Vlasta. Příběh vzestupu a pádu krále komiků v časech, kdy se Československem valily „divoké peřeje“

Evropské peřeje 94

Vlasta. Příběh vzestupu a pádu „krále komiků“ v časech,
kdy se Československem valily „divoké peřeje“

Martin Kovář

Naposledy jsem psal v Evropských peřejích o knížce Dalibora Váchy „Vilda. Příběh tančícího elegána Vildy Jakše“, o románu, věnovaném jednomu z největších českých boxerů meziválečné éry, na motivy jehož životního příběhu natočil režisér Jaroslav Soukup v osmdesátých letech film „Pěsti ve tmě“ s Markem Vašutem v hlavní roli, v září 2023. Dnes je to tedy podruhé. Také ve své nejnovější knize „Vlasta. Román o králi komiků“ zůstal Vácha, alespoň zčásti, věrný prostředí, které zná jako málokdo – tzv. první republice a časům Protektorátu Čechy a Morava; závěrečná část románu se pak odehrává v poválečné třetí republice, a hlavně v komunistickém Československu, kdy Burianova kariéra spěla do smutného, až tragického konce.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 22. dubna 2025

„Král komiků“ Masarykovy a Benešovy republiky…

První část knížky je čtenářsky nejvděčnější. Hlavní hrdina, geniální „král komiků“ Josef Vlastimil „Vlasta“ Burian byl na vrcholu kariéry, šéfem vlastního divadla a filmovou hvězdou par excellence. V jeho vždy vyprodaném divadle exceloval nejen on, ale i Jaroslav Marvan, Václav Trégl, Čeněk Šlégl a další prvorepublikové hvězdy, v zákulisí byly k vidění vždy nervózní režisér Jan Sviták a po jeho boku nenápadný plukovník Josef Roja, faktický spolumajitel (hospodářský správce) divadla, a také Vlastova věrná a oddaná manželka Nina.

Atmosféra byla vždy hektická, ať už přímo v divadle, kde to bylo dáno prakticky neustálými improvizacemi „pana šéfa“, anebo v Lucerně, kam si Burian s přáteli zaskočil na box a kde si také v jedné „boxerské skeči“ zahrál, v prvotřídních restauracích, na hokeji anebo v jeho vile v pražských Dejvicích. Vácha má dar načrtnout na několika desítkách stránek dokonale, naprosto autenticky dobovou atmosféru, v tomto případě atmosféru první republiky, jak ji ve třicátých letech prožívala herecká bohéma, špičkoví profesionální sportovci (sám Burian byl skvělým všestranným sportsmanem), podnikatelé, svět kolem Havlovy Lucerny. Svět kumštu, krásných žen (nejen Adiny Mandlové a Lídy Baarové) a luxusu, občas i „koksu“, jemuž se ale herec a principál na rozdíl od alkoholu vyhýbal… Celá ta atmosféra, kterou starší z nás znají z „filmů pro pamětníky“, jako by ožila před očima – je sotva uvěřitelná, přitažlivá a svádivá a Vlasta Burian je v ní nejen králem divadla, ale i celé Prahy…

…hvězdné hodiny v temnotě protektorátu

Výtečná je i druhá část románu. Její temné akordy jsou ostatně znát již v závěru té první, v době Mnichova a druhé republiky, kdy se nad republikou stále hmatatelněji vznášel stín Adolfa Hitlera, což se projevovalo i na společenské atmosféře, nejen v Burianově divadle. A pak už přišel protektorát a s ním i „hra na ostří nože“, tj. jak hrát, točit, vydělávat a žít, a přitom si nezadat s novými mocipány. Vlasta Burian, Vladimír Slavínský, Miloš Havel a spol. dělali, co mohli. Vlasta, předstírající, že mluví mizerně německy, se nikdy neangažoval v německém filmu, nikdy nehrál v Německu a i k natáčení rozhlasového pořadu Hvězdy nad Baltimore, v němž parodoval Jana Masaryka, byl donucen tvrdými hrozbami. Ještě dnes je smutné číst si popěvek o „veliké kryse“ a o „Burianu kolaborantovi“, který o Vlastovi v americkém bezpečí natočili Jiří Voskovec a Jan Werich, ano, ten Werich, který udělal velikou kariéru v komunistickém Československu a který ve známém filmu vesele, zcela v duchu ruských častušek, zpíval, jak „všichni dohromady uděláme moc…“ Omluva a společné natáčení ve snímku „Byl jednou jeden král“ na tom nemohou nic změnit…

…a běsy poválečného a komunistického Československa

Válka skončila a přišlo jaro a poté léto 1945. Manželé Burianovi je ale neslavili. Vlasta, obviněný závistivými dejvickými sousedy (co všechno může způsobit jeden ne úplně legálně postavený tenisový kurt v čase protektorátu…) z kolaborace skončil na několik měsíců ve vazbě a pak i ve vězení, kde si jej „podávali“ nejen bachaři, ale hlavně spoluvězni, směs esesáků, skutečných kolaborantů a gaunerů nejhrubšího zrna, zdivočelých a nadšených z moci nad slavným mužem, jenž je jim vydán na milost a nemilost.

Při líčení posledních Burianových let dosáhl Dalibor Vácha dost možná vrcholu své literární tvorby. Jeho popis života v československé „lidové demokracii“ je bez přehánění mrazivý, dech beroucí. Všudypřítomná dusivá šeď, špína a zápach, materiální i duchovní bída, totální bezútěšnost, neutuchající deprese a děsivá neurvalost třídy vládnoucích primitivů, každodenní strach o život v letech triumfujícího, krvavého stalinismu, sovětští poradci a estébáci v dlouhých kožených kabátech v patách a fízlové a donašeči vždycky po ruce, vítězná dělnická třída toužící po zábavě, ve srovnání s níž byly i ty nejjednodušší Burianovy meziválečné skeče velkým uměním.

A právě v tomhle světě veliký komik Vlasta Burian žil, nejprve bez divadla, které, stejně jako smích vděčného publika, zoufale potřeboval k životu, poté jako divadelní nádeník na Kladně, chviličku v Karlíně a poté jako venkovský estrádní umělec, živořící v mizerných, nevytopených a vybydlených hotelech a ubytovnách, ponižující se před místními stranickými a svazáckými referenty, jejichž slovo rozhodovalo o tom, zda se představení trpěného umělce uskuteční, či nikoli…

Ošklivé roky, ošklivý život muže, který po válce neměl dost odvahy a sil utéct do zahraničí a začínat znovu… A také smutný obraz země, která vždycky úspěch toho či onoho člověka snášela a dodnes snáší jen chvilku, než zase převládnou zášť a závist plynoucí z vlastní neschopnosti…

Závěr – věrný obraz zaniklého světa…

Tohle všechno dokázal Dalibor Vácha ve svém románu zachytit. Jeho „Vlasta“ je vynikající knížka, a to nejen pokud jde o zpracování Burianových životních osudů; je i výtečným „průvodcem sui generis“ po moderních dějinách naší země se vším dobrým i zlým, co ji od třicátých do raných šedesátých let minulého století potkalo. A vlastně i evropských dějin – život v české kotlině totiž na dlouhá léta utvářely primárně německá okupace a poté rudý sovětský teror.

…a vlastně i naší současnosti

Nejen proto je mi smutno, vidím-li v časech hojnosti a stále ještě relativního bezpečí všechny ty dnešní Vidláky a spol. Je mi nesmírně smutno při vědomí, že v naší zemi žije někdo, kdo je schopen vnímat tyto lidi pozitivně, adorovat je, a dokonce je i volit; jako by minulost, historická zkušenost nic neznamenala, jako by si nikdo nepamatoval někdejší piloty RAF umučené v bolševických kriminálech a, o dvacet let později, zpupnost normalizační chátry ve službách Moskvy, všech těch Husáků, Bil̕aků, Klusáků, hrobařů české kultury, a dalších. Zvláštní. Vlastu Buriana, který si v poválečných letech prošel svým malým „soukromým peklem“, by to ale nejspíš nijak nepřekvapilo, neboť se o lidech poučil víc, než mu bylo milo.

Tak si román Dalibora Váchy, přátelé, přečtěte, stojí opravdu za to. A pak se klidně vraťte k „Vildovi“, který je v lecčems podobný, a přece jiný, poetičtější a „hemingwayovštější“, jak jsem ostatně psal ve své recenzi. Nebudete toho litovat, stojí to za to. Díky moc, Dalibore, well done!

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.