Vlny, jež tenkrát poslouchali všichni. Několik poznámek nejen k 21. srpnu 1968

Evropské peřeje 60

Vlny, jež tenkrát poslouchali všichni
Několik poznámek nejen k 21. srpnu 1968

Martin Kovář

Pražské jaro ze druhé poloviny šedesátých let minulého století, vrcholící invazí jednotek zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem 21. srpna 1968 do Československa, patří k nejdůležitějším érám v našich moderních dějinách. Tragické srpnové finále je pak, spolu s Mnichovskou dohodou z podzimu 1938, německou okupací z přelomu zimy a jara 1939 a komunistickým převratem z února 1948 jedním z celonárodních, stále živých traumat. Proto není divu, že se o Pražském jaru a Srpnu (ano, správně, s velkým S), stále píše a stále se o nich točí filmy, navzdory tomu, že jsem na síti X četl několik pro mě nepochopitelných povzdechů, jestli se tomuto tématu filmaři nevěnují až moc a jestli si své velké trauma až příliš „nehýčkáme“ atd. Ne, nehýčkáme, a film, který udělal Jiří Mádl, ukazuje, že je to dobře.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 20. srpna 2024

Hořký srpen s příchutí invaze ve filmu

Snímků, v nichž se tak či onak objevila vojenská invaze ze srpna 1968, bylo natočeno hned několik. Pokud jde o mě, samozřejmě, že čistě subjektivně, se nejvíc povedly dvě takové scény – závěr z Hřebejkových Pelíšků z roku 1999 a závěr z Renčových Rebelů z roku 2001. Ještě lepší je ale zachycení (nemám to slovo rád, ale jaké jiné použít?) „nadějeplných let“ 1967–1968 a „hořkého srpna 1968“ v nejnovějším filmu herce a režiséra Jiří Mádla (*1986) „Vlny“, který jsem v neděli viděl, tak trochu příznačně, v retro-kině U Pilotů na rozhraní pražských Vinohrad a Vršovic.

Vlny, které se hnaly Československem

Již zmíněná „doba tání“, tj. šedesátá léta, byla jednou z nejšťastnějších dekád 20. století v naší zemi. Vyrovnat se jim mohly snad jen roky „budování státu“, tj. dvacátá léta, kdy národ, nadšený ze získání vlastní státnosti, stavěl – nejen materiálně – Masarykovu republiku, založenou na jeho „ideálech humanitních“, a devadesátá léta, kdy jsme se po pádu komunismu, jenž ničil zemi více než čtyřicet let, svobodně nadechli a začali snít svůj sen o báječné, ničím nezkalené budoucnosti… Přitom, jako by pro Československo, respektive pro Českou republiku bylo příznačné, že tato šťastná období mají vždy smutný, až tragický konec. Se „zázrakem“ dvacátých let skoncovala silná hospodářská krize, s „nadějeplnými šedesátými“ sovětská (já vím, že nejen sovětská, ale hlavně sovětská) invaze, s „devadesátkami“ pak Václavem Havlem ne úplně šťastně pojmenovaná „blbá nálada“ a nástup vlády Miloše Zemana se vším všudy.

Nezapomenutelná šedesátá

Ze všech těchto období se mi šedesátá léta – téměř ve všech ohledech – snad to tak mohu říct, jeví jako nejpozoruhodnější. Za prvé proto, že přišla, pozvolna, docela nenápadně, po hrůze padesátých let, po letech československého stalinismu, jenž sice co do počtu obětí nebyl zdaleka tak děsivý jako v „zemi, kde zítra již znamenalo včera“, ale i tak šlo (společně s roky protektorátu) o jeden ze dvou nejtemnějších časů v našich dějinách. Za druhé proto, že k politickému a kulturnímu uvolnění – „od častušek po rock and roll“ – došlo v zemi, kde stále ještě vládli pevnou rukou komunisté, dokonce i po Lednu (opět správně s velkým L) 1968, tehdy sice liberální komunisté, ale přesto komunisté. Za třetí proto, že navzdory všem běsům, strachům a depresi poúnorových let věřila spousta lidí v reformní komunismus či v „socialismus s lidskou tváří“, jakkoli se nám to dnes může zdát neuvěřitelné nebo komické.

Před očima celé Evropy

Srpnová invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa, která naivní (nezlobte se na mě za ten výraz) a(ž) dojemný experiment „sentimentálního marxisty Saši“ Dubčeka, jak prvního tajemníka ÚV KSČ ve své knížce „Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu“ nanejvýš výstižně nazval Pavel Tigrid, ukončila, upozornila na „československý osud“, znovu po třiceti letech, celou Evropu. Všechno to ale bylo složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Zatímco na evropském Západě, ve Francii nebo ve Spolkové republice Německo, zdivočelá levicová mládež oblečená do triček masových vrahů, jakými byli Mao Ce-tung nebo Che Guevara, bojovala proti konzervativnímu establishmentu, „kluci a holky“ (nejen) v Praze útočili právě na to, co tito soudruzi představovali. I proto byly reakce na Srpen v některých případech v zahraničí tolik odlišné.

Skvělý film o naději, strachu, morálce, statečnosti, porážce a trpkém smíření…

Mádlovy „Vlny“ jsou skvěle natočené, výtečně zahrané a doplněné téměř kongeniálně vybranou, vesměs, ne však výhradně, dobovou muzikou. Tak jako se Tomášovi Mašínovi podařilo v „Bratrech“ (viz dále) ve zkratce, samozřejmě, jak jinak, film prostě musí mít rozumnou stopáž, výborně vystihnout dusivou atmosféru z přelomu čtyřicátých a padesátých let, dokázal Jiří Mádl ve „Vlnách“ totéž, pokud jde o druhou polovinu let šedesátých. Jeho film o naději, strachu, morálce, statečnosti, porážce a trpkém smíření („To je kapitulace“, říká na konci jeden z hrdinů poté, co si poslechne Dubčekův projev po návratu z Moskvy) patří k tomu vůbec nejlepšímu, co u nás po roce 1989 ve filmu vzniklo, ať už o tom někteří kritikové a kritičky napíší cokoli.

À propos, když už je řeč o morálce! Způsob, jakým estébáci ve „Vlnách“ zlomí hlavního hrdinu a přimějí jej ke krátké spolupráci („Víte, jak s takovýma klukama [jako je Váš bratr – MK] zacházejí v base?“) jasně ukazuje, co byli tito lidé zač a že odolat jim bylo nejednou strašně těžké; anebo, řečeno jinými slovy, že i někteří z těch, kteří se jim poddali, byli spíše jejich oběťmi než prvoplánovými prospěcháři, kariéristy a bezskrupulózními hajzly. Jak to ostatně řekl nedávno v DVTV Martin Hofmann, který si ve filmu také zahrál, parafrázuji: Víme houby, jak by se kdo pod tlakem, s nímž jsou ty dnešní „tlaky“ naprosto nesouměřitelné, zachoval, tak buďme ve svých soudech rozumní… I proto je Mádlův film tak dobrý a svým způsobem i odvážný.

…versus české hnidopišství, nepřejícnost a závist

Pokud jde o výše zmíněné kritiky a kritičky, vytýkat režisérovi a tvůrcům filmu obecně například to, že se na plátně v názvu Formanova filmu „Konkurs“ objeví „z“, že hlavní hrdinové jedou na Slovensko služební volhou bez řidiče nebo že ve filmu zazní (podobně jako v Hřebejkových „Pelíšcích“) písnička Hany Hegerové „Čerešně“ z roku 1982, je úsměvné, a hlavně zbytečné, stejně jako poukazování na to, v čem všem se snímek liší od skutečnosti. Jako by, například kritička z jednoho progresivistického webu, nechápali, že Jiří Mádl natočil umělecký film, nikoli dokument, dobovou rekonstrukci dění v Československém rozhlase v letech 1967 a 1968. „Vlny“ jsou snímek, který se v základu, ve všem pro dnešního diváka podstatném, drží historických událostí, jednotlivé příběhy ale vypráví, přirozeně, jak jinak a proč ne, po svém se samozřejmou autorskou licencí. Kritizovat film o rozhlasácích ze srpna 1968 za patos je pak podobně smysluplné a „bystré“ jako kritizovat filmové příběhy o Sherlocku Holmesovi či o Herculu Poirotovi kvůli tomu, že jsou to detektivky, nebo filmy o četnících s Funesem kvůli tomu, že je v nich spousta legrace…

Proč o něčem nedůležitém, jako jsou filmové recenze, vůbec píšu? Je to docela jednoduché. Skoro mi přijde, jako by někteří čeští filmoví kritikové nesnesli, že se po „Zátopkovi“ Davida Ondříčka (2021) a po „Bratrech“ Tomáše Mašína (2023), jemuž nevím už který kritik či kritička vytýkal/a, že jeho film je jako „americká střílečka“ (co jiného by to asi tak mělo být, když Mašiny a spol. naháněly ve skutečnosti a tedy i ve druhé polovině filmu tisíce východoněmeckých policajtů a vojáků, proboha!), v našich kinech znovu objevil snímek, který má větší než ryze českou ambici, který je ve všech ohledech „velkým příběhem“ a „velkým bijákem“ (jak říkával Jiří Bartoška) s reálnou nadějí oslovit i diváky v blízkém i vzdálenějším zahraničí (jestli i v Americe, si netroufám říct).

Český i evropský film Jiřího Mádla

Jiřímu Mádlovi a dalším tvůrcům „Vln“ jsou tyhle hlasy, předpokládám a doufám, úplně jedno. Plná kina, hrobové ticho, které po skončení promítání přechází v potlesk, a většina fajn diváckých reakcí – to všechno je nejen pro ně jistě mnohem, mnohem důležitější. Jak že to ostatně napsal ve svých pamětech Woody Allen? „Kritiky svých filmů vůbec nečtu“ a „největší peklo je vkus těch druhých“, v případě filmových (a literárních) kritiků zvlášť, dodávám já. Tak na Mádlovy „Vlny“ určitě běžte, přátelé, stojí to za to, včetně těch emocí a toho tolik kritizovaného (ve skutečnosti nijak přehnaného) patosu. Nebudete litovat.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.