Wimbledon - turnaj všech turnajů. Tradice, "pouta, jež spojují", i láska na celý život

Evropské peřeje 4

Proč je důležitý Wimbledon

Turnaj všech turnajů,

tradice, "pouta, jež spojují",

i láska na celý život

Martin Kovář, 18. července 2023

Wimbledon, turnaj všech turnajů, je za námi. Již sto třicátý šestý ročník legendárního setkání nejlepších tenistů a tenistek z celého světa před dvěma dny skončil. Český tenis na něm tentokrát zanechal velmi výraznou stopu – nenasazená Markéta Vondroušová, doposud „jen“ finalistka French Open z rok 2019, turnaj senzačně vyhrála; čerstvá maminka Barbora Strýcová ovládla spolu s tchajwanskou spoluhráčkou Sie Šu-wej dámskou čtyřhru, a kromě toho jsme uspěli i v juniorských kategoriích, takže třikrát sláva, máme se – alespoň pro letošek – čím pyšnit. Wimbledon, to ale není jen tenis, jakkoli je to tenis především. Je to také obrovská sportovní tradice obecně, jedna z největších sportovních akcí na světě vůbec, a proto i integrální součást sociokulturního vývoje (nejen, ale hlavně) Evropy. A právě o tom chci dnes, kromě tenisu samotného, psát.

Tenisový turnaj na jižním předměstí Londýna

Pokud jste během svých návštěv Londýna nezavítali alespoň jednou na jižní předměstí tohoto jediného světového velkoměsta v Evropě (Paříž a další, je mi líto, prominou, nesrovnávejme nesrovnatelné) jménem Wimbledon, udělali jste velkou chybu. Místní tenisový areál, sídlo All England Lawn Tennis and Croquet Clubu, založeného v roce 1868 místními tenisovými nadšenci, je totiž přístupný po velkou část roku, nejen na přelomu června a července, kdy se zde hraje největší tenisový turnaj na světě. Vzdělaní průvodci Vás provedou po areálu včetně legendárního Centrálního dvorce, budete si moci prohlédnout slavné rakety, míčky a oblečení hvězd, stejně jako poháry, podívat se na zajímavé, často senzační záběry z přechozích let a, přirozeně, utratit nějakou tu libru (klidně i desítky či stovky liber, záleží jen na Vás) za cenné suvenýry.

Historie jako žádná jiná

Wimbledonská historie je plná senzačních zápasů, velkých vítězství i tragických porážek. O trojnásobném vítězi turnaje, Američanu Billu Tildenovi, se vypráví, že když v roce 1927 vedl v semifinále proti jednomu z francouzských „tenisových mušketýrů“ Henrimu Cochetovi dva nula na sety, 5:1 a 30:0, a kdy mu tedy k vítězství chyběly pouhé dva „míčky“, vstoupila do hlediště centrálního kurtu královna Marie, choť panovníka Jiřího V.; Tilden se před ní chtěl údajně ještě chvilku „předvést“, ale zápas se mu vymkl z rukou, až jej nakonec v pěti setech „nepochopitelně“ ztratil… Anebo jiný příběh: Když Fred Perry vyhrál (jako poslední Brit před Andym Murrayem v roce 2013) první ze svých tří pohárů (1934–1936), pohodil mu jeden z pořadatelů turnaje kravatu, jež je symbolem členství v prestižním klubu, místo osobního předání v šatně přes židli, protože nepocházel ze solidních Middle či Upper Classes (jeho otec Samuel byl labouristický předák a poslanec). Rumuna Illieho Nastaseho (finalistu z let 1972 a 1976), Američana Jimmyho Connorse (vítěze z let 1974 a 1982) a dalšího Američana Johna McEnroea (jenž vyhrál v letech 1981 a 1983–84) diváci pro jejich divoké, nezvedené chování nenáviděli, ale i milovali (pro jejich génius). Švéda Björna Borga (vítěz z let 1976–1980; jeho finále s McEnroem z roku 1980 je podle mě vůbec nejlepší ze všech) a Švýcara Rogera Federera (2003–2007, 2009, 2012 a 2017) pak téměř zbožštili, na rozdíl od sedminásobného vítěze Srba Novaka Djokoviče (2011, 2014–15, 2018–19, 2021–22), kterého nakonec „vzali na milost“ opravdu, bez výhrad, až v neděli, poté co prohrál s novým šampiónem Španělem Carlosem Alcarazem. Podobných příběhů bych mohl odvyprávět přinejmenším desítky, třeba ten o československém vítězi Janu Kodešovi z roku 1973, od něhož letos uplynulo rovných (neuvěřitelných) padesát let…

V historii ženského tenisu bychom nalezli podobné příběhy, počínaje rivalitou mezi Chris Evertovou (vítězkou z let 1974, 1976 a 1981) a devítinásobnou šampiónkou Martinou Navrátilovou (1978–79, 1982–87 a 1990), nebo mezi sestrami Venus (2000–01, 2005, 2007–08) a Serenou (2002–03, 2009–10, 2012, 2015–16) Williamsovými. Mohli bychom vzpomenout na elegantní Němku Steffi Grafovou (1988–89, 1991–93, 1995–96), dnešní manželku Američana Andreho Agassiho (vítěze z roku 1992), anebo na Češku Janu Novotnou, jež po šílené porážce ve „vyhraném zápase“ s výše zmíněnou Grafovou proplakala vyhlašování vítězek na rameni vévodkyně z Kentu, aby pak o pět let později (1998) přece jen slavně vyhrála nad Francouzkou Nathalií Tauziatovou.

Víc než „jen“ tenis

Jak jsem již uvedl, Wimbledon – to je mnohem víc než „jen“ tenis. Wimbledon, to je i Londýn, londýnské tenisové léto v (nezřídka deštivé) britské metropoli a neodmyslitelné jahody se šlehačkou; Wimbledon, to je i esence celého anglického sportu a toho, čemu se říká fair play; Wimbledon, to jsou i nadšené výkřiky a zklamané vzdechy po rozhodujících „balónech“; Wimbledon, to jsou i, pořád ještě, „imperiální“ uniformy stewardů a stewardek, uvádějící diváky na Centrální dvorec, slamáky na hlavách a výhradně bílé, elegantní oblečení hráčů a hráček na kurtu; Wimbledon, to jsou i herecké, pěvecké, sportovní a další celebrity ve „fantastických“ róbách v hledišti i příslušníci královské rodiny předávající poháry vítězům a vítězkám (v posledních letech to je Catherine, či, chcete-li, Kate (Middletonová), princezna z Walesu) atd.

Velká anglická, britská a evropská/západní tradice

Wimbledon, to je také „duch“ staré dobré Anglie, která již s výjimkou těchto čtrnácti dnů (a několika dalších podobných událostí, jako jsou třeba královské dostihy v Ascotu, závod univerzitních osmiveslic či regaty v Henley na Temži) téměř neexistuje a o které si můžeme číst už jen v knížkách o Herculu Poirotovi od Agathy Christie(ové) nebo ve „Třech mužích ve člunu, o psu nemluvě“ Jeroma Klapky Jeroma.

Wimbledon je navíc nejen již zmíněnou esencí toho, čemu se říká Englishness či Britishness (anglictví/angličanství či britství), ale i velikou tradicí evropskou či, jinak řečeno, západní. Jak jsem již uvedl, Ostrované a Ostrovanky vyhrávali slavný turnaj, zejména v moderní době, velmi zřídka a slávu mu dělali především Evropané, Američané a Australané (nezapomeňme na ně). Wimbledon, to jsou i pomyslná Ties That Bind („pouta, která spojují“) mezi Ostrovy a „starým kontinentem“, mezi Brity a jejich zámořskými „bratranci“, pouta o to pevnější a cennější, že trvají déle než sto let. Pouta, prověřená i v časech nejtěžších, za první a druhé světové války (nejen během letecké „bitvy o Británii“), i třeba během války „proti mezinárodnímu terorismu“
z posledních let.

Wimbledon, to je láska

V neposlední řadě je Wimbledon také láska. Každý, kdo turnaj alespoň jednou v životě navštívil, zejména měl-li to štěstí, že mohl nejlepší z nejlepších sledovat na Centrálním dvorci (jako se to díky kamarádovi, který tehdy pracoval v Londýně [díky, Honzo!], to povedlo mě v roce 2017, kdy jsem tu viděl obě mužská i ženská semifinále), se sem bude chtít až do konce života vracet; zdejší atmosféra je totiž nesrovnatelná s jakoukoli jinou (nejen tenisovou) sportovní akcí, a že jsem jich po celém světě viděl a zažil nespočet. Zelená, fialová (barvy turnaje) a bílá barva se Vám prostě vpijí pod kůži tak hluboko, že už se jich nikdy, nikdy nezbavíte.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.