To je pořád „Amerika sem, Amerika tam…“ K čemu tu vzdálenou velmoc za oceánem vlastně potřebujeme?

Evropské peřeje 81

To je pořád „Amerika sem, Amerika tam…“
K čemu tu vzdálenou velmoc za oceánem vlastně potřebujeme?

Martin Kovář

Není snad jediný den, kdy by se v Evropě i v českých médiích někdo nevyjádřil ke Spojeným státům americkým. Někteří politikové a novináři o nich mluví a píší jako o našem nejbližším spojenci a jako o hlavním garantovi naší bezpečnosti; druzí naopak mluví o nebezpečném americkém imperialismu. Jedni vzývají americkou kulturu – literaturu, film a hudbu, jiní mluví o invazivní a naši vlastní kulturu ohrožující „amerikanizaci“. Pro jedny jsou USA stále „zemí svobody“, pro jiné buď zemí, která míří, znovu s Donaldem Trumpem v čele, k podivné, nebezpečné „milionářské autokracii“, pro další byla naopak donedávna „Mekkou progresivismu a wokeismu“, které představovaly hlavní ohrožení Západu včetně nás samotných. Jak je to s „Amerikou“ doopravdy a k čemu všemu ji, pokud vůbec, my Češi, protože právě na nás se dnes zaměřím, potřebujeme? Pojďme se na to v sedmi stručných bodech podívat.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 21. ledna 2025

Za prvé: Země, bez níž by Československa nikdy nevzniklo

V první řadě nezapomeňme na to, že u zrodu moderní české / československé státnosti, Masarykovy a Benešovy „první republiky“, postavené v teorii i praxi, všem problémům navzdory, na Masarykových „ideálech humanitních“, stály západní velmoci – Francie, Velká Británie, a hlavně Spojené státy americké. Bez amerického prezidenta Woodrowa Wilsona (v Bílém domě 1913–1921), bez jeho Čtrnácti bodů z ledna 1918 a bez jeho podpory tzv. „zahraničního odboje“ v čele s Tomášem Masarykem „by Československa nebylo“. Tak jednoduché to je: První republika by bez souhlasu a podpory Washingtonu s vysokou pravděpodobností neexistovala.

Za druhé: Země, která přispěla k našemu osvobození od nacismu

Spojené státy americké se (spolu se Sovětským svazem) významně podílely na porážce Německa ve druhé světové válce a na osvobození naší země od nacismu, což si lidé (nejen) v západních Čechách připomínají dodnes. Bez zásadního přispění USA, počínaje rokem 1941, by měli nacisté a jejich spojenci (fašistická Itálie, šintoistické Japonsko a další) mnohem větší šanci ve válce zvítězit; obrovská byla i americká pomoc Sovětskému svazu, jakkoli se ji Stalin snažil bagatelizovat a označovat ji za samozřejmou. Ve skutečnosti nebyla ani malá, a už vůbec ne samozřejmá. Bez amerického angažmá by Sověti Němce porazili za mnohem větších obětí, pokud by je porazili vůbec.

Za třetí: Země, ke které jsme vzhlíželi v časech komunistické diktatury

V době komunistické diktatury, v temných letech 1948–1989, většina obyvatel Československa, kromě prominentů a přisluhovačů režimu věrnému především komunistické Moskvě, vzhlížela k „Americe“, tj. ke Spojeným státům, jako k zemi, která jistě měla a má svoje chyby, ale zároveň byla a pořád je jednou z nejsvobodnějších zemí na světě. Vlajka s hvězdami a pruhy se v oněch letech stala symbolem touhy po svobodě, a proto ji také komunistické „orgány“ postihovaly, jak jen mohly. Marně, samozřejmě. Víra v „Ameriku“ byla silnější. Americká hudba, americká literatura, americké filmy a vůbec „duch Ameriky“, nic z toho se všem těm Husákům, Biľakům, Jakešům a Klusákům nedařilo „vykořenit“ ani v zemi, jejíž politická garnitura byla oddána Moskvě tak jako málokterá jiná.

Za čtvrté: Země, odkud se k nám vrátila svoboda

Pravda je taková, že nebýt tlaku, který na z vnitřních příčin se již pozvolna rozpadající Sovětský svaz vyvinuly Spojené státy americké v čele s prezidentem Ronaldem Reaganem (1981–1989), trval by pád komunismu (včetně zhroucení tzv. východního bloku, a tedy i Československa) déle, množná dokonce mnohem déle, byť by k němu zřejmě došlo tak jako tak. Role Reaganových (a ve finále Bushových) USA však byla v osmdesátých letech minulého století nezastupitelná. Právě díky nim se k nám v magickém, zázračném roce (Annus Mirabilis) 1989 vrátila svoboda se vším, co k ní patří. To, že ji dnes stále máme, není žádná samozřejmost, i když se to tak může na první pohled jevit.

Za páté: Země, která nás chrání, včetně těch, co o to nestojí

Čas od času slýcháme, že – zejména v rámci Evropské unie – Česká republika není malá, ale středně velká země, že máme své možnosti, svůj vliv a svůj význam. V evropském prostoru o tom snad lze alespoň v akademické rovině diskutovat, byť i tady mám spoustu pochybností. Při rozhodování o důležitých věcech můžeme jistě být součástí většiny; představa, že bychom něco významnějšího prosadili proti vůli Německa či Francie, je ale komická. Fakticky, ve světovém kontextu vůbec, jsme malá země a malá země se, zvlášť v našem regionu, bez silných spojenců neobejde.

V souvislosti s kritikou mířící na členství České republiky v EU a v NATO zaznívají čas od času hlasy o naší možné neutralitě. To je komický a nesmírně nebezpečný mýtus. Lidé, kteří tuto možnost zmiňují, jsou buď nepříliš inteligentní, zoufale (jakkoli to třeba myslí dobře) naivní, anebo jdou proti našim národním zájmům, jenom to nechtějí říct otevřeně, a proto raději mluví o zdánlivě přijatelné neutralitě. Ve skutečnosti je to naprostá, bezbřehá pitomost. Minulost to ukázala více než jasně. Rok 1938, léta 1939–1945, rok 1968, kdy selhal pokus o jistou míru autonomie na Moskvě s názvem „socialismus s lidskou tváří,“ a otroctví z let normalizace… Česká republika není a nikdy nebude Švýcarsko, ba ani sousední Rakousko, které, mimochodem, za svoji „neutralitu“, to jenom na okraj, často platí složitými a nepříliš hezkými kompromisy.

Spojené státy, stojící v čele Severoatlantické aliance, jsou garantem bezpečnosti evropského Západu již od jejího vzniku v roce 1949, kdy „přikryly“ velkou část kontinentu pomyslným „jaderným deštníkem“ a učinily ji v zásadě nedotknutelnou. Zdaleka ne všichni obyvatelé západní Evropy jim ale tehdy ani později nejenže nebyli dost vděční; místo poděkování za klidný, bezstarostný život v bezprecedentní prosperitě viděli někteří Evropané v Američanech „invazivní imperialisty“ toužící po světové dominanci atd., přičemž sami nezřídka byli v žoldu „pokrokového veřejného mínění“, placeného z Kremlu. Ani to ale nic nemohlo změnit na skutečnosti, že USA chránily před jejich nekonečnou pošetilostí (v některých případech, jindy šlo prostě jen o peníze, jak už to bývá) i je samotné.

Za šesté: Země, díky níž je svět bezpečnějším místem pro život

Svět je, nejen v posledních letech, po čertech nebezpečné místo k životu. Hrozby, ať už globální (mezinárodní terorismus, ambice a vzestup komunistické Číny atd.) či relativně, opakuji, relativně, alespoň na první pohled „regionální“, tj. evropské či středo / východoevropské (ruská agrese na Ukrajině a touha Moskvy změnit poměry ve střední a východní Evropě, vrátit je před rok 1997, jak o tom mluví nejen Putin, ale i jeho ministr zahraničních věcí Lavrov), jsou mimořádně vážné a čelit jim není a nebude snadné. Každé smysluplné spojenectví je proto třeba a spojenectví s první světovou velmocí tím spíš. S Donaldem Trumpem v čele to možná bude složitější, i tak bychom ale měli dělat co nejvíc pro to, abychom si americké spojenectví udrželi. Na výběr totiž (příliš) nemáme.

Za sedmé: Země, kterou mám rád a v kterou věřím, všemu navzdory

Dnešní Spojené státy mají vážných potíží nad hlavu. Země je hluboce zadlužená a neví, jak z toho ven; (nejen) Bill Clinton, Barack Obama a Joe Biden do ní totiž „pumpovali“ americkou variantu „evropského socialismu“ ze všech sil. Kromě toho je politicky hluboce rozpolcená; zášť mezi „oběma Amerikami“ je, jaká snad nikdy nebyla (a že věru je s čím srovnávat). Kromě bigotního konzervatismu a specifického trumpismu jí nesmírně škodí, možná ze všeho nejvíc, také radikální progresivismus – wokeismus a cancel culture, s nimiž snad nová Trumpova administrativa skoncuje, kulturní války a vzájemná nenávist až za hrob. Navzdory tomu je to země – jak jsem napsal už v doslovu ke knížce Amerika ve varu, jež vyšla na konci loňského roku v DATARUNu –, kterou mám rád a ve kterou věřím. Věřím v její vitalitu, sílu a dynamiku, ve víru „obyčejných Američanů“ v ně samotné a v jejich stát, jakkoli je teď méně funkční a méně jistý si sám sebou, než býval, v její kulturu.

Občas to není snadné. Spojené státy americké jsou velmoc, dokonce první světová velmoc, a nezřídka si počínají podle toho, takže jsou arogantní a prosazují své zájmy, dokonce i na úkor evropských spojenců včetně nás, velmi tvrdě až nemilosrdně. To samozřejmě, oddané spojence zvlášť, bolí a vyvolává protiamerické nálady, kterým v zásadě rozumím, nepřerůstají-li v zášť a nenávist, jež není na místě. Ono si totiž nevyberete. Británie, Francie nebo Německo, jedna velmoc jako druhá, mají přezíravé jednání i vůči spojencům rovněž „v krvi“, protože jsou také velmoci, byť ne prvního řádu jako USA. Současně jsou to ale všechno demokratické země a jejich tlak vůči spojencům má jisté limity a jistá pravidla. „Ty druhé velmoci“, jako jsou Čína anebo Rusko, které nemají s demokracií nic společného, se chovají vůči světu mnohem, mnohem hůř, však to v případě Sovětského svazu sami dobře známe.

Musí-li zkrátka malá země, jakou je Česká republika, volit, je to, všem výhradám navzdory, včetně těch oprávněných, které můžeme vůči USA mít, jednoduché. Jak říká Miroslav Donutil v Hřebejkových Pelíšcích: „Kdybych před vás dva položil stejnou, ale úplně stejnou krabičku od sirek, americkou a ruskou, kterou byste si vybrali“? A Jiří Kodet a Bolek Polívka mu vzápětí unisono odpovídají, že „tu americkou samozřejmě…“ Pochopitelně. I když to píšu tak trochu jako vtip, ve skutečnosti to myslím smrtelně vážně. Má-li soudný člověk volit mezi „Amerikou“, americkým světem a americkými hodnotami (s vědomím všech výhrad, včetně, opakuji, těch oprávněných, které lze vůči nim vznést) a Ruskem a ruským světem, nemůže váhat ani vteřinu. Ten první svět, to je, zjednodušíme-li to dřeň, jdeme-li k jádru věci, civilizace; ten druhý svět je, všem mým milovaným Bulgakovům, Nabokovům, Čajkovským a dalším navzdory, temno a zmar, oni sami to ostatně věděli nejlíp. Takhle snadné to, přátelé, je.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.