Viděno z Lausanne: Olympijská myšlenka a olympijské hry patří k Evropě už více než jedno a čtvrt století

Evropské peřeje 23

Viděno z Lausanne…

Olympijská myšlenka a olympijské hry patří k Evropě už více než jedno a čtvrt století

Martin Kovář

Minulý týden jsem měl to štěstí, že jsem jej mohl zčásti strávit ve švýcarském Lausanne, které je hlavním sídlem olympijského hnutí, včetně Mezinárodního olympijského výboru, studijního centra, archivu hnutí a jeho muzea. Když jsem si tu během několika dnů procházel materiály nejen k olympijským hrám z roku 1908, o kterých píšu knížku, uvědomil jsem si, jak moc jsou olympijská myšlenka a moderní olympiády spojeny právě s naším kontinentem, jak bytostně k němu patří. Aniž bych je chtěl upírat ostatním, byli to především Evropané, kteří stáli u zrodu moderního olympijského hnutí a kteří také byli, s jedinou výjimkou, prezidenty MOV.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 28. listopadu 2023

Francouz, který se vrátil z Británie a založil mezinárodní olympijské hnutí

Když už jsem byl, jak jsem řekl výše, v Lausanne, nemohl jsem si přirozeně nechat ujít alespoň krátkou návštěvu jednoho z místních hřbitovů, konkrétně toho, kde je pochován zakladatel moderních olympijských her. Francouzský aristokrat Pierre de Frédy, baron de Coubertin (1863–1937) byl takřka ve všech ohledech pozoruhodný muž. Od historie a pedagogiky, což byly obory, jimž se v mládí nejvíce věnoval, to neměl daleko k myšlence všestranného rozvoje člověka, včetně fyzického, od čehož byl už jen pomyslný krůček k jeho životnímu poslání.

V roce 1883 dvacetiletý de Coubertin navštívil Britské ostrovy, zejména místo působiště svého idolu z dob studií, školského reformátora Thomase Arnolda (1795–1842), který jako ředitel změnil nechvalně proslulou školu v Rugby v ústav s vynikající pověstí, mimo jiné i pokud šlo o sport a tělesnou výchovu. Kromě Rugby navštívil de Coubertin též univerzity v Oxfordu a v Cambridgi a proslulé střední školy v Etonu v těsném sousedství Windsorského zámku a v Harrow-on-the-Hill na severu britské metropole. Kamkoli přijel, všude jej silně oslovovaly viktoriánské ideály gentlemanství, amatérského sportování, fair play a tzv. Muscular Christianity, ztělesněné snad nejzřetelněji v básni sira Henryho Johna Newbolda Play up! Play up! And Play the Game, jejíž emotivní text na něj nesmírně zapůsobil.

Po návratu do Francie začal nadšený de Coubertin pracovat na uskutečnění svého snu. Jeho prvním počinem bylo vydání knihy Výchova v Anglii (L’Éducation en Angleterre), v níž rekapituloval své zážitky i poznatky z Britských ostrovů. V následujících letech se ve víře v pozitivní význam sportu pro život mladých lidí utvrdil. Napomohly tomu i cesty do dalších zemí, včetně Spojených států amerických, kde se setkal s profesorem evropských dějin na Princetonské univerzitě, doktorem Williamem Milliganem Sloanem, spřátelil se s ním a později s ním úzce spolupracoval v Mezinárodním olympijském výboru až do své rezignace na prezidentský post v roce 1925.

Na počátku devadesátých let de Coubertinovo rozhodnutí dozrálo. Dne 25. listopadu 1892 využil schůze Unie francouzských spolků pro atletické sporty (Union des Sociétés françaises des sports athlétiques [USFSA], založené v roce 1889), jejímž tajemníkem byl, k projevu, ve kterém vyzval k obnově antických olympijských her. V tu chvíli se, aniž by to tušil, zasloužil o zrození největšího sportovního fenoménu blížícího se 20. a následujícího 21. století. Třebaže v následujících dvou letech nic nenasvědčovalo tomu, že se jedná o životaschopnou myšlenku (Američané ani Britové, na něž baron spoléhal, příliš velké nadšení neprojevovali), de Coubertin nepolevil a na 16.–24. červen 1894 svolal do Paříže jednání olympijského kongresu, přesněji řečeno Kongresu pro obnovení olympijských her. Atmosféra byla velmi vstřícná. Den před zakončením jednání delegáti přijali de Coubertinův návrh na „obnovení olympijských her v zájmu navázání přátelských vztahů mezi národy“ a na závěr založili již zmíněný Mezinárodní olympijský výbor (MOV; Comité Internationale Olympique).

Několik dní po ukončení kongresu se pak v pařížském bytě řeckého delegáta Demetria Bikélase sešlo samozvané předsednictvo výboru. Jeho předsedou se stal právě Bikélas, de Coubertin zastával post generálního tajemníka, další Francouz Ernest Callot se ujal správy financí a výše zmíněný Američan William Milligan Sloane byl prostým členem výboru. Hlavní důvod, proč v čele výboru nestanul de Coubertin, nýbrž Bikélas, byl jednoduchý. První olympijské hry se měly konat v roce 1896 v Athénách, nemluvě o tom, že de Coubertin chápal funkci předsedy spíše jako reprezentativní, zatímco většinu práce i rozhodovacích pravomocí měl mít v rukou právě tajemník, tedy on sám. Moderní olympijské hnutí bylo na světě.

Složité začátky

Myšlenka, realizovaná poprvé v již výše zmíněných Athénách, se navzdory úspěchu prvních her neprosazovala snadno. Většina historiků se při jejich hodnocení shoduje ve třech podstatných bodech. Za prvé vyzdvihují význam de Coubertinovy ideje a jeho schopnost uvést ji rychle v život, za druhé oceňují překvapivě kvalitní organizaci i průběh olympiády v roce 1896 a za třetí kriticky konstatují, že pořadatelé následných pařížských (1900) a st. louiských (1904) her přivedli olympijské hnutí na „osudovou křižovatku“.

Jestliže pod dojmem „roztříštěné“ olympiády, roztažené do několika měsíců, v roce 1900 dospěli činovníci MOV k závěru, že vzhledem k jejímu faktickému nezdaru je třeba vybírat příštího pořadatele obzvlášť pečlivě, po fiasku ve Spojených státech (tamní hry působily spíše jako „festival kuriózní zábavy než souboj předních světových sportovců“) to platilo dvojnásob. Další krach si už olympijské hnutí nemohlo dovolit.

Bylo tomu tak tím spíš, že sport procházel na přelomu 19. a 20. století v mnoha zemích prudkým rozvojem, což se projevovalo nejen ve vzniku národních olympijských výborů a ve zlepšení jejich organizační struktury, ale především ve vzniku velkého množství sportovních klubů, spolků a sdružení, které vyvíjely horečnou činnost, nemluvě o tom, že se sport pozvolna stával významnou součástí společenských vztahů, nepřehlédnutelným sociokulturním fenoménem moderní doby.

Rozhodnutí přidělit pořadatelství čtvrtých olympijských her Římu se ve světle výše zmíněného vývoje zdálo být po nevydařeném „zámořském experimentu“ sázkou na jistotu. Návrat k antické klasice měl být „návratem ke kořenům olympijského hnutí“ a zároveň „novým začátkem“. Sympatie členů italské královské rodiny, včetně panovníka Viktora Emanuela III., většiny římských politiků, italských sportovních svazů i široké veřejnosti s tímto rozhodnutím, úspěšná cesta de Coubertina do Itálie v roce 1905, jejíž součástí byla i prohlídka míst, kde se měly hry za tři roky konat, a mnoho dalších faktorů naznačovalo, že by „nový začátek“ nemusel být po dvou neúspěších utopií. V roce 1906 ale Itálii, konkrétně okolí Neapole, zasáhlo silné zemětřesení a italská vláda se rozhodla věnovat všechny prostředky, určené na podporu olympiády v Římě, na obnovu zničené Neapole. Mezinárodnímu olympijskému hnutí hrozil rázem krach – že se podaří najít pouhé dva roky před konáním dalších her důstojného pořadatele, a hlavně dostatek peněz na jejich realizaci, se zdálo být takřka nemožné.

William Henry Grenfell, baron z Desborough, a londýnský restart

Ponecháme-li stranou fakt, že se Řekové v roce 1906, k desátému výročí „prvních her moderní éry“, rozhodli uspořádat vlastní olympiádu s vysvětlením, že jde o pokus zachránit hnutí po faktickém krachu v Paříži a v St. Louis (ve skutečnosti se jednalo spíše o snahu uzurpovat si hry navždy pro sebe, což vůdci MOV v čele s de Coubertinem ostře odmítli), zasáhl ještě v témž roce do krátké historie hnutí osud či sama prozřetelnost, jak chcete, v podobě „země sportu zaslíbené“ – jeho zachráncem se totiž stala, poprvé v dějinách, Velká Británie, respektive její hlavní město Londýn.

Konkrétním „spasitelem“ her byl především všestranně nadaný aristokrat William Henry „Willie“ Grenfell, budoucí první baron z Desborough (1855–1945). „Krásný Willie“ byl nejen brilantní intelektuál (absolvent prestižní public school, londýnské Harrow-on-the-Hill, a oxfordské Balliol College; 1879) a muž předurčený již svým původema postavením rodičů k velké politické kariéře a ale i společenská „celebrita“ par excellence, ale i vynikající sportovec a, což je důležité pro náš příběh, geniální organizátor londýnských olympijských her z roku 1908.

Většina historiků používá v souvislosti s první londýnskou olympiádou slova „restart“ či „nový“ anebo, ještě častěji, „opravdový začátek“. V mnoha ohledech tak činí oprávněně. Olympijské hnutí se sice zrodilo, jak již víme, v devadesátých letech 19. století, první hry moderní éry (v Athénách, a hlavně v Paříži a St. Louis) se však od těch londýnských zásadně lišily. Nešlo pouze o počet sportovců a disciplín, respektive o úroveň sportovních výkonů, ale především o kvalitu jejich organizace, publicitu a s tím související společenský ohlas. Teprve v Londýně, v létě 1908, se staly olympijské hry skutečně významnou (nejen) sportovní událostí, jejíž další rozvoj zastavila – po opakovaném úspěchu ve Stockholmu v roce 1912 – teprve první světová válka.

Svátek, který spojuje (nejen Evropu)

Způsob, jakým na předválečnou éru (hlavně na Londýn z roku 1908) navázaly hry v belgických Antverpách (1920), znovu v Paříži (1924), v Amsterodamu (1928) a v americkém Los Angeles (1932), ukázal, že hnutí „zapustilo pevné kořeny“ a stalo se ve všech ohledech životaschopným. Nic na tom nemohla změnit ani smutná skutečnost, že v roce 1936 zneužili zimní hry v Garmisch-Partenkirchenu (první „zimní“ se konaly v lednu a v únoru 1924 ve francouzském Chamonix) a letní hry v Berlíně němečtí nacisté v čele s Adolfem Hitlerem.

Po skončení druhé světové války to byl totiž znovu Londýn, který navzdory složitým okolnostem (britské hlavní město bylo téměř zničeno německým bombardováním, a navíc živořilo pod přísným přídělovým systémem – tzv. časy nouze a strádání, Austerity Years) uspořádal bez přehánění fantastickou olympiádu (tzv. „hry naděje“ – Games of Hope), jež byly nejen svátkem sportovců z mnoha zemí světa (bez hlavních válečných poražených – Němců, a také bez účasti komunistického Sovětského svazu), ale i oslavou „zázračného míru“ po šesti trpkých válečných letech. Londýn tak bez nadsázky zachránil olympijské hnutí již podruhé a nebylo to naposledy.

Po Londýnu následovala dvě desetiletí, jež lze po právu označit jako „zlatá léta“ olympijského hnutí. Viděno dnešníma očima se letní hry v Helsinkách (1952), v Melbourne (1956), v Římě (1960) a v Mexiku (1968), stejně jako zimní hry ve Svatém Mořici (1948), v Oslu (1952), v Cortině d’Ampezzo (1956), ve Squaw Valley (1960), v Innsbrucku (1964), v Grenoblu (1968) a v Sapporu (1972), jeví jako nekonečně vzdálená ideální a jistě i idealizovaná éra, kdy sport byl sportem v pravém slova smyslu, tj. sportem bez dnešního komercionalismu (v dobrém i ve zlém) a bez „mediálního humbuku“ či „šílenství“, příznačného pro naše časy.

V mnoha ohledech to platilo i o dalších olympijských hrách, letními v Mnichově v roce 1972 počínaje a zimními v komunistickém Pekingu z roku 2022 konče, jakkoli do olympijského hnutí v té době tu a tam, více či méně výrazně, vstupovala politika (teroristické útoky, bojkoty atd.). Zejména některé z her, například ty v Barceloně z roku 1992, nebo ty z roku 2012, kdy Londýn po megalomanském a odosobněném Pekingu (2008) „zachránil“ olympijské hnutí potřetí, byly skutečně mimořádně vydařené (stejně jako ty zimní v Albertville [1992] či v Lillehammeru [1994]) a mimořádně inspirativní.

Poselství moderního olympismu

Pokud jde o poselství moderních olympijských her, to zůstává od Athén v roce 1896 v zásadě stále stejné a stále stejně cenné, pro mladé lidi především: rozvíjejte svého ducha v souladu s rozvojem svých fyzických sil a schopností, bojujte za všech okolností fér, respektujte své soupeře a žijte tak, abyste mohli být vzorem pro ostatní, pro kluky a holky na celém světě, které sport může – i díky vám – přivést na správnou životní cestu.

To věru není málo, spíš mnoho, jaksepatří mnoho. Skutečnost, že na počátku moderních olympijských her stáli velcí Evropané, francouzský baron de Coubertin, anglický baron z Desborough, ale i Češi, konkrétně Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (spoluzakladatel MOV a jeho člen v letech 1894–1943), je proto pro Evropany včetně nás silným závazkem. Závazkem, který je v dnešní době, kdy se na mnoha frontách i „frontách“ bojuje o budoucnost, důležitější než kdykoli dříve.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.