V hlavní roli Středomoří: Několik poznámek k filmům Levana Akina a Paola Sorrentina

Evropské peřeje 80

V hlavní roli Středomoří

Několik poznámek k filmům Levana Akina a Paola Sorrentina

Martin Kovář

O tom, jak důležitou roli hraje v evropských dějinách Středomoří, myslím, nikdo soudný nepochybuje. Středozemní moře bylo „odnepaměti“ pokládáno za „evropské“ moře v nejvlastnějším slova smyslu, a to dávno předtím, než se stalo centrem, z něhož se z něj především na sever začalo šířit evangelium. Proto není divu, že se tomuto specifickému světu („mediteránní svět“) věnovali a věnují umělci, dokonce nejen ti z Evropy, ale bez nadsázky z celého světa, kumštýři, které historie a krása Středomoří okouzlily natolik, že bez něj „nedokázali být“, a pokud už museli žít někde jinde, pak se sem alespoň pravidelně vraceli. Dnešní Evropské peřeje proto budou o dvou filmech, které vzdávají Středomoří nenápadný hold.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 14. ledna 2025

Trocha historické geografie…

Pomyslnou i skutečnou hranicí mezi dvěma pánvemi, jež vznikly následkem pohybu kontinentálních desek a které jsou rovněž hranicí mezi západním a východním Středomořím, jež vytvořily v dějinách nezřídka dva odlišné světy, je Sicílie a sousední ostrovy, spočívající na podloží mezi Trapani a mysem Bon. Branou uzavírající západní Středomoří před „nekonečnou“ plání Atlantiku je Gibraltarský průliv. Srovnatelný, ba spíše ještě větší význam než (stále ještě) britský Gibraltar, měly v dějinách Středomoří a celého evropského kontinentu dnes turecké „Úžiny“ – Bospor a Dardanely, neuralgický bod (nejen) evropské historie, a od druhé poloviny 19. století také Suez.

Středomoří, to je, od evropského jihozápadu na východ a zase zpět, Španělsko, Francie, Monako, Itálie, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Albánie, Řecko, Turecko, Libanon, Sýrie, Izrael, Egypt, Libye, Tunisko, Alžírsko a Maroko, a také Malta a Kypr, tedy, v řadě ohledů, prostor, v němž se rodila evropská a v širším slova smyslu mediteránní civilizace, jejímž dědici jsme, ať se to někomu libí nebo ne, i my dodnes, s veškerou svojí pestrostí (či diverzitou, jak by řekli příslušníci [nejen] bruselských a štrasburských elit, a v tomto případě by měli výjimečně pravdu).

…a mytický původ „starého kontinentu“

Prapůvod evropského kontinentu je opředen mnohými mýty, pověstmi a legendami. Podle nejznámější z nich se bájná hrdinka, po níž dostal kontinent jméno, narodila na březích Středozemního moře. Když jednou, jak známo, trhala na břehu květiny, „přiblížil se k ní nejvyšší řecký Zeus v podobě býka a unesl ji přes mořskou pláň, aby ji učinil svou ženou a posléze nazval jejím jménem celý kontinent“. Jak půvabné!

Francouzský historik Michel Mollat Du Jourdin (1911–1996) ve svém právem proslulém historickém eseji s názvem „Evropa a moře“ (L’Europe et la Mer; 1993) správně připomněl, že ponecháme-li stranou ústně tradované mýty a legendy, „v písemné formě se se jménem Evropa setkáme poprvé v 8. století př. n. l. v proslulém ,Hymnu Apollónovi’, a sice s upřesněním, že se jedná o zemi, kde zapadá slunce. Název, přenesený do geografické polohy a časem rozšířený z části na celek“, pak podle Du Jourdina „připomíná části skládačky, kterou se lidé pokoušeli na základě své představivosti a pozorování v průběhu staletí složit do jediného obrazu“. Brilantně řečeno.

Istanbul a (nejen jeho) jeho „křižovatky“

Levan Akin (*1979) je po všech stránkách zajímavý chlapík. Jeho rodiče odešli v šedesátých letech minulého století ze Sovětského svazu, konkrétně z Gruzie, do Švédska, kde se v roce 1979 narodil a kde se „vyprofiloval“ v poměrně renomovaného filmového tvůrce. Akin s rodnou zemí rodičů udržuje dodnes pevný vztah, jeho tvorba je ostatně mnohem víc „gruzínská“ než v pravém slova smyslu „švédská“, což, do jisté míry, platí i o jeho posledním filmu Crossing, tedy „Křižovatky“. Snímek, uvedený na čtyřiasedmdesátém filmovém festivalu v Berlíně v loňském roce, u nás promítaný bůhví proč pod názvem „Mosty“, je ovšem ve všech ohledech „evropský“ film.

O příběh samotný – teta, starší paní, se po smrti své sestry vydává v doprovodu mladíka, který ji údajně znal, hledat neteř, jež se snad živí jako trans-prostitutka v Istanbulu – příliš nejde, stejně jako není podstatné, že film v Berlíně získal tzv. Teddy Award pro filmy s LGBTQ+ tematikou; hodnota takových cen je ostatně, při veškerém respektu, pomíjivá. Co ale pomíjivé docela určitě není, je způsob, jakým Akin a „jeho“ kameramanka Lisabi Fridell(ová) nasnímali Istanbul. Pokud byste snad stáli o nějaký, řečeno akademickým žargonem, „úvod do problematiky s tematikou Istanbulu“, přečtěte si stejnojmennou knížku nositele Nobelovy ceny za literaturu Orhana Pamuka (*1952) a potom si můžete pustit Akinův film.

Město na Bosporu je všechno jenom ne jednoduché a stejně tak není jednoduchý život v něm. Akin a Fridell(ová) to skvěle, tím lépe, že naprosto neokázale a jaksi nenápadně, ukazují. „Mosty“ (když už se tak u nás jmenuje, anglické Crossing je ale mnohem výstižnější) přitom rozhodně nejsou „cestopisem“ či „průvodcem“ převlečeným za hraný film, jak se to někdy tvůrcům, okouzleným místem, kam svůj příběh „zasadili“, stává. Istanbul je v „Mostech“ zachycený spíš v útržcích, v rychlých střizích, v hektických „švenknutích“ kamery, jeho uličky spíš „cítíte“ než opravdu vidíte (rozumíme si, že ano?). K „hlavním hrdinům“ „Mostů“ patří také moře, výše zmíněné Úžiny, Bospor a Dardanelly, Zlatý roh, a to ve stejném slova smyslu jako moře samo. Akin zkrátka, možná mimoděk, jak se někdy stává, natočil půvabný, lehce sentimentální film o kráse středomořského (mediteránního) světa. Tak na něj běžte do kina, bude Vás bavit.

Všechny krásy a smutky Neapole

Paolo Sorrentino (*1970) je na rozdíl od spíš „klubového“ či „artového“ Levana Akina filmová superstar se vším všudy. Nevím o nikom z filmových fanoušků, kdo by neznal jeho „Velkou nádheru“ (2013), která získala Oskara za nejlepší mezinárodní (dříve neaglicky mluvený) film roku, případně snímek „Boží ruka“ (2021), nominovaný na cenu akademie v téže kategorii, anebo „Mládí“ (2015). Sorrentino se tak zařadil po bok svých velkých italských předchůdců, jakými byli Federico Fellini, Michelangelo Antonioni, s nimiž je srovnáván především, což je pocta, jaké se dostalo jen nemnoha dnešním italským filmovým tvůrcům.

Snímek „Parthenope“ (jméno hlavní hrdiny), jenž měl loni premiéru na festivalu v Cannes, což „slušelo“ jak filmu, tak jeho tvůrci, a jenž nyní přichází i do našich kin (nominován na Zlatou palmu), není, řekněme si to rovnou, velký, další „oscarový“ snímek, na který mnozí diváci i kritikové čekali. Na to je jeho příběh maličko fádní, režisér navíc tak trochu „vykrádá“ sám sebe, což se velkým tvůrcům nezřídka stává, navíc mu chybí onen obtížně uchopitelný „punc geniality“, již má Sorrentino nepochybně v sobě a jenž naplno vytryskl ve „Velké nádheře“.

Přesto je ale „Parthenope“ „must see film“, tj. snímek, který „musíte vidět“, pokud máte filmy, nejen ty Sorrentinovy, rádi. Životní příběh půvabné studentky antropologie jménem Parthenope, zasazený v drtivé většině do první poloviny sedmdesátých let minulého století, je totiž primárně vyprávěním o velké kráse, o lásce, o Itálii, o Neapoli a o „našem“ Středomoří. Město, které „je třeba vidět, než zemřete“, jihoitalská Neapol, a přilehlý ostrov Capri nebyly snad nikdy ve filmu nasnímané tak geniálně jako právě v „Parthenope“. Sorrentinova Neapol (a Capri), převážně (byť nikoli výhradně) letní, slunečná, horká, bytostně spojená s mořem, opulentně bohatá i zoufale chudá (kdo jste ji navštívili, jako my s Datarunem loni na podzim, víte, o čem mluvím), tvoří kulisu příběhu, který je vzhledem k její podmanivosti, jak jsem už řekl, téměř nepodstatný.

Sorrentino říká všechno, co chce, obrazem (skvělá Daria D’Antonio, která získala v Cannes cenu za nejlepší kameru) a hudbou (Daniele „Lele“ Marchitelli), jakkoli by byl hřích nezmínit hlavní hrdinku, již hraje úchvatná Celeste Dalla Porta, rodačka z lombardské Monzy (*1977) a, v menší roli, Garyho Oldmana, který šíří svého záběru nepřestává udivovat diváky i kritiky už několik desetiletí. Filmové obrazy režisérovy rodné Neapole, Capri a Milána jsou tak podmanivé, až se vám chce plakat, nebo se smát, což se v různých částech filmu mění. Celeste Dalla Porta navíc oživila vzpomínky na nejkrásnější italské herečky všech dob – Ginu Lollobrigidu, Sophii Lorenovou, Claudii Cardinalovou, Ornellu Mutiovou a další, opravdu radost pohledět.

Tak se na Akinův i Sorrentinův film, znovu to opakuji, vypravte do kin, jsou to krásné procházky po východním („Mosty“) a západním Středomoří („Parthenope“) a také o Evropě, o naší Evropě, o našich kořenech, o naší minulosti, současnosti a budoucnosti.

Pro „novosvěťáky“, kteří s námi v loňském roce byli v Neapoli a kteří se s námi letos chystají do Istanbulu, je to povinnost; zápočty budu udělovat na místě. 😊

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.