Čtvrtý díl: Od „Casina Royale“ po „Srdečné pozdravy z Ruska“ aneb „Čte se o tom líp, než se v tom žije“

Jmenuji se Bond. James Bond.

4. díl

Od „Casina Royale“ po „Srdečné pozdravy z Ruska“ aneb „Čte se o tom líp, než se v tom žije“

Martin Kovář, 1. března 2025

Ian Fleming napsal prvních pět bondovských románů převážně na Jamajce v rychlém tempu, v pouhých pěti letech, počínaje rokem 1952 a konče rokem 1956, respektive 1957 (kdy vyšly „Srdečné pozdravy z Ruska“). Jejich úspěch byl zprvu překvapivý i pro něj, stejně jako pro jeho nejbližší okolí. Celosvětovým sociokulturním fenoménem se Bond sice zatím ještě úplně nestal, k tomu došlo až po natočení prvních filmů (nejdříve přišel na řadu „Dr. No“ v roce 1962), nakročeno k tomu ale ve všech ohledech bylo. Pojďme se proto dnes na prvních pět knížek s agentem 007 podívat a říci si, v čem jejich úspěch spočíval.

„Casino Royale“

První román „Casino Royale“ (Casino Royale; 13. dubna 1953 v nakladatelství Jonathan Cape), o jehož vzniku jsme si povídali v předchozím dílu seriálu, zná každý, kdo o Bondovi slyšel, dokonce i ti, kteří knížku nečetli, a to díky filmu, jednadvacátému z celé série, který v roce 2006 natočil novozélandský režisér Martin Campbell (*1943), poprvé s Danielem Craigem v hlavní roli. Příběh sám je, stejně jako ty další, flemingovsky přímočarý: James Bond je svým šéfem M poslán do fiktivního severofrancouzského lázeňského přímořského městečka či letoviska Royale-les-Eaux (kdesi nedaleko ústí řeky Sommy), aby zde obral v kartách, a tím fakticky zničil gangstera známého jako Le Chiffre (Pan Cifra), pracujícího pro sovětskou organizaci SMĚRŠ, o níž byla řeč v předchozí části seriálu. Bondovi se to nakonec podaří jak díky spolupracovníkovi Renému Mathisovi z francouzské zpravodajské služby, tak díky americkému kolegovi ze CIA Felixu Leiterovi, s nímž bude spolupracovat na mnoha dalších případech („Žít a nechat zemřít“, „Goldfinger“…).

Mimořádně důležitou roli sehraje v románu i první, nezapomenutelná Bondgirl, Vesper Lyndová, jedna z osudových žen Bondova života, která působí jako dvojitá agentka (kromě Secret Service pracuje i pro Sověty, kteří ji mohou vydírat vzhledem k tomu, že unesli jejího polského milence, bývalého příslušníka RAF). Bond nakonec vše zvládne. Obere Cifru v kartách o všechny peníze (patřící Sovětům), a proto jej (Cifru) v závěru zabije příslušník SMĚRŠ. Vesper Lyndová nicméně umírá, čímž je zaděláno na jedno z klíčových traumat Bondova života (mnohem více než ve Flemingových knížkách je tomu tak ve filmové „craigovské“ sérii), jakkoli to přijímá s legendární chladnou poznámkou „Ta čubka už je po smrti…“

„Casino Royale“ je, aby bylo jasno, hodně syrový román. Popis násilí a zabíjení je zcela realistický, napsaný, až by se mi chtělo říct „hemingwayovským kulometným stylem“, prostým jakéhokoli sentimentu a soucitu. Totéž platí o scéně mučení nahého Bonda, přivázaného k židli tak, aby se nemohl pohnout, do genitálií silným provazem, které v závěru knížky provádí Cifra ve snaze získat od něj informace vedoucí k prohraným penězům. V již zmíněném filmu je to stejné, ani v něm diváky nenechá drastická scéna vydechnout a zejména muži (dámy prominou) tu bolest téměř fyzicky cítí. Mimochodem, právě tato scéna byla příčinou toho, proč některé recenze románu nepřímo i přímo naznačovaly, že jsou jeho jisté části „na hraně pornografie“…

Ať už ale kritikové psali cokoli (většina recenzí byla, k Flemingovu překvapení, velmi příznivá), zrodila se v letech 1952 a 1953 literární hvězda či fenomén, jemuž od té doby, troufnu si říct, není v západní popkultuře pro dospělé rovno, při veškeré úctě ke všem Batmanům, kapitánům Amerika či Supermanům, je mi líto. Agenta 007 od počátku padesátých let minulého století milují v Británii a v Evropě, posléze i v USA, velikým pojmem je i v Asii. Nelze se mu vyhnout, nelze ho (téměř) ignorovat a čekání na informace o nové bondovce je vždy plné až nepatřičného napětí. Vím, o čem mluvím, poslední film byl ostatně uveden do kin v roce 2021, takže se doba čekání logicky rychle krátí…

„Žít a nechat zemřít“

Po nečekaném úspěchu „Casina Royale“ bylo otázkou, zda na něj Ian Fleming dokáže zdařile navázat, o čemž řada lidí silně pochybovala. Fleming ale v románu „Žít a nechat zemřít“ (Live and Let Die), jenž vyšel, znovu, v nakladatelství Jonathan Cape, 5. dubna 1954, opět s úspěšnými kritikami a s příznivým čtenářským ohlasem, ukázal, že se hrubě mýlili. James Bond se v knížce poprvé vypraví za oceán, do Spojených států. Jejich popis v úvodu románu patří k těm, které domácké Brity neznalé velké země za oceánem uchvátily: „Byl rád, že může mlčet a poprvé od války si prohlížet Ameriku. Nebylo od věci znovu nasát atmosféru: reklamy, nové modely vozů a ceny těch ojetých v autobazarech, exotická přímočarost dopravního značení…, způsob jízdy, velký počet žen za volantem a mužů poslušně sedících na sedadle spolujezdce, oblečení, účesy žen, varování civilní obrany – V případě nepřátelského útoku se nezastavujte, Vykliďte most –, střechy zježené televizními anténami a množství televizorů ve výkladních skříních, občas prolétnuvší vrtulník, veřejné žádosti o příspěvky na nemocné rakovinou a tuberou – Každý alespoň malou částkou –, všechny ty drobné prchavé postřehy, které jsou tak důležité pro jeho práci, tak jako je pro lovce v džungli důležitá sedřená kůra stromu nebo zlomená větvička…“

Bondovým protivníkem je tentokrát mocný, zlověstný černošský gangster s přezdívkou Mr. Big, jenž je napojen na, jak jinak, sovětskou organizaci SMĚRŠ. Bondovým americkým spolupracovníkem je opět agent CIA Felix Leiter, který v závěru románu utrpí vážné zranění, jemuž téměř podlehne; nakonec sice přežije, i když přijde o ruku a část nohy, ani to mu ale nezabrání pracovat v branži dál, jakkoli už nikoli pro „firmu", tj. pro CIA, nýbrž pro soukromou detektivní agenturu Pinkerton (viz „Diamanty jsou věčné“, „Goldfinger“…). Také tentokrát Bond ve finále, jež se odehrává na Jamaice, kterou autor tak dobře znal, zvítězí, mimo jiné i díky pomoci krásné dívky Solitaire, jedné z jeho dalších lásek, a za cenu ztráty života dobrého jamajského přítele Quarella…

Románu výrazně prospělo jeho jamajské „finále“. Fleming Karibik se všemi jeho specifiky, pro Evropany tak exotickými a přitažlivými, výtečně znal, a protože měl pozorovací i spisovatelský talent, dokázal tamní atmosféru výtečným způsobem zachytit: „Papája s plátkem limetky, mísa navršená červenými banány, plody zlatolistu a mandarinky, míchaná vejce se slaninou, káva Blue Mountain – nejchutnější na světě – téměř černá jamajská marmeláda a guavové želé. Bond jen v šortkách a sandálech snídal na terase, zíral na sluncem zalitý Kingston a Port Royal a myslel na to, jaké má štěstí a jaké nádherné okamžiky skýtá jeho tajemné a nebezpečné povolání. Bond znal Jamajku dobře…“ Zkuste si, prosím představit, jak lákavé bylo číst si o slunné Jamajce v poněkud ponurém, věčně deštivém Londýně, pod často zamračenou oblohou, v roce 1954, nedlouho poté, co na Ostrovech skončila tzv. „léta strádání a nouze“ (Austerity Years), kdy drtivá většina jeho obyvatel nemohla ani pomyslet na to, že by se tam vypravili osobně. Literární úspěch bývá nezřídka složený ze spousty pozoruhodných faktorů…

„Moonraker“

Třetí bondovský román „Moonraker“ (Moonraker), vydaný u Jonathan Cape 5. dubna 1955, se odehrává poprvé doma, v Anglii a jeho úspěch byl naprostý, což bylo dáno, mimo jiné, mimořádně dobře zvoleným a skvěle zpracovaným tématem – výrobou rakety, jež by byla schopna chránit Anglii, anebo zničit naráz celý Londýn v čase „oboustranného strachu“, kdy třetí světová válka, jaderná apokalypsa, doslova visela ve vzduchu, což se podepisovalo na psychickém stavu obyvatel evropského Západu a USA. Bond tentokrát pracuje na ochraně projektu s názvem Moonraker, který své zemi daruje extravagantní milionář sir Hugo Drax, z něhož se posléze vyklube bývalý nacista, odhodlaný zničit Anglii (pomsta za porážku ve druhé světové válce) jednou provždy, v čemž mu Bond v závěru románu zabrání. A mimochodem, to, že se Bond v románu střetne s bývalými nacisty (starý nepřítel je, viděno Flemingovýma očima, pořád nepřítel, však s ním měl i osobní zkušenost), je velmi důležité, protože jde o další sortu „ďábelských padouchů“, na které má tajný agent 007 zvlášť spadeno…

„Moonraker“ je opravdu brilantní špionážní román; spousta čtenářů do nakladatelství i přímo Flemingovi psala, že se od něho prakticky nedokázala odtrhnout. Bylo tomu tak z celé řady důvodů, mimo jiné i proto, že se čtenáři poprvé dozvěděli, jak James Bond vlastně žije, kde bydlí a za co utrácí peníze („Jako vyšší státní úředník [lepší překlad by byl „zaměstnanec“] vydělával patnáct set liber hrubého ročně plus nezdaněný tisíc osobního platu. Při plnění úkolu mohl utratit, kolik chtěl, takže na zbytek roku mu bohatě vystačily jeho dva tisíce liber čistého. Měl malý, ale pohodlný byt na King Road, starší skotskou hospodyni – poklad zvaný May – a dvousedadlový sportovní čtyřapůllitrový Bentley z třicátého roku s přeplňovaným motorem, který jezdil snadno rychlostí sta mil za hodinu. Za tyto věci utrácel peníze a jeho cílem bylo mít na účtu co nejméně, kdyby ho před pětačtyřicítkou, kdy měl nárok na odchod do důchodu, náhodou zabili, jak si v temnějších chvilkách připouštěl. Osm let před důchodem bude automaticky vyřazen z týmu dvounulových agentů a přeložen na úřednické místo ve vedení. Čekalo ho tedy nejméně osm těžkých úkolů. Možná šestnáct. Možná čtyřiadvacet. Příliš mnoho…“), že pochopili jeho stravující vášeň pro hazardní karetní hry, i to, jak uvažuje o světě, jaké jsou jeho hodnoty. Důležité bylo i částečné a pouze dočasné (ale přece jen) „polidštění Bondova šéfa, tajuplného M" (ve filmu je jím/jí i žena ztvárněná skvělou Judi Denchovou).

Natěšení a nadšení čtenáři navíc mohli v románu proniknout, podruhé po „Casinu Royale“, ale mnohem podrobněji, do světa kasin a společenských klubů, v tomto případě do fiktivního exkluzivního londýnského karetního klubu Blades, jenž je doslova uchvátil. Popis jeho historie, pravidel a zvyklostí, pokrmů, nápojů, personálu a hostů, o samotné hře nemluvě, patří k tomu nejlepšímu, co Fleming kdy napsal, stejně jako popis karetního dramatu, v němž Bond a jeho šéf M porazí Huga Draxe a jeho spoluhráče Meyera. „Jídlo a víno je zde nejlepší v Londýně a účty se nevystavují; cena jídel se určuje koncem každého týdne pro rata ze zisku výherců… Personál může pozvednout či pohřbít jakýkoli klub a v případě Blades byl zcela bezkonkurenční. Půl tuctu číšnic v jídelně bylo tak neobyčejně krásných, že si je mladí členové klubu s sebou tajně brali na debutantské plesy… Noviny putující do čítárny se žehlily. Mýdla a deodoranty na toalety a do ložnic zajišťovala firma Floris a z vrátnice bylo přímé spojení do Landbrokeovy sázkové kanceláře. Klub měl také nejlepší stany a lóže na nejdůležitějších dostizích, v Lords, na veslařských závodech v Henley a ve Wimbledonu a jeho členové, kteří cestovali ven, měli v zahraničí automaticky zajištěno členství v nejlepších klubech hlavních měst…“ „Jde to lépe, než jsem čekal“, řekl údajně lakonicky Fleming, když se dověděl, jak jde kniha v Anglii na odbyt. Nebylo se co divit.

„Diamanty jsou věčné“

V románu „Diamanty jsou věčné“ (Diamonds Are Forever; Jonathan Cape, 26. března 1956) se James Bond vrací do Ameriky, do Spojených států. Knížka, napsaná tradičně ve Zlatém oku na Jamajce a inspirovaná článkem v novinách Sunday Times o pašování diamantů, popisuje Bondův souboj, opět po boku Felixe Leitera, s pašeráky, obchodujícími nelegálně s diamanty, jimiž jsou bratři Jack a Serrafimo Spangové. Nezbytnou Bondgirl je tentokrát půvabná Tiffany Caseová, která s ním po skončení dobrodružství, při němž málem přijde o život, dokonce bude žít několik měsíců v Londýně, než ho opustí, odstěhuje se do hotelu a potom, „po několika nervy drásajících týdnech“, odpluje do Ameriky, jak si čtenáři mohli přečíst v následující bondovce „Srdečné pozdravy z Ruska“ (viz dále).

Jedním z důvodů mimořádné oblíbenosti Flemingových románů byl opět přesný, detailní a nesmírně čtivý popis exotického či exkluzivního prostředí, které obyčejní Angličané, Američané a vůbec všichni čtenáři, ať už byli odkudkoli, nikdy nepoznali. V románu „Diamanty jsou věčné“ jsou to pro změnu dostihy v americkém městě Saratoga Springs ve státě New York, kde se od čtyřicátých let 19. století konají jedny z nejvýznamnějších koňských závodů v USA. V roce 1999 zařadil americký prestižní časopis Sports Illustrated tamní závodiště mezi deset nej… sportovišť 20. století, což má nemalou vypovídací hodnotu.

Flemingův popis atmosféry je jako obvykle lakonický, ale, právě v té zkratce, jež neunavuje, brilantní: „Bonda na Saratoze okamžitě upoutaly majestátní jilmy, které dodávaly nenápadným ulicím lemovaným dřevěnými domy koloniálního typu zdání poklidu evropských lázní. Všude byli koně. Lidé je vodili po ulicích a policisté kvůli nim zadržovali dopravu, přemlouvali je, aby vyšli ze svých stání v mnoha všudypřítomných stájích, vyklusávali je po škvárových krajnicích silnic, jezdili je na cvičné dráze ve středu města, která vedla přímo vedle závodní dráhy. Bílí, černí i mexičtí stájníci a žokejové postávali na rozích ulic a občas se odněkud ozvalo zaržání nebo zafrkání koně. Mísil se tu Newmarket s Vichy a Bonda náhle napadlo, že ačkoli se o koně vůbec nezajímá, atmosféra kolem nich se mu docela líbí…“

Čtenáři přijali „Diamanty jsou věčné“ s velkým povděkem jako již tradiční „zábavu“ a nebyli v ničem zklamáni, knížka šla skvěle na odbyt. Některé vypjaté bojové scény či scény více či méně rafinovaného mučení jim nicméně říkaly věc, na které Flemingovi záleželo, a proto právě zní poslední věta románu tak, jak zní: „Čte se o tom líp, než se v tom žije.“ Aby totiž, jak říkal autor, „bylo jasno…“

„Srdečné pozdravy z Ruska“

„Srdečné pozdravy z Ruska“ (From Russia with Love; napsané v roce 1956 a vydané v Jonathan Cape 8. dubna 1957), začíná dlouhou částí (celých deset kapitol na více než stovce stran) věnovanou hlavnímu nepříteli britské Secret Service – sovětské organizaci SMĚRŠ, jíž jsem se podobně věnoval v předchozí části seriálu. Detailní popis motivace, výcviku a relaxace zabijáka ze SMĚRŠ je svým způsobem dechberoucí, stejně jako popis jejího vedení a organizační struktury (nezapomeňme ale, že v době, kdy román vznikal, již SMĚRŠ „dávno“ neexistovala), stejně jako postava desátnice Státní bezpečnosti Taťány Romanovové, vybrané jako „krásná návnada“ (název osmé kapitoly) pro Bonda: „(Taťána – MK) měla vysoké pevné tělo a pohybovala se přirozeně ladně. Díky své zálibě v krasobruslení vypadala nádherně zdravě… Její paže a prsa byly bezchybné… Sklízela obdiv daleko za hranicemi anglické překladatelské sekce ústřední kartotéky…“)

Doslova literární majstrštyk, sui generis, ve svém žánru, samozřejmě, je pak plukovnice SMĚRŠ, respektive KGB Rosa Klebbová, která má „návnadu“ Taťánu a zčásti i celý plán v Istanbulu na starosti. Klebbová je mimořádně odporná postava, a to i v kontextu bondovských padouchů obecně. A mimochodem, skvělý, co skvělý, naprosto geniální byl i casting pro stejnojmenný film natočený v roce 1963 režisérem Terencem Youngem, ve kterém Klebbovou fantasticky zahrála rakousko-americká zpěvačka a herečka Lotte Lenya, o tom ale až později.

Prvotřídně zvolené bylo i místo, kde se příběh odehrával, a sice turecký Istanbul na Bosporu, v neuralgickém bodě východního Středomoří, jenž byl prakticky po celé 20. století místem, kde si „podávali dveře“ agenti snad všech zemí světa. Jeho popis je tradičně mistrovský a lákavý, takže nebylo divu, že poté, co knížka vyšla, stoupl v Británii silně zájem o výlety do turecké metropole. Posuďte ostatně sami: „(Bond – MK) vstal z postele, rozhrnul těžké červené závěsy a vyklonil se přes kovové zábradlí. Odměnilo ho jedno z nejznámějších světových panoramat – napravo klidné vody Zlatého rohu, nalevo roztančené vlny nekrytého Bosporu, mezi nimi srázné střechy, vzepjaté minarety a schýlené mešity Pery. Nakonec si (hotel – MK) vybral dobře. Tenhle výhled mu vynahradil všechny štěnice a veškeré nepohodlí…“

Příběh samotný je dostatečně akční, sexuální scéna, v níž se Bond poprvé miluje – pod dohledem kamery sovětských agentů, kteří u toho jaksepatří trpí – je tak explicitní, jak jen to bylo ve stále ještě prudérní Anglii možné (šedesátá „swingující léta“, Swinging Sixties, byla ještě v nedohlednu), finále, při němž Bond kvůli rafinovanosti Rosy Klebbové téměř přijde o život, napínavé do poslední stránky. Čtenáři a čtenářky (jichž bylo stále více) byli/byly jako obvykle nadšení, a nebylo se co divit…

Co je to vlastně za chlapíka, ten Bond?

Třebaže na zevrubnou odpověď na tuto zásadní otázku dojde až v některém z dalších dílů našeho seriálu, dovolím si nyní alespoň jednu důležitou, téměř klíčovou poznámku. Flemingův James Bond není zdaleka, pokud vůbec, conneryovský či brosnanovský „sympatický rošťák“, abych uvedl alespoň dva z jeho oblíbených filmových představitelů, jenž umí a smí zabíjet. Literární předloze je jednoznačně nejblíž, alespoň prozatím, Daniel Craig, byť nikoli, pokud jde o fyziognomii (tady vede jednoznačně Connery). Bond je totiž primárně nemilosrdný profesionální zabiják, jakkoli na té „správné straně“. Nechme ostatně promluvit Iana Fleminga. První citát je z „Casina Royale“, kde autor popisuje Bondovo usínání: „Jeho rysy, ve dne změkčované veselýma očima, se změnily v nehybnou masku – ironickou, brutální a chladnou…“

Druhý citát je pro změnu z „Goldfingera“, o kterém si sice budeme povídat až příště, Bondova charakteristika je nicméně tak přesná, že ji uvádím už teď: „Zabíjení patřilo k jeho povolání. Nikdy to nedělal rád. Ale když musel, zabil s vynaložením veškeré své dovednosti a snažil se na to zase co nejrychleji zapomenout. Jako agent Secret Service, který měl před svým pořadovým číslem dvojčíslí 00, jež říká, že smí při výkonu své služby zabíjet, přistupoval k smrti s chladnou myslí chirurga…“

Jak Bond pracoval, je patrné z dalšího citátu: „Téměř automaticky zaujal Bond obranný postoj oproti úderu uvedenému zespoda přesně podle knihy. Švihl pravou rukou a natočil se. Dvě předloktí se střetla mezi těly. Mexičanova ruka s nožem se vychýlila ze směru a otevřela jeho kryt drtivému spodnímu úderů Bondovy levičky. Bondovo pevné zápěstí neurazilo dlouhou vzdálenost, jen něco přes půl metru, ale malíková hrana jeho ruky, zpevněná rozevřenými prsty, zasáhla mužovu bradu strašlivou silou. Úder málem nadnesl muže nad chodník. V té chvíli už měl Mexičan možná zlomený vaz, ale jak se kácel dozadu, Bond se rozpřáhl pravičkou a postranním švihem zasáhl nekrytý napjatý krk. Byl to smrtící úder na ohryzek malíkovou hranou dlaně s nataženými prsty, hojně používaný Commandos. Pokud byl Mexičan po prvním úderu naživu, k zemi už padl dokonale mrtvý…“ Myslím, že to jako ukázka stačí.

Tolik k Bondově profesi. Nesmírně důležitá je ale ještě jedna věc. Fleming, aniž by to bylo v rozporu s výše uvedeným a popsaným, nenechává čtenáře ni na okamžik na pochybách o tom, že James Bond přece jen není pouze „nelidský stroj na zabíjení jiných lidí“. Bond o lidech, které zabil, nejednou přemýšlí a uvažuje, či, přirozeně po svém, „filozofuje“, stejně jako o smyslu života… A nejen to, prakticky každá z jeho lásek (výše zmíněné Bondgirls) jej nějakým způsobem poznamená, každá v něm zanechá nějaký (více či méně vážný, až fatální „otisk“. To by se úplně bezcitnému zabijákovi nikdy nestalo. O tom všem, stejně jako o prvním „vpádu“ Jamese Bonda na filmová plátna, si ale budeme podrobně povídat zase až příště.

(Citáty z knížek jsou v překladech Ivana Němečka a v případě "Goldfingera" Ivana Němečka a Karla Veisse.)

Pište na autori@datarun.cz

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.