Zvoní páté francouzské republice hrana?

Evropské peřeje 51

Zvoní páté francouzské republice hrana?

Emmanuel Macron vypsal předčasné volby,
které rozhodnou o jejím osudu

Martin Kovář

Nad pátou francouzskou republikou, jejíž historii jsem se věnoval ve 26. newsletteru Evropské peřeje, se smráká. Nedávné volby do Evropského parlamentu ukázaly, jak neoblíbená je strana Renaissance úřadujícího prezidenta Emmanuela Macrona, a jak výrazně posilují strany, které si – někdy po zásluze a někdy zcela mylně – mainstreamová a zejména levicová média zvykla označovat jako „krajní“, především ty napravo v čele s Národním sdružením (Rassemblement national; RN). Poražený Macron vsadil všechno na jednu kartu, konkrétně na to, že se Francouzi vyděsí z nástupu levice i pravice a přijdou podpořit středovou formaci, a tím i jeho, takže bude moci pokračovat v Elysejském paláci, aniž by jej čekala ponižující spolupráce s formálním šéfem Národního sdružení, podle mainstreamu „krajně pravicovým“ a „populistickým“ Jordanem Bardellou, nebo s šéfem krajní levice Jeanem-Lukem Mélenchonem.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 18. června 2024

Proč Macron prohrál

Na otázku, proč Emmanuel Macron (*1977), respektive jeho strana Renaissance (někdejší En Marche! a poté La République En Marche!, tj. Na pochodu či v pohybu!, respektive Republika na pochodu či v pohybu!) prohrál/prohrála, je zřejmý: Během sedmi let u moci neuspokojil prezident svým vládnutím prakticky nikoho. V té souvislosti je třeba připomenout, že Macron v obojích prezidentských volbách vyhrál sice jasně, avšak hlavně proto, že se do druhého kola pokaždé dostala stále silnější Marine Le Penová (*1968), tehdejší šéfka dnešního již zmíněného Národního sdružení. Pokud jde o Macronovo současné postavení, po mém soudu o něm nejlépe vypovídá výrok jednoho z mých francouzských přátel, mimochodem člena Socialistické strany, který řekl, že po 7. říjnu 2024 (tj. po teroristickém útoku Hamasu na Izrael), by už Macron proti Le Penové nevyhrál…

Macron sice s částečným úspěchem usiluje o zvýšení prestiže Francie v Evropě a ve světě, což má v obou případech snazší než jeho předchůdci (německým kancléřem je totiž mimořádně neschopný – ano, neschopný, je čas přestat brát si servítky a naopak pojmenovávat věci, jaké jsou – Olaf Scholz, v čele Spojených států pak zpola senilní Joe Biden), domácí reformy (hlavně ta důchodová) ale uvázly, zčásti pro velký odpor veřejnosti, přinejlepším v půli cesty; nežádoucí důsledky ilegální ani legální migrace se mu řešit rovněž nedaří…

Stále více Francouzů zkrátka chápe, že Macronovi, dokonalému oportunistovi, jde primárně hlavně o Macrona a začínají toho mít plné zuby.

Volby do Evropského parlamentu

Jak jsem již řekl, volby do Evropského parlamentu skončily pro Emmanuela Macrona a jeho stranu fiaskem. Zatímco Národní sdružení vedené Marine Le Penovou a Jordanem Bardellou získalo 31,37 % hlasů, Macronova aliance v čele s jeho stranou Renaissance dostala pouhých 14,60 %, tedy méně než polovinu, což je, znovu to opakuji, pro hlavu státu těžké ponížení až potupení. Na třetím místě skončili kdysi vládnoucí socialisté (Parti socialiste; 13,83 %), jejichž posledním prezidentem byl François Hollande (2012–2017), na čtvrté příčce Nepoddaná, Nepoddajná či Nepodrobená Francie (La France insoumise) v čele s trockistou Jeanem-Lukem Mélenchonem (*1951), radikálním, skutečně krajně levicovým (zde je toto označení na místě) politikem, který zpochybňuje členství Francie v Evropské unii i v Severoatlantické alianci. Až na pátém místě doklopýtali k mizernému výsledku kdysi dominantní republikáni (Les Républicains), nástupci gaullistů, strana prezidentů Jacquesa Chiraka (1995–2007) a Nicolase Sarkozyho (2007–2012) se 7,25 %, nyní vedená Érikem Ciottim (*1965). Šestí skončili zelení a další ekologičtí aktivisté (Les Écologistes – Europe Ecologie Les Verts; 5,50%) a sedmí nacionalisté z Coalition La France fière (Reconquête!, Centre national des indépendants et paysans) Érika Zemmoura (*1958); zbytek, včetně komunistů, nestojí za řeč.

Z celkového přehledu je Macronova porážka, jak vidíte, ještě drtivější a risk, k němuž se odhodlal, tj. vypsání předčasných voleb, za což jej někteří politikové i komentátoři kritizovali, pochopitelnější. Pokud by tak neučinil, hrozilo by mu, že se stane směšným, což je pro politika a státníka jeho typu nepřijatelné.

Kdo s kým a proti komu

Otázka, jež doslova hýbe Francií poté, co prezident Macron vyhlásil předčasné volby do Národního shromáždění, které se budou konat 30. června (první kolo) a 7. července (druhé kolo), zní: Kdo do nich půjde s kým a proti komu. První „bomba“ vybuchla takříkajíc v okamžiku, kdy se výše zmíněný šéf republikánů Ciotti vyslovil pro naprosto bezprecedentní předvolební spolupráci s Národním sdružením, onou „krajní pravicí“, která ve skutečnosti už dávno nemá s opravdovou krajní pravicí nic společného – právě proto volí RN hojně francouzská střední vrstva včetně tzv. professionals, tj. právníků, lékařů, učitelů atd., právě proto vyhrála volby do Evropského parlamentu a právě proto se jí Macron bojí. Jeho věta, že „jenom volby udělají ve všem jasno“, lze číst jako apel na „mlčící veřejnost“, podobně jako to udělal první prezident páté republiky Charles de Gaulle na jaře „revolučního roku“ 1968, kdy se zdálo, že jej převážně, byť nikoli výhradně generační revolta vyžene z úřadu. Po jeho apelu bylo na Elysejských polích druhý den na milión již nemlčících, bytostně konzervativních Francouzů a „revolta divokého jara“ skončila.

Po prohlášení, jež Ciotti učinil, se mezi republikány strhla doslova vřava. Další vedoucí představitelé strany se pokusili Ciottiho z vedení odstranit a sesadili jej. Ciotti se ovšem obrátil na soud, který podle serveru Politico potvrdil, že sesazení odporuje stanovám strany, a vrátil jej do funkce. U republikánů to, jak vidno, bude ještě velmi zajímavé a výsledek střetu nelze při nejlepší vůli odhadnout.

Totéž platí o francouzské levici. Návrat do politiky již ohlásil bývalý prezident François Hollande, který řekl, že se hodlá ucházet o křeslo v Národním shromáždění. Každý, kdo tohoto mimořádně ambiciózního muže, který byl nicméně po všech stránkách drtivě nejslabším prezidentem páté republiky, zná, ví, že mu samozřejmě nejde o pouhý mandát v parlamentu, to by pro něj bylo příliš málo, nýbrž o významné místo kdekoli vlevo na roztříštěném politickém spektru. Nejpodstatnější nicméně je, že na levici vznikla Nová lidová fronta, jež má podle včerejších průzkumů 28 %, což je jen o 5 bodů méně než Národní sdružení (33 %), které oproti předchozímu měření oslabilo o 2 %. Úspěch levice včetně radikálů je pro Macrona stejnou hrozbou jako Národní sdružení, pro francouzskou společnost je dokonce ještě nebezpečnější. Mélenchon je nepředvídatelný fanatik, zatímco Le Penová a Bardella směřují stále více k politickému středu a establishmentu.

Co bude dál?

Jak to všechno skončí, nelze v tuto chvíli vůbec předvídat. Jakkoli to v současné době tak nevypadá, není vyloučeno, že se francouzská střední třída skutečně vyleká jak těch napravo, tak těch nalevo, a dá ještě jednou Macronovi většinu. Pokud se tak ovšem stane, vsadím svůj krk na to, že je to naposledy a že v roce 2027, kdy se bude znovu volit francouzský prezident, již centristé nevyhrají. Pokud by na přelomu června a července vyhrál Bardella, respektive Le Penová, žádná velká katastrofa by podle mého soudu nenastala. Dlouholetá šéfka strany ani její nástupce už dávno nechtějí opustit EU ani euro, ani NATO. Zůstala jim nicméně poměrně ostrá proti-imigrační rétorika i politika, proto ostatně mají takový úspěch. Zda by si s tímto nejsložitějším probléme dnešní Francie, a zdaleka nejen Francie, nějak poradili, ale suď bůh. V případě vítězství levice, respektive krajní levice, by byla situace mnohem horší; Mélenchon u moci musí být „noční můra“ každého, komu na Francii a na Evropě záleží, přesněji řečeno každého slušného člověka.

Vůbec největší nebezpečí vidím v tom, co dokáží fanatičtí příznivci poražených, zejména na krajní levici (Národní sdružení a jeho stoupenci, jak ukázaly již dvoje prezidentské volby, prohrávat umí/umějí). Co všechno by se v případě vítězství RN a porážky (krajní) levice mohlo především v ulicích velkých francouzských měst, hlavně v Paříži, dít, si raději nechci domýšlet. Nezapomeňme navíc na to, že volby do Evropského parlamentu, které má Francie za sebou, i volby do Národního shromáždění, k nimž dojde za pár týdnů, nejsou ve skutečnosti ničím jiným než pouhou „přípravou“ na „osudové“ klání, jež přijde na jaře 2027, kdy budou Francouzi a Francouzky opět volit hlavu státu. Nedojde-li ke změně ústavy, Emmanuel Macron již nebude moci kandidovat a všechny scénáře budou otevřené.

No nic, držme Francii palce, zdaleka se totiž nehraje jenom o její osud.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.