To není revolta, ale jen začátek (možné) revolty

Evropské peřeje 50

To není revolta, ale jen začátek (možné) revolty

Jak dopadly volby do Evropského parlamentu
a jaký bude další vývoj

Martin Kovář

Letošní volby do Evropského parlamentu byly očekávané s velkým napětím. V řadě členských států EU totiž panovala u nemalé části veřejnosti s politikou Evropské komise a s hlasováním ve štrasburském parlamentu nespokojenost. Mnozí lidé očekávali od voleb ostrou změnu kurzu „evropské politiky“, jiní doufali, že stávající kurz vydrží, a někteří jej chtěli v daném směru ještě vyostřit. V předvečer voleb by se dalo napětí krájet, nejen v České republice, ale i v EU obecně. A co výsledky znamenají do budoucna?

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 11. června 2024

Jakpak je dnes u nás doma?

Slavná písnička Jakpak je dnes u nás doma z amerického muzikálu Divotvorný hrnec, kterou u nás s úspěchem zpívaly Soňa Červená, Eva Pilarová či Helena Vondráčková, se skvěle hodí pro první dílčí mezititulek v textu, jehož cílem je říci si, jak skončily volby do EP v České republice. Tak pojďme na to.

Tři, respektive čtyři vítězové

Jasný vítězem voleb je Hnutí ANO 2011 expremiéra Andreje Babiše, které získalo přes 26 % hlasů a sedm poslaneckých mandátů. Je tomu tak přesto, že volby do EP nejsou ty, které by hnutí takříkajíc „seděly“, a přesto, že se Babiš jevil být v závěru nepříliš výrazné kampaně v těžké defenzívě. Navzdory tomu volby celkem jasně vyhrál a rázem je i hlavním favoritem těch parlamentních, které se budou konat na podzim příštího roku.

Druhým vítězem voleb je lídr koalice Motoristé sobě – Přísaha, bývalý automobilový závodník Filip Turek, jehož seskupení skončilo na celkovém třetím místě se dvěma mandáty, což byl zejména pro zavedené politické strany naprostý šok. Turek ale budoval svoji „značku“ na sociálních sítích dlouho a ve finále to bylo znát; neublížilo mu ani bizarní „koketování“ s nacismem.

Třetím vítězem voleb je seskupení Stačilo v čele s šéfkou KSČM Kateřinou Konečnou, které získalo rovněž dva mandáty; pro Konečnou samotnou je to, řekl bych, obrovské zadostiučinění. Nečekaným vítězem voleb je též miniaturní vládní strana TOP 09, která se v průzkumech pohybuje vesměs pod hranicí volitelnosti nebo kolem ní, ale přesto získala dva poslanecké mandáty; tohle nikdo jiný nedokázal, a i když se o to samotná Topka zasloužila jen málo, úspěch to je.

Tak či tak poražení

Prvním poraženým je koalice SPOLU. Něco přes 22 a půl procenta a šest mandátů nevypadá na první pohled zle, zvlášť vezmeme-li v potaz, že jde o vládní strany. Ve skutečnosti to je ale porážka, která bolí. Hlavně na tvářích lídrů ODS a KDU-ČSL, premiéra Petra a Fialy a Marina Jurečky, to bylo znát. Nedobře dopadla především ODS s pouhými třemi mandáty, jeden mandát KDU-ČSL je také těžký neúspěch; Tomáš Zdechovský navíc „urval“ křeslo ve Štrasburku díky pro něj charakteristickému obrovskému nasazení spíše sám, mizerné pověsti strany u voličů v poslední době navzdory. Poselství je, řekl bych, jasné: Bude-li ODS dál ignorovat své voliče a zachraňovat progresivisty z TOP 09 a umírající lidovce, doplatí na to. Takřka neřešitelný problém však spočívá v tom, že kdyby šla do voleb samostatně, nemusela by dopadnout o mnoho lépe. Petra Fialu zkrátka čeká nesmírně těžké období a nesmírně těžké rozhodování, jak dál.

Dalším poraženým je hnutí STAN. Ambice jeho šéfa, ministra vnitra Víta Rakušana, a nové členky hnutí, neúspěšné prezidentské kandidátky Danuše Nerudové, označované kupodivu za „posilu“, na kterou STAN vsadil, nebyly zdaleka naplněny. Vládní hnutí potupně porazili nejen Motoristé Petra Macinky s Přísahou Roberta Šlachty, ale i komunisté, tak trochu „schovaní“ (a přesto viditelní) pod názvem Stačilo; pokud bude Rakušan trvat i za těchto okolností na Nerudové jako na kandidátce na eurokomisařku, bude k smíchu.

Největší porážku utrpěli Piráti. Po „kroužkovacím debaklu“ ve sněmovních volbách z roku 2021 ztratili dva ze tří poslanců včetně lídra Marcela Kolaji a ve straně to vře. Každý soudný šéf by to dvou porážkách složil, vicepremiér Ivan Bartoš to ale zatím neudělal; snadné to mít nicméně rozhodně nebude, stejně jako šéf lidovců Marian Jurečka. Na MPA, jak se říká předsedkyni TOP 09 Markétě Pekarové Adamové, si po zisku dvou mandátů ve straně na rozdíl od Jurečky nikdo netroufne, zisk však reálnou sílu Topky neodráží a strana pokračuje „na dlouhé cestě k pomalé smrti“, jak řekl jeden můj kamarád, její bývalý člen z východních Čech. Petr Fiala, abych se k němu ještě jednou vrátil, „nevýhru“ ve volbách ustojí, v jeho kůži by ale nikdo z nás být nechtěl. Jedinou možností, jež dává smysl, je rekonstrukce vlády ve smyslu vyhnat z ní Piráty, oslabit vliv STAN a TOP 09 a dát najevo pravicovým voličům, že o ně opravdu stojí. Pokud to neudělá, jako že to neudělá (já samozřejmě vím, že to není snadné), nedopadne to s ODS i se SPOLU příští rok na podzim dobře.

Trpkou povolební noc si prožila SPD Tomia Okamury. Strana získala jediný mandát, konkrétně bývalý ministr zdravotnictví z vlády ČSSD Ivan David, ostatní včetně s Petrem Machem zažili krutý výprask. Všechno nasvědčuje tomu, že se SPD voličům poněkud přejedla a že její roli převezmou Motoristé, Přísaha, a hlavně Stačilo, respektive KSČM, které Kateřina Konečná jasně vede zpět do Poslanecké sněmovny. Do parlamentních voleb sice zbývá více než rok, trend je ale jasný.

Evropské volební a povolební peřeje

V Evropě se ve volbách do Evropského parlamentu „děly věci“. Na celkovém poměru jednotlivých frakcí ve Štrasburku se sice nic zásadního nemění, takže je celkem pravděpodobné i pokračování Ursuly von der Leyenové v čele Evropské komise, v jednotlivých členských státech, včetně těch klíčových, to ale vře. Změny, zatím suď bůh jaké, záleží na dalším vývoji, tak mohou přijít „odzdola“, od národních států, a mohou být významnější, než se při pohledu na EP samotný zdá. Již léto a podzim ukážou, jak to bude. A jak to, alespoň v některých evropských zemích, dopadlo konkrétně?

Francie

Ve Francii reagoval prezident Emmanuel Macron na výprask, který utrpěla jeho strana (14 a půl procenta a 13 mandátů) od Národního sdružení (NS) neformální šéfky Marine Le Penové (přes 31 % a 30 mandátů), tím, že okamžitě vypsal předčasné volby do Národního shromáždění. Ať už jej vnímáme jakkoli, Macron znovu prokázal, že je velký politický hráč a státník, v Evropě bezkonkurenční. Vypsáním voleb samozřejmě riskuje, že bude muset v Elysejském paláci dovládnout s Jordanem Bardellou z NS jako premiérem, vzhledem k dvoukolovému systému, který NS nevyhovuje, to tak ale nemusí skončit. Macron navíc věří, že úspěch Le Penové a Bardelly zmobilizuje jeho voliče a že se mu podaří nástup strany, kterou většina novinářů stále označuje za „krajní pravici“, zastavit. NS, kterou mohutně volí francouzská střední třída, ve skutečnosti už dávno nemá s „krajní pravicí“ nic společného, takže novináři buď nevědí, co „krajní pravice“ je, anebo jsou sami tak nalevo, že je pro ně „krajní pravice“ všechno od středu doprava, případně NS takto schválně nálepkují ve snaze znechutit ji voličům, ale, jak vidno, neúspěšně.

Německo

Ve „varu“ je i Spolková republika Německo. Nejde o vítězství opoziční CDU-CSU, které získaly 30 % a 29 mandátů, ale o strašlivý výprask hlavní vládní strany, sociálních demokratů, kteří skončili s necelými 14 % a 14 mandáty (!) až třetí za „krajně pravicovou“ (ani tady není tato nálepka úplně na místě, byť ji dokážu na rozdíl od francouzské NS pochopit) Alternativou pro Německo (AfD), které získala navzdory skandálům, kterým musela před volbami čelit, téměř 16 % (a 15 mandátů) a skončila na druhém místě. Propad německých Zelených je drtivý, zejména podíváme-li se, jak volili mladí Němci do třiceti let. Představa, že „mladí“ volí Green Deal a Zelené, se ukázala jak v České republice, v Německu i jinde, jako zcela mylná. Dramaticky patrné je – téměř pětatřicet let od sjednocení Německa (!) – i jeho přetrvávající rozdělení na západ (kde vítězí křesťanští demokraté) a východ (kde vítězí AfD). Co se v Německu bude dít dál, se teprve uvidí, prozatím se mluví o hlasování o důvěře ve Spolkovém sněmu…

Itálie

V Itálii volby jasně ovládla strana premiérky Giorgie Meloniové s téměř 29 % procenty hlasů (14 mandátů). Úspěšná ministerská předsedkyně tak bude docela určitě mnohem více mluvit i do evropské politiky. Levice, zejména „krajní levice“ včetně našich Pirátů (u nich používám toto označení v jisté nadsázce; vzhledem k tomu, koho všeho oni sami označují za „krajní pravici“ ale nevidím důvod, proč bych to nemohl udělat; jenom si vzpomeňte, jak o premiérce Meloniové psali na sociálních sítích pánové Kolaja a Peksa) z toho nebude mít žádnou radost, bude se s tím ale muset přinejmenším dočasně smířit.

Španělsko

Také ve Španělsku, v další velké evropské zemi, vyhrála pravice – opoziční Lidová strana Alberta Núñeze Feijóoa s více než 34 % a 22 mandáty. Za druhými socialisty premiéra Pedra Sáncheze (30 % a 20 mandátů) navíc skončil pravicový VOX (necelých 10 % a 6 mandátů), žádná z dalších stran nepřekročila 5 %. I to je pro vládu jasný signál, jak voliči smýšlejí a jak uvažují nejen o budoucnosti Evropy, ale i o budoucnosti samotného Španělska, rozpolceného a drceného tím, že Sánchez drží moc v rukou i za cenu spolupráce s katalánskými separatisty, a ohrožuje tak bezprecedentně jednotu země.

Nizozemsko

V Nizozemsku, další zakladatelské zemi Evropských společenství (dnešní Evropské unie) vyhrála levicová koalice socialistů a zelených s 21 % a 8 mandáty; oproti posledním volbám ale 1 mandát ztratila, zatímco strana faktického šéfa vlády, „krajně pravicová“ (😊) Strana pro svobodu Geerta Wilderse získala sice „jen“ 17 % hlasů a 6 mandátů, doposud neměla ale ani jediný, a proto je skutečným vítězem voleb právě ona. I to je pro Brusel a Štrasburk hodně ostře zvednutý prst.

Rakousko, Maďarsko…

Podíváme-li se do střední Evropy, u našich jižních sousedů, v Rakousku, poprvé vyhrála jiná „krajně pravicová strana“ Svobodných Herbeerta Kickla (necelých 26 % hlasů a 6 křesel), teprve za ní skončili lidovci (necelých 25 % a 5 křesel) a sociální demokraté (přes 22 % a 5 křesel), což je v zemi komentováno jako „zcela průlomový výsledek“. V Maďarsku vyhrála tradičně vládní strana Fidesz premiéra Viktora Orbána (téměř 45 % hlasů a 11 křesel), uspěla ale i opoziční strana Respekt a svobody (necelých 30 % a 7 křesel) a Viktor Orbán má do budoucna o čem přemýšlet; dost možná se mu po dlouhé době rodí vyzývatel, se kterým by to mohl mít těžší než dosud.

…Polsko a Slovensko

S výsledky v Polsku a na Slovensku mohou být v Bruselu a ve Štrasburku naopak spokojeni. U našich severních sousedů se podařilo těsně vyhrát Občanské koalici premiéra Donalda Tuska (37 %; 21 mandátů) před opoziční stranou Právo a spravedlnost bývalého ministerského předsedy Mateusze Morawieckého (36 %; 20 mandátů), což znamená, že Tuskův vliv v evropských strukturách nepochybně dále vzroste, zvlášť vezmeme-li v potaz, že jde o bývalého předsedu Evropské rady s vynikajícími konexemi a vztahy napříč evropským politickým spektrem. Jasně proevropská strana Progresivní Slovensko Michala Šimečky vyhrála i u našich východních sousedů (necelých 28 % hlasů a 6 mandátů), když porazila stranu SMĚR premiéra Roberta Fica (necelých 25 % a 5 mandátů), jehož voliči chodí k evropským volbám méně; pro Fica, jenž se zotavuje po atentátu, je to i tak solidní výsledek…

Co z toho všeho nakonec vzejde?

Na to, co z toho všeho nakonec vzejde, si budeme muset ještě nějaký čas počkat. V Evropském parlamentu samotném k velkým změnám v poměru sil nedošlo, v rámci jednotlivých politických stran, které frakce tvoří, ale nezřídka ano – jako příklad lze uvést českou koalici SPOLU, jejíž čtyři poslanci za ODS a KDU-ČSL (Vondra, Vrecionová, Krutílek a Zdechovský) otevřeně mluví o tom, že pokračovat v Green Dealu jako dosud nepřipadá v úvahu. Trend či směr je prostě zjevný: pravice obecně, nejen ta „krajní“,😊, posiluje, což je logický důsledek toho, kam Evropskou unii přivedli liberálové a levicoví progresivisté v posledních letech. Bude-li nová Evropská komise toto varování ignorovat, můžeme se dočkat, věřte mi, dramat, o jakých se nám dnes ani nesní.

Evropské volby tak nejsou revolucí či revoltou, o nichž se před nimi často mluvilo, ale „jen“ možným začátkem či předehrou k takové revoltě či revoluci. Zda k ní dojde, záleží hlavně na dalším vývoji ve Štrasburku a v Bruselu.

Psáno v pondělí 10. června 2024, 17:00 hodin.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.