Válka na Ukrajině a my

Evropské peřeje 35

Válka na Ukrajině a my

Jak Evropa obstála v prvních dvou letech ruské agrese na Ukrajině

Martin Kovář

V sobotu uplynuly dva roky od okamžiku, kdy putinovské Rusko zahájilo svoji agresi na Ukrajině. Dne 24. února 2022 se jednou provždy změnil svět nejen pro mnoho Ukrajinců, ale i pro Evropu, třebaže si to někteří Evropané hned neuvědomili a někteří si to možná naplno neuvědomují dodnes. Přesto je to pravda a možná to v následujících letech bude pravda ještě víc, bohužel. Pojďme se proto podrobněji podívat na to, co Evropanům rusko-ukrajinská válka řekla především o nich samotných, zejména velkým evropským státům, jako jsou Německo, Francie, Itálie, anebo Velká Británie, jakkoli už není členem Evropské unie, ale i o některým zemím v naší bezprostřední blízkosti – Polsku, Slovensku, Rakousku či Maďarsku…

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 27. února 2024

Pomoc i empatie, jak bylo a je třeba

Na prvním místě je třeba říct, že většina Evropy, členských států Evropské unie a Evropanů, se chová od počátku vůči Ukrajině vstřícně a vůči Rusku přesně tak, jak si zaslouží. Jakkoli se nám může zdát, že vedoucí představitelé některých států reagovali zpočátku na ruský útok zbytečně pomalu, váhavě a méně vstřícně, než jsme očekávali a než bylo záhodno, je třeba si uvědomit, jaký šok to pro ně byl a jaký zvrat v zahraniční politice museli v některých případech udělat. To nebylo ani trochu snadné, jemně řečeno.

Složitý německý obrat

Typickým příkladem je Spolková republika Německo. Její vztah k Sovětskému svazu a posléze k Ruské federaci byl a je dán/formován historickými zkušenostmi (druhá světová válka, studená válka) i ryze pragmatickými ohledy (vzájemný obchod, dodávky surovin atd.). Pro tradici brandtovské Ostpolitik (tj. politiky normalizace vztahů se sovětskými satelity v čele s NDR a spolupráce se SSSR) a vstřícnosti z časů Gerharda Schrödera (o jeho současném angažmá v Rusku raději nemluvě) a Angely Merkelové (i po záboru Krymu Ruskem) byl 24. únor 2022 šokem, z něhož se Scholzova koaliční vláda jen těžko vzpamatovávala a její první kroky tomu odpovídaly. Jen si vzpomeňte na přesvědčení Němců, že se vůči Rusku nevyplatí nic podnikat (zjednodušeně, ale bez zkreslení řečeno), protože bude nejpozději za pár dnů po válce, a na „lekce“, jež Němcům přímo i na dálku uděloval polský premiér Mateusz Morawiecki a někteří další polští politikové a diplomaté.

Obrat, k němuž v Německu v posledních dvou letech, od února 2022 do února 2024 došlo, je přitom pozoruhodný. Je tomu tak zvlášť, uvědomíme-li si, z jakých pozic tento obrat vyšel a kdo stojí v čele německé koaliční vlády, která je v zemi z řady celkem pochopitelných důvodů všechno, jenom ne oblíbená. Olaf Scholz je „socan starého střihu“, ve vládě má navíc Zelené… Fakt, že se Německo rozešlo s dlouholetou a pevně nastavenou tradicí své ruské politiky – použít zejména pro politiku Angely Merkelové slovo „vstřícnost“, myslím, dost přesně nevyjadřuje její vztah k Moskvě, je příliš slabé – proto zaslouží mnohem spíš ocenění než kritiku. Buďme za to Scholzovi a spol. vděční, je to víc, než většina z nás čekala, a vzpomeňme si, že když jeho předchůdkyni Angele Merkelové americký prezident Donald Trump vysvětloval, jak je surovinová závislost na Rusku nebezpečná, vysloužil si od ní a od členů její vlády jen ironické úšklebky a despekt, „protože tomu nerozumí“. Dnes už dobře všichni víme, že pravdu měl Trump a nikoli adorovaná německá kancléřka.

Tradiční francouzský egoismus

Francouzský prezident Emmanuel Macron si v první fázi ruské války na Ukrajině opakovanými telefonáty s Vladimirem Putinem vysloužil mnoho nelichotivých přezdívek, byť možná ne zcela zaslouženě. V zásadě nicméně platí, že navzdory občasné silné verbální kritice Ruska udělala Paříž pro Ukrajinu mnohem méně, než mohla. Nemohu si pomoci, ale mám neodbytný dojem, že Emmanuel Macron, sužovaný vážnými vnitropolitickými problémy, na Ukrajinu příliš nemyslí, jistě i proto, že to pro většinu Francouzů není nijak zásadní téma, což platí i pro obyvatele dalších západoevropských, jihoevropských, a dokonce i středoevropských států (například pro Rakušany). Macron je zkrátka občas silný ve slovech, ale mnohem slabší ve skutcích. Typická Francie, chtělo by se mi říct, která v zásadě nezná nic jiného než své vlastní zájmy. Rozdíl mezi postojem Berlína a Paříže je značný.

Příkladný postoj Itálie a Británie

Skutečné překvapení přichystala evropským politikům, zejména těm, kteří ji kritizovali pro její pravicové, konzervativní a v některých případech údajně neofašistické či postfašistické postoje, což je, s prominutím, pěkná blbost, italská premiérka Giorgia Meloniová. Šéfka strany Bratři Itálie totiž stojí navzdory často komickým předpokladům a tvrzením hlavně evropské (nejen radikální) levice jasně na straně Ukrajiny, a navíc sehrála důležitou roli při, jak to jen říct, dejme tomu že přesvědčování Maďarska, aby nevetovalo další pomoc Ukrajině.

Ani nejmenších pochyb nebylo od počátku ruské agrese na Ukrajinu o postoji ostrovního státu. Její tehdejší premiér Boris Johnson, jeho ministryně zahraniční a budoucí předsedkyně vlády Liz Trussová a dnešní šéf vlády Rishi Sunak stáli a stojí jasně na straně Ukrajiny, a to nejen slovně, ale i skutečnými činy, finanční i vojenskou podporou. Ne náhodou ruský prezident Putin jmenuje Brity vždy mezi hlavními nepřáteli Ruska. Jako celoživotního anglofila, jenž si je navíc vědom „historické zátěže“ jménem appeasement, se kterým máme v naší zemi hodně smutnou zkušenost, mě to velmi těší.

Polsko, Česko a další středoevropské státy

Skvěle se po napadení Ukrajiny zachovalo Polsko. Již zmíněný premiér Mateusz Morawiecki, vybaven dokonalou historickou pamětí, nesdělitelnou/nepředatelnou historickou zkušeností s Ruskem, se sovětským Ruskem, se Sovětským svazem a nejnověji s Ruskou federací, pochopil a jeho vláda s ním, navzdory nejednoduchým polsko-ukrajinským historickým i současným vztahům, co je třeba okamžitě udělat. Nebýt Polska, stejně jako nebýt jasného postoje pobaltských států a České republiky, vypadalo by i jednání Německa (o polských „lekcích“ Berlínu už jsem se zmiňoval) a dalších zemí evropské unie i EU jako celku možná jinak, kdo ví; na druhé straně bych to jen nerad přeceňoval…

Zvláštní případ jsou Rakousko, Maďarsko a Slovensko. Ani v jedné zemi válka na Ukrajině o obyvatel příliš nerezonuje a pomoc Ukrajině má ve všech zemích limitovanou podporu. V Maďarsku a nově i na Slovensku je navíc u moci kabinet, který vůči Kyjevu zaujímá velmi opatrný, často kritický postoj a současně projevuje pochopení pro, zase, jak jen to vyjádřit, řekněme pro „ruské zájmy“. Pokud politikové ve Vídni (vzpomeňme si na rakouskou ministryni zahraničních věcí Karin Kneisslovou), v Budapešti a v Bratislavě nechápou, že se od Vladimira Putina za svoji vstřícnost žádné vděčnosti nedočkají, protože ruský prezident mezi nimi a ostatními evropskými státy nevidí velký rozdíl (všichni jsou, pokud jde o střední Evropu, potenciální oběti jeho agrese), není jim pomoci.

Pomoc, jež má své limity

Pokud jde o Evropu jako celek, nedělejme si o jejích možnostech přispět rozhodujícím způsobem, opakuji, rozhodujícím způsobem, k dobrému výsledku války na Ukrajině žádné iluze. Potenciál k tomu sice má, zejména ten ekonomický, chybí jí, jako celku, ale dostatečně silná vůle a odhodlanost, a na tom se v blízké ani vzdálenější budoucnosti s vysokou pravděpodobností nic nezmění. Je tomu tak tím spíš, že politikové musí brát ohled na názory veřejnosti, u níž, jak je vidět i v České republice, podpora Ukrajiny klesá, o západoevropských státech nemluvě. Nemusí se nám to líbit, ale je to tak a je třeba to vzít na vědomí. Současná Evropa prostě tuhle válku, obávám se, nevyhraje.

Může-li něco válku ve prospěch Ukrajiny rozhodnout, pak je to výhradně vojenská a finanční pomoc ze strany Spojených států amerických, ať už v jejich čele bude stát kdokoli, Biden či Trump, pokud si řekne, že mu to za to stojí. Ani tady bych ale nebyl příliš optimistický. Američané totiž Rusko, navzdory nedávným silným výrokům prezidenta Bidena na adresu Putina, nevnímají jako skutečně významného a nebezpečného protivníka; jejich hlavní zájmy jsou už dávno mimo Evropu – v Pacifiku, v Indo-Pacifiku, na Dálném (Čína, Tchaj-wan) a na Blízkém východě (Izrael a další státy). Kvůli Rusku dnešní ani budoucí USA do války, ať už to myslíme obrazně či skutečně, nepůjdou.

Jak to na Ukrajině nakonec skončí, nevím, vzhledem k výše řečenému příliš optimistický nejsem. Třeba se ale mýlím. Kdyby tomu tak bylo, měl bych z toho velikou radost. Uvidíme.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.