Železná lady Margaret. Padesát let od zvolení Margaret Thatcherové šéfkou britských konzervativců

Evropské peřeje 84

Železná lady Margaret

Padesát let od zvolení Margaret Thatcherové
šéfkou britských konzervativců

Martin Kovář

Margaret Hilda Thatcherová (1925–2013). První britská premiérka (1979–1990) a zároveň politička, jež neváhala rozbít nefunkční politický a sociální konsenzus, panující na Ostrovech od konce druhé světové války a brzdící ve všech ohledech rozvoj země. Politička, která přesvědčila o správnosti své vize opakovaně britské občany, neváhala jít do střetu, pokládala-li jej za nevyhnutelný, jasně pojmenovala problémy Evropské unie, nebála se konfrontace s komunistickým Sovětským svazem, ani války, poté co dospěla k závěru, že je to jediný způsob k prosazení mezinárodního práva. Přesně na den před padesáti lety, 11. února 1975, se stala předsedkyní britské Konzervativní strany.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 11. února 2025

Film…

Downing Street číslo 10, tradiční sídlo britských premiérů, sice Margaret Thatcherová opustila již na konci roku 1990, tedy téměř před pětatřiceti lety, ale přesto stále vyvolává vášně, spory a kontroverze. Pořád ještě má spoustu oddaných stoupenců i zuřivých odpůrců. Přihlásit se veřejně k jejímu jménu, k její politice a k jejímu odkazu pořád ještě znamená jasně říci, kdo jsem, kam patřím a jaký je můj pohled na svět. Anglická režisérka Phyllida Lloydová (*1957) o Thatcherové natočila v roce 2011 celovečerní film, který okamžitě vzbudil patřičně kontroverzní reakce. Pojďme se proto u příležitosti výročí zmíněného v perexu ohlédnout nejen za okolnostmi, během nichž se Thatcherová stala šéfkou strany, ale i za skvělým snímkem, který o ní vypráví a který Vám ve všech ohledech doporučuji ke źhlédnutí, pokud jste ho snad ještě neviděli.

Film Železná lady (Iron Lady) je výjimečný nejen proto, že hlavní hrdinku fenomenálním způsobem ztvárnila jedna z nejváženějších hereček tehdejšího i dnešního světového filmu, Američanka Meryl Streepová (*1949), ale především proto, že je příběhem vskutku mimořádné ženy. Ještě než se dostanu ke snímku samotnému, bych se proto rád vrátil v čase o více než půl století zpátky a připomněl osud jeho hlavní hrdinky, neboť za připomenutí opravdu stojí.

Stav nouze a čas rozhodnutí

Píše se rok 1974. V Británii vládnou od překvapivého vítězství ve volbách v roce 1970 konzervativci v čele s Edwardem Heathem (1916–2005). V opozici proti nim stojí labouristé Harolda Wilsona (1916–1995; premiérem v letech 1964–1970 a znovu 1974–1976), které nepřímo ovládají mocné odborářské centrály a svazy. Ostrovní stát nevzkvétá, ba přímo naopak. Sedmdesátá léta jsou Emergency Years, „léta nouze“. Ekonomika se potácí v dlouhodobých potížích, zahraniční obchod stagnuje, setrvání v Evropském hospodářském společenství (EHS), k němuž se Británie připojila v roce 1973, není jisté, stávky jsou na denním pořádku, země navíc prožívá těžkou kocovinu po „swingujících“ šedesátých letech. Když v této situaci prohrávají konzervativci volby, k moci se vrací labouristé a zdá se, že marasmus hned tak neskončí.

V této chvíli se však stane cosi mimořádného. Edward Heath svou stranu v roce 1974 sice přivede ke dvěma frustrujícím volebním porážkám, ale přesto je odhodlán v čele Tory Party (jak zní neoficiální název Konzervativní strany; Conservative Party) setrvat i nadále. Do cesty se mu však nečekaně postaví odhodlaná padesátiletá žena, přesvědčená o tom, že její země potřebuje tvrdou léčebnou kúru. Výsledek vnitrostranických voleb je pro mnohé konzervativce šokující – Margaret Thatcherová v nich totiž vítězí a ujímá se role šéfky stínového kabinetu. V následujících letech se pak s obrovskou vervou, připomínající buldočí úsilí sira Winstona Churchilla z doby druhé světové války, vrhá do práce a neúnavně vysvětluje Britkám a Britům, že žít na dluh nelze donekonečna, že rozbujelý a dlouhodobě neufinancovatelný sociální stát (Welfare State) musí nutně zeštíhlit, že stát nemusí být nejlepším správcem svěřeného majetku a že národní hrdost není nic, za co je třeba se stydět. Rodí se thatcherismus, jeden z nejpozoruhodnějších, nejobdivovanějších i nejzatracovanějších fenoménů poválečných britských a vlastně i evropských a světových dějin.

Parlamentní volby v roce 1979, které následovaly po tzv. Zimě nespokojenosti (Winter of Discontent), během níž se Londýn kvůli stávkám popelářů řadu dní topil ve smrdutých odpadcích, byly svým způsobem referendem o tom, zda si obyvatelé nemocné země přejí změnu či nikoli. Labour nefunguje (Labour Is Not Working) – právě pod tímto heslem do nich Thatcherová konzervativce vedla. Výsledek byl jednoznačný: Labouristická agónie skončila a Británii čekala vláda ženy, jež vešla do dějin jako Železná lady z názvu filmu již zmíněné Phyllidy Lloydové.

Thatcherismus a jeho interpretace

Interpretace toho, co se v Británii v následujících jedenácti letech (1979–1990) dělo, rozděluje nejen tuto zemi, jak jsem naznačil již v úvodu, dodnes. Hlavní otázka zní: bylo výsledkem vlády první britské premiérky v dějinách ozdravění ekonomiky a vytvoření prosperujícího státu, byť se tak stalo za cenu drastických škrtů v takřka všech oblastech, a – na poli zahraniční politiky – posílení role Velké Británie na mezinárodní scéně, anebo šlo o katastrofální, asociální a nezodpovědnou vládu, která zničila všechno dobré, co v Británii do té doby bylo?

Politikové ani historikové se při hledání odpovědi neshodnou, Britové nicméně měli ve své době jasno. Thatcherová zvítězila ve všech volbách, do nichž torye vedla (1979, 1983 i 1987) a rezignovala teprve poté, co se proti ní postavila vlastní strana, jejíž přední členové dospěli na konci osmdesátých let k odlišnému názoru na řadu vnitropolitických i zahraničněpolitických témat, ať už šlo o tzv. daň z hlavy (poll tax) či vztah k EHS, budoucí Evropské unii. Podobný osud stihl ostatně i nejúspěšnějšího labouristického ministerského předsedu, Tonyho Blaira (*1953; v čele vlády v letech 1997–2007), který se, navzdory tomu, že vedl britské socialisty, k Margaret Thatcherové a k jejímu odkazu v řadě ohledů hlásil a který byl také donucen rezignovat ve prospěch svého vnitrostranického rivala Gordona Browna (*1951; premiérem v letech 2007–2010), aniž kdy prohrál ve volbách. Mimochodem, paměti Tonyho Blaira, které vyšly i česky (A Journey; Moje cesta), jsou stejně pozoruhodným svědectvím o světě vysoké politiky jako memoáry Margaret Thatcherové, nazvané příznačně Roky v Downing Street (The Downing Street Years).

…a ještě jednou film

Pokud jde o výše zmíněnou Železnou lady, Phyllida Lloydová (*1957), známá hlavně jako režisérka divácky úspěšného muzikálu Mamma Mia! (2008), v němž rovněž excelovala Meryl Streepová, natočila snímek o nejdéle sloužící premiérce ve 20. století s bravurou, která místy dodnes bere dech. Film má složitou kompozici – začíná mimořádně silnou scénou, v níž si bývalá šéfka vlády kupuje, nepoznána okolím, mléko a noviny v malém obchodě, přichází domů, kde posnídá se svým manželem, přičemž si zjevně uvědomuje ztrátu fyzických a především duševních sil. Při podepisování výtisků svých pamětí se mimoděk podepíše dívčím jménem – Robertsová, přičemž se – poprvé, avšak zdaleka ne naposledy – propadne do vzpomínek na své dětství, mládí, léta politického vzestupu a zejména léta, kdy stála v čele země.

Velmi silné jsou nejen pasáže, v nichž premiérku hraje Streepová, která je tak přesvědčivá, až máte pocit, že skutečně vidíte bývalou političku, ale i scény ze života mladé Thatcherové, vlastně slečny Robertsové (Alexandra Roachová). Před fascinovanými diváky se tak – v nezbytné zkratce – odehrávají klíčové okamžiky v dějinách jedné velké evropské země v posledním více než půlstoletí.

Režisérka nás zavádí do poválečných „časů nouze“ (Austerity Years), konkrétně do roku 1950, kdy budoucí ministerská předsedkyně poprvé kandidovala – prozatím neúspěšně – do parlamentu, do roku 1959, kdy se jí to po téměř deseti letech ve volebním obvodu Finchley konečně podařilo, nechává nás jejíma okouzlenýma očima prohlédnout si Westminsterský palác – budovu ctihodné Dolní sněmovny, účastnit se schůze kabinetu, v němž byla jedinou ženou – ministryní školství, v rychlosti s ní prožijeme již zmíněnou Zimu nespokojenosti, vítězství ve volbách v roce 1979, vstup do Downing Street číslo 10 a šok ze ztráty oddaného přítele Aireye Neaveho (zavražděného irskými teroristy z Irish National Liberation Army). Režisérka ukazuje Thatcherovou rovněž v době, kdy bojovala se stávkujícími odboráři, kdy nechala zemřít ve vězení irské teroristy, držící protestní hladovku, v době, kdy vedla svoji zemi do války o Falklandské ostrovy, obsazené vojskem argentinské junty, i v době, kdy se proti ní postavila vlastní strana v čele s Michaelem Heseltinem a donutila ji k rezignaci.

Film ale sleduje také osobní život Margaret Thatcherové – schůzky s budoucím manželem Denisem (jako mladíka ho hraje Harry Lloyd, jako staršího muže vynikající Jim Broadbent), chvíle volna, jež si mladí manželé užívají na pláži s dětmi, hrají golf či prožívají vzácné okamžiky štěstí, kdy se osobní radost mísí s radostí z politického úspěchu, například při cestě limuzínou do Buckinghamského paláce a podobně.

Snímek o samotě či spíše osamělosti

Železná lady je ale především snímek o samotě, či spíše o osamělosti, a to nejen v politice, ale i v životě. K jeho nejpřesvědčivějším momentům patří, nikoli náhodou, záběry na osamělou Margaret Thatcherovou v zasedací místnosti kabinetu po skončení jednání, v prázdné Dolní sněmovně a – hlavně – v domácnosti v době, kdy již byla její kariéra dávno minulostí. Důležité je, že film navzdory pomalému tempu vyprávění neunaví, čehož režisérka Lloydová dosahuje jak častým střídáním časových rovin, tak tím, že celá podívaná trvá na dnešní dobu krátkých 105 minut. Námitky nemohou mít ani takřka vždy nespokojení historikové, scénáristka Abi Morganová a režisérka Lloydová totiž ve většině případů v zásadě respektovaly dobové reálie.

Pocta největší (nejen britské) političce 20. století

Na závěr už jen jednu poznámku. Nejen David Cameron, který byl britským premiérem v době premiéry filmu, kritizoval jeho pojetí s tím, že klade příliš velký důraz na období, kdy Margaret Thatcherová bojuje s demencí a nemohoucností, místo aby ji ukazoval v době, kdy byla na vrcholu politické moci. To ostatně pokládali za tak trochu nefér i ti filmoví kritikové a diváci, kteří nepatřili mezi stoupence „Železné lady“. Již tehdy jsem si myslel a myslím si i dnes, že neměli pravdu. Právě kontrast staré dámy, sužované pocity samoty a bezmoci, s jejími „akčními“ vzpomínkami, činí z filmu Phyllidy Lloydové mimořádný zážitek, nemluvě o tom, že ukazuje, jak je politická i jakákoli jiná moc – na rozdíl od myšlenkového, či, chcete-li, ideologického odkazu – pomíjivá, což je jedna z věcí, na niž by politikové neměli nikdy zapomínat. U Margaret Thatcherové to platí dvojnásob.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.