Vzpomínka na Londýn Jacka Rozparovače

Evropské peřeje 49

Vzpomínka na Londýn Jacka Rozparovače

Martin Kovář

Čas od času mě někteří z Vás prosí, zda bych na stránkách newsletteru Evropské peřeje neanalyzoval to či ono téma, případně zda bych „neodvyprávěl“ ten či onen příběh z moderních evropských dějin či ze současnosti. V souvislosti s Velkou Británií, o které často píšu, patří k nejčastějším prosbám temná legenda jménem Jack Rozparovač. Vzhledem k tomu, že jsme se s DATARUNem v neděli večer z Londýna, kde jsme si užili NOVÝ SVĚT Live, vrátili, a vzhledem k tomu, že o „Jackovi“, mohu-li být tak familiární, byla v East Endu řeč, dnes přání mnoha z Vás splním. Můj dnešní text by se mohl jmenovat třeba Vzpomínka na Londýn Jacka Rozparovače.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 4. června 2024

Vraždy Jacka zvaného Rozparovač

Je to už více než sto třicet pět let od doby, kdy v londýnském East Endu došlo během pozdního léta a podzimu (konkrétně od 31. srpna do 9. listopadu 1888) k vpravdě hororovým událostem – brutálním vraždám pěti prostitutek – Polly Nichollsové (31. srpna), Annie Chapmanové (8. září), Catherine Eddowesové a Elizabeth Strideové (obě 30. září; tzv. „dvojitý mord“ [Double Event]) a Mary Jane Kellyové (9. listopadu), jež byly a jsou připisovány tzv. Jacku Rozparovačovi (Jack the Ripper) a jež dodnes přitahují pozornost historiků, kriminologů, novinářů, umělců i pseudoumělců a zástupců mnoha dalších seriózních i méně seriózních profesí.

Velké téma pozdně viktoriánské Anglie

Když 1. října 1888 proslulý novinář William Thomas Stead (1849–1912) v populárních novinách The Pall Mall Gazette v souvislosti s whitechapelskými vraždami napsal, že „se v celé zemi mluví o jediném tématu“, přeháněl méně, než by se s velkým časovým odstupem mohlo zdát. Činy Jacka Rozparovače se opravdu staly celonárodním „fenoménem“, neboť v sobě spojovaly mnoho témat, jež byla ve viktoriánské Anglii, respektive Velké Británii populární – posedlost ženským tělem jako objektem násilí, fascinaci městem, nejčastěji Londýnem, jakožto tajuplným, neproniknutelným labyrintem, pověsti o „šílených vědcích, na prvním místě lékařích“ a tak dále. Kromě toho přispěly ke vzniku moderního bulváru a vyprovokovaly společenskou hysterii, jež v britské metropoli neměla od té doby obdoby.

Divoký londýnský East End

Londýnský East End a čtvrť Whitechapel zvlášť tvořily a dodnes tvoří fascinující mikrokosmos, „město ve městě“, jednu z nejpozoruhodnějších součástí hlavního města Spojeného království. Na sklonku osmdesátých let 19. století zde na relativně malém prostoru žilo přibližně devět set tisíc lidí, vedle Britů též přistěhovalců, vesměs politických, a hlavně ekonomických uprchlíků z mnoha částí světa. Kromě specifického jazyka místních obyvatel, tzv. cockneyštiny (Cockney je londýnský dialekt, opravdová „pochoutka“ pro lingvisty), stojí za zmínku zdejší napjatá sociální situace (důsledek úpadku tradičních průmyslových odvětví, vysoké nezaměstnanosti, nízkých mezd, velkého množství bezdomovců a mizerné situace, pokud jde o bydlení obecně, a to navzdory vysokému nájemnému, nefunkčnímu systému chudinských podpor atd.), nechvalně proslulá drobná i závažná kriminalita a časté epidemie nejrůznějších nemocí.

Architektonickou kulisu Jackových činů tvořily ve všech ohledech pozoruhodný kostel Páně (Christ Church) Nicholase Hawksmoora (1661–1736), nejlepšího žáka sira Christophera Wrena (1632–1723), unikátní domy hugenotských tkalců hedvábí z osmnáctého století ve Fournier Street, jeden z nejstarších londýnských trhů (Old Spitalfields Market) a naprosto nepřehledná změť ulic a uliček, jež doslova volaly po tom, aby v nich byl spáchán nějaký zločin. O dnešním Whitechapelu říká mnohé především to, že zde stojí velká moderní mešita (čtvrť již dávno není židovská jako v „jackovských časech“, nýbrž muslimská) a také fakt, že tu nalezneme jednu z kulinářsky nejproslulejších ulic v Londýně, Brick Lane (zejména pokud jde o bangladéšskou kuchyni; viz dále). Opomenout nelze ani bezprostřední blízkost londýnské City (City of London), díky níž mají dnes chudí z Whitechapelu, stejně jako na konci 19. století, doslova na dosah obrovské bohatství a „finanční srdce“ Londýna.

„Mordýřov“ jménem Whitechapel

Všechny výše uvedené faktory se v různé míře podílely na tom, že se Whitechapel v poslední třetině 19. století stal jedním z hlavních zábavních center Londýňanů, primárně z dělnických vrstev (working classes people); místní bary, pivnice, taverny, hudební sály a tančírny či „dupárny“ (music halls) „přitahovaly jako magnet všechny, kteří si chtěli užít ‚pěkný večer‘“. Ke svým způsobem oslnivé Whitechapel Road přiléhaly ulice a uličky, jež s ní svým vzezřením ostře kontrastovaly. O mnohém vypovídají již jejich názvy – Krvavá ulice či ulička (Blood Alley), Frying Pan Alley (doslova „pánev na smažení“, tedy místo, kde lze snadno přijít k úrazu) či Shovel Alley (doslova „nacpaná“ či „přelidněná“ ulička, o níž platilo totéž, co o té předchozí) – a také fakt, že se do nich policisté odvažovali vstoupit, stejně jako například do Wentworth Street, Hanbury Street, Flower Street či do Dorset Street, u místních lidí známější jako „Ulice, kde si můžeš dělat, co chceš“ (Do as You Please Street), pouze ve dvojicích. Přezdívky Whitechapelu jako čtvrti jsou rovněž příznačné – místní obyvatelé i Londýňané z jiných částí města ji nejčastěji nazývali „Východní mordýřov“ (East End Murderland).

Whitechapel – domov londýnských working classes

Jak jsem již naznačil, Whitechapel byla čtvrť manuálně pracujících, což vysvětluje fakt, že většinu Jackových obětí našli lidé vracející se z práce či jdoucí za výdělkem (Polly Nichollsovou nalezl v půl čtvrté ráno drožkář Robert Paul na své pravidelné cestě do Covent Garden; Elizabeth Strideovou objevil pouliční prodavač Louis Diemschutz a člen International Working Men’s Educational Club z Berner Street atd.). Sociální složení čtvrti se promítalo i do jejích dalších problémů, například do vysokého napětí mezi anglickými dělníky a jejich „kolegy“ z Irska, ochotnými pracovat za nižší mzdu; nemalou roli hrála rovněž skutečnost, že mnoho přistěhovalců tvořili Židé.

Mluvíme-li o obyvatelích Whitechapelu, je na místě zmínit se o obětech Jackova řádění. Jak jsme již uvedli, šlo o pět prostitutek. Pokud bychom ovšem toto vyjádření ponechali bez komentáře, respektive bez doplnění či podrobnějšího vysvětlení, bylo by to nepřesné až zavádějící. Ve skutečnosti si prostitucí přivydělávala většina dívek a žen z whitechapelské chudiny, aniž je to v rodinách, mezi přáteli a známými jakkoli diskvalifikovalo či poškozovalo jejich postavení a pověst. Sociální postavení místních rodin, často neúplných, bylo tak zoufalé, že jim ve většině případů nic jiného nezbývalo. V této souvislosti je nutno poznamenat, že mezi pracujícími ženami z East Endu a z Whitechapelu zejména fungovala silná osobní pouta a specifická forma solidarity, jež v mnoha případech přetrvala hluboko do 20. století; jejich „podpůrné sítě“ (Female Networks) byly proslulé prakticky po celém Londýně.

Eastendský antisemitismus

Od obětí je jen krok k pachateli. Vzhledem k brutalitě vražd většina lidí soudila, že jde o dílo maniaka či šílence. Při jeho bližší charakteristice se Londýňané přirozeně rozcházeli, některé varianty však byly zjevně oblíbenější než jiné. V souvislosti s první z nich je nutno zmínit jeden z charakteristických rysů Whitechapelu konce 19. a počátku 20. století, dosud pouze naznačený, a sice eastendský antisemitismus, jenž měl podle současníků i dnešních historiků endemický charakter.

Východní část hlavního města ostrovního státu byla v době, o níž je řeč, oblastí, kde žila přibližně třetina židovské populace celé Velké Británie. Příliv těch, kteří v letech 1880–1914/18 prchali před perzekucí a zoufalými životními podmínkami, zejména ze střední a východní Evropy, zde vyostřoval již tak silné sociální problémy. Mnozí Židé se sice úspěšně přizpůsobili anglickému, respektive britskému životnímu stylu a přinesli do hospodářsky upadajících oblastí včetně East Endu novou vitalitu, ale přesto či právě proto byli obviňováni z toho, že způsobují „nemoci“ té které lokality včetně toho, že využívají mizerně placené dělníky, tj. že je vykořisťují, vybírají lichvářské nájemné i z podílu na rostoucí zločinnosti. Právě proto zde o necelé půl století později slavil relativní úspěch anglický fašismus, který v podobě Britské unie fašistů (British Union of Fascists; BUF) vedl sir Oswald Mosley (1896–1980).

Skutečnost, že k whitechapelským vraždám došlo v místech, kde žilo veliké množství Židů, vyvolalo rychlou, logickou reakci – mezi hlavní podezřelé patřili právě oni. Napětí, jež tato skutečnost způsobila, bylo dokonce tak velké, že se tématem zabývala britská vláda a na vrcholu „jackovské hysterie“, tj. mezi říjnem a listopadem 1888, hlídaly Whitechapel stovky policistů a jejich pomocníků ve snaze zabránit pogromu, který, můžeme-li věřit dobovým svědectvím, doslova „visel ve vzduchu“. Z tohoto důvodu nepřekvapí některé Jackovy přezdívky, například Jákob Rozparovač (Jacob the Ripper).

„Kožená zástěra“?

Druhá varianta souvisela s další Jackovou častou přezdívkou – „Kožená zástěra“ (Leather Apron). Také v tomto případě zčásti šlo o projev místního antisemitismu. Například bulvární plátek The Star napsal, že Jack je „se vší pravděpodobností židovský řemeslníček, jež po půlnoci slídí po Whitechapelu a číhá na své oběti“. Podobně se vyslovili i předchůdci dnešních investigativních žurnalistů z The Pall Mall Gazette, podle nichž šlo „o muže zlověstného vzezření a výrazu“, s „malýma blýskavýma očima, jehož jméno sice nikdo nezná, ale všechny spojuje přesvědčení, že je to Žid či alespoň výrazný hebrejský typ“.

Přezdívka Leather Apron však odkazovala také k jedné profesní skupině, a sice k lékařům. Pověsti o tom, že Jackem není nikdo jiný než vyšinutý doktor či student medicíny, mučící své oběti v „kožené zástěře“, patřily na podzim 1888 k nejrozšířenějším, mimo jiné proto, že vrah podle pitevních protokolů (jež v úplnosti otiskl bulvární Lancet a zčásti i oficiální The Times) prokázal „jisté znalosti anatomie“, a také kvůli zlověstným pověstem o tom, že v těle mrtvých žen scházely některé orgány. Díky dobovým svědectvím víme, že každý, kdo se v oněch kritických měsících procházel po Whitechapelu s typickou koženou lékařskou kabelou, riskoval přinejmenším pořádnou nakládačku, natolik byli místní obyvatelé alergičtí na ty, kdo jim připomínal „prokleté felčary“. Podle některých lidí byl ostatně hlavním podezřelým dvorský lékař William Withey Gull (1816–1890), jehož vinu se však nepodařilo nikdy prokázat.

Bohatý gentleman ze City?

Vzhledem k tomu, jak fascinujícím prostředím Whitechapel – labyrint obrovského množství jazyků, ras, společenských vrstev a (vskutku nevázané) zábavy všeho druhu – na sklonku osmdesátých let 19. století, respektive na přelomu 19. a 20. století byl, není divu, že zde hledali povyražení i někteří příslušníci vyšších společenských vrstev ze západní části Londýna, z West Endu. Právě proto se zřejmě objevil názor, že šíleným vrahem není nikdo místní, nýbrž bohatý gentleman ze City. Jako první přišel s touto verzí podle všeho již zmíněný novinář The Pall Mall Gazette William Thomas Stead, jenž navíc rozpoutal „křížovou výpravu“ proti „libertinské zhýralosti a sexuální nevázanosti“, typické pro mnohamiliónovou metropoli; Jackovy zločiny s touto charakteristikou Londýna podle něj úzce souvisely.

Herecká hvězda z West Endu?

West End byl ale s Jackem Rozparovačem spojován ještě jinak – v době, kdy v hlavním městě i v celé Anglii/Velké Británii, ba, zčásti, i v kontinentální Evropě, toto téma dominovalo většině diskusí napříč všemi společenskými skupinami, se na tamním jevišti objevilo mimořádně vydařené zpracování podivuhodných dobrodružství šlechetného doktora Jekylla a démonického pana Hyda (Strange Case of Dr Jekyll and Mr Hyde; 1886) od Roberta Louise Stevensona (1850–1894). Vzhledem k pojetí hry, jež proslula především díky geniálnímu výkonu populárního Richarda Mansfielda (1857–1907) v titulní dvojroli, obvinil tisk hlavního představitele z toho, že je duševně nemocný, anebo je přímo Jackem Rozparovačem, jinak by prý roli nedokázal s takovou přesvědčivostí zahrát! Zda šlo o placenou reklamu na atraktivní divadelní kus, nebo o vážně míněné obvinění, nevíme; atmosféra, která kolem „skandálního představení“ panovala, však byla ve všech ohledech příznačná.

Nevítané „návštěvy“ ze západního Londýna…

Někteří westendští gentlemani (ba i některé dámy ze západního Londýna) byli whitechapelskými vraždami fascinováni natolik, že se vydávali na místo činu, aby pátrali po vrahovi na vlastní pěst, nebo si alespoň nalhávali, že tak činí. Policisté proto měli plné ruce práce, aby se nevítaných návštěvníků zbavili, nemluvě o tom, že museli zajistit jejich bezpečnost před rozjitřenými místními lidmi a také vyšetřit, zda nemají s vraždami něco společného. Podle londýnských novin Echo se ve výše uvedené souvislosti ocitly dočasně v podezření i některé vysoce postavené osobnosti, například nejmenovaný ředitel Anglické banky (Bank of England) či lékař a amatérský detektiv Lyttelton Stewart Forbes Winslow (1844–1913).

…i noční „domobrana“ svého druhu

V souvislosti s ochranou „návštěvníků“ z West Endu je třeba uvést ještě jednu zajímavou okolnost, a sice fakt, že obyvatelé Whitechapelu, především z vyšších středních vrstev (upper middle classes) vytvářeli v reakci na Jackovo řádění i na jejich nevítanou činnost noční hlídky, jakousi formu „domobrany“, jež měla dozírat na to, aby se nepřihodilo něco nežádoucího. Muži z Toynbee Hall (whitechapelská instituce z roku 1884, u jejíhož zrodu stáli Samuel Augustus (1844–1913) a Henrietta (1851–1936) Barnettovi a jejíž členové se zabývali sociální prací v chudinských čtvrtích britských i – výhledově – amerických měst) založili s několika respektovanými příslušníky místní židovské komunity zvláštní výbor; socialisté a členové radikálních dělnických klubů vytvořili pro změnu tzv. Labourer’s Society Vigilance Committee. Tato skutečnost vypovídá o tom, jak opravdu velkým tématem „Jack“ byl.

Moderní anglický/britský bulvár

Když jsem na začátku napsal, že Jack the Ripper stál u zrodu moderního anglického, respektive britského bulváru, měl jsem na mysli především způsob, jakým se londýnští novináři vrhli na téma, jež co do senzačnosti nebylo s čím srovnat, a který se téměř v ničem neliší od způsobu, jak se s podobnými tématy vypořádávají noviny, časopisy a internet dnes. Pokud jde o fotografie a popisy místa činu, platilo, že čím děsivější (a tedy působivější), tím lepší; voyeurská, naprosto bezcitná interview nešťastných pozůstalých, šokovaných sousedů i tzv. „solidních občanů“, bydlících nedaleko od míst tragédií, zvyšovaly náklad novin (nezapomeňme, že „Jack byl od počátku též velký byznys“). Příznačné byly, opět stejně jako dnes, „úniky“ tajných policejních informací do novin, například již zmíněného pitevního protokolu nebohé Annie Chapmanové.

Podezřelý princ Eddy/Eddie

Bulvární rozměr měl i fakt, že jeho novináři i senzacechtivá veřejnost označovali za jednoho z hlavních podezřelých prince Alberta Victora (1864–1892), zvaného Eddy či Eddie, syna tehdejšího následníka trůnu a budoucího krále Eduarda VII. (1841–1910; na trůnu v letech 1901–1910) a jeho ženy, královny Alexandry Dánské (1844–1925), jehož údajná záliba v pouličních prostitutkách, vyhraněný sexuální apetit, nelegitimní potomek a psychická labilita údajně stály za whichapelskými vraždami. Ve skutečnosti neměl Eddy/Eddie s vraždami nic společného, v době některých z nich se totiž prokazatelně nacházel mimo Londýn. Senzacechtivost a představivost zejména lidí z řad working classes a middle classes byla nicméně možností, že by vraždil člen královské rodiny doslova fascinována a odmítala se této představy dlouho vzdát.

Pravda, kterou se nikdy nedozvíme

Jaká byla, pokud jde o Jacka Rozparovače, pravda, se zřejmě nikdy nedozvíme – „zázračná odhalení“ tohoto typu jsou zcela výjimečná – a snad je to i dobře. „Jack“ je totiž, a dnes možná především, jeden z největších mýtů, jedna z nejpůsobivějších legend pozdně viktoriánské a edwardiánské Anglie (Velké Británie) a – znovu opakujeme – skvělý kšeft. Nejlépe o tom svědčí skutečnost, že zajde-li turista v kterékoli roční době během pobytu v britské metropoli do velkého návštěvního a informačního centra jižně od Piccadilly Circus ve směru k proslulé třídě Pall Mall a ke Svatojakubskému parku, jeden z prvních prospektů, jenž mu padne do ruky, nabízí „unikátní atrakci“, nazvanou „Prožijte svou noc hrůzy – Po stopách Jacka Rozparovače“. Jak vidno, sto třicet let staré vraždy nejsou ani zdaleka zapomenuty.

Výpravy za Jackem Rozparovačem

Možnou prohlídku míst, kde před více než sto dvaceti pěti lety řádil Jack Rozparovač, lze začít například ve stanici metra Aldgate (přestup mezi linkami Circle Line a Metropolitan Line), Aldgate East (District Line a Hammersmith & City Line) nebo Whitechapel (Distric Line, Hammersmith & City Line a East London Line). V první řadě si všimněte ohromujícího kontrastu mezi bohatou City a muslimským Whichapelem, který doslova „bije do očí“; dva naprosto odlišné světy britské metropole se nacházejí v bezprostředním sousedství. V samotném Whitechapelu doporučujeme návštěvu místní mešity (East London Mosque) na Whitechapel Road (po pravé straně při pohledu na východ); buďte ale obezřetní a respektujte pravidla, která pro takovou návštěvu platí, místní muslimští věřící dokáží dát najevo nesouhlas s nevhodným chováním velmi rázně. Zároveň si dejte pozor na cenné věci – hlavně drahý fotoaparát, případně telefon by měly zůstat v příruční tašce, pokud o ně nechcete přijít…

„Z pekla“

Kromě Whitechapelu samotného si můžete prohlédnout též již zmíněný Hawksmoorův kostel Páně (Christ Church) na rohu Commercial Street a Fournier Street, který doporučuji zejména těm, kteří si oblíbili „akademický komiks“ „Z pekla“ (From Hell; 1991–1998 jako seriál; 1999 knižně) Alana Moora (*1953) a Eddieho Campbella (*1955), samotnou Fournier Street s pozoruhodnými domy hugenotských tkalců hedvábí z 18. století a jeden z nejstarších londýnských trhů (Old Spitalfields Market). V roce 2001 byl na motivy komiksu natočen pozoruhodný stejnojmenný film („Z pekla“; From Hell), který režírovali bratři – dvojčata Albert a Allen Hughesové (*1972) s uhrančivým Johnnym Deppem (*1963) v hlavní roli policejního inspektora Fredericka Abberliena (1843–1929) a s Ianem Holmem (1931–2020) v roli výše zmíněného doktora Gulla. Neváhejte, za vidění stojí i dnes, více než dvacet let po svém vzniku.

Na závěr něco dobrého k snědku

Těm, kdo by se chtěli na místech, o nichž byla řeč v textu, dobře najíst, radím: Zajděte si do nedaleké „charismatické“ Brick Lane, kde najdete bistra a restaurace s výtečnou bangladéšskou, indickou i jinou orientální kuchyní. Ať už se zastavíte v jakékoli restauraci nebo na místním „trhu“ s jídlem, neuděláte chybu, naopak – je to bez přehánění „kulinářský zážitek“.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.