Velká kniha o Nezvalovi. O geniálním básníkovi, jehož zničily (nejen) „evropské peřeje“

Evropské peřeje 78

Velká kniha o Nezvalovi

O geniálním básníkovi, jehož zničily (nejen) „evropské peřeje“

Martin Kovář

Na podzim roku 2024 vydalo nakladatelství Kodudek – Jiří Šolc monumentální monografii novinářky Krystyny Wanatowiczové „Nezval. Básník a jeho syn“. Je to fascinující studie o autorské, básnické genialitě, o muži, jaký se rodí jen výjimečně, ale také o slabosti lidského charakteru, o posedlosti bohatstvím, mocí a o odhodlání „nevzdat se ničeho“, je to i studie o moderních dějinách par excellence, jakkoli nahlížené přes něco tak subtilního, jako je krásná literatura, dokonce poezie. Současně je to i veliký příběh o tom, jak jednou malou zemí ve střední Evropě hýbaly mocné „evropské peřeje“…

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 31. prosince 2024

Vypadá jako dacan, ale zpívá jako anděl…

Nechci se přít o to, jestli je Vítězslav Nezval (1900–1958) největší básník českého 20. století, jedním z největších je ale určitě. To mu nemůže upřít nikdo, kdo má jen špetku literárního vkusu, kdo jen trochu rozumí literatuře a kdo se nenechá hloupě zaslepit jeho kariérou komunistického úředníka a „koryfeje“ režimu, jenž u nás z vůle Moskvy vládl v letech 1948–1989. Rozporuplný, poživačný až hedonistický tlusťoch z jihomoravských Biskoupek, jenž přišel do Prahy na přelomu desátých a dvacátých z Brna, kde začal studovat práva, sice vypadal jako „vesnický dacan“, jak napsala ve svých vzpomínkách s názvem „Dvacet šest krásných let“ Ludmila Vančurová, manželka prozaika a lékaře Vladislava Vančury, ale „zpíval jako anděl“. Tak obrovský básnický talent tahle země do té doby nepoznala, a že v ní žili velcí básníci, ať už starší (Jaroslav Vrchlický, Otokar Březina, Antonín Sova), anebo Nezvalovi současníci (Jiří Wolker, Jaroslav Seifert, Konstantin Biebl a další).

Český i evropský básník

Praha „padla“ Nezvalovi brzy „k nohám“ a brzy mu byla malá. Stejně jako většina jeho současníků – umělců, intelektuálů a koneckonců i politiků vzhlížel Nezval především k Francii, k Paříži nad Seinou, omámen duchem nezkrotného génia Guillauma Apollinaira a jeho druhů. Stejně jako z „velkého Guillauma“ i z Nezvala doslova tryskala fascinující poezie, společně s Karlem Teigem se stal „apoštolem poetismu“, nejen jeho „Básně noci“ patří k tomu nejlepšímu, co v české poezii vzniklo, stejně jako, později, jeho surrealistické básně a texty obecně, inspirované, znovu, v milované Francii.

Okouzlení komunismem

Nezval a jeho básničtí druhové se ale neobraceli jen na Západ. Především, byť nikoli výhradně mladou generaci silně poznamenala válka (nepřímou válečnou zkušenost měl za sebou i Nezval a bohatě mu to stačilo), bytostně pociťovaná (a někdy i prožívaná) sociální nespravedlnost a některé další faktory, a právě proto ji oslovil sovětský komunismus, deklarovaná snaha o „vybudování nové, lepší společnosti, kde se budou mít všichni dobře…“ A nebyli to jen mnozí čeští básníci, nebyla to jen velká část české meziválečné avantgardy, která dočasně i dlouhodobě propadla komunismu. Podobně tomu bylo i v dalších evropských zemích, včetně již zmíněné Francie, v Německu…

Kam kráčíš, Ameriko? A co na to Evropa?

22. 1. 2025 od 19 hod, Divadlo Hybernia

Nezval byl, se vším všudy, salónní komunista, přinejmenším ve svých mladých letech. Pouta, která jej ke „straně“, k „partaji“, jak se říkávalo, vázala, ale byla pevnější než u většiny jeho básnických kolegů a přátel. Proto také přetrvala i po vnitrostranickém puči „karlínských kluků“ v čele s Klementem Gottwaldem a Rudolfem Slánským z roku 1929, kdy došlo k „bolševizaci“ strany a k jejímu naprostému podřízení Moskvě, respektive Stalinovi. Nezval byl sice v řadě ohledů „naivní jako dítě“, ale nebyl to žádný hlupák. O skutečných poměrech v „zemi, kde zítra již znamená včera“, jak napsal komunistický novinář Julius Fučík, musel vědět dost, aby před tím nemusel uhýbat. A přesto v roce 1932 napsal do divadelní hry „Milenci z kiosku“, kterou pro Národní divadlo režíroval Jiří Frejka, báseň s názvem „Vyzvání na cestu“, jež věru stojí za ocitování:

Znám zemi blízko pólu

Znám divukrásnou zem

A do té země spolu

A navždy ujedem

Není to Amerika

Zem klamných miráží

Kde otrok černoch vzlyká

Na moři plantáží

…

Ta zem je divukrásná

A plná lahody

Ach tam bys byla šťastná

Je to zem svobody…

Sláva, peníze a moc…

Fuj, řeknete si, fuj! A máte pravdu. Jenže právě takový byl Nezval. Na jedné straně „Smuteční hrana za Otokara Březinu“ a „Edison“, na druhé straně „Vyzvání na cestu“, poema „Stalin“ a „Zpěv míru“. Básnické skvosty i úplné době a poměrům poplatné sračky, s prominutím. Obdiv k meziválečné, složité, ale svobodné Francii, k americkému jazzu a ke svobodě i/versus poslušnost vůči straně a zbabělá servilnost vůči ní po roce 1945, a hlavně po roce 1948. Co všechno v tom hrálo roli, přesněji řečeno, jakou proporci co mělo, není snadné říct. Touha po slávě a po uznání, po penězích, na kterých byl Nezval vzhledem k životnímu stylu patologicky závislý (zvlášť v době, kdy musel živit dvě rodiny) a také, s postupujícím časem, hlavně po „Vítězném únoru“, obavy o bezpečnost (na krátké vězení za protektorátu, kdy ho sebralo gestapo, nikdy nezapomněl a za žádnou cenu nehodlal dopustit, aby se opakovalo) – když mohl skončit na popravišti generální tajemník strany (Slánský), mohl tak skončit úplně každý…

…i trocha odvahy k tomu

Příběh geniálního básníka Vítězslava Nezvala, smýkaného „evropskými peřejemi“, jež byly v polovině 20. století obzvlášť silné (tu hnědé, tu rudé), ale není ani v nejmenším černobílý a zdaleka nejde pouze o jeho genialitu versus jeho kariérní komunismus. Nezval neměl skutečnou politickou moc (jeho „moc“ a vliv byly poněkud jiné, subtilnější povahy), ale byl nadosah moci, jež mohla vskutku cokoli, a používal ji nejen ke svému prospěchu, nýbrž i ku prospěchu přátel, kteří by bez něj skončili špatně, Miloš Havel, abych uvedl jeden příklad z mnoha (!), by mohl vyprávět. Nezval nikdy neriskoval tolik, aby přímo ohrozil sám sebe, ale i tak šlo o statečnost, která se mohla kdykoli obrátit proti němu (v kteréžto souvislosti si nemohu nevzpomenout na Mannova „Mefista“)…

Život zkrátka není (skoro) nikdy černobílý a o Vítězslavu Nezvalovi to platí dvojnásob. Občas si představuji, jak by se život tohoto geniálního, od Boha neobyčejně nadaného básníka vyvíjel, kdyby jej zásadně neovlivňovaly výše zmíněné „běsy“ 20. století. Četli bychom od něj stejné, anebo ještě lepší verše? Jak by psal a jak by tvořil jako „zralý muž“, kdyby se nesetkal s komunismem (v Sovětském svazu) a s nacismem a poté znovu s komunismem u nás doma? Jak by tvořil, kdyby mohl psát v nejlepších letech úplně svobodně?

Otázky, spousta otázek, na které není možné najít odpověď. Divoká doba, divoké „evropské peřeje“ cloumaly nejen s masami, ale i s Vítězslavem Nezvalem, o kterém Krystyna Wanatowiczová napsala vynikající knihu. Tak si ji pořiďte, přátelé, protože to je, jak jsem už řekl, i kniha o naší zemi a o Evropě v časech, ve srovnání s nimiž jsou ty dnešní, jakkoli po čertech složité, téměř idylické.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.