Tři roky bez Madeleine Albrightové. Češka a Američanka, které máme být za co vděční

Evropské peřeje 90

Tři roky bez Madeleine Albrightové
Češka a Američanka, které máme být za co vděční

Martin Kovář

Před třemi lety, 23. března 2022, zemřela někdejší americká ministryně zahraničních věcí z let 1997–2001 Madeleine Albrightová (1937–2022). Ve skutečnosti byla mnohem víc než jen přední americkou političkou. Coby rodačka z pražského Smíchova byla po celou svoji politickou kariéru v USA neúnavnou zastánkyní zájmů České republiky, které svým vlivem pomohla, mimo jiné, k členství v Severoatlantické alianci (NATO). Vzhledem k tomu, že v poslední době sledujeme vážné oslabování tohoto spojenectví, přesněji řečeno odpoutávání se trumpovských Spojených států od Evropy, je, myslím, na čase si ženu, která významně přispěla k zajištění naší národní bezpečnosti v posledních více než pětadvaceti letech, připomenout.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 25. března 2025

Osobní vzpomínka na Madam Secretary

Bylo to na jaře roku 2010, kdy mě tehdejší velvyslanec České republiky ve Spojeném království Michael Žantovský pozval na sympozium s názvem Ties That Bind, tj. Pouta, která spojují, které se u příležitosti sedmdesátého výročí začátku letecké bitvy o Británii (Battle of Britain; 1940) konalo v Londýně na české a slovenské ambasádě. Kromě předních britských historiků, například Richarda Overyho, se rokování zúčastnili také čeští a slovenští odborníci, novináři a politikové včetně úřadujícího ministra obrany Alexandra Vondry a jako čestný host a hlavní star též Madeleine Albrightová.

A právě někdejší Madam Secretary na sebe, logicky, poutala největší pozornost. Bylo tomu tak zejména v okamžiku, kdy jedna z referujících, dnes už není vůbec důležité která, jakkoli si to dobře pamatuji, vystoupila s příspěvkem, jehož obsah paní Madeleine Albrightové příliš nekonvenoval, neboť se, podle ní nespravedlivě, (do)týkal prvorepublikového Československa. Jakmile došlo na diskusi, bývalá ministryně zahraničí USA se do ní vehementně přihlásila a pustila se do autorky příspěvku s takovým elánem a s takovou rozhodností, až to bralo dech. Bylo to vzrušující a svým způsobem impozantní. Paní Albrightová byla maličká dáma, ale energie a síla, které z ní vycházely, byly doslova omračující. V sále panovalo, kromě jejího zvučného hlasu, hrobové ticho a všichni, včetně mě, ji fascinovaně poslouchali. Pro historika zážitek.

Pouta, která spojují

V důsledku výše popsaného jsem si od jara 2010 dokázal mnohem lépe představit, jak charismatickou učitelkou na univerzitě paní Albrightová byla, s jakou neúprosností hájila zájmy Spojených států coby jejich velvyslankyně v OSN a, později, coby ministryně zahraničních věcí ve vládě prezidenta Billa Clintona (v Bílém domě v letech 1993–2001) a jak rozhodně se zasazovala o přijetí nástupnického státu své rodné země, v jejímž čele stál její přítel Václav Havel, do NATO. Byla přísně racionální, ale i skrz naskrz emotivní, zejména pokud šlo o věci, na kterých jí opravdu záleželo a pokud se (do)týkaly jejích přátel. Název výše zmíněného sympózia, Ties That Bind, naprosto přesně, třebaže mimoděk, odráží i její vztah k České republice. Třebaže Československo opustila jako jedenáctiletá dívka, nikdy tu malou zemi zmítanou středoevropskými vichry skutečné i studené války neztratila ze zřetele, ať už za oceánem působila jako studentka, kantorka nebo politička.

Život, který stál za to

Třebaže by se mohl na první, povrchní pohled zdát opak, nebyl to jednoduchý život, který Madeleine Albrightová prožila. První exil ji potkal už jako na malou holčičku za druhé světové války v Londýně, druhý pak, po třech stále méně nadějeplných letech tzv. třetí Československé republiky (1945–1948), v Americe, kde musela začínat takříkajíc „od píky“. Jako velmi mladá se sice provdala za úspěšného muže, chicagského obchodníka a vydavatele Josepha Medilla Pattersona Albrighta, se kterým měla tři dcery, ten ji ale po dvaceti letech manželství opustil, takže ji čekal další začátek… To už ale byla v Americe pevně „ukotvená“, jednak díky svým studijním úspěchům, včetně doktorátu na prestižní Kolumbijské univerzitě v New Yorku, jednak díky zapojení do politiky, která se nakonec stala jejím životním osudem.

Albrightová byla od počátku své politické kariéry spojena s Demokratickou stranou a zůstala jí věrná až do konce života. Mezi jejími mentory a mezi lidmi, s nimiž spolupracovala, byl například senátor Edmund Sixtus Muskie anebo Zbigniew Brzeziński, rodák z polské Varšavy, „jestřábí“ poradce pro národní bezpečnost ve vládě prezidenta Jimmyho Cartera (v Bílém domě v letech 1977–1981), se kterým konzultovala svoji dizertaci a pro něhož pracovala v letech, kdy zastával vysoký vládní úřad. Demokratickou stranu Albrightová neopustila ani v pro ni neúspěšném období v osmdesátých letech a na počátku devadesátých let, kdy v Bílém domě a na americké vnitropolitické scéně dominovali republikáni v čele s Ronaldem Reaganem (1981–1989) a Georgem Bushem starším (1989–1993). Právě v těchto letech si prožila trpké politické porážky, nejprve, v roce 1984, jako členka týmu viceprezidentské kandidátky Geraldiny Ferrarové (prezidentským kandidátem demokratů byl tehdy Walter Mondale), a o čtyři roky později, roku 1988, jako poradkyně prezidentského kandidáta Michaela Dukakise (jehož pro změnu porazil Bush starší); jak ale sama později přiznala, bez těchto porážek a bez jejich vstřebání a poučení se z nich by se nejspíš nikdy nestala tou političkou, jakou později byla.

V čele americké diplomacie

Životní úspěch Albrightové přišel až s Billem Clintonem, pro něhož pracovala v tvrdé prezidentské kampani v roce 1992. Po zpočátku nepravděpodobném vítězství přijala nabídku na již zmíněný post velvyslankyně USA v OSN, kde se osvědčila jako nemilosrdná, neústupná prosazovatelka zájmů své země, například v zápase o odstranění generálního tajemníka Butruse Butruse-Ghálího, jehož činila spoluodpovědným za genocidu ve Rwandě, z funkce a jeho nahrazení Kofim Annanem. Právě razance a neoblomnost, s níž hájila zájmy Washingtonu, byla hlavním důvodem, proč si Bill Clinton vybral Albrightovou pro své druhé funkční období na post ministryně zahraničních věcí.

Zatímco představitelé České republiky dokázali skutečnost, že se jejich „krajanka“ stala jednou z nejmocnějších žen světa, využít v podobě již uvedeného vstupu do NATO (1999; s Polskem a Maďarskem), v jiných zemích Albrightovou nemalá část obyvatel dodnes vnímá jako „zosobněné zlo“, například v Srbsku, kde si připomínají její podíl při rozhodování o bombardování Jugoslávie vojsky NATO v rámci Operace Spojená síla (1999), jejímž cílem bylo přimět vládu Slobodana Miloševiće k ukončení násilných akcí vůči albánským obyvatelům v Kosovu a útoků proti jednotkám NATO, IFOR a SFOR. Clinton i Albrightová byli ale tehdy přesvědčeni o „nezbytnosti postavit na stranu těch, kteří byli (z jich úhlu pohledu) jasnými oběťmi Miloševićovy genocidní politiky“, a nikdy svůj názor nerevidovali. Albrightová byla kritizována i za svůj údajně cynický poměr k obětem sankcí, uvalených na Irák v devadesátých letech; také v tomto případě ale měla, jak se nejednou vyjádřila, svědomí čisté.

Vždycky na straně demokratů

Jisté „kontroverze“ vzbuzovala Albrightová i jako „zapřisáhlá demokratka“ (ve smyslu stranické příslušnosti), jakožto která neměla ani to nejmenší pochopení pro administrativu George Bushe mladšího (v Bílém domě v letech 2001–2009) a už vůbec ne Donalda Trumpa (2017–2021). Hlavně v případě Bushe mladšího a jeho politiky byla ale, myslím, nezřídka hodně nespravedlivá, stejně jako byla téměř nekritická nejen ke svému šéfovi Clintonovi (což je do značné míry pochopitelné), ale i vůči Baracku Obamovi a k prezidentské kandidatuře Hillary Clintonové v roce 2016. Pokud opravdu neviděla jejich opakované chyby a fatální selhání, svědčí to o tom, že „partajní věrnost až za hrob“ může být sice vysoce ceněná, ale také škodlivá.

Jiná doba, jiné USA a jiné NATO

Co říci na závěr? Snad jen tolik, že jedno je, pokud jde o Madeleine Albrightovou, nad jiné jasné. Ponecháme-li stranou všechny zdánlivé či skutečné kontroverze či „přešlapy“, jichž se během své politické kariéry (jako každý jiný) dopustila, Česká republika by měla být „krajance“, od jejíž smrti uplynuly v neděli tři roky, vděčná. Severoatlantická aliance, jejímž členy jsme se stali z velké části díky ní (viz výše), nám totiž poskytla nejen čtvrt století bezprecedentního bezpečí, ale i s tím úzce související prosperity. Díky za to.

V současné době je, jak jsem už naznačil, situace mnohem složitější. Trumpova druhá administrativa dává zřetelně najevo, že jí na Evropě a na oněch výše zmíněných Ties That Bind záleží mnohem méně než všem předchozím americkým vládám od konce druhé světové války, jedno zda demokratickým či republikánským. Budoucnost transatlantického spojenectví tak není vůbec jistá, naopak. Já osobně nicméně věřím, že si s tím Evropa navzdory všem problémům nakonec poradí, prostě proto, že musí. Ani to ale nic nemění na tom, že máme být Madeleine Albrightové za co vděční.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.