Trpké září 1939. K výročí sovětského útoku proti Polsku

Evropské peřeje 65

Trpké září 1939

K výročí sovětského útoku proti Polsku

Martin Kovář

Minulý týden, kdy jsem psal o aktuální premiéře divadelní hry „František Plánička: Fotbalový rytíř“ ve Strašnickém divadle, si naši severní sousedé, Poláci, připomněli jedno z nejtrpčích výročí ve svých moderních dějinách. Nejen začátek druhé světové války, tj. přepadení ze strany nacistického Německa (1. 9. 1939), ale i osmdesát pět let od útoku sovětské armády (17. 9. 1939). Také vůdce sovětských komunistů, Josif Vissarionovič Džugašvili – Stalin toužil po tom podělit se na „polské kořisti“. Nacistický a komunistický režim si tak rozdělily vládu v bývalé Polské republice, jak se domluvili v paktu Molotov–Ribbentrop v poslední srpnové dekádě toho roku.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 24. září 2024

Polsko-ruské/sovětské vztahy

Ke vpádu Rudé armády do východní části Polska nedošlo znenadání, nebyl to „blesk z čistého nebe“. Rusko-polské, respektive sovětsko-polské vztahy byly komplikované a plné nepřátelství a vzájemné nenávisti po staletí. V národní paměti Poláků zůstával především zásadní ruský podíl na trojím dělení jejich země ve druhé polovině 18. století (1772, 1792/93 a 1795), nemilosrdná rusifikace v obsazených oblastech a brutální potlačení všech polských pokusů o revoltu a emancipaci (1830/31, 1848 a 1863/65). Totéž platí o sovětsko-polské válce (1919–1921), či, přesněji řečeno, o pokusu sovětských bolševiků rozšířit své panství na západ, který byl naštěstí pro Poláky i pro Evropu včetně nás neúspěšný.

Poláci a jejich evropští sousedé – Češi, Slováci a Němci

Po obnově své státnosti po první světové válce viděli Poláci hrozbu logicky jak západně, tak východně od svých hranic. Ani jejich vztahy s dalšími sousedy, včetně masarykovského Československa, totiž nebyly idylické, o čemž ostatně svědčila i krátká polsko-československá válka (1919). Po nástupu Hitlera k moci v Německu na konci ledna 1933 se mezinárodněpolitické postavení Polska navzdory pokusům Varšavy najít s nacisty dlouhodobě udržitelný modus vivendi (například prostřednictvím smlouvy o neútočení, kterou v lednu 1934 podepsali německý ministr zahraničí Konstantin von Neurath a polský velvyslanec v Berlíně Józef Lipski), dále komplikovalo. Vyvrcholením tohoto trendu bylo nejprve vypovězení výše zmíněné smlouvy, podpis tzv. paktu Molotov–Ribbentrop o spolupráci mezi Moskvou a Berlínem (včetně dělení Polska) v poslední srpnové dekádě a, konečně, 1. září 1939, německý útok na Polsko.

Sovětský útok Polsku do zad

Sověti sledovali vývoj v Polsku velmi pečlivě; na základě dohody s Německem jim totiž měla připadnout značná část polského území. Poté, co se Stalinovi a jeho lidem v polovině září 1939 podařilo dosáhnout ukončení vojenských střetů s Japonskem a poté, co správně vyhodnotili rizika vyplývající z britsko-polské obranné smlouvy rovněž ze srpna 1939 jako „zanedbatelná“, rozhodli se pro útok. Dne 17. září 1939 předal Vjačeslav Molotov polskému ambasadorovi v Moskvě Wacławu Grzybowskému nótu, v níž stálo, že „polský stát a jeho vláda fakticky přestaly existovat“, v důsledku čehož jsou „všechny smlouvy mezi oběma zeměmi neplatné“, takže sovětské armádě nezbývá nic jiného než „překročit hranici a hájit životy a majetek obyvatel západní Ukrajiny a západního Běloruska…“ Bezprostředně nato začala sovětská invaze.

Polsko se ocitlo bez přehánění ve strašlivé situaci. Jeho vláda s útokem z východu reálně nepočítala, a proto soustředila takřka všechny kvalitní jednotky za západě, kde ale ani tak neodkázala čelit Německu. Ani boje proti Sovětům netrvaly navzdory mimořádné statečnosti obránců příliš dlouho a již na konci září 1939 bylo tak říkajíc hotovo. Britové stejně jako jejich spojenci Francouzi Polsku proti Sovětům i přes podepsané spojenecké smlouvy na pomoc nepřišli; britský ministerský předseda Neville Chamberlain, typický představitel politiky appeasementu, s nadsázkou řečeno „vyčerpal svou odvahu“ tím, že 3. září 1939 vyhlásil válku Německu.

Katyňský masakr

Jedním z nejvýznamnějších důsledků polské porážky ve válce se Sověty byl tzv. Katyňský masakr, poprava přibližně dvaadvaceti tisíc polských důstojníků, intelektuálů a vlastenců převážně na jaře 1940 jednotkami NKVD. K zavražděným patřili například i bratr premiéra polské exilové vlády, generál Franciszek Józef Sikorski, admirál Xawery Czernicki či kapitán polské armády Jakub Wajda, otec režiséra Andrzeje Wajdy, jenž o masakru natočil v roce 2007 stejnojmenný film. Katyňské vraždy z jara 1940 výrazně přispěly – podobně jako postoj Stalina a velení Rudé armády k Varšavskému povstání v létě 1944 (tj. neposkytnutí pomoci povstalcům, jejichž vzpouru i proto Němci „utopili v krvi“) – k dalšímu zhoršení již tak špatných vztahů mezi oběma zeměmi.

Krátce nato, co německé jednotky na jaře 1943 objevily masové hroby, svědčící o Katyňském masakru, začala mezi Berlínem a Moskvou ostrá propagandistická válka, v níž se obě strany vzájemně obviňovaly ze spáchání zločinu. Sověti trvali na své „pravdě“ nejen během války, ale i v průběhu Norimberského procesu s válečnými zločinci, jenž se konal od podzimu 1945 do podzimu 1946, stejně jako v poválečných časech, kdy už o jejich vině nebylo nejmenších pochyb. Teprve první a poslední sovětský prezident Michail Gorbačov (1931–2022) v roce 1990 oficiálně přiznal, že „Katyň“ byla dílem Sovětů. Po dalších dvaceti letech, na jaře 2010, pak tehdejší prezident Ruské federace Dmitrij Medveděv přikázal, aby byly všechny elektronické kopie dokumentů svědčících o Katyňském masakru zveřejněny na stránkách Federální archivní agentury. Na podzim téhož roku byla v ruském parlamentu schválena rezoluce označující masakr „za zločin, spáchaný na přímý rozkaz Stalina a dalších sovětských funkcionářů“…

Smolenské stíny nad Katyní

Oficiální uznání sovětské viny ovšem příběh katyňských vražd neukončilo. V dubnu 2010 došlo u Smolenska k havárii letadla Tu-154, na jehož palubě se nacházeli nejvyšší političtí a vojenští představitelé Polska, kteří letěli uctít památku obětí masakru při jeho sedmdesátém výročí. Mezi oběťmi (89 pasažérů a 7 členů posádky) byl i prezident republiky Lech Kaczyński s manželkou, náčelník generálního štábu polské armády a mnoho dalších významných osobností. Zatímco vyšetřování ruské strany vedlo k jednoznačnému závěru o chybě posádky, polská strana, především politikové ze strany Právo a spravedlnost, jejímž dlouholetým šéfem je bratr zemřelého prezidenta Jarosław Kaczyński, ruskou verzi odmítalo a odmítá. Ve zprávě Vyšetřovací podkomise, kterou vedl bývalý ministr obrany Antoni Miacierewicz, z roku 2018 stojí, že polské letadlo zničily dva výbuchy ještě před jeho zřícením. Na závěry, jež by akceptovaly obě strany sporu, si tak budeme muset ještě nějaký čas počkat. Teprve poté se snad Katyňská tragédie, přímý důsledek sovětského přepadení Polska ze 17. září 1939, jehož výročí si tento týden připomínáme, konečně uzavře a její oběti najdou klid.

Několik slov na závěr

Co říci závěrem? Snad jen tolik, že události ze září 1939 mimo jakoukoli pochybnost prokázaly, že si Hitlerův nacistický a Stalinův komunistický režim, dohodoví partneři z paktu Molotov–Ribbentrop, byli mnohem bližší, než by se mohlo na první pohled zdát, stejně jako způsoby, jimiž zacházeli se svými oběťmi. Jejich vzájemný střet z let 1941–1945, jenž skončil drtivou německou porážkou, na této skutečnosti nemůže nic změnit. Zločiny komunistů a nacistů jsou zkrátka dvě strany téže mince. Naši severní sousedé, Poláci, o tom vědí víc než kdokoli jiný.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.