvědčeno o tom, že třetí světová válka mezi Spojenými státy americkými a Sovětským svazem a jejich spojenci je jen otázkou času. První berlínská krize, formování tzv. východního bloku ve střední a jihovýchodní Evropě, zběsilá špiónománie, především v USA, korejská válka a, poté co Moskva získala jadernou zbraň, začátek „času oboustranného strachu“ – to všechno spoluvytvářelo atmosféru, jejímž „produktem“ James Bond byl.

Secret Intelligence Service, její vznik, zakladatelé a sídla

Pro začátek se ale pojďme podívat na to, jak vznikly, jak vypadaly a alespoň zčásti i jak fungovaly britské zpravodajské služby, jež se po roce 1945 podílely na střetu známém jako studená válka. Jejich počátky spadají do doby před Velkou (první světovou) válkou (1914–1918), kdy na Ostrovech narůstaly obavy z německých špiónů, kteří se snažili získat důležité údaje o přístavech, loděnicích, docích i vládních úřadech, aby je využili při vlastním programu námořního zbrojení. Tehdejší ministerstvo války (War Office), zastřešující britské pozemní síly, a Admiralita (Admiralty), řídící námořnictvo, se proto shodly na nutnosti vytvořit tzv. Úřad tajné služby (Secret Service Bureau; SSB), jenž měl koordinovat zpravodajskou činnost proti vnějším nepřátelům.

Samotná tajná zpravodajská služba – Secret Intelligence Service (SIS) byla zřízena již v říjnu 1909. Jejím prvním šéfem se stal kapitán sir George Mansfield Smith-Cumming (1859–1923) z Královského námořnictva (Royal Navy), který tuto funkci zastával až do smrti v roce 1923. Zároveň byl i ředitelem její zahraniční sekce (Foreign Section; MI6), tj. rozvědky či špionáže, anebo, chcete-li jinak, zpravodajské činnosti na cizím území. Druhým „otcem zakladatelem“ SIS byl generálmajor sir Vernon George Waldegrave Kell (1873–1942), pro změnu ředitel britské kontrarozvědky či kontrašpionáže (Security Service či Military Intelligence, Section 5; MI5), známý jako „K“. Právě takový je původ legendárních britských MI5 a MI6.

Britská tajná služba sídlila ve 20. století na několika místech. První z nich si v roce 1909 pronajala dům (číslo 64) ve westminsterské Victoria Street, známé díky stejnojmennému autobusovému i vlakovému nádraží a stanici metra. Sir George Mansfield Smith-Cumming ale nebyl s místem spokojen, a protože často pracoval i o víkendech, hledal lokalitu, kde by zpravodajci měli nejen ústředí, ale kde by mohli i bydlet. Nakonec se jeho volbou ještě v témže roce stala rezidence Ashley Mansions na Vauxhall Bridge Road. Ani zde ale tajná služba dlouho nezůstala a roku 1911 se přestěhovala do čísla 2 ve Whitehall Court, jehož výhodou bylo, že se nacházelo nedaleko ministerstev války, námořnictva a zahraničí.

Na první pohled nenápadný Whitehall Court měl zajímavou minulost. V roce 1884 jej nechal postavit liberální poslanec a stavební podnikatel Jabez Spencer Balfour (1843–1916), jenž se ale zapletl do finančních podvodů, a proto roku 1895 uprchnul ze země. Jeho snaha zmizet beze stopy však byla marná, neboť ho v daleké Argentině dopadl známý inspektor – superintendent Scotland Yardu Frank Castle Froest (1858–1930). Po návratu do Londýna Balfoura odsoudili ke čtrnácti letům těžkého žaláře a veřejnost se s jeho příběhem seznámila díky novinám Weekly Despatch, jež jej vydávaly na pokračování. Dnes se na adrese Whitehall Court 1 a 2 nachází, jenom pro zajímavost, pětihvězdičkový Royal Horseguards Hotel, otevřený v roce 1971.

V roce 1919 změnila britská tajná služba své sídlo znovu. Tentokrát se přesunula na Melbury Road v Západním Kensingtonu (West Kensingtonu). Jde o západní část centrálního Londýna, kde najdeme především řadové domky z viktoriánského a edwardiánského období; za zmínku stojí především Fitzgeorge Avenue ve čtvrti Hammersmith. Dnes je tato část města poměrně kosmopolitní, kromě Britů zde žijí i Arabové, Američané, Novozélanďané, Irové, Italové a Španělé. Dalšími obyvateli Západního Kensingtonu jsou studenti z celého světa, kteří si oblast oblíbili, protože se v jeho blízkosti nachází Imperial College London s výtečně vybavenou knihovnou.

Vůbec nejdéle, v letech 1926–1964, shodou okolností do konce Flemingova života, sídlila britská tajná služba v tzv. Broadway Buildings v ulici Broadway číslo 54 blízko Svatojakubského parku (St James’s Park). Dominantou ulice nicméně není ona, nýbrž sousední budova číslo 55. Jde o stavbu z druhé poloviny dvacátých let minulého století (1927–1929), dílo architekta Charlese Henryho Holdena (1875–1960), jednoho z posledních velkých Edwardiánů a prvního představitele britské moderny, který zde postavil ústředí Londýnské podzemní vlakové společnosti (Underground Electric Railways Company of London; UERL), předchůdce Londýnského metra (London Underground).

V roce 1964 se stal hlavním sídlem SIS na dalších třicet let tzv. Century House, moderní výšková budova na Westminster Bridge Road ve čtvrti Lambeth, dílo architektů z mezinárodního studia P. M. Devereux Architects Ltd., jež vzniklo v letech 1959–1964, díky čemuž se zpravodajci poprvé přesunuli na jižní břeh Temže. Samotná rezidence nebyla nikdy pokládána za úplně bezpečnou, a proto také došlo v devadesátých letech k přesunu zpravodajců do jiné budovy.

Poslední, na pohled poněkud bizarní rezidence britské tajné služby, je od roku 1994 tzv. Vauxhall Cross, nacházející se u mostu Vauxhall Bridge, na dohled od výše zmíněného Century House, přezdívaná pro svůj tvar Legoland. Architektem budovy je sir Terence „Terry“ Farrell (*1938), jež navrhl také moderní podobu vlakového nádraží Charing Cross Station. Farrell si vzal pro ústředí zpravodajců, jak sám řekl, za vzor mayské a aztécké chrámy, což je hlavní důvod pozoruhodného vzhledu budovy i její přitažlivosti pro veřejnost i pro mnohé filmové tvůrce. Nikoli náhodou se právě tento dům objevil hned v několika snímcích s Jamesem Bondem, mimo jiné jako fiktivní stanice metra, kterou diváci mohli vidět ve filmu „Dnes neumírej“ (Die Another Day; 2002) novozélandského režiséra Leeho Tamahoriho (*1950), nebo ve filmu „Skyfall“ (Skyfall; 2012) Samuela Alexandera „Sama“ Mendese (*1965), kde ji před zraky Bondovy šéfky „M“ (Judi Denchová) výbuchem výrazně poničí démonický padouch Raoul Silva (bývalý agent MI6 Tiago Rodriguez, ztělesněný skvěle Javierem Bardemem). Na to, kam se britská tajná služba přestěhuje příště a zda se to nějakým způsobem odrazí v dalších dílech nekonečného filmového „seriálu“ o agentovi 007, si zřejmě budeme muset nějaký čas počkat.

Nepřítel jménem Směrš, NKVD a KGB

Organizace Směrš (z ruského Směrť špiónam, česky Smrt špiónům), s jejímiž příslušníky i příslušnicemi se fiktivní James Bond a jeho spolupracovníci pravidelně utkávali již od prvního Flemingova románu „Casino Royale“ z roku 1953, o čemž bude řeč v dalších dílech seriálu, byla ve skutečnosti zastřešující organizace pro tři formálně nezávislé sovětské kontrašpionážní jednotky za druhé světové války. Hlavní náplní její činnosti byl boj proti zrádcům v řadách Rudé armády na východní frontě a proti německým agentům, kteří se snažili sovětskou armádu infiltrovat.

Směrš „přišla na svět“ v dubnu 1943, kdy byla zvláštním nařízením vyčleněna z NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennich děl; česky Lidový komisariát vnitřních záležitostí, fakticky ministerstvo vnitra). Do kompetence NKVD spadala pod obecným pojmem „vnitřní bezpečnost“ mimo jiné správa věznic a pracovních táborů, ochrana vnějších hranic Sovětského svazu i záležitosti týkající se rozvědky a kontrarozvědky. Prvním šéfem NKVD byl Genrich Grigorjevič Jagoda (1891–1938) a poté Nikolaj Ivanovič Ježov (1895–1940), v letech 1936–1938 jeden z „architektů“ Stalinova „velkého teroru“ (mimochodem, chcete-li si o něm něco přečíst, nejlepší je práce britského historika Roberta Conquesta [1917–2015] „Velký teror“ [The Great Terror: Stalin’s Purge of the Thirties; 1968], jehož revidované a doplněné vydání vyšlo v češtině v nakladatelství Academia v roce 2012). Třetím šéfem NKVD byl v letech 1938–1945 rovněž nechvalně proslulý Lavrentij Pavlovič Berija (1899–1953), posledním, před jeho transformací v Ministerstvo vnitřních záležitostí (Ministěrstvo gosudarstvennoj bezopasnosti; MGB) v roce 1946 pak Sergej Nikiforovič Kruglov (1907–1977).

Velká část veřejnosti ovšem vnímala jako nástupce NKVD organizaci s názvem KGB (Komiťét gosudarstvennoj bezopasnosti; česky Výbor státní bezpečnosti), do jejíž gesce spadaly záležitosti špionáže, kontrašpionáže a tajné policie v letech 1954–1991, tedy až do konce existence Sovětského svazu. Za Flemingova života, tj. do roku 1964, stáli v čele KGB Ivan Alexandrovič Serov (1905–1990; 1954–1958), Alexandr Nikolajevič Šelepin, zvaný „železný Šurik“ (1918–1994; 1958–1961), jeden z hlavních spiklenců, kteří v roce 1964 svrhli Nikitu Sergejviče Chruščova (1894–1971) z funkce prvního tajemníka ÚV KSSS (viz začátek vynikající knihy Karla Durmana „Útěk od praporů. Kreml a krize impéria, 1964–1991“ z roku 1998), a Vladimir Jefimovič Semiščastnyj (1924–2001; 1961–1967). Posledním známým šéfem KGB byl Jurij Vladimirovič Andropov (1914–1984; 1967–1982), jenž se stal na počátku osmdesátých let generálním tajemníkem ÚV KSSS a v řadě ohledů přivedl k moci Michaila Sergejeviče Gorbačova (1931–2022; generální tajemník ÚV KSSS v letech 1995–1991 a jediný prezident SSSR v letech 1990–1991).

Abych se ale vrátil konkrétně ke Směrš, jakkoli Ian Fleming používal ve svých románech tento název prakticky v celých padesátých a šedesátých letech (což naprosto chápu, neboť byl čtenářsky velmi přitažlivý, a navíc výtečně evokoval „hrůzu“ z nebezpečného nepřítele), formálně byla její činnost ukončena již rok po válce v Evropě, v květnu 1946. Po celou dobu existence Směrš stál jejím v čele jediný muž, generálplukovník Viktor Semjonovič Abakumov (1908–1954), který byl natolik spolehlivým kádrem sovětského režimu, že byl po jejím formálním rozpuštění v roce 1946 jmenován šéfem již zmíněného Ministerstva vnitřních záležitostí (do roku 1951, kdy jej dočasně nahradil Sergej Ivanovič Ogolcov [1951], poté Semjon Děnisovič Ignatěv [1951–1953]) a těsně před svou smrtí už také zmíněný Berija (1953).

Jak za druhé světové války, tak zejména bezprostředně po jejím skončení se Směrš zaměřovala kromě výše popsaného rovněž na činnost mimo území Sovětského svazu, kde její agenti „lovili“ osoby, na nichž byl v SSSR z různých důvodů zájem, ať už šlo o někdejší „bílé Rusy“ (tzv. bělogvardějce), dezertéry z války, bývalé zajatce, kteří se po propuštění či po útěku ze zajetí nevrátili „domů“, nebo „tak či tak nepřátelské osoby vůči SSSR“ včetně, v některých případech, i zahraničních zpravodajců a také vědců, primárně (s ohledem na Stalinovu touhu dosáhnout v tomto případě co nejdříve úspěchu, který by zbavil Američany strategické převahy/výhody) specialistů na jaderný výzkum.

Z činnosti Směrš nebylo logicky vyjmuto ani poválečné Československo. Čistě pro zajímavost, sídlem jejích příslušníků v naší zemi byl nejprve hotel Central a později dům Dělostřelecké ulici, obojí samozřejmě v Praze. To by byl ale docela jiný příběh, který má s tím naším, fakticky vzato, jen společného jen málo.

Zrození Jamese Bonda ve stínu stalinismu

Jak jsem napsal na konci předchozího dílu seriálu, Ian Fleming se pustil do práce na prvním bondovském románu „Casino Royale“ 15. ledna 1952 ve svém jamajském sídle Zlaté oko (Golden Eye) a nejpozději o měsíc později byl s nepříliš rozsáhlým spisem hotov (takže musel napsat, jak spočítali odborníci, kolem dvou tisíc slov denně). Podle řady bondologů sloužilo Flemingovi psaní přinejmenším částečně jako rozptýlení či odvedení pozornosti od pro něj nezvyklé a poněkud nepříjemné skutečnosti, jíž byl nadcházející sňatek s těhotnou Ann Charterisovou (viz minulý díl seriálu). Připočteme-li k této stresující situaci, do níž se Fleming dostal, nesporný fakt, a sice že doba byla doslova „těhotná“ třetí světovou, tentokrát jadernou válkou se extrémně nebezpečným protivníkem, jakým byl stalinistický Sovětský svaz, není se temné atmosféře románu co divit. Stejně tak se nelze divit tomu, že smrtelné nebezpečí ze SSSR pro Fleminga i pro budoucí čtenáře jeho knih symbolizovala právě organizace Směrš.

Román vznikl na Jamajce v dosti horečném tempu. Fleming si o jeho kvalitě nedělal žádné iluze a mluvil o něm, pokud vůbec, spíše pohrdavě. Jeho bývalá přítelkyně Clare Blanchardová mu dokonce „intenzivně“ doporučovala, aby, pokud knížku hodlá vůbec vydat, tak učinil pod pečlivě utajeným pseudonymem). O přepis rukopisu se v Londýně postarala Flemingova sekretářka Joan Howeová, mimo jiné matka historika a autora cestopisů Roryho MacLeana (*1954), kterého jiný slavný autor slavných špionážních románů, jež si oblíbili i čeští čtenáři, John le Carré (vlastním jménem David John Moore Cornwell; 1931–2020) označil za nejlepšího cestopisce všech dob. A mimochodem, tato elegantní, „šmrncovní“, jak říkal Fleming, rusovlasá dáma, byla podle všeho jedním z předobrazů Bondovy celoživotní oddané sekretářky Moneypenny.

Joan Howeová a Clare Blanchardová ale nebyly jediné čtenářky rukopisu „Casina Royale“. Dalším, kdo jej alespoň zčásti četl, byl Flemingův přítel William Charles Franklyn Plomer (1903–1973; znám též pod pseudonyme Robert Pagan), rodák z jihoafrického Pietersburgu v někdejším Transvaalu a britský spisovatel (včetně básní), mimo jiné autor několika libret pro významného hudebního skladatele Benjamina Brittena (1913–1976). A byl to právě on, kdo rukopis s doporučením zaslal do londýnského nakladatelství Jonathan Cape (založeného Jonathanem Capem a jeho společníkem Wrenem Howardem v roce 1921). V nakladatelství sice zpočátku váhali, ale nakonec knížku 13. dubna 1953, mimo jiné i díky doporučení Flemingova bratra Petera, vydali. Jistě nemusím zdůrazňovat, že toho ani v nejmenším nelitovali, neboť patřila, stejně jako celá bondovská série, k těm nejziskovějším titulům.

Gangster, Gun a Girl

Úspěch knížky, jež byla v Británii vydána v tvrdé vazbě a stála deset šilinků a šest pencí, byl okamžitý a pro autora i nakladatele ohromující. Podíl na tom měla zcela jistě i nápaditá obálka, navržená samotným Flemingem. Hlavním „triumfem“ románu, který si vyžádal tři rychlé dotisky, byl ovšem hlavní hrdina, agent 007 James Bond, a styl, jakým o něm Ian Fleming psal. Zda je autorem slov, která mu jsou některými experty připisována, skutečně on sám, není podle mě ani zdaleka jisté a není to vlastně ani důležité, nejspíše ne. Přesto skvěle vystihují úspěch románu: Má-li být knížka tohoto typu „co k čemu“, musí být dobře namíchanou směsí tří „G“, jimiž jsou Gangster, Gun a Girl“, tedy 1) gangster či gauner, nebo darebák, zkrátka zločinec, 2) zbraň či ještě lépe zbraně, s tím související dostatek akcí a střílení a 3) krásná dívka, minimálně jedna, ale čím víc, tím líp.

Možná se Vám zdá tento recept poněkud primitivní a já rozhodně nebudu tím, kdo by Vám to v obecné rovině rozmlouval. Vzpomínám si nicméně na jednu ze závěrečných scén kultovního českého filmu „Adéla ještě nevečeřela“ (1978) režiséra Oldřicha Lipského, v níž zločinec prchající v balónu, ztělesněný Milošem Kopeckým, odřízne policejního komisaře (Rudolf Hrušínský), držícího se za lano visící z balónu, a potměšile se přitom chechtá. „Jak primitivní,“ křičí Hrušínský na Kopeckého s opovržením. „Ale jak účinné,“ odpovídá mu druhý. Přesně tak je to i se třemi výše zmíněnými „G“.

Ian Fleming zkrátka dokázal namíchat ingredience s písmenem „G“ tak skvěle a zdánlivě jednoduše, že bez přehánění uhranul čtenáře takřka na celém světě, přirozeně s výjimkou tzv. sovětského bloku, kde si čtenáři museli na první, navíc upravené vydání bondovky s názvem „Zlatý fantóm“ („Goldfinger“) počkat až do roku 1970 (smutné, tak trochu ironické „echo“ tzv. Pražského jara, „reformních“ šedesátých let).

O tom všem si ale budeme podrobně povídat až v příštím dílu našeho seriálu za čtrnáct dní, samozřejmě zase na DATARUNu.

Pište na autori@datarun.cz

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.