Vzhůru k Jadranu. Chorvatská dálnice A1 je v létě jednou z hlavních dopravních tepen střední a jižní Evropy.

Evropské peřeje 5

Vzhůru k Jadranu

Chorvatská dálnice A1 je v létě jednou z hlavních dopravních tepen střední a jižní Evropy

Martin Kovář, 24. července 2023

Není to dlouho, tak dva tři týdny, co jsem v jedné pražské restauraci zachytil část diskuse dvou chlapíků ve středním věku na téma doprava. „Stejně za houby (ve skutečnosti bylo použito jiné, hrubší slovo) jako naše D1 stojí ta slavná chorvatská A1. Valí se po ní jen Češi ve fábiích a v oktávkách, kufry narvané jídlem (i tady bylo použito expresivum), pořád to stojí a nikam se po ní nedá pořádně dojet…“ – tolik stručné shrnutí debaty. Nevím, zda, kdy a kam pánové po A jedničce jeli, ale téměř v ničem nemají pravdu. Chorvatská A1 je totiž prvotřídní dálnice a od června do září je jednou z nevytíženějších automobilových tras v Evropě; zvlášť poté, co bylo Chorvatsko (během českého předsednictví EU) přijato do schengenského prostoru, je jednou z velkých „autostrád jednotné Evropy“.

Nejen Češi, ale hlavně Němci, Rakušané a další

Jednou z „národních tradic“ Čechů jsou nejen letní cesty na dovolenou do Chorvatska, ale také – což je veliký paradox – nadávání na Chorvatsko, na Chorvaty a na cestu do této jihoevropské země. Jako člověka, který nedá už dlouhá léta na dovolenou ve Splitu a v jeho okolní, na jadranských ostrovech a v jižní Dalmácii dopustit, mě to nepřestává fascinovat. Třebaže na sociálních sítích někdo neustále tvrdí, jak – z nejrůznějších důvodů – stála dovolená v Chorvatsku za houby, a proto tam už nikdy nepojede, vždycky se najde přibližně tři čtvrtě miliónu Čechů, kteří tam vyrazí, a drtivá většina je tak spokojená, že za rok zopakuje znovu.

Autocesta A1, aneb Jak to všechno začalo…

Většina turistů jede k Jadranu autem, nejčastěji, byť nikoli výhradně přes Vídeň, Gratz, Maribor a Záhřeb dolů na jih, kde se jejich cesty po průjezdu tunelem Sveti Rok (jenž byl otevřen v nultých letech našeho století) začnou dělit podle toho, do jakého letoviska mají namířeno. A právě dálnice A1 (Autocesta A1), spojující Záhřeb a Split a poté vedoucí dále na Dubrovnik, v současné době dlouhá 476,3 km (ze Záhřebu do Ploće u delty řeky Neretvy), na níž se nachází 361 zvláštních staveb (mostů, viaduktů, nadjezdů, tunelů, podchodů, přechodů pro zvířata atd.), o četných lepších i horších odpočívadlech (odmoriště) nemluvě, bude hlavní hrdinkou našeho příběhu.

Když vládci komunistické Chorvatské socialistické republiky, jež byla součástí Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ; „Jugošky“, jak jsme jí říkali za „totáče“, aniž většina z nás tušila, že je to také „totáč“, jen trochu „jiného střihu“) konečně pochopili, jaký turistický potenciál pobřeží Jadranu skýtá, začali spojnici mezi Záhřebem a Splitem plánovat. Poté, co neuspěla jejich revolta proti Bělehradu (tzv. Chorvatské jaro; Hrvatsko proljeće; 1967–1971), ale Tito a spol. projekt zastavili a „poslali jej k ledu“ – představa, že by zrovna Chorvatsko mohlo profitovat z tak exkluzivního projektu, byla ve specifických, nesmírně složitých politických poměrech v SFRJ prakticky nemyslitelná.

…pokračovalo, respektive pokračuje

K „akademickému“ oživení ambiciózního projektu došlo na počátku devadesátých let, prakticky bezprostředně po získání chorvatské národní nezávislosti, válka proti Srbům ale jeho realizaci znovu znemožnila. Další, již třetí začátek přišel až s novým miléniem a měl dvě „větve“ – ze Záhřebu do Bosiljeva a odtud buď na jihozápad, do Rijeky, anebo na jihovýchod – do Splitu, kam nadšení mototuristé poprvé dorazili v létě 2005. Následně se začalo budovat i pokračování dálnice ve směru ze Splitu na Dubrovnik (viz výše), čímž skončila jedna velká etapa cestování k Jadranu – ta bez dálnice, po místních silnících a okrskách, s nekonečnými zatáčkami a v čase bez klimatizovaných aut ve velkém vedru, ale zato jaksepatří romantická s možností nekonečných zastávek na zajímavých místech, třeba na Plitvických jezerech (Plitvička jezera), na která se dnes drtivá většina těch, kteří chtějí být co nejdříve u moře, jednoduše vykašle…

Po (středo a jiho)evropské autostrádě číslo jedna na jih

Dnes je cesta k Jadranu po dálnici A1 naprostou samozřejmostí a není to ani náhodou „česká cesta“, i když si to někteří našinci myslí. Každý, kdo po ní byť jednom jednou v životě frčel na jih, ví, že na ní sice jezdí spousta aut s českou značkou, ale že ještě více je těch německých, slovinských a rakouských. V loňském roce vyrazilo do Chorvatska, především k Jadranu, celkem 19,1 miliónu lidí (v rekordním roce 2019 to bylo přes 21 miliónů) a nejvíc z nich právě Němců (3,5 miliónu), po nichž následovali již zmínění Slovinci, Rakušané a Poláci (nejčastějšími místy, kde cizinci přenocovali, byli Rovinj, Dubrovnik, Poreć, Split a méně známý istrijský Medulin); Češi si s přehledem udrželi páté místo (následují Italové, ano Italové, opravdu, Britové (ano, Britové), Slováci a Nizozemci), což z nás dělá, navzdory stále ještě přetrvávajícím občasným s prominutím „kecům o paštikářích“, žádané a ctěné klienty a zákazníky.

Na A jedničce samozřejmě potkáte i spoustu slovenských aut, stejně jako, čím víc na jihu jste, těch italských, skandinávských (hlavně švédských) i britských a „holandských“ (viz výše). V posledním roce v zemi naopak chybí Rusové a nemám pocit, že by někomu dramaticky scházeli. Pokud jde o češtinu, zatímco na Istrii ji slyšíte na každém kroku a ve Splitu a v jeho okolí, stejně jako na Makarské, je to docela podobné, byť ne tak intenzivní, v jižní Dalmácii, v Dubrovniku a jeho blízkosti, je ke slyšení mnohem, mnohem méně, což má celou řadu důvodů (delší a náročnější cesta, ve srovnání se severem dražší/exkluzivnější destinace atd.).

Odpověď na otázku, co kolem dvaceti miliónů Evropanů do Chorvatska rok co rok vábí (většině českého Twitteru navzdory 😊), je vcelku jednoduchá. Jadran, zejména jižní Jadran, je nejkrásnější evropské moře, anebo, přinejmenším, jedno z nejkrásnějších. Zatímco na řadě míst francouzské riviéry se, jak to jen říct, v posledních letech hlavně bezpečnostní situace poněkud zkomplikovala, a zatímco v Řecku a v jižní Itálii bývá opravu hodně velké horko, chorvatský Jadran a Dalmácie zvlášť jsou v těchto ohledech přívětivější. Pro Čechy má navíc zdejší dovolená dlouhou a silnou tradici, sahající až do časů Rakousko-Uherska, první republiky i do komunistické éry, jakkoli to tehdy bylo o dost složitější.

„Naši“ A jedničku tak můžeme, diskutujeme-li soustavně o „jednotné Evropě“, označit nikoli za chorvatskou, nýbrž za velkou evropskou autostrádu. Diskuse (a někdy i drobné, vesměs úsměvné) „konflikty“ na odpočívadlech se proto logicky odbývají v řadě evropských jazyků, nezřídka v několika najednou (😊), od počátku letošního roku zde platí v eurech, což všechno zjednodušuje, nemluvě o tom, že během českého předsednictví EU ve druhé polovině loňského roku bylo Chorvatsko, jak jsem uvedl už v perexu, přijato do schengenského prostoru, takže odpadla děsivá, často několikahodinová čekání na slovinsko-chorvatských hranicích, a díky tomu z velké části i na první velké, legendární „mýtné bráně“ Záhřeb – Lućko, což učinilo cestu na jih pohodlnější a rychlejší.

Titulky různých novin a serverů o tom, jak je letos Chorvatsko drahé, a tudíž poloprázdné, jak se Chorvati snaží turisty „sedřít z kůže“, jak jsou arogantní atd. beru po letitých zkušenostech včetně té letošní zatím krátké ve Splitu s nadhledem, všechno se ukáže až při rekapitulaci na konci roku; osobně ale dojem, že by, přinejmenším tady, ve Splitu (jak bude na jihu, teprve uvidím), bylo méně turistů, rozhodně nemám. Tak se nenechte otrávit, a máte-li Istrii či Dalmácii rádi, vyrazte na cestu, je tu, stejně jako každý rok, jako každé léto, nádherně.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.