Záběry, které nás šokovaly: Jak se z britské metropole stalo „město přistěhovalců“

Evropské peřeje 17

Záběry, které nás šokovaly

Jak se z britské metropole stalo „město přistěhovalců“

Martin Kovář, 17. října 2023

V uplynulých dnech mnoho lidí šokovaly záběry velkých shromáždění v řadě evropských velkoměst, především v Londýně, která se uskutečnila na podporu tzv. svobodné Palestiny a teroristického hnutí Hamás, jehož komanda povraždila během soboty 7. října více než tisícovku občanů Izraele. Někteří z Vás mě proto poprosili o text, ve kterém bych shrnul počátky masivního „barevného“ přistěhovalectví na Britské ostrovy. Vzhledem k tomu, že to pokládám za důležité téma, jsem Vám vyhověl a výsledkem je následující pojednání.

Pište na

autori@datarun.cz

martin.kovar@datarun.cz

Británie, země imigratům otevřená

Lidé trpící ve svých zemích různým útiskem vzhlíželi k Britským ostrovům s nadějí po staletí. Postoj Britů k cizincům byl většinou vstřícný. Ostrované se díky koloniální tradici naučili respektovat cizí kultury, přestože tu svoji považovali za nadřazenou. V Londýně, centru impéria, se vyskytovali bílí imigranti i příslušníci mimoevropských národů – černí námořníci, dělníci v docích a muzikanti, indičtí obchodníci, vysloužilí imperiální vojáci, studenti, lékaři, chůvy a domácí služebnictvo – v hojném počtu. Bylo jich ale v celé zemi málo, což byl hlavní důvod, proč v souvislosti s nimi nedocházelo k takřka žádným problémům.

Ke zlomu došlo po druhé světové válce, kdy se do Velké Británie vydalo velké množství lidí z Evropy, a hlavně ze zemí Commonwealthu. Britové byli na cizince zvyklí, příchod desítek tisíc „barevných“ přistěhovalců z oblasti Karibiku, Indického subkontinentu a východní Afriky jim ale přesto působil jisté potíže, a to tím spíš, že tito lidé měli výrazně jiný způsob života, odlišnou kulturu a náboženství. O tom, že nárůst počtu přistěhovalců byl obrovský, svědčí následující čísla: zatímco v roce 1948 žilo ve Velké Británii přibližně 75 000 obyvatel tmavé pleti, v roce 1971 to již bylo jenom v samotném Londýně téměř 550 000 lidí. Masová migrace v padesátých a šedesátých letech dvacátého století tak jednou provždy změnila tvář Spojeného království a jeho metropole především.

K hlavním příčinám rozsáhlé přistěhovalecké vlny do Velké Británie po druhé světové válce patřily nedostatek pracovních sil a snaha státních i soukromých firem získat pracovníky z Evropy i ze zámoří. Imigraci umožnil zejména zákon z roku 1948 (British Nationality Act), podle nějž měli všichni občané Commonwealthu právo pracovat a usadit se v Británii a požívat zde všech občanských a politických práv. Další příčiny tkvěly ve špatné hospodářské či politické situaci zemí, z nichž přistěhovalci pocházeli. Svým dílem přispělo k masové migraci i zlevnění a zrychlení dálkové (námořní a letecké) dopravy, nemluvě o obavách z přijetí nových zákonů, které by ji v budoucnu mohly znemožnit.

Na začátku byla Empire Windrush

Za mezník v moderních dějinách Londýna bývá označován 22. červen 1948, kdy do Tilbury připlula loď Empire Windrush s téměř pěti sty jamajskými přistěhovalci na palubě. Právě tento okamžik se stal symbolem počátku poválečné „barevné imigrace“ do země. Mnozí z pasažérů sloužili za války ve spojeneckých jednotkách a měli v Británii slíbenou práci nebo alespoň cenné kontakty. Ostatní byli mladí muži, kteří do mateřské země přijeli za lepšími pracovními příležitostmi; většina z nich přitom plánovala, že se po našetření dostatečného množství peněz vrátí domů.

Cestující z Empire Windrush nalezli dočasné ubytování v Claphamu v jihovýchodním Londýně, zejména v noclehárnách vybudovaných v prostorách metra, které za války sloužily jako protiletecké kryty. Nejbližší burza práce se nacházela v Coldharbour Lane v Brixtonu. Velká část přistěhovalců zde práci skutečně získala a brzy si v okolí našla bydlení. Od té doby je Brixton právem pokládán za hlavní centrum karibských přistěhovalců v britské metropoli. První imigranti našli práci poměrně snadno a rychle, a proto není divu, že v následujících měsících a letech připlulo do Británie mnoho jejich následovníků nejen z Karibiku.

Nevraživost, problémy a těžkosti

Vzhledem k tomu, že na Ostrovech byla na přelomu čtyřicátých a padesátých let o bydlení nouze, usazovali se přistěhovalci hlavně ve zchátralých, válkou poničených čtvrtích Londýna. Potýkali se s nedostatkem peněz a s nepříliš přátelským prostředím na trhu s nemovitostmi. Velmi těžko se dostávali k hypotékám či půjčkám; banky je totiž pokládaly za nespolehlivé. Majitelé domů či bytů je odmítali kvůli barvě pleti a nápisy jako No Coloureds, Whites Only, Niggers Not Wanted Here nebo No Dogs, no Blacks nebyly nijak neobvyklé.

Tyto problémy vedly k tomu, že se přistěhovalci snažili kupovat vlastní nemovitosti, byť je od koupě odrazovaly vysoké ceny. Proto jim trvalo déle, než si našetřili dostatečnou sumu. Aby si mohli dovolit dům či byt koupit, pomáhali si navzájem v rámci jednotlivých komunit. Tato podpora byla nejvyšší u Indů a Pákistánců, u nichž hrály silnou roli příbuzenské svazky. U přistěhovalců z Karibiku byly tyto vazby slabší, i oni se ale dostávali k nemovitostem prostřednictvím tzv. pardnerského systému (Pardner System): přátelé, rodinní příslušníci a známí odevzdávali peníze do společného fondu, určenému osobě, jež byla na řadě a jež díky tomu dokázala zaplatit zálohu na byt. Tento systém, vyžadující velkou důvěru, nepoužívali imigranti z Karibiku jen v Londýně, ale na celém světě.

Výše zmíněné faktory výrazně přispěly k vytváření čtvrtí obydlených téměř výlučně „barevnými“. Hlavně Indové a Pákistánci chtěli žít v blízkosti rodiny, přátel, anebo těch, s nimiž měli kulturní, jazykové a náboženské vazby. Imigranti z Karibiku, kteří na rodinných vazbách nelpěli tak silně, uměli anglicky, prošli britskými typy škol a vůbec měli k britské kultuře blíže, byli do určité míry k životu uvnitř „barevných čtvrtí“ dotlačeni.

„Řetězová migrace“

Významnou roli při usazování jednotlivých etnik hrála tzv. „řetězová migrace“. Potenciální přistěhovalci dostávali od příbuzných žijících v Británii informace o možnostech zaměstnání, finanční podporu na cestu a pomoc v prvních měsících po příjezdu na ostrovy. Tento proces měl zásadní dopad zejména na usídlování Jihoasiatů ve Velké Británii, neboť vedl k tomu, že se příbuzní z téže indické či pákistánské vesnice usadili ve stejné čtvrti či ulici britského (velko)města.

Londýnští Indové žili hlavně v Hampsteadu, Kilburnu, South Kensingtonu a Southallu, Pákistánci pro změnu ve Stepney, v East Endu, Kensingtonu a Newhamu. Od druhé poloviny šedesátých let přijížděli do Británie rovněž emigranti a uprchlíci z Keni a Ugandy, kteří se usídlili poblíž dosavadní indické komunity na předměstích Harrow, Barnet a ve Wembley. Na začátku sedmdesátých let se řady jihoasijských přistěhovalců začaly rozšiřovat o Bangladéšany (dříve Východní Pákistánce) z Bengálska, kteří opouštěli válkou a bídou sužovanou vlast. Tato komunita se usazovala ve Spitalfields (v East Endu), kde měla vazby již od počátku 20. století.

„Hlavním městem“ Jihoasiatů ve Spojeném království se stalo londýnské předměstí Southall, někdy také nazývané Malá Indie (Little India). Značná část přistěhovalců, kteří zde nalezli nový domov, patřila k paňdžábským Sikhům. To souviselo s personální politikou gumárenské společnosti Woolf Rubber Factory, jež najímala zaměstnance přímo v severozápadní Indii. Jejího příkladu využívaly i ostatní podniky v oblasti. Indové zde vytvořili poměrně soběstačnou komunitu – vedli vlastní bankovní pobočky, cestovní kanceláře, obchody se šatstvem, prodávali indické potraviny, pekli indické pečivo; měli i vlastní kina, kavárny, školy a kluby. Člověk, který do těchto míst přišel, zde nalezl restaurace, obchody se sárí, se sladkostmi, s hudebními deskami, jež evokovaly dojem severní Indie. Zdejší metodistický kostel se v roce 1958 stal sikhskou gurudwarou a místní společenský klub se změnil v hinduistický chrám.

S přistěhovalci z karibských ostrovů to bylo podobné –Jamajčané žili v Brixtonu, Claphamu a Stoke Newingtonu, Trinidaďané v Notting Hillu, příchozí z Barbadosu, Dominiky a Svaté Lucie v Paddingtonu a okolí. Některé části Brixtonu, o němž již byla řeč, vzbuzovaly zdání ulic Kingstonu či Port of Spain. Na proslulém brixtonském tržišti (Brixton Market) se prodávalo a stále ještě prodává tropické ovoce a zelenina – manga, jamy, batáty, maniok, cukrová třtina a koření, kozí maso a mnoho druhů čerstvých i sušených ryb. Kromě jídla se dala, respektive dá v místních stáncích sehnat karibská literatura, hudební desky, oděvy. V kavárnách si mohou hosté pochutnat na čerstvých džusech z exotického ovoce či na výtečné jamajské kávě Blue Mountain. Již od konce čtyřicátých let zde vznikaly bary a kluby, jejichž prostory se otřásaly v rytmech calypso, blues, ska a později i reggae. Život v těchto čtvrtích měl ale i své temnější stránky: bujely zde obchod s drogami, prostituce a docházelo tu k potyčkám mezi gangy.

Nelehký život přistěhovalců

Přistěhovalci většinou vykonávali nekvalifikovanou či částečně kvalifikovanou práci, často ve stagnujících průmyslových odvětvích. Výjimkou bylo zdravotnictví – lékaři a sestry získali díky nedostatku pracovních sil práci ve svém oboru téměř okamžitě. Odlišně to dopadalo s učiteli, úředníky či účetními, kteří pracovali na poštách, u montážních linek, myli nádobí nebo zametali ulice, neboť Britové většinou neuznávali vzdělání získané v zemích jejich původu. Imigranti si přitom vydělávali méně peněz a měli nižší sociální status než Britové, kteří si prostřednictvím odborů na zaměstnavatelích často vymohli, že přistěhovalci nebudou najímáni vůbec či v omezeném množství, popřípadě že „nedojde k propuštění žádného bělocha, bude-li zaměstnán černoch“. Neoficiální rasové bariéry byly uplatňovány pro některé zaměstnance Britských drah (British Railways), zejména pro zřízence a pracovníky na nástupištích; například na londýnských nádražích Paddington a St. Pancras byla tato místa rezervována výhradně pro bělochy.

Přistěhovalci z Karibiku byli v Londýně zaměstnáni především, byť nikoli výhradně u Londýnského dopravního podniku (London Transport Board), převážně jako řidiči a výběrčí jízdného. V roce 1956 se do Británie dostaly čtyři tisíce obyvatel z Barbadosu, které si tato firma najala přímo na ostrově. Obdobným způsobem získávaly pracovníky z této oblasti i British Hotels and Restauration Association či již zmíněné Britské dráhy. Karibští imigranti pracovali též jako vrátní, nosiči zavazadel, uklízeči, pomocníci v kuchyni, ženy velmi často v nemocnicích. Jihoasiaté zpočátku nalezli uplatnění hlavně v textilkách či v potravinářském průmyslu.

Pro asijskou komunitu bylo typické, že se snažila vyhnout ubíjející manuální práci, diskriminaci a závislosti na zaměstnavateli tím, že začala sama podnikat. Jihoasiaté upřednostňovali odvětví, jež vyžadovala nízký počáteční kapitál a kde úspěch záležel hlavně na tvrdé práci. Proto si kupovali stánky na trzích, obchody s potravinami, oděvní či obuvnické dílny, trafiky, garáže a restaurace. O jejich vytrvalosti vypovídá skutečnost, že v roce 1970 bylo ve Velké Británii přibližně dva tisíce jejich restaurací. Původní klientelu tvořili převážně svobodní Jihoasiaté, ale postupně se tyto restaurace naučili navštěvovat i bílí Britové. Jídlo zde bylo levné, vydatné, a navíc uspokojovalo poptávku po exotických chutích, nemluvě o tom, že zde měli otevřeno dlouho do noci. Za úspěchem „indických restaurací“ stál dobrý management, správné načasování a schopnost upravit jídelníček tak, aby se přiblížil britskému vkusu.

Jak již bylo řečeno, přistěhovalci se setkávali s diskriminací i s více či méně otevřeným nepřátelstvím relativně často. Nepřátelský postoj k nim posilovala nejen obava ze vzrůstající konkurence na pracovním trhu, ale i výše zmíněné kulturní odlišnosti. Černoši i Asiaté byli v padesátých a šedesátých letech často líčeni jako „lstiví bezohlední sexuální predátoři, chtiví bílých žen“. Právě soužití bílých žen a „barevných“ mužů a smíšená manželství představovala pro Brity největší tabu. Podle výzkumu ze severního Londýna z roku 1965 mělo 20 % Britů námitky proti společné práci s „barevnými“, 50 % odmítalo žít v jejich sousedství a smíšená manželství odsoudilo 90 % z nich. Předsudky ale byly oboustranné, imigranti často nechápali morální hodnoty západní společnosti. Největší problémy s akceptováním britského způsobu života měli muslimové; po příjezdu žen a dětí na Ostrovy se hlavní starostí většiny z nich stala jejich ochrana před „zkaženou“ britskou společností.

Nottinghillské nepokoje

V některých případech se imigranti setkávali i s fyzickým násilím. K výbuchu největších rasově motivovaných nepokojů ve druhé polovině 20. století došlo v dnešní londýnské rezidenční čtvrti, v Notting Hillu, jenž byl v padesátých letech chátrající čtvrtí plnou zločinu. V rozpadajících se domech zde živořili špatně placení dělníci, nezaměstnaní a jejich rodiny, nemluvě o početné menšině Irů, Poláků a přistěhovalců z Karibiku. Jediné lákadlo představovaly relativně nízké ceny ubytování. Na druhé straně ovšem situaci zhoršoval fakt, že se tato část města stala baštou extrémní pravice, na jejíchž shromážděních byla často ke slyšení hesla jako Keep Britain White, Niggers Go Home či Niggers Leave Our Girls Alone.

V létě 1958 v Británii začal počet rasově motivovaných útoků na „barevné“ narůstat, až 29. srpna toho roku došlo ke dlouho očekávanému výbuchu rasově motivovaného násilí v kensingtonské Bramley Road. O den později se nepokoje přenesly do Notting Hillu. Gangy bílých mladíků, posilněných alkoholem, hledaly vhodné oběti a vrhaly na domy přistěhovalců cihly a zápalné láhve. K pachatelům těchto činů patřili zejména mladí dělníci, kteří sem přicházeli z jiných čtvrtí za účelem „lovu negrů“ (Nigger Hunting). Místní běloši pak při jejich „nájezdech“ vycházeli z domů, pozorovali je, povzbuzovali a ukazovali na potenciální cíle. Pouliční boje pokračovaly několik dalších dnů a nocí. Nepokoje si nevyžádaly žádnou oběť na životech, policie však zadržela přes 140 lidí a více než stovku z nich obvinila z trestného činu. Během dvou týdnů soud vynesl rozsudky nad devíti mladými bílými výtržníky. Tresty byly exemplární – každý z odsouzených měl strávit ve vězení čtyři roky.

Většina politiků rasismus ostře odmítla a britský tisk přisoudil zodpovědnost za nepokoje ve většině případů mladistvým bílým delikventům. Současně ale poskytl velký prostor zdůrazňování kulturních odlišností mezi Brity a přistěhovalci a celkově vzato věnoval konfliktu nepřiměřenou publicitu. Jedním z výsledků této kampaně proto bylo volání po omezení přistěhovalectví. Nepokoje z pozdního léta roku 1958 se tak staly jakýmsi „bodem obratu“ v nazírání Britů na přistěhovalce a v roce 1961 vedly k přijetí zákona omezujícího imigraci (Commonwealth Immigrants Act).

Od nepokojů k festivalu a ke složitému dnešku

U karibských imigrantů nottinghillské nepokoje pro změnu oživily vědomí sounáležitosti, v důsledku čehož v roce 1959 zorganizovali „Karibský karneval“ v St Pancras Town Hall jako výraz vzájemné solidarity a hrdosti; právě z něj v polovině šedesátých let vznikl slavný Notting Hill Carnival. V té době však již měla britská metropole nejproblematičtější léta soužití různých etnik za sebou a budoucnost se zdála optimističtější, než bylo možno ještě před pár lety očekávat, třebaže nejrůznější rasistické organizace působily v Británii a v Londýně zvlášť i nadále.

V současné době má Londýn zcela jiné problémy. Jak jsem uvedl již na začátku tohoto textu, masová propalestinská shromáždění, na kterých se skrytě či dokonce otevřeně vyjadřuje podpora Hamásu, šokovala jak Británii, tak Evropu, a to tím spíš, že se konala i v Paříži, v Amsterdamu a v dalších velkých městech na kontinentě. Mítinky a hesla, jež na nich zněla, vyvolávají mnoho otázek včetně té, jak je to s loajalitou těchto lidí vůči zemi, ve které často již v několikáté generaci žijí a která většině z nich zajišťuje takovou míru svobody a takový životní standard, o jakých by se jim v zemích jejich původu (či původu jejich rodin) ani nesnilo.

Osobně jsem vůči loajalitě londýnských, pařížských, amsterdamských atd. muslimů k zemím, v nichž žijí, velmi, velmi skeptický a v zásadě mám za to, že se limitně blíží nule. Říkám to nerad, ale „Podvolení“ (Soumission; 2015), o němž psal vynikající francouzský spisovatel Michel Houellebecq, by tak mohlo být, nevzpamatují-li se evropské vlády co nejdříve a nezačnou-li situaci řešit, lepší, ano, lepší, variantou z těch, jež by nás mohly již v blízké budoucnosti potkat.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.