Pátý díl: Konečně na plátna kin! „Dr. No“ aneb je Sean Connery nejlepší Bond všech dob?

Jmenuji se Bond. James Bond.

5. díl

Konečně na plátna kin! „Dr. No“ aneb
je Sean Connery nejlepší Bond všech dob?

Martin Kovář, 15. března 2025

Flemingův šestý román o agentovi 007 s kratičkým názvem „Dr. No“ z roku 1958 je v celé čtrnáctidílné sérii knížek přelomový. Není tomu tak proto, že by byl po literární stránce nějak výjimečný, to vůbec ne. Jde ve většině ohledů o „standardní bondovku“, jak se je autor naučil psát a jak to bez výhrad vyhovovalo jeho čtenářkám a čtenářům. Výjimečnost románu „Dr. No“ spočívá v tom, že byl jako první natočen pro filmová plátna, čímž „fenomén Bond“ získal úplně jiný, globální rozměr, a navíc stvořil kult skotského herce Seana Conneryho, který slavného agenta hrál v šesti snímcích a kterého mnozí fandové dodnes pokládají za nejlepšího filmového Bonda všech dob.

Na začátku bylo tentokrát všechno jinak…

Vzhledem k tomu, že všechny Flemingovy romány o Bondovi vznikly v jeho sídle Zlaté oko na Jamajce, není příliš překvapivé, že se zde jeho dobrodružství v několika případech i odehrávala – v případě „Dr. No“ to bylo již podruhé. Flemingova cesta k románu byla nicméně tentokrát delší a složitější. Na jaře, konkrétně v červnu 1956, kdy již byly na světě čtyři bondovské knihy a pátá, „Srdečné pozdravy z Ruska“, se pomalu chystala k vydání (vyšla v dubnu 1957), se zdálo, jako by byl autor tématem unaven.

Místo dalšího dobrodružství agenta 007 proto Fleming začal s televizním producentem Henrym Morgenthauem III. (1917–2018), jehož matka Elinor (za svobodna Fatmanová), čistě pro zajímavost, pocházela z rodiny zakladatelů banky Lehman Brothers Inc. a jehož otec Henry Morgenthau, Jr. (1891–1967) byl Rooseveltovým a krátce též Trumanovým ministrem financí (1934–1945), pracovat na televizním seriálu s pracovním názvem Commander Jamaica. Teprve poté, co projekt z řady důvodů neuspěl, se Fleming, zpočátku maličko váhavě, vrátil k osvědčenému hrdinovi.

Pokud jde o hlavní motiv románu, je třeba zmínit, že ještě předtím, než se zrodily jeho první kontury s pracovním názvem The Wound Man, tj. „Zraněný muž“, v březnu 1956, si Ian Fleming se svým přítelem Ivarem Brycem v doprovodu Roberta Cushmana Murphyho z American Museum of Natural History a s Arthurem Stannardem Vernayem z Flamingo Protection Society udělal výlet na ostrov Velká Inagua (Great Inagua) na jihu Bahamského souostroví, kde žila obrovská kolonie plameňáků. Na Fleminga prostředí velmi zapůsobilo a stalo se mu inspirací pro ostrov Crab Key v románu „Dr. No.“

Démonický „Dr. No“

Román se po „šokujícím začátku“ ze „Srdečných pozdravů z Ruska“, v němž se Bond objevil „na scéně“ až po více než stovce stran, což některé fanoušky poněkud rozladilo, vrátil ke standardnímu „pojetí“. Na začátku je sice popis zabití britského agenta Strangwayse a jeho asistentky trojicí gangsterů ve službách tajemného doktora No v jamajském Kingstonu, ve druhé kapitole ale už Fleming přivádí čtenáře do Londýna. Bond se vrací do služby po vážném zranění, které mu na konci předchozí knížky (viz minulá kapitola) způsobila plukovnice KGB Rosa Klebbová. Ve vztahu Bonda a jeho šéfa M. se poprvé objevuje jisté napětí, jež si Bond vysvětluje jako důsledek ponížení, které M. utrpěl, protože se jeho agent nechal kvůli neopatrnosti bezmála zabít. „Jamajský případ“, tj. pátrání po zmizelém Strangwaysovi, o němž a jeho asistentce jsou v Londýně přesvědčeni, že se „ztratili ze světa“ záměrně, aby spolu mohli nerušeně žít kdesi v Karibiku, má být vzhledem k tomu, o jak „banální“ záležitost jde, ponížením i pro Bonda, zotavujícího se před nástupem do skutečné akce.

Součástí dlouhé diskuse mezi M. a Bondem je jedna důležitá věc. M. a zbrojmistr major Boothroyd přimějí agenta 007 k výměně osobní zbraně. Bond to nese velmi těžce, neboť si ke své Berettě 25 během let, kdy ji používal, vytvořil silný, téměř intimní vztah. „Přemýšlel o svém patnáctiletém manželství s tímto ohyzdným kouskem kovu. Vzpomněl si na chvíle, kdy mu jediné slovo tohoto kovu zachránilo život, na chvíle, kdy stačilo, aby ho doslova ošetřoval – obnažil mechanismus, naolejoval ho, vysypal náboje na přikrývku svého lůžka v hotelovém pokoji na bůhví kterém konci světa a jednou dvakrát naprázdno vystřelil. Ještě jednou pistoli otřel suchým hadrem, vložil ji do pouzdra a zastavil se před zrcadlem, aby se přesvědčil, zda mu nevykukuje z kabátu… Bonda zaplavil těžký smutek. Jak mohl mít člověk takový vztah s neživým předmětem, ještě k tomu ošklivým, vztah se zbraní, která – jak musel připustit – nebyla ve stejné kategorii jako pistole, kterou pro něho vybíral zbrojmistr (Walther PPK 7,65 mm – M. K.). Ale ten vztah existoval a M. se ho teď pokoušel zpřetrhat…“ Právě tato scéna ukazuje jeden z Bondových charakteristických rysů – téměř fetišistický vztah ke zbraním, k oněm „nástrojům smrti“, s nimiž uměl tak dokonale zacházet. O tom ale až později.

Bond přilétá na Jamajku, jejíž atmosféru Fleming opět zachytil tak, že čtenáři netoužili po ničem jiném, než tam okamžitě odletět: „Bond si objednal gin s tonikem a limetou. Quarrel pil pivo značky Red Stripe. Prostudovali si jídelní lístek a oba si vybrali mořského raka na roštu… Přinesli jim plné sklenky, krásně orosené. Bondovi tato maličkost připomněla jeho předešlý pobyt v tropických oblastech. Několik metrů od nich na rovné pláži šumělo moře. Tříčlenná skupinka spustila Kitch. Palmové listy slabě ševelily ve večerním vánku… Bond si vzpomněl na Londýn, který včera opustil, a otřásl se. Líbí se mi tu, Quarreli…“

Z banálního případu se nakonec vyklube jedno z nejnáročnějších bondovských dobrodružství vůbec. Tajemný doktor Julius No., napůl Němec, napůl Číňan, jenž má místo rukou, které ztratil při mučení nepřáteli, dva „ocelové pařáty“ a jemuž patří odlehlý ostrov Crab Key, na kterém údajně těží s vysokým ziskem guáno, je ve skutečnosti „démon zla“, pracující pro Sověty, usilující o eliminaci testu americké rakety na mysu Canaveral. Bond, Quarrel a Zlata Riderová (Honeychile Rider), „elegantní Venuše“ (z 8. kapitoly), lovící vzácné lastury, kterou potkají na ostrově, se vydávají na stopu zločinného doktora, narazí ale na strašlivého nepřítele. Věrný Quarrel je zabit – spálen plamenometem, Bond a Honey jsou zatčeni. Po krátkém pobytu v „kriminále první cenové skupiny“ (z 13. kapitoly) a po luxusní večeři, během níž jim Dr. No odvypráví svůj příběh, následuje drastické finále. Dr. No chce totiž na Bondovi a Honey na speciální „dráze smrti“ vyzkoušet, kolik boleti vydrží mužský a ženský organismus.

Jak drastický popis Bondovy cesty po „překážkové dráze“ je, můžete ostatně posoudit sami: „Nejvíce trpěla kolena, neboť na nich spočívala váha celého těla. Najednou obvaz na rukou začal doutnat. Nejprve jedna jiskřička, potom druhá a za okamžik rudý jazyk. Dým z bavlny pálil Bonda v očích, které měl už stejně zalité potem. Můj bože, už je úplně ztracen. Není vzduch. Plíce se mu mohly roztrhnout. Z obou rukou, jak je posunoval, sršely jiskry. Látka co nevidět shoří. A potom dojde na pokožku. Bond se naklonil na bok a poraněným ramenem narazil na kov. Vykřikl a křičel bez ustání. Vždy hlasitě zasténal, jakmile se ruka, koleno anebo chodila znovu dotkly kovu. Již mu není pomoci. To je konec. Bezvládně klesne a pomalu se upeče. Ne! Musí se plahočit dále, s dlouhým výkřikem se plazit dále, než shoří do kostí. Z kolen mu už jistě slezla kůže. Co nevidět se dlaněmi dotkne kovu. Jen pot, který se mu řine po ramenou, může navlhčit obvazy na rukou. Jen křič, křič, křič! To snižuje bolest a dosvědčuje, že jsi ještě naživu. Jen dále! Dále!“

Fleming jako sadista? Ale to snad ne…

Právě tato pasáž knihy, popisující Bondovu strastiplnou cestu po „překážkové dráze“, kterou nakonec samozřejmě zvládne, zachrání Honey a připraví ošklivou smrt doktorovi No, se stala terčem kritiky a příčinou toho, proč měl román jako první ze šesti také negativní recenze. Například novinář a historik Paul Johnson (1928–2023), dobře známý a oblíbený i v České republice, nazval svoji recenzi v dnešním týdeníku The New Statesman, v letech 1931–1964 známém jako The New Statesman and Nation (založen v dubnu 1913), „Sex, snobství (či snobismus) a sadismus“ (Sex, Snobbery and Sadism). Nešetřil v ní kritikou knížky, kterou označil za „nejhnusnější“ či „nejodpornější“, jakou kdy četl. Podobně se vyjádřili i někteří další recenzenti, což vedlo Fleminga k tomu, že v dubnu 1958 napsal do The Manchester Guardian dopis, ve kterém román i svůj styl obhajoval, z čehož je zjevné, že mu na sérii záleželo víc, než tvrdil. O to více jej uspokojily některé kladné recenze, jejichž autoři oceňovali specifický autorský styl i „společenský fenomén Bond“…

Konečně na plátna kin!

Román „Dr. No“ je ale důležitý hlavně pro to, že byl prvním zfilmovaným příběhem agenta 007. Producenty byli Albert Romolo „Cubby“ Broccoli (1909–1996) a Herschel „Harry“ Saltzman (1915–1994), které seznámil scénárista Cyril Wolf Mankowitz (1924–1998) a kteří následně spolupracovali až do roku 1975. Zejména Saltzman měl za sebou jako výkonný producent několik velkých úspěchů, například filmový hit „V sobotu večer a v neděli ráno“ (Saturday Night and Sunday Morning), který v roce 1960 natočil ostravský rodák Karel Reisz (1926–2002) podle stejnojmenné/ho novely/románu Alana Sillitoea (1928–2010). Zajímavé je, že oba producenti původně zvažovali zfilmování Flemingova osmého románu „Thunderball“ z roku 1961, vzhledem ke sporům ohledně práv ale nakonec sáhli po „Dr. No“.

Mimořádně důležité bylo najít schopného režiséra a hlavní ho představitele. Pokud jde o režii, producenti postupně oslovili amerického tvůrce známých filmů noir Phila Karlsona, který si ale řekl o příliš mnoho peněz. Následovali Britové Guy Mervin Charles Green, Mervyn Ian Guy Hamilton, který dostane příležitost režírovat bondovky později, Val Guest a Kenneth Graham Hughes, ani s jedním z nich se ale nedomluvili. Nakonec uspěli až u Stewarta Terence Herberta Younga (1915–1994). Produkční společnost The United Artists dala na film jeden milion a sto tisíc dolarů (necelých čtyři sta tisíc liber), což popravdě řečeno nebylo příliš mnoho. Broccoli a Saltzman s tím ale museli chtě nechtě vystačit. Ač byli plní optimismu, to, jaké „monstrum“, jakou „fabriku na peníze“ stvoří, ani v náznaku netušili.

Nejlepší Bond všech dob?

Naprosto klíčové bylo obsazení hlavní role. Oba producenti si přáli, aby Jamese Bonda hrála skutečná hollywoodská Super Star. Cary Grant (rodným jménem Archibald Alec Leach; 1904–1986) takovou hvězdou mimo jakoukoli pochybnost byl, problém však spočíval v tom, že byl ochotný hrát agenta 007 pouze v jednom snímku, mimo jiné i kvůli relativně pokročilému věku. Broccoli a Saltzman ale s ohledem na výše zmíněný optimismus počítali s řadou (nejlépe pěti) snímků a přáli si, aby v nich Bonda hrál jeden a tentýž herec. Proto se s Grantem s lítostí rozešli a my se můžeme o tom, jaký by byl jeho dvojnulový agent, jenom dohadovat. Broccoli a Saltzman neměli šťastnou ruku ani následně. Richard Keith Johnson (1927–2015) byl smluvně vázán u MGM, Patrick Joseph McGoohan (1928–2009) roli odmítl, stejně jako můj milovaný David Niven (1910–1983), který si nakonec ale 007 stejně zahrál v neoficiální bondovce či spíše v parodii na ni s názvem „Casino Royale“ v roce 1967. O některých dalších hercích se spekulovalo, jména ale potvrzená nejsou.

Volba nakonec padla na jednatřicetiletého skotského herce Seana Conneryho (celým jménem Thomas Sean Connery; 1930–2020), který měl za sebou dvanáct filmových rolí, aniž by v nějaké z nich „udělal díru do světa“. Uvážíme-li, že s ním Broccoli, Saltzman a Fleming, který se na výběru rovněž podílel, skutečně podepsali smlouvu na pět celovečerních bondovských filmů, lze jen smeknout před jejich odvahou a instinktem. Connery si nakonec zahrál Bonda dokonce šestkrát. Po „Dr. No.“ (1962), „Srdečných pozdravech z Ruska“ (1963), „Goldfingerovi“ (1964), „Thunderballu“ (1965) a „Žiješ jenom dvakrát“ (1967) se – po nepříliš úspěšném intermezzu s Georgem Lazenbym („V tajné službě Jejího Veličenstva; 1969), o němž bude řeč v dalších kapitolách – vrátil k Bondovi ještě ve filmu „Diamanty jsou věčné“ v roce 1971, tentokrát už ale naposledy; následně pak začala dlouhá éra Rogera Moora.

Výběr hlavního představitele byl na veřejnosti oznámen 3. listopadu 1961 a pro Conneryho začalo okamžitě „peklo“, které trvalo následujících deset let a svým způsobem pro něj skončilo až jeho smrtí. Jakkoli v životě zahrál spoustu skvělých rolí – jen namátkou „Vražda v Orient Expresu“ (1974), „Příliš vzdálený most“ (1977), „Jméno růže“ (1986), „Neúplatní“ (1987), „Indiana Jones a poslední křížová výprava“ (1989), „Hon na ponorku Rudý říjen“ (1990), „Šaman“ (1992), „Skála“ (1996), „Liga výjimečných“ (2003) – pro drtivou většinu diváků zůstal navždy Jamesem Bondem, a co víc, nejlepším Bondem všech dob. Jeho mužnost či ztepilost, rysy tváře, černé vlasy padající do čela, podmanivý, klukovský úsměv, schopnost projevit naprostou, smrtící tvrdost, ale i na první pohled překvapivou něhu – to všechno učinilo Bonda v podání Seana Conneryho ikonou, k níž se svým způsobem přiblížil až Daniel Craig v zatím posledních pěti filmech, třebaže pojal postavu agenta 007 úplně jinak, však také šlo o úplně jinou dobu a o úplně jiné filmy.

Elegantní Venuše…

Důležitá byla samozřejmě i volba první bondgirl, „Elegantní Venuše“ z 8. kapitoly románu. „(Bond – M. K.) viděl záda svlečené dívky. Nebyla úplně nahá. Okolo pasu měla široký kožený opasek, na pravém boku loveckou dýku v kožené pochvě. Díky opasku působila její nahota výjimečně eroticky… Zaujímala klasicky uvolněnou polohu nahé ženy, váha těla na pravé noze, levé koleno pokrčeno a nepatrně obráceno dovnitř, hlava mírně nakloněna. Jaká nádherná záda! Pokožka připomínala bílou kávu, byla hladká jak nejjemnější satén. Nepatrně ohnutá páteř se jí hluboko zařezávala, což nasvědčovalo tomu, že má svaly, jaké se obyčejně u žen nevyskytují. A i místa na konci zad svou pevností a zaobleností byla téměř chlapecká. Nohy měla rovné, půvabné. Malinko nadzdvihnutá levá pata neodhalovala na chodidlech ani růžovou skvrnku. Dívka tedy nepatřila mezi barevné…“ Přesně takto popsal Ian Flemning Zlatu (Honey[chile]) Riderovou.

Producenti původně uvažovali o Julii Frances Christieové (*1940), nakonec ale její volbu zavrhli, protože v ní neobjevili dostatek erotické smyslnosti. V úvahu připadala rovněž jamajská rodačka Mary Rose „Martine“ Penso Beswicková (*1941), která si nakonec zahrála hned v druhé bondovce „Srdečné pozdravy z Ruska“, byť nikoli hlavní ženskou roli; ani ta ale ve výběru neuspěla. Angličanka Gabriella Licudi(ová; 1941–2022) vypadala pro změnu „nepatřičně mladě“, takže nakonec došlo na Švýcarku Ursulu Andressovou (*1936), jež přesně odpovídala Flemingovým představám, třebaže měla za sebou jen trojí filmovou zkušenost. Nespokojenost s tónem jejího hlasu vyřešil dabing Němky žijící v Británii Nikki van der Zylové (1935–2021). Andressová byla ve filmu, stejně jako Sean Connery, doslova „zjevením“, přesně jak si autor a producenti přáli, a posléze se díky této roli stala jedním z největších sexuálních symbolů šedesátých let.

…a doktor No, Felix Leiter, Moneypenny a M.

Velmi záleželo i na výběru hlavního záporného hrdiny, doktora Julia No. Ian Fleming stál zpočátku o to, aby jej hrál jeho přítel Noël Peirce Coward (1899–1973), autor divadelních her, hudební skladatel, režisér a zpěvák známý mimořádným intelektem a legendárními wisecracky, jenž ale s pobavením odmítl. Broccoli, Saltzman a Fleming zvažovali též už od pohledu démonického Angličana Christophera Leeho (1922–2015) a charismatického Švéda Maxe von Sydowa (1929–2020), hvězdu filmů Ingmara Bergmana, ve finále se ale domluvili s kanadsko-americkým divadelním a filmovým hercem Josephem Wisemanem (1918–2009), mimo jiné i pro jeho jemně/lehce orientální tvář. Agenta CIA a Bondova spolupracovníka Felixe Leitera si poprvé zahrál americký filmový, televizní a divadelní herec John Joseph Patrick „Jack Lord“ Ryan (1920–1998). První filmovou Moneypenny byla „uměřeně půvabná“ Lois Ruth Maxwellová (1927–2007), která si roli tak říkajíc „zprivatizovala“ hned ve čtrnácti bondových dobrodružstvích (tj. až do roku 1985!); prvního Bondova šéfa M. si s chutí „střihl“ John Bernard Lee (1908–1981), a to hned v jedenácti bondovkách.

Filmový Bond jde do kin

Režisér Terence Young natáčel od ledna 1962 v Londýně a na Jamajce a po osmapadesáti hektických, ale v zásadě bezproblémových dnech bylo hotovo. Autorem slavného mota či znělky, který/která bondovky provází dodnes, známého/známé jako „James Bond Theme“, byl britský hudební skladatel a zpěvák Monty Norman (1928–2022). Vše bylo připraveno k „velké premiéře“.

Světová premiéra první filmové bondovky se konala v The London Pavilion na rohu londýnských ulic Shaftesbury Avenue a Coventry Street v bezprostřední blízkosti náměstí Piccadilly, kde dnes najdeme obchodní a zábavní centrum Trocadero Centre a kde se v letech 1912–1936 uváděly úspěšné muzikály; a mimochodem – právě tady zažil svůj první úspěch Noël Coward, konkrétně s revue „On With the Dance“ v roce 1925… Film měl navzdory nepříliš vlídným prvním recenzím v Británii i ve Spojených státech (na jaře 1963) velký úspěch, diváci se na něj jen hrnuli a celkové tržby, bezmála šedesát miliónů dolarů (náklady na výrobu činily, připomínám, milion a sto tisíc dolarů) vysoce převýšily očekávání. Ze Seana Conneryho a z Ursuly Andressové se okamžitě staly mezinárodní hvězdy první velikosti a producenti si mnuli ruce tím spíš, že si Conneryho, jak jsem už řekl, zajistili i na další čtyři filmy. Bondománie, jak ji známe dnes, začala…

Pište na autori@datarun.cz

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.