Vzpomínka na korunovační fotografie britské královny Alžběty II. aneb K čemu je dobrá monarchie

Evropské peřeje 100

Vzpomínka na korunovační fotografie
britské královny Alžběty II.
aneb
K čemu je dobrá monarchie

Martin Kovář

Včera mě na sociálních sítích zaujalo hned několik fotografií, jež byly pořízeny před dvaasedmdesáti lety, 2. června 1953, v den korunovace královny Alžběty II. (1926–2022; na trůnu v letech 1952–2022). Snímky mladé, půvabné ženy v královském hermelínu a s korunkou na hlavě tehdy obletěly bez přehánění celý svět a staly se ikonickými. Jejich autor, sir Cecil Walter Hardy Beaton (1904–1980), slavný módní a portrétní fotograf a scénograf (mimo jiné držitel tří Oscarů), se stal stejnou legendou jako fotografie samotné, mimo jiné i proto, že z nich vyzařovalo cosi magického, co vypovídalo o významu a mimořádné důležitosti britské monarchie.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 3. června 2025

Spojené království, jeho dlouholetá vládkyně a její rodina

Spojené království Velké Británie a Severního Irska (jak zní oficiální název státu), je starobylá instituce, existující pro většinu lidí tak říkajíc „odnepaměti“. Ve své moderní podobě (parlamentní monarchie), kdy panovníci nerozhodují o domácí ani zahraniční politice, funguje od přelomu 18. a 19. století. Zcela neodmyslitelně patří k historii i k současnosti země, k její kultuře a k identitě jejích obyvatel. Navzdory nesčetným turbulencím a problémům, kterým musela čelit, přežila „ve zdraví“ dodnes a jen málokdo pochybuje o tom, že se na tom v blízkém i delším časovém výhledu něco změní.

Jakkoli královna Alžběta II., která nastoupila na trůn po smrti svého otce Jiřího VI. v roce 1952 (korunovace ve Westminsterském opatství, zmíněná výše, proběhla o rok později) již v čele státu nestojí – v roce 2022 ji vystřídal její syn Karel III. (*1948) –, její sedmdesátiletá vláda byla pro Spojené království naprosto zásadní, neboť se sama o sobě stala živou(cí) institucí. Právě Alžběta II. pro většinu obyvatel ostrovního státu, kteří v životě nepoznali žádného jiného panovníka, představovala a symbolizovala monarchii. Tato skutečnost vytvářela mezi „národem“ a královnou velmi silné pouto, a to bez ohledu na to, zda a jak moc si je lidé připouštěli či nikoli.

Do jisté míry to platilo i o dalších členech královské domácnosti – o Alžbětině manželovi, princi Filipovi, vévodovi z Edinburghu, o jejich prvorozeném synovi a dnešním králi Karlovi III. i o jeho synech Williamovi a Harrym a jejich rodinách, včetně dětí Williama a vévodkyně Kate (George, Charlotte a Louis) a o dětech Harryho a Meghan (Archie a Lilibet). Popularita ostatních členů dynastie (včetně dalších potomků Alžběty II. a Filipa – princezny Anne a princů Andrewa a Edwarda) vždy byla a je podstatně menší, stejně jako zájem veřejnosti o jejich život, nedostali-li se z jakýchkoli důvodů pod drobnohled médií, jak se to relativně nedávno „podařilo“ princi Andrewovi v souvislosti s obviněním ze sexuálního zneužívání, spojeným s americkým finančníkem Jeffreyem Epsteinem.

Co všechno obnáší vládnout Británii

Funkcí, jež královna Alžběta II. ve Velké Británii zastávala a které dnes zastává její syn Karel III., je hned několik. Královna/král je v první řadě formální hlavou státu, což platí nejen o Spojeném království, nýbrž i o dalších šestnácti nezávislých zemích (včetně, například, Kanady, Austrálie, Nového Zélandum Jamajky či Baham). Kromě toho stojí v čele anglikánské církve (Church of England), jež sice ve společnosti nehraje zdaleka tak důležitou roli jako dříve, ale přesto si stále zachovává, zejména na venkově, nezanedbatelný vliv. Vedení (Britského) Společenství národů (Commonwealth of Nations) se královna vzdala a předala je tehdejšímu princi Charlesovi již v roce 2018.

Stejně důležité jako tyto funkce, úřady a z nich vyplývající povinnosti je již výše naznačený, nepopiratelný fakt, že se monarchie těší mimořádné úctě a – nijak nepřeháním – lásce ze strany většiny obyvatel Británie. K důvodům, kterých je celá řada, patří nejen to, že Karel III., podobně jako dříve jeho matka, i ve vysokém věku a vážnému onemocnění navzdory s obdivuhodnou důstojností zvládá všechno, co souvisí s jeho postavením. Jde rovněž o to, že se mu, v rámci možností, daří navazovat na odkaz Alžběty II., která se v posledních letech života stala jakousi „starostlivou matkou národa“, mající pochopení jak pro bohaté metrosexuály z londýnského West Endu, tak pro udřené dělníky z East Endu, pro středostavovské Brity žijící na předměstích metropole, stejně jako pro obyvatele všech dalších částí země.

Nebylo to vždy snadné

V této souvislosti je třeba připomenout, že tomu tak nebylo vždy. Britové královně Alžbětě II. dlouhá léta „vyčítali“, že si od mnoha událostí, jež se tak či onak, v dobrém i ve zlém, (do)týkaly země a jejích obyvatel, zachovávala až příliš velký (pro někoho až povýšený) odstup a že ve chvílích, kdy to od ní očekávali, nedokázala veřejně projevit dostatečnou radost či dostatečné pohnutí, o někdejším princi Charlesovi, dnešním králi Karlovi III., platilo ve většině ohledů totéž.

Na konci léta 1997 tento fakt dokonce, jak známo, způsobil vážnou politickou krizi. Stalo se tak poté, co v Paříži při autonehodě zemřeli princezna Diana, bývalá manželka krále Karla III., a její tehdejší partner, egyptský podnikatel Dodi Al-Fayed. Zatímco lidé truchlili nad ztrátou „princezny lidských srdcí“, Alžběta II. nedala během krátkého televizního vystoupení najevo víc než formální smutek. Rozhořčení veřejnosti den ze dne rostlo a pozvolna se obracelo i proti monarchii, jež prožívala po řadě skandálů v královské rodině (souvisejících především s neuspořádaným soukromím Alžbětiných a Filipových dětí) velmi složité období. Průzkumy veřejného mínění tehdy dokonce ukazovaly, že si do té doby bezprecedentní množství lidí dokáže představit budoucnost země bez monarchie.

Zachráncem královny i jejího království se tehdy stal ministerský předseda a šéf tzv. nových labouristů (New Labour) Tony Blair, jemuž se podařilo panovnici přesvědčit, že nedá-li v tomto konkrétním případě i při dalších příležitostech najevo větší pochopení pro radosti i starosti svých poddaných, bude mít monarchie jako instituce vážný problém. Ke cti královny je třeba říci, že si radu, kterou jí nejmladší premiér od počátku 19. století poskytl, vzala k srdci, a proto vzápětí vystoupila nejen s druhým, tentokrát již emotivním projevem, v němž vyjádřila smutek nad Dianiným úmrtím (což z ní znovu rychle učinilo „všemi milovanou královnu“), ale především začala s profesionály cílevědomě pracovat na proměně svého vystupování na veřejnosti.

Proč je monarchie pro Brity tak důležitá

Nový „obraz“ královny, jež od „lekce“, kterou jí premiér Blair udělil v roce 1997, odkládala při vhodných příležitostech strojenou, chladnou formálnost, se projevil například u příležitosti zahájení letních olympijských her v Londýně v roce 2012, kdy si Alžběta II. k všeobecnému nadšení „zahrála“ v dnes již legendární „mikrobondovce“ s Danielem Craigem. Lidé si oblíbili rovněž královniny vánoční projevy, z nichž jsou cítit vřelost a pochopení pro jejich každodenní problémy. Do jaké míry šlo o pečlivě, precizně vybudovanou „image“ panovnice pro veřejnost a do jaké míry se za její na první pohled viditelnou proměnou skrýval skutečný zájem o životy „obyčejných“ Britů (dříve skrytý za maskou oficiální nepřístupnosti), nelze s určitostí říci; změna to ale byla v každém případě velmi úspěšná a prospěšná, a to nejen pro Alžbětu II. samotnou, nýbrž i pro monarchii jako celek, a to tím spíš, že v tomto stylu pokračuje i její syn.

Tato skutečnost je nesmírně důležitá. Doba, v níž žijeme, je velmi hektická a dramatická. Nové technologie a sociální sítě učinily naše životy „rychlejšími“ než kdykoli předtím, nemluvě o tom, že jsme díky nim takřka v přímém přenosu svědky všeho, co se ve světě děje, včetně nejrůznějších stěží představitelných hrůz, o nichž jsme se dříve nedověděli vůbec anebo s velkým časovým odstupem, kdy jejich naléhavost více či méně poklesla. Pro politicky rozpolcené Spojené království to platí taktéž. Napínavé události posledních let, vrcholící brexitem, úmrtím prince Filipa, skonem samotné královny, nástupem nového panovníka a prakticky neustálými politickými turbulencemi, kladou na psychiku Britů velké nároky.

Zdánlivé „jistoty“ idealizovaného včerejška jsou pryč a nikdo neví, co bude. Tato situace není v ničem nová, podobné pocity zakoušeli i příslušníci mnoha předchozích generací. Vzhledem k již zmíněným sociálním sítím a novým informačním technologiím se však doposud nikdy svět lidem nejevil tak „v pohybu“ a tak obtížně pochopitelný jako dnes. Lidé proto ve vesmíru plném „nejistot“ hledají něco, k čemu by se mohli upnout, čemu by mohli věřit a na co by se mohli spolehnout.

Právě z tohoto důvodu je pro dnešní Brity důležitá jejich monarchie. Zatímco politikové obecně, včetně ministerských předsedů a předsedkyň (Winstonem Churchillem počínaje a Keirem Starmerem konče, abych uvedl alespoň ty, kteří řídili stát od počátku Alžbětina panování až po dnešek), přicházejí a odcházejí, stejně jako jejich kabinety, jejich úspěchy a prohry, královna a král, respektive monarchie tu s nimi zůstává/zůstávají. Je tomu tak bez ohledu na to, zda země prochází lepšími i horšími časy (včetně přízně a nepřízně veřejnosti), ať už je mír či válka, ať zemi trápí útoky islámských radikálů, sucho a horko anebo velká zima, ať se musí vyrovnávat s hospodářskými propady a jejich sociálními důsledky, ať Premier League vyhrají borci z Manchester City či z FC Liverpoolu, královská rodina je jim stále nablízku.

To není vůbec málo. Britská monarchie – to je dnes především tolik potřebná stabilita, tradice a již zmíněná jistota. Samozřejmě ztělesňuje, navzdory modernizaci, kterou v posledních dvou desetiletích prošla, též starý svět privilegií, výlučnosti (či výjimečnosti) a (nejen) sociální nadřazenosti a samozřejmě je – pro řadu lidí – i skvělý business. Pro většinu Ostrovanů to ale není podstatné. Toho, co jim monarchie – ať už skutečně nebo jen zdánlivě – dává, si totiž považují mnohem víc. Především proto, když už ne pro nic jiného, je dobře, že existuje.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.