Turecko: Dobyvatel Evropy a „nemocný muž na Bosporu“

Evropské peřeje 33

Turecko: Dobyvatel Evropy, „nemocný muž na Bosporu“, regionální velmoc 20. a 21. století a nový „sultán“ v jeho čele

Martin Kovář

O Turecku jsme mluvili v posledním, již padesátém Novém světě, Mirek Bárta psal o zakladateli jeho moderního státnosti Atatürkovi ve svém Civilizačním fóru a teď o něm do třetice napíšu několik poznámek i já. Turecko je totiž nejen někdejším obávaným dobyvatelem Evropy, se kterým bojovalo mnoho generací balkánských vládců včetně panovníků habsburské podunajské monarchie, ale i „nemocným mužem na Bosporu“, o jehož rozdělení, respektive zachování při životě usilovaly evropské velmoci v „dlouhém“ 19. století, a také stále silnější regionální mocností 20. a nyní i 21. století s ambiciózním prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem v čele.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 13. února 2024

Příběh první: Hrozba Balkánu i Habsburkům

Na rozhraní pozdního středověku a raného novověku, tj. v 15. století, shodou okolností v roce 1453, kdy na evropském západě skončila tzv. Stoletá válka mezi Anglií a Francií, o sobě dali osmanští Turci vědět věru nezapomenutelným způsobem: Za vlády sultána Mehmeda II. totiž dobyli hlavní město Byzantské říše – Konstantinopol. V následujících staletích pak Turci často úspěšně soupeřili jak o nadvládu nad především východním Středomořím (s Benátčany, Janovany i se španělskými Habsburky, kteří je porazili například ve slavné bitvě u Lepanta v roce 1571, kdy jednotkám Svaté ligy velel don Juan d᾿Austria), tak na Balkáně, kde „tureckému nebezpečí“ čelili hlavně Habsburkové.

Již zmíněné „turecké nebezpečí“, které obyvatele Balkánu a zčásti i střední Evropy věru děsilo, bylo nejakutnější v 16. a 17. století, kdy dokonce Osmani dvakrát oblehli hlavní město Habsburků Vídeň. Poprvé se tak stalo v roce 1529, tři roky po bitvě u Moháče, kde padl mimo jiné i český král Ludvík Jagellonský, podruhé v roce 1683, kdy Vídeň před vojsky jejich velitele a velkovezíra Kary Mustafy zachránil především polský král Jan III. Sobieski. Konec Velké turecké války (někdy též páté Rakousko-turecké války či sedmé Benátsko-turecké války), konkrétně tzv. Karlovický mír z roku 1699, již ale naznačil, že se osmanská dominance na Balkáně chýlí ke konci. Požarevacká mírová smlouva z roku 1718 omezila turecké panství na jih od Dunaje, takže se zdálo, že jejich ústup bude pokračovat, Bělehradský mír, jenž následoval po další válce z let 1735–1739, ale znamenal částečný zvrat, po němž byla hranice mezi Habsburskou a Osmanskou říší stanovena na linii Sáva – Dunaj – Karpaty. Ani rakousko-turecká válka z let 1787–1791, kterou po řadě rakouských nezdarů ukončil separátní mír ve Svišťově v roce 1791, definitivní konec „osmanské hrozby“ nepřinesl.

„Nemocný muž na Bosporu“

„Dlouhé“ 19. století vneslo do vztahu evropských velmocí a „Turecka“ zvrat. Osmanská říše procházela řadou těžkých, zejména ekonomických krizí a také obdobími politické nestability, jež se nemohly neprojevit i ve slabosti její zahraniční politiky. Série střetů s Ruskem, jež vyvrcholila Krymskou válkou v letech 1853–1856, sice skončila pro Osmanskou říši vítězstvím, bylo tomu tak ale pouze díky podpoře Velké Británie, Francie a Sardinského království, jež stály na její straně. Vnitřní úpadek „nemocného muže na Bosporu“, jak Turecko nazval již francouzský filozof Montesquieu v 18. století, a hlavně ruský car Mikuláš I., pokračoval i nadále. Poprvé vyvrcholil v sedmdesátých letech 19. století a poté, definitivně, na přelomu 19. a 20. století.

Mám-li být konkrétní, je třeba říci, že po těžkých porážkách, které Osmanská říše utrpěla během tzv. Velké východní krize v letech 1875–1878, jež skončila mírem v San Stefanu, respektive Berlínským kongresem v roce 1878 a významnými územními ztrátami Turků na Balkáně, spěl úpadek Vysoké porty (jak byla nazývána její vláda) do pozvolného finále. Pokračující hospodářský rozvrat, rozpad vnitřní struktury říše i „osmanské společnosti“, tzv. hamidovské/hamídijské (podle sultána Aldülhamida II.) masakry („bulharské hrůzy“, „arménské řeže“ a podobně) nakonec vedly k tzv. mladoturecké revoluci v roce 1908. Ani její vůdci, mladoturečtí pašové Džamal Paša, Enver Paša a Talat Paša, ale definitivnímu rozpadu říše nezabránili. Ten nakonec přišel až s porážkou „Turecka“ v první světové válce v roce 1918 a v následných politických a vojenských peripetiích.

Zrození moderního Turecka

O muži, jenž stál u zrození moderního Turecka, generálu Mustafu Kemalovi, zvanému Atatürk (1881–1938; „Otec Turek“ či „Otec Turků“; prezidentem v letech 1923–1938), psal ve svém Civilizačním fóru již Miroslav Bárta, a proto připomenu jen to nejdůležitější: Namísto sultanátu vybudoval sekulární republiku, duchovní zbavil vlivu a moci, zavedl nespočet nových zákonů, prakticky celé nové zákonodárství, latinskou abecedu, gregoriánský kalendář, metrickou soustavu, nové školství a nový výklad dějin, sčítání lidu, změnil oblečení (zrušil fez, symbol „starého Turecka“) i chování lidí, provedl emancipaci žen, každému Turkovi dal nové jméno, vybudoval nové hlavní město Ankaru v anatolském vnitrozemí… Mnoho tak velkých „sociálních inženýrů“, jakým byl Atatürk, v první polovině 20. století na světě nebylo, navíc – na rozdíl od, například, Hitlera, Stalina, Maa Ce-tunga a dalších – ve víceméně pozitivním slova smyslu, byť způsoby, jimiž své reformy prováděl, neměly s demokracií v dnešním slova smyslu mnoho společného.

Kemalův nástupce v prezidentském úřadu Mustafa İsmet İnönü (1884–1970; v čele země v letech 1938–1950) vedl Turecko v zásadě i nadále v jeho duchu; kemalovská dravost, důraz a tvrdost, o inspirativnosti a síle vize nemluvě, ale odešly s „otcem Turkem“ na pomyslnou „věčnost“. Kemalovo politické dědictví, jeho politický odkaz nicméně v politice i ve společnosti přetrvával, včetně jeho stinných stránek, mezi něž patřil například silný vliv turecké armády na politiku, a dokonce i na ekonomiku země, a v důsledku toho na celou tureckou společnost. Za vlády İnönüho pokračovatele Celâla Bayara (1883–1986; prezidentem 1950–1960) Turecko jednak vstoupilo do Severoatlantické aliance (NATO; v roce 1952), jednak pokračovala modernizace země, kterou ale v šedesátých letech utlumila vláda vojenské junty, stejně jako v letech osmdesátých. Na druhé straně to byla právě armáda, jež byla, bez velkého přehánění, „strážkyní kemalistické tradice“ a „kemalistických hodnot“ (nejdůležitější z nich byla sekularizace turské společnosti), jakkoli byly vojenské junty ve své podstatě nejen neústavní, ale, například, z hlediska dodržování lidských práv, vysloveně ohavné.

Pokud jde o NATO a o Evropu, moderní Turecko jim nebylo nikdy jednoduchým partnerem, naopak. Velmi dobře o tom vypovídá turecký vojenský útok na Kypr v roce 1974, jenž vyústil v rozdělení ostrova na dvě části, které trvá prakticky dodnes. Početné turecké menšiny (tzv. gastarbeiteři a jejich rodiny, potomci i nedávní imigranti) v západoevropských zemích, primárně, byť nikoli výhradně ve Spolkové republice Německo (nejsilnější menšina v zemi, překračující 2 % obyvatel) byly dlouho „zdrojem“ žádoucí (zpočátku nepříliš kvalifikované) pracovní síly, stále více však i zdrojem četných problémů (mimo jiné se zachováváním turecké, nikoli německé národní identity [problém většiny imigrantů, těch současných zvlášť; zajímavý je pro ně primárně německý/evropský sociální stát, nikoli národní identita]).

Nový „sultán“ vládne všem

Současný turecký vládce, někdejší starosta Istanbulu (1994–1998), premiér (2003–2014) a nyní prezident Recep Tayyip Erdoğan (* 1954; prezidentem od roku 2014) je v zemi i v zahraničí vnímán jako „nový sultán na Bosporu“, byť vládne samozřejmě z Ankary. Zatímco v době, kdy stál v čele Istanbulu, i v prvních letech svého působení v čele vlády, proslul pozitivními ekonomickými i společenskými reformami „v nejlepší kemalistické tradici“, s postupujícími roky u moci, ať už jako předseda vlády či prezident, se měnil v konzervativního vládce („konzervativního demokrata“, jak sám říká), podporujícího i využívajícího pan-islámské a neo-osmanské proudy v turecké politice, jež jdou přímo proti „duchu kemalovského Turecka“.

Tento trend je patrný zejména od roku 2016, kdy se část turecké armády pokusila o státní převrat (jakkoli všechny okolnosti puče či „puče“ nejsou dodnes zcela jasné), ale bez úspěchu. Vláda pokus o převrat tvrdě potlačila a poté následovaly rozsáhlé represe, jež se dotkly nejen armády, policie, justice státních úředníků, ale i opozičních politiků a jejich sympatizantů, tak či onak „nepohodlných osob“ včetně intelektuálů a akademiků a, v neposlední řadě, médií. Současný turecký stát je v zásadě autoritativní vládou, třebaže formálně zachovává zdání demokracie, kterou svým způsobem, alespoň zčásti, stále ještě je (jak o tom vypovídají například porážky Erdoğanových kanididátů na starostu Istanbulu či jeho relativně těsné vítězství v posledních prezidentských volbách).

V současném neobyčejně neklidném světě a v ještě neklidnějším blízko- a středovýchodním regionu jsou Erdoğan i „jeho“ Turecko významnou politickou silou, která má na tamní dění významný vliv. To se projevuje jednak ve vztahu k početné kurdské menšině, již nemilosrdně šikanuje, a k Sýrii, tak ve vztahu k Iráku, Íránu a samozřejmě vůči Izraeli. Erdoğan ale hraje svoji partii i ve vztahu s Ukrajinou a Ruskem, partii, která není zdaleka tak jednoznačná („ruský spojenec“), jak by se mohlo na první pohled zdát. „Sultánovi“ jde totiž v první řadě o sebe a o Turecko a Rusko je, svým způsobem, pouhým „nástrojem“ v jeho komplexní politice, jejíž součástí jsou i nejednoduché, ale rozhodně ne nepřátelské vztahy se Spojenými státy americkými. Ozbrojené dodávky Washingtonu Ankaře ostatně mluví za vše.

Erdoğan je naprosto bezskrupulózní mocenský hráč, který svoji hru výtečně umí, a proto je velmi, velmi nebezpečný. Jeho vydírání Evropské unie prostřednictvím velkého množství uprchlíků z Předního východu, jež zadržuje v Turecku, je jen jedním z mnoha „želízek“ v ohni, které má v současné době ve hře. Zatímco v některých případech se Erdoğan chová velmi pragmaticky a oportunisticky, jindy, například v otázce „arménské genocidy“, není ochoten ustoupit ani o krok. Že to s tureckým prezidentem bude ještě velmi složité, na to můžete vzít jed, a to tím spíš, že mu stále více nepůjde o něho samého, nýbrž o to, jaký po něm zůstane politický odkaz. A právě kvůli tomu jsou lidé jeho typu schopni téměř všeho.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.