Východní Evropa je také Evropa. Sonda do světa, který důvěrně známe i neznáme

Evropské peřeje 89

Východní Evropa je také Evropa

Sonda do světa, který důvěrně známe i neznáme

Martin Kovář

Většina lidí v naší zemi je bytostně přesvědčena, že žijí ve střední Evropě, co, ve střední Evropě, v samotném centru střední Evropy. O to více šokováni jsou, konfrontuje-li je někdo, zejména z evropského západu, případně někdo, kdo žije mimo Evropu, s názorem, že Česká republika leží v Evropě východní. Reakce bývá někdy pobavená, jindy, myslím, že většinou, podrážděná, stejně jako snaha vysvětlit, proč tomu tak není; většinou marná. Kniha amerického novináře a kritika s polskými kořeny Jacoba Mikanowského (*1982) „Sbohem, východní Evropo. Intimní dějiny země, která nebyla“ (2023; česky v nakladatelství Host; 2024) je mimořádně zajímavým „příběhem“ východní Evropy od prehistorických časů do současnosti. Sáhnout by po ní měl každý, kdo se – nejen v našem „východoevropském světě“ – zajímá o to, odkud a z čeho pochází…

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 18. března 2025

Dějiny staré jako lidstvo samo

Mikanowského práce je rozdělená do tří velkých částí. První se jmenuje Náboženství a víra, druhá Říše a národy, třetí Dvacáté století. Mikanowski má dar psát i o složité problematice, kterou často ani poučený čtenář dobře nezná; výtečně mu při tom slouží konkrétní zajímavé, často zábavné příběhy, skvělá ukázka „mikrohistorie“; výtečný je i překlad Ireny Steinerové. Jedním dechem si tak můžeme číst o pohanských, křesťanských – pravoslavných i katolických – a také židovských (judaistických) a muslimských kořenech východní Evropy, stejně jako o jejích známých i neznámých kacířích, o dávném, nekonečném prolínaní nejen náboženství a víry, ale i jazyků, dialektů, zvyklostí a kultur, kde žili všichni spolu a zároveň vedle sebe a kde toto soužití bylo jak složité a často nepřátelské, tak, v některých případech, symbiotické, dokonce i tehdy, kdy bychom to úplně nečekali (křesťanský a/versus muslimský svět).

Staré národy, které žijí dodnes, a staré říše, jež dávno zanikly

Východní Evropa – to jsou rovněž staré národy a staré říše, které dnes už dávno neexistují: byzantská říše, stará království a knížectví na Balkáně a ve východním Středomoří, polsko-litevská unie, osmanská říše, habsburská říše – podunajské rakouské, respektive od šedesátých let 19. století rakouskou-uherské soustátí, pruský, rakouský a ruský zábor dnešního Polska… To všechno, zdá se, zavál čas, ale jen zdánlivě…Ve skutečnosti, jak napsal jiný skvělý autor, ale shodou okolností rovněž Američan, George Friedman v knížce „Ohrožená Evropa“ (Flashpoints: The Emerging Crisis in Europe; 2015): „Národy žijící zejména na východní periferii Evropy „si nic nezapomněly a nic si neodpustily…“

Národy, které „si nic nezapomněly a nic si neodpustily…“

Větu z konce předchozího odstavce a z nadpisu této části newsletteru Jacob Mikanowski skvěle demonstruje v závěrečné, nejobsáhlejší části knihy, věnované 20. „století extrémů“, jak je, v tomto případě výtečně, nazval britský marxistický historik Eric Hobsbawm (1917–2012). První světová válka a její děsivé, dalekosáhlé dopady (ovlivňující zřetelně i naši současnost), včetně rozpadu osmanské říše, habsburské říše, německého císařství i ruského samoděržaví, vznik moderního nacionalismu, fašismu, nacismu a komunismu, drastické dopady Velké hospodářské krize a druhé světové války…

A nejen to! Jde taktéž o hrůzy z konce třicátých a (primárně) první poloviny čtyřicátých let minulého století, jež v regionu, který Mikanowski vnímá jako „velkou východní Evropu“, výtečně popsal další americký historik Timothy Snyder (*1969) a označil je přitom, ve svých nejlepších pracích, za „krvavé země“ („Krvavé země – Evropa mezi Hitlerem a Stalinem; 2010, česky 2013) a za „černou zem“ („Černá zem. Holocaust – historie a varování“; 2015, česky 2015). Přečtěte si je a nebude litovat, jakkoli je to bez přehánění strašlivé čtení. V souvislosti se Snyderem si neodpustím ještě jednu osobní poznámku: Zatímco jeho velké historické studie (viz výše) jsou bez přehánění brilantní, v dalších dvou knihách („Tyranie: 20 lekcí z 20. století“; 2017, česky 2017 a „Cesta k nesvobodě“; 2018, česky 2019) jsou, alespoň pro mě, patrné prvky politického aktivismu, což mi, upřímně řečeno, příliš nekonvenuje; i to ale můžete posoudit vy sami.

Ve východní Evropě se politické a ekonomické poměry příliš nezlepšily ani po skončení druhé světové války. Stalinistické běsy z let 1945–1953 se netýkaly pouze samotného Sovětského svazu, „kde zítra již znamenalo včera“, ale i zemí tzv. sovětského/východního bloku (Německá demokratická republika, Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Jugoslávie a Albánie). Politické procesy, justiční vraždy, gulagy a koncentrační tábory svého druhu, komunistická totalita a – ve srovnání se západní Evropou, probouzející se k modernímu životu – mizerná životní úroveň, smutek života za zadrátovanými hranicemi, přecházející později, v letech československé normalizace, řečeno s Milanem Kunderou, v „nesnesitelnou lehkost bytí“…

A potom přišel další, strašlivý výbuch násilí a všech představitelných i nepředstavitelných hrůz na západním Balkáně v devadesátých letech, kdy se rozpadala tzv. druhá Jugoslávie a kdy na jejích troskách po vznikaly jednotlivé národní státy (Slovinsko, Srbsko, Chorvatsko atd.). „Civilizovaná“ západní Evropa, a vlastně i ta střední, hleděly s neskrývaným, strnulým úžasem na to, co všechno je na konci 20. století pár set kilometrů od nás možné – etnické čistky, masové popravy včetně civilistů, programové znásilňování atd., aniž měly sílu tomu zabránit. Duchové minulosti se probudili a konali své strašlivé dílo. Jak napsal Friedman, „nic si nezapomněli a nic si neodpustili…“

Post-komunistický svět

Východní Evropa, včetně České republiky, se od její jihozápadní (Portugalsko, Španělsko a Itálie) a severozápadní části (Skandinávie) liší – v dobrém i ve zlém – i dnes, jakkoli jsou země z obou částí Evropy členy Evropské unie (EU) a Severoatlantické aliance (NATO). Soupis toho, v čem všem se to projevuje, by byl takřka nekonečný, není však nutný. Stačí, jak mi řekl můj dobrý kamarád ze španělského Burgosu, „ten pocit“. Vystoupím v Praze (ve Varšavě, v Bukurešti, v Tiraně atd.) z letadla, opustím letiště a během pár minut vím, že jsem „jinde“, řekl mi a nemyslel to ani trochu zle, ani s kapkou despektu či pohrdání, to vůbec ne. A věděl to a vůbec o tom nepochyboval a nepochybuje.

Východoevropané, zejména ti, kteří žijí „na rozhraní“ obou Evrop, západní a východní, včetně nás, Čechů, jsou hákliví až běda na slovo „post-komunistický“ či „post-komunistická“. Je to jako kdybychom Spolkovou republiku Německo nazývali ještě dnes „post-nacistickým“ a Itálii „post-fašistickým“ státem, říkají. Něco na tom samozřejmě je, o tom žádná; většinu Západoevropanů ale o své pravdě nepřesvědčí. I lidé z evropského západu nicméně velmi dobře vědí, že Česko není Albánie či Rumunsko, ba dokonce ani Slovensko, protože jedna z kulturních či mentálních a v každém případě symbolických hranic mezi dvěma ve většině ohledů odlišnými světy probíhala na říčce Litavě, která od sebe ve druhé polovině 19. století oddělovala Rakousko a Uhersko, jakkoli byly obě části soustátí, jemuž vládli Habsburkové…

Střední, a hlavně východní Evropa – to by mohlo být povídání a filozofování donekonečna, dokonce i knížka Jacoba Mikanowského, jakkoli má čtyři sta hutných stran, je „jen“ sondou do jejích dějin a, v závěru, i složité a nepřehledné současnosti. Pokud byste si chtěli na téma střední a východní Evropy přečíst ještě něco, doporučuji Vám fascinující sociokulturní cestopisy „Dunaj“ a „Mikrokosmy“ italského spisovatele, překladatele a esejisty Claudia Magrise (*1939) anebo vynikající beletrii – rozsáhlý román nejlepšího žijícího českého autora Jaroslava Rudiše (*1972) „Winterbergova poslední cesta“. Pokud je takříkajíc „zmůžete“ – ani jedna není úplně snadná – garantuji Vám, že budete vědět o střední a východní Evropě mnohem víc.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.