Totální absence evropského leadershipu. Jan Pavel II. nám chybí víc, než si jsme ochotni přiznat

Evropské peřeje 91

Totální absence evropského leadershipu

Jan Pavel II. nám chybí víc, než si jsme ochotni přiznat

Martin Kovář

Je to jedno z velkých témat naší doby, v Evropě zejména: totální absence toho, čemu se říká politický leadership. Psal jsem o tom ostatně již několikrát. Minimálně v posledním desetiletí nenajdeme ani jediného politika či duchovního vůdce, který by byl dostatečně inspirativní a jehož odkaz by se dříve či později neukázal přinejmenším problematický. Konkrétní příklad? Bývalá německá kancléřka Angela Merkelová, která německé a evropské politice dominovala téměř šestnáct let, přivedla SRN i Evropskou unii z velké části do dnešní zoufalé situace; dosluhující německý kancléř Olaf Scholz její dílo v nejhorším slova smyslu „dokonal“ a nastupující kancléř Friedrich Merz vzbuzuje čím dál víc pochybností než nadějí, které jsme s ním původně spojovali. O šéfce Evropské komise Ursule von der Leyenové, která je „politickým dítětem“ Merkelové, raději ani nemluvme.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 1. dubna 2025

Jak zoufale nám skutečné osobnosti chybí, jsem si uvědomil v neděli večer, kdy jsem čirou náhodou zjistil, že v tomto týdnu uplyne dvacet let od úmrtí papeže Jana Pavla II., brilantního polského, vatikánského a evropského intelektuála, inspirativního duchovního a politického vůdce a v nepolední řadě charismatické star (ano, v jeho případě se ten termín nebojím použit), který ke katolické církvi a obecně k víře dovedl přivést velké množství lidí včetně těch mladých. Evropa žije bez něj již dvacet let a od té doby se tu žádná srovnatelná osobnost (nejen „svatý otec“) neobjevila, ke škodě nás všech, ani náhodou. Pojďme se proto dnes za jeho životem alespoň ve stručnosti ohlédnout.

Formativní léta

Jan Pavel II., vlastním jménem Karol Józef Wojtyła (1920–2005), první a zatím poslední slovanský, konkrétně polský papež, od jehož úmrtí si 2. dubna připomeneme, jak jsem již napsal, dlouhých i krátkých dvacet let, se od drtivé většiny svých předchůdců výrazně odlišoval, a totéž platí, i pokud jde o jeho nástupce. Jedna z několika významných příčin této odlišnosti spočívala v tom, že pocházel z východní Evropy (v tomto smyslu hraje podobnou roli i argentinský, respektive latinskoamerický původ současného papeže Františka). Tragické zkušenosti z druhé světové války (kdy, mimo jiné, ztratil otce, ukrýval přítele z mládí a jeho ženu před okupanty a sám musel čelit pronásledování ze strany německých nacistů), během níž vstoupil do krakovského semináře rektora Jana Piwowarczyka, čímž započala jeho duchovní dráha, a především z doby komunismu, byly pro malého/mladého Karola vpravdě formativní.

Právě v těchto těžkých letech si Karol Wojtyła postupně ujasňoval své duchovní a obecně životní postoje, počínaje „vnitřním osvícením“ z prvních válečných let, a poté již začal, zprvu velmi nenápadně, stoupat v církevní hierarchii, od dosažení nižších svěcení (stále ještě během války), přes jmenování pomocným biskupem a kapitulním vikářem krakovské arcidiecéze až po jmenování krakovským arcibiskupem (1964) a kardinálem (1967). Kromě vynikajícího intelektu, „názorové vyzrálosti“ a oddanosti církvi svaté sehrála při Wojtyłově vzestupu významnou roli též jeho schopnost „mluvit s lidmi“ (bez ohledu na jejich věk, vzdělání a sociální postavení) a získat je pro katolickou víru, tedy dispozice, jež byly posléze důležité (kromě jiného) i při jeho volbě papežem.

Katolický intelektuál na cestě k vrcholu

V následujících letech nabývala angažovanost Karola Wojtyły v církevních záležitostech na intenzitě a na významu v Polsku i ve Vatikánu. Totéž platilo o jeho zahraničních misích prakticky po celém světě, ať už na nich reprezentoval rodnou zemi či Svatý stolec, nebo o jeho vystoupeních na prestižních vysokých učeních (včetně Harvardovy univerzity ve Spojených státech). Ruku v ruce s tím rostly i jeho prestiž a vliv v samotném Vatikánu, což se projevilo po nečekaném úmrtí papeže Jana Pavla I. v září 1978. Třebaže Wojtyła nepatřil k favoritům volby jeho nástupce, opakovaný pat v konkláve nakonec vedl k jeho zvolení. Počínaje 16. říjnem 1978 tak stanul v čele katolické církve rodák z polských Wadowic, brilantní klerik a navíc muž, mající osobní, nenahraditelnou zkušenost se dvěma největšími zly 20. století – s německým fašismem, respektive nacismem a s komunismem. Zatímco před prvním z nich se snažil ve snaze zachránit si život v první řadě uniknout, s druhým se stále otevřeněji střetával, až se stal posléze jedním z největších symbolů boje proti němu.

Papež, jenž změnil svět

Volba Karola Wojtyły, jenž přijal z respektu vůči zesnulému předchůdci jméno Jan Pavel II., byla v řadě ohledů přelomová. Nový papež byl totiž od počátku svého působení nejen nejvyšším představitelem katolické církve, ale i „politikem“ v pravém slova smyslu, navíc politikem bytostně oddaným „dobru“. Již v roce 1979 sehrál významnou zprostředkovatelskou roli v ostrém střetu mezi Argentinou a Chile o vlastnictví několika ostrůvků v průlivu Beagle na jihu latinskoamerického kontinentu, což předznamenalo jeho další působení na mezinárodněpolitické scéně. Kromě toho podpořil české a slovenské katolíky v jejich odměřeném postoji vůči vládnoucím komunistům, a navíc se vypravil na svou první „papežskou“ návštěvu do Polska, jež se stala jednoznačnou demonstrací odporu vůči „vládě lokajů závislých na Moskvě“.

Na podzim 1979 Jan Pavel II., poprvé jako hlava katolické církve, navštívil Spojené státy. I tato „mise“ byla v mnohém výjimečná. Nešlo pouze o jeho vystoupení před Valným shromážděním OSN, kde mluvil o „nezcizitelných lidských právech“, ale především o to, s jakým nadšením jej vítala a jak jeho poselství rozuměla mladá generace, ať už to bylo v legendární newyorské Madison Square Garden či jinde. Právě již zmíněná schopnost komunikovat s (nejen mladými) lidmi „jejich jazykem“, včetně schopnosti zapojit se, například, do jejich muzicírování, učinila z Jana Pavla II. během několika let skutečnou „star“, jež se v popularitě mohla směle srovnávat s největšími hvězdami popmusic. Kamkoli zavítal, všude jej vítaly plné sportovní haly, sportovní stadiony a velká náměstí; zdánlivá „obyčejnost“ či „normálnost“ a spontánní chování činily jeho a tím, oč šlo především, i katolickou církev přitažlivou pro stále větší počet věřících.

Muž, jenž přežil atentát

Význam Jana Pavla II. pro katolickou církve byl a v jistém smyslu je dodnes nedoceněný. Obrovská energie a nezlomná vitalita jej během šestadvaceti let pontifikátu opakovaně zavedla na všechny kontinenty, kde se znovu a znovu vyslovoval pro více lásky a přátelství mezi lidmi, ve prospěch dobroty, porozumění a míru, rasové i náboženské snášenlivosti a tolerance. Od těchto cest a celosvětového působení na veřejnosti, včetně již zmíněných pokusů přispívat ke zmírnění napětí ve světě (viz například jeho návštěva „protestantské“ Velké Británie v době falklandské války v roce 1982), a od rizik s tím spojených jej neodradily ani občasné, s přibývajícím věkem stále častější zdravotní komplikace, ani pokusy o atentát (nejvážnější z nich spáchal v roce 1981 na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu Turek Mehmet Ali Ağca).

Jan Pavel II. a jeho duchovní i politický odkaz

Takřka všeobecnou, celosvětovou „popularitou“ Jana Pavla II. neotřásl ani fakt, že vytrvale lpěl na některých zdánlivě překonaných „dogmatech“, jako je morální nepřípustnost interrupce, antikoncepce a eutanazie. Dokonce i mnozí stoupenci těchto „výdobytků moderní doby/civilizace“ připouštěli, že ve stále rychleji se proměňujícím světě, v němž jsou všechny hodnoty stále více relativizovány, stojí za to naslouchat pozorně starému muži, který má jiný, bytostně konzervativní názor, a stojí si za ním. Myslím, že na tom něco je a že to platí i v dnešních časech, dokonce víc než v době, kdy Jan Pavel II. ještě žil. Byl totiž dokonalou antitezí „nesnesitelné lehkosti bytí“, která je pro dnešní svět, především pro náš civilizační okruh ve všech ohledech příznačná.

Politikové a příslušníci establishmentu za železnou oponou přirozeně nemohli Janu Pavlovi II. „přijít na jméno“, třebaže byli ve svých veřejných vyjádřeních (zvlášť v jeho rodném Polsku) opatrní, neboť pro ně a pro jejich režimy, postavené na ideologické diktatuře marxismu-leninismu a na politickém násilí, představoval trvalou a smrtelně nebezpečnou hrozbu. Pro nás, kteří jsme v zemích tzv. východního bloku žili, představoval naopak naději. Naději, jakých v osmdesátých letech minulého století nebylo mnoho. Americký prezident Ronald Reagan, britská premiérka Margaret Thatcherová a právě Jan Pavel II. pro nás byli pověstnými „majáky“, k nimž jsme v dlouho beznadějných letech vzhlíželi s očekáváním a hlavně, jak jsem už řekl, s nadějí.

Jan Pavel II. pro nás byl o to důležitější, že byl tak trochu i „náš“, papež ze sousedního Polska, středoevropský (či východoevropský) intelektuál se znalostí naší historie, našeho jazyka, člověk s (de facto) našimi zkušenostmi, člověk, který věděl, jak žijeme, jak myslíme, co cítíme a co si z celého srdce přejeme. Rozuměl nám a my jsme rozuměli jemu. Chybí nám, chybí nám všem, dokonce i nám nevěřícím, včetně mě, protože jsme se dokázali s hodnotami, jež zastával a o nichž mluvil, bez problémů identifikovat. Věřili jsme mu. Věřili jsme mu všechno, o čem mluvil, což je nesmírně, nesmírně důležité, přestože byl, jak už jsem uvedl, nejen papež, ale i „politik“. To je něco, co se nejen podle mého názoru o žádném dnešním evropském politikovi u moci říci nedá.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.