Šestý díl: Pecka jménem Goldfinger

Jmenuji se Bond. James Bond.

6. díl

Pecka jménem „Goldfinger“

Martin Kovář, 29. března 2025

Podle řady literárních i filmových kritiků patří sedmý Flemingův bondovský román „Goldfinger“, jenž vyšel v roce 1959, podobně jako stejnojmenný film režiséra Guye Hamiltona z roku 1964 k nejlepším v celé čtrnáctidílné, respektive pětadvacetidílné sérii. Mnozí čtenáři, diváci a obecně fandové a fanynky agenta 007 to vidí stejně; já osobně pokládám román za vynikající a film za nejlepší až do „Zlatého oka“ z roku 1995 a do craigovské série, která je, jak jsem už řekl, nejblíž literární předloze a která začala v roce 2006 filmem „Casino Royale“. V této kapitole se podíváme, proč tomu tak u románu i u filmu „Goldfinger“ je.

Úspěšná předehra: „Srdečné pozdravy z Ruska“ v kinech

O románu „Srdečné pozdravy z Ruska“ (From Russia With Love; 1957) již byla řeč ve čtvrté kapitole knížky. Po úspěchu „Dr. No“ se právě tato knížka stala námětem druhého filmového zpracování. Producenti se rozhodli neriskovat a jako režiséra vybrali znovu osvědčeného Stewarta Terence Herberta Younga. Scénář připravil, v zásadě věrně podle Flemingova románu, opět Richard Maibaum, tenktorát primárně s Johannou Harwoodvou (*1930), peníze na výrobu poskytla znovu Eon Productions Limited, distribuci měli na starost lidé z United Artists.

Pokud jde o herce, o Seanu Connerym (James Bond), Johanu Bernardu Leeovi („M.“), ani Lois Ruth Maxwellové (Moneypenny) nebylo nejmenších pochyb. Otázkou bylo, kdo bude hrát další důležité role. V přechozí kapitole jsem zmínil, že fanatickou plukovnici KGB Rosu Klebbovou skvěle zahrála rakousko-americká zpěvačka a herečka Lotte Lenya (1898–1981), Bondovu „návnadu“ a milenku, krásnou Taťánu Romanovovou pro změnu italská herečka, modelka a Miss Universe z roku 1960 Daniela Bianchi (*1942), kterou do angličtiny namluvila Barbara Mary Jeffordová (1930–2020), rodačka z devonského Plymstocku, známá zejména jako divadelní herečka Královské shakespearovské společnosti (Royal Shakespeare Company) a z předních londýnských divadelních scén. Za zmínku stojí ještě „chlapácký drsňák“ Robert (Archibald) Shaw (1927–1978; známý například ze Spielbergových „Čelistí“ nebo z nedoceněné „Hlubiny“ Petera Yatese), který si s potěšením „vystřihl“ profesionálního zabijáka SMĚRŠ Donalda Granta, a Pedro Gregorio Armendáriz Hastings (1912–1963), mexicko-americký herec, jenž hrál Aliho Kerima Beye, šéfa istanbulské stanice MI6; jen na okraj – Hastings trpěl při natáčení terminálním stádiem rakoviny a v posledních scénách za něj zaskakoval sám režisér Young.

Film, který se točil v britských studiích Pinewood Studios, přímo v Istanbulu, kde se z velké části odehrával, a v Benátkách (závěrečná část), měl velký úspěch u kritiků i, což bylo mnohem důležitější, u diváků. Celkově vydělal 78 miliónů dolarů, tedy mnohonásobně více, než kolik činily náklady na výrobu (dva milióny dolarů), z čehož měli velkou radost především producenti. Leccos naznačila už opulentní slavnostní premiéra, která se konala v kině Odeon na londýnském Leicester Square a které se kromě Iana Fleminga zúčastnili rovněž režisér Terence Young, představitel agenta 007 Sean Connery a další hvězdy, a následné tržby (nejvíce sledovaný první víkend).

Mimochodem, v Británii šlo o nejúspěšnější film roku 1963, jenž navíc získal cenu BAFTA (British Academy Film and Television Award), konkrétně za nejlepší kameru. Známý časopis Total Film jej navíc označil za devátý nejlepší britský film všech dob, přičemž na seznamu figuroval jako jediná bondovka.

„Zázrak“ s názvem „Zlatý fantóm“

Jak jsem již řekl, „Goldfinger“ je mým nejoblíbenějším bondovským románem. Je tomu tak z osobních důvodů, které jsou navíc součástí historického mikro-příběhu z našich moderních dějin. Posuďte ostatně sami. Bylo to někdy na počátku mých středoškolských studií v Jičíně, na dnešním Lepařově gymnáziu, nejspíš v létě 1980, kdy jsem na chalupě objevil knížku z edice Magnet s názvem „Zlatý fantóm“. Sean Connery (jehož jsem tehdy ještě neznal) a atraktivní mladá žena s revolverem v ruce (šéfka dívčího gangu Pussy Galore, což jsem rovněž netušil) byli dostatečnou pobídkou k tomu, abych se do knížky začetl. Příběh o muži posedlém zlatem a vyděláváním peněz jsem zhltnul „na jeden zátah“, a vzhledem k doslovu Iva Štuky, na svoji dobu velmi odvážném (knížka vyšla roku 1970 jako jeden z posledních „reliktů“ doby „předsrpnové“; o pouhých pár měsíců později by to bylo naprosto nemožné), jsem se poprvé dověděl o existenci agenta 007 jménem James Bond.

Před klukem z komunistického Československa se tak otevřel fantastický svět tajných agentů, špionů, ďábelských zločinců, krásných žen a také Ameriky, v níž se velká část románu odehrávala. Propadnout kouzlu Flemingova umění psát bylo velmi snadné, jakkoli nešlo o překlad v pravém slova smyslu, ale o mírně zkrácenou a upravenou verzi, z níž byly – navzdory liberálním časům, kdy se knížka chystala k vydání – vykuchány všechny pasáže spojující Aurika Goldfingera se sovětskou SMĚRŠ, tedy s KGB a se Sovětským svazem vůbec. Editoři zkrátka z knížky „vyzmizíkovali“ veškerou ideologii, takže zůstal „jen“ špionážní thriller par excellence, což ale úplně stačilo. Na dobové poměry to byl hotový „zázrak“.

Až mnohem později jsem pochopil, proč rodiče trvali na tom, abych knížku, když už jsem ji na chalupě objevil, nikomu ze spolužáků nepůjčoval, a hlavně ji v žádném případě nenosil do školy. Samozřejmě jsem je neposlechl, samozřejmě mi ji ve škole zabavil jeden z kantorů, na rozdíl od mě znalý věci, který se ale spokojil s tím, že jsem mu knížku půjčil. Až mnohem později jsem se dověděl, že ji během dvou měsíců, než mi ji vrátil, přečetla velká část profesorského sboru. Taková zkrátka byla tehdy doba…

„Pecka jménem Goldfinger“

„Goldfinger“ vznikl jako obvykle ve Zlatém oku na Jamajce v lednu a v únoru 1958, kdy už bylo venku pět bondovských románů a šestý, „Dr. No.“ byl připravován do tisku. Fleming jej napsal svým tradičním, velmi rychlým způsobem. S neúprosnou pravidelností psal tři hodiny dopoledne a potom hodinu večer, obvykle mezi šestou a sedmou, tj. před večeří. Prakticky vůbec neškrtal a nevracel se k tomu, co měl z předchozích dnů napsáno (přibližně dva tisíce slov), což svědčilo o jeho dokonalé rutině a také o velké sebekázni. Nebylo se co divit, bondovky byly bez přehánění „továrnou na peníze“, takže „obětovat“ necelé dva měsíce života tomu, že bude moci žít podle svých představ a v přepychu, o slávě nemluvě, stálo Flemingovi rozhodně za to.

Když Fleming zatím jasně nejdelší ze svých románů (270 stránek) přivezl v březnu do Londýna, měl za to, že je to poslední z Bondových dobrodružství. Cítil se vyčerpaný a totálně bez další inspirace. Také peněz vydělal dost a další příjmy jej čekaly v souvislosti s plánovanými filmy, jakkoli se o nich tehdy teprve začínalo mluvit. Věcně vzato jej nic netrápilo, a už vůbec to nebyly pohrůžky britského architekta a návrháře maďarského původu Ernöa Goldfingera (1902–1987), jehož jméno použil pro hlavního hrdinu a posléze pro název knížky a jenž s tím měl, do značné míry logicky, „velkou těžkost“. Nakonec na soud nedošlo, Flemingovi vydavatelé, pánové z nakladatelství Jonathan Cape, to finančně a diplomaticky urovnali k oboustranné spokojenosti.

Příběh samotný má tři části, vycházející z Goldfingerova proslovu vůči Bondovi v jeho továrně ve Švýcarsku: „Pane Bonde, řekl Goldfinger, v Chicagu mají takové rčení. Poprvé je to náhoda, podruhé shoda okolností, ale potřetí už je to nepřátelský čin. Miami, Sandwich a teď Ženeva. Mám v úmyslu vyždímat z vás pravdu…“ A právě takto – Náhodné setkání, Shoda okolností a Nepřátelský čin – se jmenují tři části na Flemingovy poměry rozsáhlého příběhu.

V první části se Bond po splnění náročného úkolu v Mexiku setká v Miami s chlapíkem jménem Junius Du Pont, s nímž měl tu čest jako se spoluhráčem u jednoho stolu na začátku „Casina Royale“, a pomůže mu proti falešnému hráči jménem Auric Goldfinger. Podruhé se s chlapíkem, doslova posedlým zlatem, setká v Anglii již zcela záměrně a naplno ve službě, Secret Service totiž začne Goldfinger zajímat. Poté, co Bond Goldfingera porazí v dramatické golfové partii, a uštědří mu tak po Miami již druhou porážku, následuje třetí, nejrozsáhlejší část románu. V ní Bond pronásleduje Goldfingera do Švýcarska, zjistí, že pašuje zlato, je chycen, mučen, ale nikoli zabit – Goldfinger totiž dospěje k závěru, že by dobrodruh toužící po zbohatnutí, jako je Bond, mohl být užitečný při realizaci jeho životního plánu. Tímto na první pohled fantastickým a zdánlivě neproveditelným plánem je uloupení amerického zlatého pokladu z pevnosti Fort Knox. Jakkoli se to zdá být šílené, Goldfinger plán s předstíranou pomocí Bonda, předních amerických gangsterů (včetně již zmíněné šéfky dívčího gangu, lesbičky jménem Pussy Galore) téměř uskuteční, na konci je ale přece jen nadvakrát zneškodněn, poprvé s opětovným přispěním Bondova starého amerického přítele Felixe Leitera. V samotném finále Bonda zachrání před smrtí Pussy Galore, která, ač lesbička, skončí, jak jinak, v jeho náruči.

Nadšení čtenářů se nebylo co divit. „Goldfinger“ je dodnes strhující čtení. Sám hlavní padouch, Auric Goldfinger, bývalý nácek spolupracující po válce se Sověty, se dokonce stal jedním z archetypálních zločinců jak v literatuře, tak ve filmu, o čemž bude řeč za okamžik. Také jeho osobní ochránce, němý Korejec jménem Oddjob, je nezapomenutelný, zřejmě nejnebezpečnější a nejvýkonnější „stroj na zabíjení“, s jakým se agent 007 setkal. Debata, kterou Bond na toto téma s Goldfingerem vede v jeho anglickém sídle, je příznačná: „Můžu vám říct, že kdyby Oddjob vedl úder na jeden ze sedmi bodů na vašem těle, byl byste teď mrtvý,“ pokouší se Goldfinger udělat dojem na Bonda. Ten nehne brvou a odpoví mu. „To je zajímavé… Já znám jen pět způsobů, jak zabít Oddjoba jediným úderem…“

Za atraktivitou příběhu i jeho filmového zpracování stál nejen skvělý nápad a mistrovsky sepsaná story, ale i střídání prostředí – atraktivních míst, jak jsem o tom už psal: luxusní letovisko v Miami, Londýn, soukromý golfový klub v Anglii, švýcarské Alpy a znovu Amerika, tentokrát pevnost Fort Knox, tedy místa, kam se většina čtenářů a později i diváků nikdy sama nepodívala. Že Fĺeming uměl taková místa na malém, sevřeném prostoru výtečně popsat, jsme si už řekli.

„Goldfinger“ má ale ještě něco navíc – je to totiž, poprvé, opravdu „velký román“, na kterém si čtenář „nesmlsne“ během jednoho dlouhého večera. Fleming psal znovu o tom, co dobře znal – sám měl zlato velmi rád, bylo známo, že sbírá zlaté španělské dublony (zlatá mince, na jehož povrchu byl dvojportrét španělských „katolických Veličenstev“ – Ferdinanda II. Aragonského a Isabely I Kastilské; původně se razily v Novém světě, v Latinské Americe, konkrétně v Mexiku, v Peru a v Nové Grenadě, později i v samotném Španělsku). Také Bond je mnohem „komplexnější postavou“ než v předchozích románech, viz jeho filozofování o životě a o smrti, které jsem citoval na konci čtvrté kapitoly.

A znovu do kina!

„Goldfinger“ byl třetí zfilmovanou bondovkou po „Dr. No.“ a „Srdečných pozdravech z Ruska“, která navíc přišla na řadu velmi rychle, již roku 1964. Navíc to byla bodovka v mnoha ohledech „přelomová“ a pro další sérii zásadní. „Samozřejmostí“ byli již známí producenti Albert Romolo Broccoli a Herschel „Harry“ Saltzman, stejně jako produkce Eon Production Limited. První novinkou byla změna režie – Terence Younga vystřídal Angličan Mervyn Ian Guy Hamilton (1922–2016), který natočil celkem čtyři bondovky („Goldfingera“ [1964] plus „Diamanty jsou věčné“ [1971], „Žít a nechat zemřít“ [1973] a „Muže se zlatou zraní“ [1974]; producenti chtěli, aby režíroval i „Jen pro tvé oči“ [1981], Hamilton ale odmítl, neboť se s nimi nedomluvil na penězích). Za jeho hlavní přínos celé sérii bývá oprávněně pokládáno, že dokázal spojit prvky akčního filmu, sexuálního napětí a černého humoru.

Sean Connery a ti druzí

O Seanu Connerym v hlavní roli (stejně jako o Monepenny a „M.“) nebylo třeba diskutovat. Skotské star bylo v roce 1964 čtyřiatřicet let, ve srovnání s „Dr. No“ ale vypadal starší o víc než jen o pouhé tři roky. Connery zmužněl nebo možná lépe řečeno dozrál, pár let navíc mu po všech stránkách prospělo. Podle diváků i kritiků nebyl nikdy víc okouzlující než právě v „Goldfingerovi“. Do jisté míry to bylo i tím, že se s postavou sžil, přesně věděl, jak chce Bonda hrát a empatický Hamilton mu vycházel vstříc. Z Conneryho bylo téměř fyzicky cítit, že si natáčení užíval, ještě v sobě totiž neměl skepsi z posledních filmů, kdy jej „být Bondem“ se vším, co s tím souviselo, stále více unavovalo a obtěžovalo.

Vzhledem k charakteru a specifičnosti, včetně té fyzické, hlavního padoucha – „Goldfinger na něj (tj. na Bonda – M. K.) udělal dojem. Byl dokonale uvolněný. Projevovalo se to v úspornosti jeho pohybů, řeči i výrazů. Zbytečně nemrhal silami, a přesto se v jeho nehybnosti skrývala nesmírná energie. Byl malý, neměřil víc než pět stop. Na silném trupu s krátkýma sedláckýma nohama seděla přímo na ramenou velký kulatá hlava. Jako by byl sestavený z tělesných částí různých lidí. Všechno bylo neúměrné. Bonda napadlo, že se Goldfinger tak vášnivě opaluje proto, aby zakryl svou ošklivost. Bledé tělo by bez toho rudohnědého maskování působilo groteskně. Obličej pod mrkvovým ježkem byl stejně překvapivý, i když ne tak ošklivý jako tělo. Měl tvar měsíce, ale nevypadal jako měsíc. Vysoké hladké čelo s pískovým obočím se klenulo nad bleděmodrýma očima se světlými řasami. Silný orlí nos seděl mezi vysokými lícními kostmi a tvářemi, které byly spíše svalnaté než tlusté. Rovná tenká ústa měla jemné kontury. Brada a čelisti byly pevné a vyzařovalo z nich zdraví. Celkem vzato, přemýšlel Bond, to byl obličej myslitele, možná vědce, bezohledného, smyslného, stoického a tvrdého vědce. Zvláštní kombinace.“ – nesmírně záleželo na castingu, na tom, kdo jej bude hrát. Volba nakonec padla na německého herce Karla Gerharta „Gerta“ Fröbeho (1913–1988) a byla bez přehánění mistrovská. Nejen, že se podařilo najít muže, který v zásadě odpovídal Flemingově popisu; Fröbe jej navíc obdařil maniakálním a zároveň uvěřitelným chováním, což filmu mimořádně prospělo – James Bond/Sean Connery v něm měl poprvé soupeře, z něhož se tajil dech.

Vynikající, naprosto nezapomenutelný, byl rovněž Toshiyuki Sakata (známý jako Harold Sakata; 1920–1982), americký olympionik – vzpěrač (stříbrný medailista z olympiády v Londýně v roce 1948), profesionální zápasník (v ringu známý jako Tosh Togo či Great Togo) a herec japonského původu, jenž korejskému osobnímu strážci Goldfingera a „chlapíka pro jakoukoli práci“ (odtud jméno Oddjob) dodal tolik „démoničnosti“, až diváci v kinech trnuli. Ani prvotřídně vycvičený Bond neměl v přímém souboji s ním, pokud si by neporadil jinak, nejmenší šanci na úspěch.

Důležité byly, jako v každé bondovce, samozřejmě i ženské postavy. Půvabnou Jill Mastersonovou, která v úvodu knížky i filmu pomůže Bondovi přelstít Goldfingera, podvádějícího v kartách, a posléze za to zaplatí krutou smrtí (Goldfinger ji nechá potřít celou zlatem, takže se, jak tělo nemůže dýchat, udusí), si zahrála anglická herečka a zpěvačka Shirley Jean Eatonová (*1937). Pro roli Tilly, která se snaží sestřinu smrt pomstít (i ona zemře, pro změnu z rukou Oddjoba) si producenti a režisér vybrali Taniu Malletovou (1941–2019), dceru ruské aristokratky a anglického milionáře Henryho Malleta. Hlavní Bond Girl byla již zmíněná šéfka dívčího gangu Pussy Galore, kterou hrála Angličanka Honor Blackamanová (1925–2020), již si „zamiloval“ nejen James Bond (bez její pomoci by to s ním nejspíš ve finále špatně dopadlo), ale i filmoví diváci.

Jedna novinka za druhou

Filmový „Goldfinger“ ale přinesl ještě, kromě nového režiséra, několik dalších novinek. Předně, jde o první bondovku, v níž titulky doprovází zpívaná písnička. Jejím autorem byl John Barry Prendergast (známý jako John Barry; 1933–2011), písničku kongeniálně natočila velšská zpěvačka Dame Shirley Veronica Basseyová (*1937), která dostala vzhledem k velikému úspěchu příležitost ještě ve dvou dalších bondovkách, konkrétně ve filmech „Diamanty jsou věčné“ (1971) a „Moonraker“ (1979). Osobně mám za to (a nejsem zdaleka jediný), kdo písničku pokládá za jeden z nejlepších bondovských songů, ne-li ten nejlepší vůbec.

Další novinkou bylo, že Bond ve filmu poprvé řídil vůz Aston Martin, konkrétně Aston Martin DB5 (iniciály DB patřily majiteli firmy, jimž byl od roku 1946 podnikatel David Brown), sportovní model na pomezí vozů GT), jenž byl ve výrobě v letech 1963–1965 a jenž patří, právě díky účinkování v „Goldfingerovi“, k nejslavnějším (nejen filmovým) automobilům všech dob. Kromě „Goldfingera“ si auto „zahrálo“ ještě v několika dalších bondovkách, naposledy ve snímku „Skyfall“ (Skyfall) v roce 2006. Bondův měl vůz poprvé mimořádnou výbavu, konkrétně šlo o vysouvací bodce na zničení pneumatik jiného auta, o kulomety a o vystřelovací sedadlo řidiče.

Točilo se na mnoha místech – jednak na Floridě, jednak v Anglii, konkrétně v ateliérech Pinewood Studios, o nichž byla řeč již v souvislosti se „Srdečnými pozdravy“. Scény z Goldfingerovy švýcarské továrny vznikly na londýnském letišti London Southend Airport. Jako americké letiště posloužila základna RAF Northolt, golfové scény vznikly ve Stoke Park Clubu v Buckinghamském hrabství; hlavní budova klubu, jejímž autorem byl James Wyatt, pochází z roku 1788. Alpská scéna, během níž se Tilly Mastersonová pokouší zabít Golfingera, byla natočena v průsmyku Furka Pass (německy Purkapass, francouzsky Col de la Furka; 2429 metrů nad mořem) a patří, což vlastně platí o celé „alpské pasáži“ filmu, mezi ty nejlepší vůbec, atmosféra je doslova „čarovná“.

Světový úspěch a zrození „bondománie“

Oba předchozí bondovské filmy – „Dr. No“ a „Srdečné pozdravy z Ruska“ – byly, jak již víme, úspěšné. „Goldfinger“ byl ale první skutečně celosvětový hit. Kromě „čtyř střapatých kluků“ z Liverpoolu (The Beatles), kteří v šedesátých letech minulého století vyvolali dodnes fascinující „beatlemánii“, se v téže dekádě zrodila rovněž „bondománie“ a kult agenta 007. Důležitá byla přirozeně i finanční stránka věci. Výroba filmu přišla na tři milióny dolarů, což bylo o polovinu více než v případě „Srdečných pozdravů z Ruska“, film ale vydělal na vstupném fantastických 125 miliónů dolarů. Označit finanční výsledek za „uspokojivý“ tedy zdaleka neodpovídalo skutečnosti.

Slavnostní premiéra, znovu v londýnském kině Odeon na Leicester Square, připadla na 17. září 1964 (kvůli množství bez přehánění zdivočelých a hysterických fanoušků a fanynek a jejich nadšení začalo promítání s desetiminutovým zpožděním) a následujícího dne se film začal promítat v celé Británii. Ve Spojených státech amerických měl snímek premiéru 21. prosince 1964 v newyorském kině DeMille Theatre. Stejně jako na Britských ostrovech šlo o bezvýhradný úspěch a také kritiky v novinách a časopisech byly až na výjimky příznivé až nadšené, přičemž oceňovaly zejména technickou stránku filmu. Všichni, kteří se na něm podíleli, si mnuli ruce. Budoucnost celého „projektu“ se zdála být optimističtější než kdykoli předtím.

Pište na autori@datarun.cz

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.