Sedmý díl: „Jen pro Tvé oči“, Williame, Fitzroyi, Duško, Johnny, Porfirio, Roalde…, pardon, vlastně Jamesi. Aneb Kdo byl skutečný agent 007

Jmenuji se Bond. James Bond.

7. díl

„Jen pro Tvé oči“, Williame, Fitzroyi, Duško, Johnny, Porfirio, Roalde…, pardon, vlastně Jamesi
aneb
Kdo byl skutečný agent 007

Martin Kovář, 12. dubna 2025

Slavnostní premiéra filmu „Goldfinger“, o které jsem psal v minulém dílu našeho seriálu a která se stejně jako v případě „Srdečných pozdravů z Ruska“ konala v londýnském kině Odeon na Leicester Square, tentokrát 17. září 1964, byla sice velkolepá, zároveň ale i trochu smutná, neboť se musela se poprvé obejít bez Iana Fleminga. Duchovního otce agenta 007, celoživotního těžkého kuřáka a muže, jenž se nijak nežinýroval s pitím alkoholu, totiž v Canterbury v Kentu zradilo v srpnu 1964 v pouhých šestapadesáti letech srdce. Při premiéře „Goldfingera“ to bylo na atmosféře logicky znát, „hvězdný“, společenský a na veřejnosti vždy dobře naladěný Fleming všem lidem chyběl.

Agent slavnější autora

V době úmrtí v létě 1964 již sláva Jamese Bonda dávno zastínila slávu jeho autora. Vydáno bylo dvanáct knížek (jedenáct románů a jeden soubor povídek), u dalších dvou se počítalo s posmrtným vydáním (a také se tak v letech 1965 a 1966 stalo). Kromě toho byly natočeny tři filmy, o nichž už byla v našem seriálu řeč („Dr. No“, „Srdečné pozdravy z Ruska“ a výše zmíněný „Goldfinger“), s dalšími se napevno počítalo; dodnes je „klasických bondovek“ natočeno již pětadvacet. Oznámení, kdo bude hrát agenta 007, a začátek natáčení šestadvacátého snímku se zřejmě dočkáme ještě v letošním roce; poslední bondovka „Není čas zemřít“ (No Time to Die) měla premiéru v roce 2021, takže je načase.

Zatímco již uzavřený životní příběh Iana Fleminga byl fanouškům Jamese Bonda, zájemcům o všechno, co s jeho „kultem“ souviselo, i širší veřejnosti dobře znám, s postavou agenta 007 to bylo složitější. Fleming za svého života nikdy úplně přesně a jednoznačně neřekl, kdo jej, pokud jde o Bonda, inspiroval, a doslova si vychutnával spekulace, které ohledně toho panovaly. Skutečnost je taková, že žádný „jediný James Bond“ nikdy neexistoval a že Fleming vytvořil jeho postavu a charakter opravdu fiktivní, byť se přirozeně nechal inspirovat životními osudy několika lidí včetně svých přátel. Tak se dnes pojďme alespoň na některé z nich společně podívat.

William Stephenson

Prvním z nich byl kanadský voják, bojový pilot, byznysmen, milionář a někdejší špión sir William Samuel Stephenson (narozen jako William Samuel Clouston Stanger; 1897–1989), o kterém byla řeč již v prvním dílu seriálu. Pro jistotu nicméně připomenu, že Stephenson za druhé světové války pracoval mimo jiné pro British Security Co-ordination (BSC; zřízena britskou MI6) se sídlem v New Yorku, jež měla za úkol odhalovat nepřátelskou činnost v Severní a Jižní Americe, bojovat proti ní a napomáhat vytvářet za oceánem „pro-britské nálady“. Právě v té době se spřátelil s Ianem Flemingem a stal se jedním z předobrazů Jamese Bonda. Po skončení druhé světové války mu britský král Jiří VI. (1895–1952; na trůnu v letech 1936–1952) udělil za jeho služby vysoké vyznamenání; doporučení, na jehož základě tak učinil, napsal pro panovníka premiér Winston Churchill, který je doprovodil poznámkou, že jde o muže, jehož si velmi váží (doslova „je drahý mému srdci“).

Znalci dané problematiky dobře vědí, že to byl právě Stephenson, kdo se za války skrýval pod kódovým jménem Intrepid. Filmoví fanoušci si pro změnu pamatují, že Stephensona v třídílném miniseriálu s názvem „Muž zvaný Intrepid“ (A Man Called Intrepid) z roku 1979, natočeném podle stejnojmenného bestselleru britsko-kanadského novináře a spisovatele Williama Henryho Stevensona (1924–2013), hrál i v Česku dobře známý a velmi oblíbený anglický herec David Niven (1910–1983; „Růžový panter“; „Velký šéf“; „Smrt na Nilu“ a další). Ano, ten David Niven, jehož si pamatujeme jako „skutečného Jamese Bonda“ z úspěšné filmové parodie „Casino Royale“ (Casino Royale) z roku 1967, která se nicméně do „klasických bondovek“ nepočítá. Jak vidno, svět je malý…

Fitzroy Maclean

Druhého muže, označovaného za „předobraz“ Jamese Bonda, znají i někteří čeští čtenáři. V roce 2022 totiž nakladatelství Maraton vydalo knihu s názvem „Výpravy na východ“ (v originále Eastern Approaches; 1949), pojednávající, krom jiného, o autorově působení v Sovětském svazu v letech 1937–1939. Maclean měl v čase vrcholícího stalinistického „velkého teroru“ coby britský diplomat unikátní možnost (ne vždy v souladu s tamními zákony) cestovat po Sovětském svazu včetně od Moskvy odlehlých částí centrálního Ruska a střední Asie a podal o tom strhující výpověď na pomezí pamětí, cestopisu a reportáže. V následujících letech působil Maclean v severní Africe, kde britské jednotky bojovaly proti Němcům a Italům, a poté na Balkáně, konkrétně v Jugoslávii, kde se mu podařilo spřátelit se, snad to tak mohu říci, s velitelem komunistických partyzánů a vůdcem poválečné komunistické Jugoslávie Josipem Brozem Titem (1892–1980; v čele Jugoslávie v letech 1944–1980).

O tom, že sir Fitzroy Maclean (1911–1996) byl vskutku mimořádným mužem, svědčí mimo jiné skutečnost, že byl jediným ze dvou Britů, kteří začínali druhou světovou válku jako vojíni a skončili ji v hodnosti brigádního generála (druhým byl akademik, konzervativní politik a jeden z aspirantů na funkci předsedy Konzervativní strany Enoch Powell [1912–1998]). Kromě toho byl Maclean dlouholetým poslancem za konzervativce, konkrétně v letech 1941–1974. Na vysvětlenou – poslední řádné volby do Dolní sněmovny se v Británii konaly v roce 1935 a poté až v létě 1945 – je třeba říci, že ve volebním obvodu Lancaster uspěl v tzv. doplňovacích volbách a následně post mnohokrát obhájil (od roku 1959 za volební obvod Bute nad Northern Ayrshire). V letech 1954–1957, tj. za vlád Anthonyho Edena a (krátce) Harolda Macmillana, pracoval Maclean jako vysoce ceněný finanční tajemník ministerstva obrany; čas od času byl pověřován i tajnými delikátními misemi v zahraničí.

Dušan „Duško“/„Dushko“ Popov

Jeden z „nejbarvitějších“ životních osudů ze všech možných, respektive částečných předobrazů Jamese Bonda měl zřejmě Dušan „Duško“ Popov (1912–1981), srbský právník, obchodník, příležitostný diplomat a zpravodajec, který za druhé světové války působil rovněž jako britský agent. Vzhledem k rodinnému zázemí byl Popov přesvědčeným antinacistou, a proto se mu podařilo infiltrovat Abwehr (zpravodajskou službu Wehrmachtu), který následně „zásoboval“ nepřesnými či přímo falešnými informacemi. Popov se mimo jiné podílel na operaci Fortitude (Operation Fortitude), jež byla součástí širší operace Bodyguard (Operation Bodyguard), jejímž cílem bylo zmást Němce před vyloděním spojenců v západní Francii (tzv. „Den D“, 6. června 1944), aby se domnívali, že k vylodění dojde v oblasti Calais, a nikoli v Normandii. Zatímco pro Jugoslávce pracoval Popov pod krycím jménem Duško a pro Němce jako Ivan, mezi britskými zpravodajci byl znám jako Tricycle, neboť stál v čele trojice agentů pracujících pro MI5.

Špionážní činnost ale byla jen jedním z důvodů, proč Popov byl a je dodnes pokládán za jednoho ze „skutečných Jamesů Bondů“. Druhým důvodem byl jeho životní styl, mohu-li to tak říci, včetně více či méně „vážných“ vztahů s moha ženami. Na proslulosti, ať už v pozitivním či negativním slova smyslu, mu v tomto ohledu dodalo, že jednou z jeho milenek byla francouzská herečka Simone Thérèse Fernande Simonová (1911–2005), jež se proslavila především v americkém hororu „Kočičí lidé“ (Cat People) z roku 1942, který režíroval Jacques Tourneur, a v jeho pokračování „Prokletí kočičích lidí“ (The Curse of the Cat People) z roku 1944, jehož spolurežisérem byl proslulý režisér Robert Earl Wise, známý jako tvůrce muzikálu West Side Story (1961). K proslulosti pomohly Popovovi i memoáry s názvem Spy/Counterspy (tj. Špión a Kontrašpión), jež vyšly v roce 1974. V roce 2007 o něm byl natočen dokument s názvem True Bond (tedy Skutečný Bond); v současné době jsou připravovány další dva dokumenty s názvem The Real Life James Bond: Dushko Popov a Double Agent Dushko Popov: Inspiration for James Bond.

Johnny Jebsen

Čtvrtým „reálným Bondem“ byl, alespoň zčásti, německý protinacistický zpravodajec dánského původu narozený v Hamburku (kde jeho rodiče vlastnili velkou přepravní firmu) jménem Johann-Nielsen Jebsen (1917–1945). Jebsen pracoval jako dvojitý agent rovněž pro Brity (s kódovým označením ARTIST). Právě on získal pro spolupráci Dušana „Duška“ Popova, se kterým se ve třicátých letech spřátelil za studií na univerzitě ve Freiburgu, pro Abwehr (zda přímo s tím, že bude pracovat proti Němcům, není stoprocentně jasné, nejspíš ale ano) a později ho přivedl i k práci pro západní spojence, konkrétně pro Británii, ke které si už jako kluk vytvořil silný vztah.

Na rozdíl od prvních tří mužů prožil Jebsen trpký konec života. Na konci dubna 1944 jej nacističtí agenti (operaci velel šéf tamní nacistické kontrarozvědky Aloys Schreiber) dopadli v Lisabonu a unesli jej do Francie, odkud byl posléze převezen do Berlína. Pro spojence to znamenalo velký problém, Jebsen totiž disponoval informacemi o vylodění v Normandii. Němcům šlo ale, jak se ukázalo, více o to, že Jebsen zpronevěřil vysoké částky peněz několika příslušníků SS, nikoli o jeho zpravodajskou činnost. V létě 1944 byl Jebsen v mizerném zdravotním stavu (v důsledku mučení při výsleších) přemístěn do koncentračního tábora Sachsenhausen, odkud se snažil uprchnout, ale marně. V únoru 1945 jej z tábora odvezli a jeho další osud je neznámý, pravděpodobně byl krátce na to zastřelen.

Porfirio Rubirosa Ariza

Inspirací pro postavu Jamese Bonda byl zřejmě i muž jménem Porfirio Rubirosa Ariza (1909–1965), dominikánský voják, diplomat, sportovec a v neposlední řadě playboy či, chcete-li velký milovník života včetně žen. Rubirosa pocházel z rodiny, jež měla ze strany otce Pedra evropské předky (katalánské a italské) a už jako teenager nahlédl do světa diplomacie, jeho otec totiž působil několik let jako chargé d᾿affaires v Paříži. Po návratu do Dominikánské republiky skončil Rubirosa po krátkém „koketování“ se studiem práv v armádě a na počátku třicátých let udělal jako hráč póla dojem na diktátorského prezidenta Rafaela Trujilla (1891–1961; v čele země v letech 1930–1938 a 1942–1952), který jej krátce poté jmenoval velitelem své gardy. O úzkém vztahu mezi oběma muži svědčila i skutečnost, že diktátor a prezident v jednom posvětil v roce 1932 Rubirosův sňatek se svou sedmnáctiletou dcerou Flor de Oro Trujillovou. Od roku 1936 působil Rubirosa jako diplomat na řadě důležitých, prestižních i pohodlných (pokud jde o společenský život) misí, mimo jiné v Paříži, Berlíně, Římě, Bruselu či Havaně, kde měl vzhledem ke své společenské povaze relativní úspěch.

Za předobraz Jamese Bonda bývá Porfirio Rubirosa pokládán ale především pro svůj nákladný a extravagantní životní styl, stejně jako pro pověsti, jež o něm kolovaly. Jedna z nich říká, že se Rubirosa v dubnu 1935 nepřímo podílel na zavraždění dominikánského exilového politika, bývalého ministra Sergia Bencosmeho (1890–1935), kterou měl údajně na svědomí jeho bratranec Luis de la Fuente Rubirosa; jen na okraj, druhým, dost možná hlavním cílem atentátníka či atentátníků byl další bývalý dominikánský liberální ministr Angelo Morales (1885–1935). „Přátelství“ Rubirosy s Trujillem neskončilo ani poté, co se v roce 1937 rozvedl s jeho dcerou, což má nemalou vypovídací hodnotu. Za druhé světové války si Rubirosa zřejmě přišel na „velké peníze“, když prodával dominikánská víza Židům, prchajícím z Evropy; na čas jej dokonce zatklo gestapo. V roce 1942 se podruhé oženil, tentokrát s francouzskou herečkou Danielle Darrieuxovou (1917–2017), jež se později proslavila zejména rolí paní de Rénal ve snímku „Červený a černý“ s tehdejší největší francouzskou hvězdou Gérardem Philipem z roku 1954 v hlavní roli. Ani toto manželství ale nevydrželo a v roce 1947 přišel rozvod. Bohatý, úspěšný a charismatický Rubirosa poté udržoval vztah s řadou krásných, slavných a bohatých žen, včetně hollywoodských stars, jakými byly například Ava Gardnerová, Rita Hayworthová, Veronica Lakeová nebo Kim Novaková. Rubirosa se oženil i s miliardářkou Barbarou Woolworth Huttonovou (1912–1979; manželé v letech 1953–1954), mezi jejíž další manžele patřila například hollywoodská hvězda Cary Grant či proslulý německý tenisový šampión Gottfried von Cramm (1955–1959). K proslulosti Rubirosy přispěla i jeho tragická smrt při autonehodě v Paříži v létě 1965. Ian Fleming jej znal a není divu, že psaní o Jamesu Bondovi myslel i na něj…

Roald Dahl

Někteří bondologové mají za to, že Iana Fleminga k postavě Jamese Bonda mohl inspirovat i britský spisovatel a scénárista Roald Dahl (1916–1990), jehož rodiče pocházeli z Norska, k němuž měl i on sám po celý život vřelý vztah. Již ve škole proslul Dahl jako vynikající sportovec. Za druhé světové války sloužil nejprve jako pilot RAF, byl vážně zraněn a poté, co jej kvůli zdravotním potížím zprostili služby, působil jako diplomat (asistent leteckého atašé) a jako zpravodajec ve Washingtonu. V zámoří se seznámil s Williamem Samuelem Stephensonem, o němž byla řeč výše; pracoval i jako doručitel písemností pro britského premiéra Winstona Churchilla a jako jeden z jeho kontaktů na amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta. Mezi Dahlovy spolupracovníky patřil i budoucí reklamní magnát David Ogilvy (1911–1999) a také stvořitel Bonda Ian Fleming, o jehož zapojení do války jsem psal v prvním dílu seriálu. Vzhledem k tomu, jak inspirativním mužem Roald Dahl byl, není vůbec překvapivé, že patřil k lidem, na něž Fleming při práci na Bondových dobrodružstvích také myslel.

Již ve čtyřicátých získal Roald Dahl na proslulosti jako vynikající autor knih pro děti i pro dospělé; i to Flemingovi, který měl literární ambice, jistě imponovalo. Úspěch měly už Dahlovy první knížky – sbírka povídek s názvem „Přepínám: Deset příběhů o letcích a o létání“ (1946), román „Hon na lišku“ (1949) i první příběhy pro děti – „Gremlinové“ (1943) a další. Celosvětovou slávu si Dahl vysloužil v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, kdy napsal „Karlíka a továrnu na čokoládu“ (Charlie and the Chocolate Factory; 1964), „Karlíka a velký skleněný výtah“ (Charlie and the Great Glass Elevator; 1972), „Dannyho, mistra světa“ (Danny, the Champion of the World; 1975) či „Jirkovu zázračnou medicínu“ (George’s Marvellous Medicine; 1981). Lehkost, s níž Roald Dahl psal, a z toho plynoucí čtivost jeho knížek pro děti z něj učinily, podobně jako z Iana Fleminga, jednoho z nejoblíbenějších a nejprodávanějších britských spisovatelů 20. století. Čeští čtenáři jej mají stejně rádi jako ti britští.

Na závěr už jen jedna poznámka. Jakkoli je při pátrání po „původu“ agenta 007 tajné služby Jejího Veličenstva Jamese Bonda třeba vzít v úvahu všechny výše zmíněné muže (a možná i některé další), nezapomínejme, prosím, že jde o fiction, tedy o krásnou literaturu svého druhu, o vymyšlené příběhy (jakkoli psané s vynikající znalostí věci a prostředí) a že velkou, možná největší inspirací pro ně byl životní příběh jejich samotného autora Iana Fleminga…

Pište na autori@datarun.cz

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.