Druhý díl: Poválečná Británie, studená válka a špióni „za každým rohem“

Jmenuji se Bond. James Bond.

2. díl

Poválečná Británie, studená válka
a špióni „za každým rohem“

Martin Kovář, 1. února 2025

V prvním díle našeho nového seriálu jsme si odvyprávěli životní příběh Iana Fleminga od rodinných kořenů až do konce druhé světové války. Svět, který začínal po jejím skončení, se od toho předchozího v mnoha ohledech dramaticky lišil, o čemž bude řeč v první části dnešního textu. Změnil se rovněž svět jako takový. Britská dominance, respektive představy většiny Britů o jejich dominanci ve světě, skončily. V novém bipolárním světě pro přední postavení ostrovního státu již nebylo místo – místo něj mu nově vládli Američané a Rusové, konkrétně USA a Sovětský svaz. Co se nicméně nezměnilo, to byli příslušníci britských politických, ekonomických a společenských elit, tedy lidé, mezi něž Ian Fleming nejen vzhledem k rodině, ze které pocházel, ale i vzhledem ke svému postavení patřil.

Poválečná Británie

Poté, co v květnu, respektive v září roku 1945 skončila druhá světová válka, a poté, co britští voliči poslali v parlamentních volbách do Downing Street číslo 10 pro řadu lidí překvapivě labouristy v čele s Clementem Attleem, začaly ostrovnímu státu nové časy. Konzervativci, vedení i nadále Winstonem Churchillem, kteří prohráli volby, protože je veřejnost vnímala jako stranu, jež nedokázala vyřešit meziválečné hospodářské a sociální problémy, zejména tíživé důsledky Velké hospodářské krize, a jež špatně připravila zemi na obranu před Německem, Itálií a Japonskem, v důsledku čehož došlo v první fázi války k těžkým porážkám, skončila v trpké opozici. Bylo tomu tak i proto, že na ně většina voličů pohlížela jako na „staromódní stranu bohatství, privilegií a nostalgie“, „neschopnou řídit těžce zraněnou zemi“.

Labouristy lidé naopak oceňovali jako „stranu obyčejných lidí, pokroku a naděje“. Jejich vůdce Clement Attlee sice nebyl impozantní osobností, vzbuzující respekt na první pohled, šlo ale o cílevědomého, energického a rozhodného politika, jehož „největším darem byla schopnost vést ostatní, daná shůry“. Labour Party tak mohla poprvé v dějinách vytvořit většinovou vládu a začít realizovat svůj předvolební program, jehož součástí bylo rozsáhlé znárodnění a vytvoření na britské poměry velkoryse pojatého sociálního státu (Welfare State).

Podmínky, ve kterých Attleeho vláda úřadovala, byly nesmírně složité. Ostrovní stát vedl během posledních třiceti let dvakrát válku nad své ekonomické možnosti a výsledkem bylo jeho naprosté, totální vyčerpání. Když se k tomu na přelomu let 1946–1947 připojila na britské poměry „krutá zima“, rozhodla se vláda učinit tři rozhodnutí dalekosáhlého významu, která o Británii říkala všechno podstatné: za prvé poskytla nezávislost Indii (respektive hinduistické Indii a muslimskému Pákistánu), někdejšímu „klenotu impéria“; za druhé ukončila svůj mandát v Palestině; a za třetí oznámila, že nebude nadále podporovat nekomunistické síly v Řecku a Turecku. Čas Britského impéria se, navzdory silnému sentimentu, jenž ve vztahu k němu na Ostrovech ve všech společenských vrstvách panoval, začal rychle nachylovat. Jedinou možností, jak mohla Británie zůstat v novém bipolárním světě, v němž dominovaly dvě již zmíněné supervelmoci – Spojené státy americké a Sovětský svaz – i nadále vlivným hráčem, bylo podřídit se fakticky USA.

Dilema, jemuž kabinety Winstona Churchilla (za války) a Clementa Attleeho (po jejím skončení) musely čelit, bylo, aniž bych chtěl jakkoli přehánět, zjevně strašlivé. Bez americké hospodářské a později i vojenské pomoci by Brity s vysokou pravděpodobností čekala v boji s Německem, Itálií a Japonskem porážka. Spojenectví s USA sice přineslo Londýnu vítězství, současně jej ale odsoudilo do role „mladšího“ (či „slabšího“) partnera. Přesto oba ministerští předsedové učinili správné rozhodnutí: Churchill tím, že přijal americkou pomoc, Attlee tím, že pochopil, že Británie může hrát v poválečném světě významnou roli pouze a právě proto, že bude nejbližším spojencem první světové velmoci.

Podíváme-li se na léta 1945–1951 v Británii s dostatečným časovým odstupem, zjistíme, že se jeví – navzdory všem „převratným změnám“, které labouristé prosadili – jako poměrně konzervativní. Ostrovní stát zůstal i nadále tradiční zemí ve smyslu jistého řádu či pořádku, lidé i nadále dobře věděli, kde je „jejich místo v životě“ (ve společnosti). Věděli to muži, ženy, mladí lidé a vůbec všechny skupiny obyvatel. Nic podstatného se nezměnilo ani na přístupu k trestu smrti, homosexualitě, sňatkům mezi příslušníky odlišných ras, sexu, svobodným matkám atd. V kinech, před nástupem „televizního věku“ velmi důležitých centrech zábavy a přístupu k informacím, v divadlech a v rozhlase byl i nadále kladen důraz na „klasické hodnoty středních vrstev“ („starý řád“ či „pořádek“), zatímco dělnická třída, k níž patřila velká část voličů, byla navzdory existenci většinové socialistické vlády často stále ještě předmětem zábavy a nejrůznějších forem zesměšňování. Doba, kdy se ostrovní stát změnil i v tomto ohledu, byla ještě dosti vzdálená.

Studená válka a „špióni za každým rohem“

Během druhé světové války drželo nepřátelství ze strany Německa, Itálie, Japonska a jejich spojenců Američany, Brity a Sověty tak říkajíc při sobě. S blížícím se koncem bojů v roce 1945 a po jejich skončení se ale stále zřetelněji začínaly projevovat odlišné představy, které Franklin D. Roosevelt a po něm Harry S. Truman, Winston Churchill a po něm Clement Attlee a Josif V. Stalin měli o budoucím uspořádání světa. Důsledkem byl rozpad válečného spojenectví a začátek tzv. studené války (Cold War), která v různé intenzitě pokračovala až do přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století.

Léta 1945–1953, během nichž se zrodil agent 007 James Bond, patřila v celé studené válce k těm nejdramatičtějším; někteří historikové píší v této souvislosti o tzv. „horké fázi studené války“. Z někdejších spojenců se stali „nepřátelé na život a na smrt“. Evropu rozpoltila tzv. „železná opona“ (Iron Curtain), o níž sugestivně mluvil bývalý britský premiér Winston Churchill 5. března 1946 ve Fultonu ve státě Missouri v přítomnosti již zmíněného amerického prezidenta Harryho S. Trumana. První Berlínská krize v letech 1948–1949 a hlavně korejská válka v letech 1950–1953 přivedly svět na pokraj třetí světové války, v krajním případě, poté, co Sověti získali na konci léta 1949 rovněž atomovou zbraň, i „jaderné apokalypsy“.

Nedílnou součástí studené války byl – kromě politiky, ekonomiky a vojenství – také střet špionážních a kontrašpionážních služeb obou supervelmocí a jejich spojenců. Ve Spojených státech budila všeobecnou pozornost aféra manželů Julia (1918–1953) a Ethel (1915–1953) Rosenbergových, kteří byli za špionáž ve prospěch Sovětského svazu v roce 1950 zatčeni, postaveni před soud a v roce 1953 navzdory přímluvám mnoha světových celebrit včetně Alberta Einsteina či Pabla Picassa popraveni. Amerikou tak říkajíc hýbal rovněž tzv. Hissův případ. Šlo o obvinění vysoce postaveného diplomata Algera Hisse (1904–1996) ze špionáže pro Sovětský svaz, jenž byl v roce 1950 odsouzen za křivou výpověď (špionáž už byla promlčena) k pětiletému vězení. Šlo o kontroverzní případ, který není dodnes zcela jasný, většina dokumentů ale mluví pro Hissovu vinu.

Tzv. špiónománie, jež byla nedílnou součástí nejen politického života ve Spojených státech v „čase oboustranného strachu“ z rozpoutání třetí světové války, se přímo týkala i Velké Británie, primárně s tzv. „Fuchsovým případem“. Emil Julius Klaus Fuchs (1911–1988) byl německý teoretický fyzik, který za druhé světové války působil jako vědec na Britských ostrovech, kam jako komunista uprchl z Německa poté, co moc v zemi převzali nacisté. Od roku 1944 pracoval ve Spojených státech na projektu Manhattan, tedy na vývoji atomové bomby v Los Alamos. V roce 1945 se vrátil do Británie, kde byl roku 1950 zatčen pro špionáž ve prospěch Sovětského svazu (jíž se dopustil již v USA). Po přiznání byl odsouzen k dlouholetému vězení a ke ztrátě britského občanství. Po propuštění se stal občanem komunistického satelitu SSSR – Německé demokratické republiky, kde udělal úspěšnou vědeckou i politickou kariéru.

Všechny výše uvedené i mnohé další případy výrazně ovlivňovaly společenskou atmosféru v Británii a zejména ve Spojených státech, kde začalo v roce 1950 období tzv. mccarthyismu (či „honu na rudé“, respektive „honu na čarodějnice“). Jeho hlavním představitelem byl republikánský senátor za stát Wisconsin Joseph Raymond „Joe“ McCarthy (1908–1957), jenž v únoru 1950, tedy ještě před vypuknutím zmíněné korejské války (1950–1953), obvinil ministerstvo zahraničních věcí a další federální úřady, nemluvě o univerzitách a Hollywoodu, že „jsou plné komunistů, jejich sympatizantů a agentů Sovětského svazu“. Jako předseda senátního podvýboru pro vyšetřování „neamerické/protiamerické činnosti“ McCarthy nevybíravými prostředky bojoval proti skutečným i údajným agentům, přičemž zničil řadu nevinných lidí. V prosinci 1954 mu Senát udělil důtku pro neochotu spolupracovat a pro způsob, jakým vedl svá vyšetřování, což znamenalo faktický konec jeho vlivu. Zemřel v roce 1957 na cirhózu jater. Jeho činnost je dodnes pokládána za kontroverzní, jakkoli je zjevné, že měl v meritu věci, byť nikoli ve všech konkrétních případech, pravdu.

Právě taková panovala v anglosaském svět atmosféra v době, kdy v Ianu Flemingovi, jehož životu se budeme věnovat vzápětí, pozvolna uzrávaly myšlenky na sepsání špionážního románu, který by byl jednak čtivým, akčním příběhem (Action Story), jednak románem, který by navzdory formě „lehkého žánru“ přesvědčivě vypovídal o tehdejším světě.

Mr. Ian Fleming v nových, poválečných časech…

Ian Fleming byl demobilizován v květnu 1945, a protože pochopil, že jeho čas v armádě nenávratně skončil, rozhodl se vrátit k novinařině. Bylo tomu tak mimo jiné proto, že to stále ještě bylo „velmi svobodné povolání“, navíc vyhovující jeho „těkavé a dobrodružné povaze“. Flemingovým novým zaměstnavatelem se stalo mediální konsorcium Allied Newspaper Ltd., do jehož portfolia patřily mimo jiné The Daily Telegraph, The Sunday Times, Daily Sketch a Daily Graphic a další. Na jeho počátku stáli waleští bratři William Ewart Berry, první vikomt Camrose (1879–1954), a James Gomer Berry, první vikomt Kemsley (1883–1968), a spolu s nimi i Edward Mauger Iliffe, první baron Iliffe (1877–1960). V roce 1945 změnili původní Allied Newspaper Ltd. v tzv. Kemsley Newspapers, jež se stalo největší mediální (novinovou) skupinou na Britských ostrovech. V roce 1959 skupinu převzal kanadský rodák Roy Herbert Thomson, první baron Thomson z Fleet (míněna londýnská Fleet Street, v níž tehdy sídlila většina velkých novin; 1894–1976), a učinil z ní součást Thomson Regional Newspapers.

Fleming, známý z válečných časů jako schopný organizátor (či manažer svého druhu, chcete-li), dostal za úkol dohlížet na práci zahraničních korespondentů konsorcia. To mimo jiné znamenalo spoustu cestování po světě, což ovšem „světoběžníkovi“ Flemingovi maximálně vyhovovalo. O tom, že zaměstnavatelé měli zájem udržet schopného chlapíka ve svých službách takřka „za každou cenu“, svědčí mimo jiné to, že mu velkoryse umožňovali trávit tři zimní měsíce na dovolené mimo Británii, byť samozřejmě zůstával s „firmou“ v pravidelném kontaktu. Místo studeného, nevlídného a depresivního (poválečného, tj. vybombardovaného a přídělovým systémem limitovaného) Londýna tak mohl Fleming pobývat na milované Jamajce (viz předchozí díl seriálu), odpočívat tam a věnovat se, od počátku padesátých let, konkrétně od roku 1952, psaní špionážních thrillerů s Jamesem Bondem (o zrození série, na níž Fleming začal pracovat právě na Jamajce v lednu 1952, si budeme povídat příště). Tento životní a pracovní rytmus vyhovoval Flemingovi natolik, že pro Kemsley Newspapers pracoval navzdory celosvětové slávě až do roku 1959 a zčásti se podílel na chodu konsorcia až do roku 1961.

…všechny jeho lásky…

V prvním dílu seriálu jsem zmínil mimo jiné i Flemingův bouřlivý soukromý život, jenž se později do jisté míry odrážel i v životním osudu Jamese Bonda. Pojďme na to dnes podívat poněkud podrobněji s důrazem na poválečná léta. Jak víme již od minula, jednou z Flemingových životních lásek byla Ann Geraldine Mary Charterisová (1913–1981), která se v roce 1932 provdala za Shanea Edwarda Roberta O’Neila, třetího barona O’Neila. Když baron během války, v říjnu 1944, zemřel, měla Ann za to, že se provdá právě za Fleminga. Budoucí duchovní otec Jamese Bonda se ale vázat manželstvím zatím nehodlal, a proto Ann „dala šanci“ dalšímu ze svých „blízkých přátel“, se kterým udržovala vztah již od roku 1936, a sice Esmondu Cecilovi Harmsworthovi, druhému vikomtovi Rothermereovi (1898–1978). Z pohledu Ann šlo o mimořádné „prozíravé“ rozhodnutí. Esmond byl totiž třetím synem Harolda Sidneyho Harmswortha, prvního vikomta Rothermerea (1868–1940), pohádkově bohatého tiskového magnáta, což ji (a později i Fleminga) zajistilo do konce života.

Vztah Ann k Ianu Flemingovi byl nicméně tak silný, že jej neopustila ani navzdory jeho nechuti oženit se s ní a svému sňatku. Vztah byl pro oba natolik vážný, že Ann trávila s Flemingem v jeho jamajském sídle Zlaté oko (Golden Eye) celé zimní tři měsíce. Manžel o dlouholetém poměru dlouho neměl, jak to už bývá, tušení a domníval se, že Ann cestuje do Karibiku, konkrétně na Jamajku, za svým přítelem sirem Noëlem Peircem Cowardem (1899–1973), proslulým dramatikem, hercem, ale i hudebním skladatelem, proslulým rovněž extravagantním životním stylem. V roce 1948 dokonce Ann porodila mrtvou dceru, jejímž otcem byl téměř jistě Fleming.

Teprve v roce 1951 došla Esmondu Cecilovi Harmsworthovi trpělivost, a proto se s nevěrnou manželkou rozvedl. Sto tisíc liber „odstupného“, které Ann získala, ale byly na počátku padesátých let minulého století bez přehánění „pohádkové peníze“, zvlášť přičteme-li k nim nezanedbatelný příjem, který měl Fleming od svého velkorysého zaměstnavatele. V roce 1952 se pár konečně oženil a srpnu toho roku se novomanželům narodil syn Caspar (1952–1975), jehož v řadě ohledů pozoruhodný život skončil na podzim 1975 sebevraždou (k čemuž se v našem seriálu ještě dostaneme). Za zmínku stojí skutečnost, že Ann byla těhotná již před rozvodem s vikomtem Rothermerem, o Flemingově otcovství ale není nejmenších pochyb. Za zmínku stojí i skutečnost, že kromě manžela, lorda Rothermerea, a Iana Fleminga udržovala Ann též dlouholetý vztah ještě s Hughem Toddem Naylorem Gaitskellem (1906–1963), jenž byl od rolku 1955 až do smrti v roce 1963 šéfem britských labouristů.

Fleming pro změnu později, v roce 1956, navázal intimní vztah se svou jamajskou sousedkou, bohatou dámou Blanche Blackwellovou (1912–2017), která se stala jeho „pozdní múzou“ a předobrazem hrdinek jeho některých bondovek (například, údajně, gangsterky Pussy Galore z románu „Goldfinger“). Chování Iana Fleminga, jeho ženy Ann a dalších příslušníků britských politických a společenských elit, jak vidno, zdaleka neodpovídalo „vyššímu principu mravnímu“; současně ale nebylo, nejen na Ostrovech, ničím výjimečným. Elity, o nichž je řeč, měly o morálce vlastní představy, které se od nároků kladených na „obyčejné lidi“ dramaticky lišily prakticky „od nepaměti“ a jinak domu není ani dnes. To by ale bylo na jiný text.

…a James Bond

S myšlenkou psát o špionáži a o špiónech si úspěšný, ale emocionálně a citově poněkud rozpolcený a labilní Ian Fleming pohrával už od konce druhé světové války. Pokud jde o tajnou službu, byl ve všech ohledech insiderem, ani o jeho umění psát nebylo nejmenších pochyb. Otázkou byl pouze „tajmink“, správný impuls a dostatek odhodlání u práce vydržet. Podle některých „flemingologů“ či „bondologů“ bylo oním impulsem očekávané narození syna; podle jiných tomu tak není, protože o budoucím „Casinu Royale“ mluvil s přáteli již na konci roku 1951, kdy ještě o budoucím synovi neměl tušení. Ať tak či tak, v polovině ledna 1952 se Fleming pustil do práce a o měsíc později byl hotov. Jak velké „dobrodružství“, největší v jeho životě, a to je co říct, právě začínalo, neměl ovšem on sám, ani nikdo z jeho blízkého okolí nejmenší tušení.

Pište na autori@datarun.cz

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.