Vzkříšení katedrály aneb Proč jsou důležité symboly

Evropské peřeje 76

Vzkříšení katedrály
aneb
Proč jsou důležité symboly

Martin Kovář

O víkendu jsme byli prakticky ve všech médiích svědky jedné opravdu mimořádné události. V Paříži byla slavnostně znovuotevřena katedrála Notre-Dame, slavný Chrám Matky boží, jemuž postavil v krásné literatuře nesmrtelný pomník spisovatel Victor Hugo. Stalo tak poté, co uplynulo více než pět a půl roku od dubna 2019, kdy byla z velké části poničena požárem. Prezident Emmanuel Macron učinil ze znovuotevření chrámu velkou ceremoniální událost, jak to umí jen Francouzi, respektive prezidenti páté francouzské republiky. Do Paříže se při té příležitosti sjely (nejen) politické celebrity z celého světa, a to tím spíš, že tak symbolicky podpořili Macrona v jeho nesnadné vnitropolitické situaci; zároveň, když už to tak časově vyšlo, vzdali hold znovuzvolenému americkému prezidentovi, který nastoupí do úřadu 20. ledna 2025, Donaldu J. Trumpovi.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 10. prosince 2024

Katedrála jako symbol Francie a křesťanského Západu

Gotický chrám Matky boží (celým názvem Cathédrale Notre-Dame de Paris) na ostrově Île de la Cité patři k metropoli nad Seinou stejně neodmyslitelně jako katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha k Praze. Stavět se začala ve druhé polovině 12. století, konkrétně v roce 1163 z iniciativy pařížského biskupa Maurice de Sully (1105/1120–1196), v roce 1200 byla dokončena její hlavní loď a roku 1345 byl slavnostně otevřen celý chrám. O jeho významu pro Paříž a pro celou Francii svědčí mimo jiné to, že právě zde došlo v roce 1455 k revizi procesu Jany z Arku, právě tady byli v roce 1572 oddáni Jindřich Navarrský a Markéta z Valois, právě tady byl roku 1594 Jindřich korunován francouzským králem jako Jindřich IV. Navarrský, právě tady (poté, co katedrála se štěstím „přežila“ Velkou francouzskou revoluci) došlo v roce 1804 k císařské korunovací Napoleona Bonaparta papežem Piem VII., právě zde se v roce 1944 konala bohoslužba Te Deum za osvobození Paříže od německých nacistů a právě tady měl v roce 1970 pohřeb zakladatel současné páté francouzské republiky generál Charles de Gaulle. Jen tento navýsost krátký výčet mluví, alespoň doufám, pokud jde o význam katedrály Notre-Dame, za vše.

Podpora Macrona v potížích

Nyní už ale pojďme k současnosti. Prezident Emmanuel Macron (v úřadu od roku 2017, znovuzvolen v roce 2022) má doma potíže. Vážné potíže. Velmi vážné potíže. Podle mnoha komentátorů nebyla degaulleovská pátá republika od svého vzniku na přelomu let 1958 a 1959 nikdy v takové krizi jako v současné době. Macron, jehož strana Renaissance utrpěla výprask v červnových volbách do Evropského parlamentu, následně vypsal – jak se ukázalo, velmi neprozíravě – předčasné volby do Národního shromáždění, ve kterých znovu neuspěl, po složitých jednáních nechal ustavit vládu v čele s republikánem Michelem Barnierem, jež ovšem v minulém týdnu padla, a budoucnost republiky bez schváleného státního rozpočtu na příští rok je hodně, hodně nejistá.

Média spekulovala i o Macronově rezignaci na prezidentský úřad (prezident tuto možnost nicméně rázně popřel) a jízlivě analyzovala, jak se v posledním půl roce neoblíbené hlavě státu její „životní mise“ hroutí před očima. Skutečnost, že za této situace přijela či přiletěla do Paříže většina špiček světové politiky a byznysu, lze chápat i tak, že ti všichni přijeli Macrona v těžkých chvílích symbolicky podpořit a dát mu najevo, že stojí při něm. Nebylo to nijak zvlášť překvapivé, lidé u moci tvoří zvláštní skupinu, jež drží – často všem světonázorovým a zájmovým rozdílům – při sobě; Macrona to nicméně i tak jistě potěšilo. Všichni jeho nesčetní domácí kritikové totiž museli téměř celý víkend sledovat, jak se druží s nejmocnějšími politiky a státníky světa a jak je, všem trablům navzdory, stále jedním z nich. Na další vnitropolitický vývoj Francie to nebude mít prakticky žádný vliv, Macron z tohoto víkendu ale mohl, přinejmenším, nabýt sílu do dalších bojů a střetů, jimž se nevyhne až do konce svého mandátu na jaře 2027.

Hold novému vůdci západního světa

Znovuotevření katedrály Notre-Dame bylo, jak jsem naznačil už v perexu, příležitostí k mnoha formálním politickým, a hlavně neformálním osobním setkáním. Bylo tomu tak tím spíš, že do Paříže, zjevně po vzájemné dohodě, neodcestoval zpoza „velké louže“ dosluhující prezident Joe Biden, kterého protokolárně a zcela důstojně zastoupila jeho manželka Jill, nýbrž zvolený staronový prezident Donald Trump. Každý, kdo události z Paříže sledoval, ať už živě, protože jich byla plná média na celém světě, anebo jenom ve zprávách či ze záznamu, to viděl jasně: krom jiného šlo o hold nově zvolenému vládci Západu – Trumpovi. Politika je krutá „disciplína“: Jakmile přicházíte či přijdete o moc, neštěkne po vás, s prominutím za ta slova, ani pes. Známý výrok „král je mrtev, ať žije král“ byl v Paříži cítit naprosto zřetelně a jasně.

Donald Trump přiletěl do Paříže ve společnosti nejbohatšího muže planety Elona Muska, který mu významným způsobem pomohl vyhrát v listopadových volbách a který jej od raného podzimu doprovází na většině akcí a cest (jako Trumpův nejbližší spojenec je dokonce dočasně ubytován v Trumpově floridském sídle v Mar-a-Lago, budoucí prezident totiž svoji luxusní rezidenci z bezpečnostních důvodů opouští jen zřídka a většinu jednání o budoucím kabinetu vede právě odtud), a choval se zde, což umí jako málokdo, jako „král“, třebaže k jeho korunovaci, promiňte, inauguraci, dojde až zmíněného 20. ledna 2025.

Bylo naprosto zjevné, jak ho (nejen, ale především) západní svět vnímá. Ať už si o něm světoví politikové a političky myslí cokoli (a že to často nebude nic pěkného), Macronem počínaje a gruzínskou prezidentkou Salome Zurabišviliovou konče, všichni se s Trumpem chtěli alespoň na krátkou dobu setkat, stisknout mu ruku a pozdravit jej. Pokud snad někdo pochyboval o tom, že vůdčí role Spojených států ve světě pořád trvá, pařížský víkend by jej měl vyvést z omylu. Místo starého unaveného „pospávajícího Joea“ (Sleepy Joe) přiletěl do Paříže státník, který je sice vnímán jako kontroverzní, ale který je navzdory rovněž pokročilému věku (Biden je ročník 1942, Trump ročník 1946, čistě matematicky vzato tedy rozdíl není velký), ve formě, plný energie a touhy měnit nejen USA, ale i svět.

Trump byl v Paříži zjevně v dobré náladě, pozornost, kterou mu všichni věnovali, si náležitě užíval (včetně společnosti Jill Bidenové, která se od voleb, stejně jako její manžel, dosluhující prezident, nesnaží ani předstírat, že je jí Trumpovo vítězství proti mysli – o důvodu, proti-bidenovském puči v Demokratické straně z léta letošního roku, jsem již nejednou psal) a na některé schůzky se zjevně vysloveně těšil. Kromě Macrona, s nímž se cítil očividně dobře, to byla především italská premiérka Giorgia Meloniová, jež neskrývá, že Trump je (světonázorově i lidsky) politik podle jejího gusta (na rozdíl, například, od Macrona – „řeč těla“ Meloniové je, možná i záměrně, k potěše novinářů i veřejnosti, velmi čitelná), stejně jako jeho blízký spojenec, již zmíněný Elon Musk.

S o to větším smutkem a nepochopením jsme všichni sledovali, že v Paříži chyběl zástupce české politické reprezentace. Starý kardinál Dominik Duka, který do Paříže odletěl, pokud víme, v zastoupení arcibiskupa pražského a primase českého Jana Graubnera, nemohl tuto absenci při nejlepší vůli vyvážit. Zatímco například polský prezident Andrzej Duda dával najevo, jak rád Donalda Trumpa vidí, Petr Pavel (jehož do jisté míry chápu, slova o Trumpovi jako „odpudivé bytosti“, pronesená před pár lety, jsou, bohužel, nezapomenutelná), ani Petr Fiala, který ale možná pozvánku nedostal, v Paříži nebyli. Ať už byly důvody české absence jakékoli, nepůsobilo to, je mi líto, ani trochu dobře.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.