Winston Churchill, velký evropský politik a státník i velký spisovatel

Evropské peřeje 25

Winston Churchill byl velký evropský politik a státník
i velký spisovatel

Jeho Druhá světová válka je aktuální i dnes

Martin Kovář

V neděli 10. prosince uplynulo rovných sedmdesát let ode dne, kdy britský politik, dvojnásobný ministerský předseda (1940–1945 a 1951–1955) a autor, sir Winston Leonard Spencer-Churchill (1874–1965), obdržel ve Stockholmu Nobelovu cenu za literaturu (1953). Proč tahle událost stojí za připomenutí? Hned z několika důvodů, především ale proto, že Evropě v dnešní době zoufale scházejí nejen politikové a státníci, jako byl Winston Churchill, ale i velcí autoři schopní zaznamenat v rozsáhlých „freskách“ naši dobu „na rozhraní“. Ta sice není tak dramatická jako časy 2. světové války, za jejichž „popis“ Churchill výše zmíněnou cenu dostal, ale v řadě ohledů k ní nemá, bohužel, daleko.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 12. prosince 2023

Politik, státník i autor

Časy, kdy přinejmenším někteří velcí politikové byli i velkými autory, jsou, zdá se, dávno pryč. Winston Churchill k takovým mužům bezesporu patřil. Jeho posedlost psaním jistě nebyla tak silná jako celoživotní vášeň pro politiku (žádný jiný Brit nebyl tak plně political animal jako právě Churchill), i tak jej ale touha psát a vydávat svědectví o sobě, o svých předcích, o své rodině a o velkých událostech, jichž byl nejen svědkem, ale které zároveň jako politik spoluutvářel, doslova stravovala a nutila jej psát a psát a psát.

Churchill obdržel Nobelovu cenu za šestisvazkové dílo Druhá světová válka (The Second World War), které psal v letech 1948–1945 a které je unikátní jak šíří záběru a schopností vnímat velký celek i příznačné detaily a zdánlivé drobnosti (makro i mikro), tak schopností vystihnout podstatu věci; navíc i kvalitou jazyka, jež z politických memoárů (svého druhu) dělají takřka krásnou literaturu. Mimochodem, i o tom se ve zdůvodnění k udělení ceny píše a není to ani trochu nepodstatné. V této souvislosti ještě jedna poznámka na okraj: Churchill není jediný autor, který obdržel Nobelovu cenu za literaturu, i když o krásnou literaturu navzdory kvalitě textu nejde. Téhož úspěchu se dočkali také německý historik, právník a politik Christian Matthias Theodor Mommsen (1817–1903), jemuž byla Nobelova cena v roce 1902 udělena za monumentální Římské dějiny (či Dějiny Říma; Römische Geschichte, 1854–1856), německý filozof Rudolf Christoph Eucken (1846–1926) v roce 1908, francouzský filozof Henri Bergson (1859–1941) v roce 1927 a britský filozof, logik a matematik Bertrand Arthur William Russell (1872–1970) v roce 1950.

Dějiny druhé světové války nebyly zdaleka, jak vyplývá z předchozího textu, Churchillovým jediným velkým literárním dílem. Za zmínku stojí především fascinující zpracování životních osudů jeho nejslavnějšího předka, Johna Churchilla, prvního vévody z Marlborough (1650–1722), který úspěšně bojoval proti francouzským armádám „krále Slunce“ Ludvíka XIV. na sklonku 17. a na počátku 18. století (Marlborough. His Life and Times, I–IV; 1933–1938), podobně jako životopis jeho otce Randolpha (Life of Lord Randolph Churchill; 1906) anebo dějiny první světové války (The World Crisis 1911–1918, I–VI; 1923–1931), o mnoha dalších nemluvě. Z těch „ostatních“ bych rád doporučil ještě alespoň „Mé životní začátky“ (My Early Life; 1930), svým způsobem sentimentální a velmi osobní ohlédnutí za ranými roky Churchillova života, za dobou, kdy ještě „Británie vládla vlnám“, respektive světovým oceánům a mořím (podle slavné písničky „Rule, Britannia! Rule the Waves!“ z 18. století) a dominovala světu jako naposledy stará Římská říše na přelomu doby před Kristem a po Kristu…

Blížící se bouře

Je tu ale ještě jeden důvod, dost možná ten nejdůležitější, proč o Churchillovi a o jeho dějinách druhé světové války dneska píšu. Oním důvodem je první díl souboru nazvaný Blížící se bouře (The Gathering Storm; 1948). Je tomu tak jednak proto, že jde ze všech šesti svazků nejvíc o skutečnou literaturu, o velké „vyprávění“, o velký příběh, „mapující“, analyzující příčiny druhé světové války, s dostatečným časovým odstupem již chladnokrevně a nemilosrdně, včetně přiznání vlastních (z dvacátých let, kdy byl ve vládě) chyb; druhak proto, že je až neuvěřitelně aktuální.

Winston Churchill správně píše, že kromě nástupu Benita Mussoliniho v Itálii (1922), a hlavně Adolfa Hitlera v Německu (1933) k moci byla jednou z kruciálních příčin druhé světové války neschopnost západních demokracií, Francie a Velké Británie, postavit se diktátorům, odhodlaně a včas, dokud je ještě mohly zastavit bez velké války a bez velkých obětí. Ústupky a usmiřování byly katastrofální chybou. Především Adolf Hitler si je vykládal výhradně jako slabost a nedostatek sebedůvěry, neochoty bojovat.

Appeasement nemohl uspět také proto, že Hitler byl odhodlán rozpoutat v Evropě, na západě i na východě, válku, jejímž cílem byl vznik „světové německé autarkní tisícileté říše“, za každou cenu, opakuji, za každou cenu. Jeho posedlost „kolonizací východu“ a nastolením „nového světového řádu“ neměla žádné limity než ty mocenské/vojenské. Přesvědčení představitelů britských a francouzských elit, všech těch Baldwinů, Halifaxů a Chamberlainů na britské straně a Daladierů a Lavalů ve Francii, že Hitler je, vezme-li se to kolem a kolem, racionální muž, který si opakování válečných hrůz z let 1914–1918 nemůže přát už proto, že je jako voják sám zažil, bylo neskonale naivní a ve svých důsledcích krajně nezodpovědné.

Odsouzení a despekt, jehož se appeaserům (dokonce) ještě před rozpoutáním druhé světové války, již na přelomu let 1938 a 1939, a hlavně poté, co propukla (a skončila), dostávalo, bylo naprosto oprávněné, jakkoli nepřipravenost zejména Velké Británie na válku byla dílem takřka všech politiků meziválečné éry, nejen Nevilla Chamberlaina, a to včetně Winstona Churchilla ve dvacátých letech, byť spíše nepřímá (jak jsem uvedl výše). Velká Británie a Francie ale měly naštěstí i jiné politiky, kteří místo defétismu, poraženectví a možná i zbabělosti nabídly svým zemím odvahu a odhodlání čelit „bezprecedentnímu zlu“ a porazit je, jako byli Winston Churchill a Charles de Gaulle.

Appeasement dnes

A to je právě to, oč tu jde. Nechuť podpořit Ukrajinu a Izrael v boji proti „silám temna“, pomalu se rodící defétismus, poraženectví a lhostejnost nejsou nic jiného než starý appeasement, třebaže se mu tak neříká. Představa, že když si Rusové „ukousnou“ východní část Ukrajiny, naplní to jejich ambice a zastaví se ve svém tažení na západ či proti Západu, je stejně naivní, jako byla představa, že Adolfa Hitlera a nacistické Německo uspokojí anšlus Rakouska a ovládnutí československého pohraničí. Totéž platí o představě, že když Izrael ponechá „naživu“ teroristy z Hamásu, nebudou útok proti němu opakovat. Přesný opak je pravdou. Vladimir Putin a hamásovští vůdci v Kataru nebudou mít dost nikdy a jediný způsob, jak je zastavit, je porazit je, a nejde-li to, což může být případ Ruska, potom alespoň jednoznačně vytyčit linii, která je nepřekročitelná, anebo, in extremis, jejíž překročení je bude krutě bolet.

To, co jsem napsal, má obecnou platnost. Dnešní svět je, tak jako vždycky byl, divoké místo a pomyslné „nastavení druhé tváře“ je nejlepším krokem na cestě do záhuby. Jedinou možností je nikdy, nikdy Zlu neustupovat, ani o krůček. Tahle pravda nebyla nikdy aktuálnější a zjevnější než v těchto dnech.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.