Teplý podzim s vůní Temže. Sedm poznámek k jedinému evropskému velkoměstu, které si zaslouží přívlastek světové

Evropské peřeje 15

Teplý podzim s vůní Temže

Sedm poznámek k jedinému evropskému velkoměstu, které si zaslouží přívlastek světové

Martin Kovář, 3. října 2023

V neděli večer jsem se vrátil z Londýna. Pobyl jsem tu, po čase, pět dní a bylo to po všech stránkách mimořádné zajímavé. Dnes Vám proto nabízím několik postřehů z tohoto jediného evropského města, jež si zaslouží přívlastek světové. Všechna ostatní – Paříž, Řím, Berlín atd. – jsou velká, v mnoha ohledech pozoruhodná, ani jedno z nich si ale nemůže činit nárok na „světovost“. S New Yorkem, Tokiem, Mexico City, Káhirou, Šanghají atd. se nemůže, na rozdíl od Londýna, porovnávat žádné z nich. A teď už pojďme na ty zajímavosti i „zajímavosti“, na všechny ty vůně i „vůně“ Londýna na podzim.

Pište na autori@datarun.cz

martin.kovar@datarun.cz

Za prvé: Velikost, která (ne)pominula

Ať jste v Londýně kdekoli, prakticky všude Vás „uhodí do očí“ jeho velikost s velkým V, stejně jako velikost Británie a jejího impéria. Té Británie, o níž jeden německý historik při srovnávání se starověkou Římskou říší napsal, že je jejím prvním plnohodnotným nástupcem, což vyjádřil příměrem „plášť obra nehodí se trpaslíkovi“; britskému impériu podle něj naopak padl náramně dobře.

Britská velikost je reálně sice dávno ta tam, v metropoli je ale pořád vidět doslova na každém kroku. Od Oblouku admirality, přes Trafalgarské náměstí, Strand a Fleet Street, ke katedrále svatého Pavla a dolů k řece, k Tate Modern a ke „Střepu“ (The Shard), nejvyšší budově ve městě – tady všude jsou navíc sochy budovatelů impéria, politiků, vojáků, státních úředníků, ale i vědců a literátů, muzikantů atd. Prakticky každý si tu uvědomí, co všechno dali Angličané/Britové a vůbec Anglosasové světu, že velká část toho, čemu dnes říkáme západní civilizace, mělo původ právě tady…

Za druhé: Všechny barvy, vůně a smrady světa

Londýn je tak kosmopolitní, jak jenom může být. „Pracuje“ na tom již od roku 1948, kdy britští poslanci schválili The British Nationality Act, na jehož základě mohl získat britské občanství každý, kdo se narodil v této zemi nebo kdekoli na území britského impéria. Právě díky tomuto zákonu začal nekonečný příliv imigrantů do země, de facto ze všech částí impéria a vůbec z celého světa, Indií, Bangladéší, východní Afrikou a ostrovy v Karibiku počínaje, a lidmi ze střední a jihovýchodní Evropy (včetně Čechů a Slováků) konče. Většinu devítimiliónového Londýna (necelých šedesát procent) dnes sice podle oficiálních údajů stále ještě tvoří lidé bílé pleti, na ulicích se tomu ale nechce věřit, Londýn je opravdu (pestro)barevné (velko)město se vším všudy.

Tak, jak je Londýn s muslimským starostou Sadiqem Khanem (který slouží, navzdory sporným výsledkům, již druhé volební období) pestrý etnicky, stejně pestrý je i co se jídelníčku týče. Snad v žádném jiném velkém městě na světě s výjimkou New Yorku nenajdete takový výběr restaurací, pokrmů, chutí a vůní jako tady, od těch, které nabízejí typicky britské puby (ano, stále ještě existují), přes čínské restaurace a čínská bistra například v Gerrard Street, srdci londýnského Chinatownu, indické v East Endu, bangladéšské v Brick Lane, karibské v Brixtonu, turecké, libanonské a židovské v Golders Green, italské a francouzské ve Fitzrovii nebo v Chelsea, no prostě všude, o ruských, východoevropských a balkánských nemluvě. Chcete-li si zkrátka přijít jako gurmáni na své, vyrazte do Londýna, mizerné pověsti britské kuchyně navzdory.

Za třetí: Brexit už není žádné téma

Brexit už pro Londýňany není téměř žádné téma. Ne že by s ním všichni souhlasili, to zdaleka ne. Prakticky všichni jej ale akceptovali podobně, jako přijímají déšť, zimu a vzácně i sníh či letní vedra. Mluvil jsem na toto téma v minulém týdnu s typickými City Boys (Znáte knížku Gerainta Andersona o nich a o jejich životě? Pokud ne, pořiďte si ji!), britskými i s těmi, kteří pocházejí z Evropy, čímž myslím z kontinentální Evropy; mluvil jsem na to téma s akademiky, s novináři, s obchodníky, s hospodskými i jejich hosty, zkrátka s kdekým.

Dokonce ani ti, které to štve, nechtějí otázku otevírat znovu, o čemž svědčí nejlépe to, že když se v předminulém týdnu konal jeden z „pochodů proti brexitu a za návrat do Evropské unie“, zúčastnilo se ho ve více než devítimiliónovém městě několik stovek, ano, stovek, lidí. To je jako když plivnete do moře, jakkoli to některé česká progresivistická média slavila, jako by byl anti-brexit na dosah. Blbost, v Londýně už reálně nezajímá téměř nikoho, samozřejmě kromě těch, kteří na obchodu s Evropou vydělávali peníze a přišli o ně. I tihle lidi Vám ale řeknou, že ty časy už jsou pryč a s vysokou pravděpodobností se hned tak nevrátí.

Za čtvrté: „Památkáři všech zemí…“

Jak je to ve Velké Británii a speciálně v jejím hlavním městě, v Londýně, s památkáři a s jejich odhodláním a silou chránit město před „zdivočelými nápady“ developerů, nevím, nezjišťoval jsem si to, je to prý složité. Není to nicméně nutné a jedno je zcela zřejmé: v Londýně, především v City (což je jasná odpověď na brexit, viz výše), ale nejen tam, se staví jako o závod. Nové moderní až fantaskní budovy tu rostou jako houby po dešti, a to v bezprostřední blízkosti starých domů ze 16., 17. století i starších.

Nová architektura, většinou skvělá, ale i průměrná, když to architekt prostě „netrefí“ a investor nemá chuť nebo sílu mu vzdorovat, naprosto organicky doslova prorůstá tu starou. Vedle kostelíku z 12. století tady tudíž stojí supermoderní banka ze skla a železobetonu, takže se v ní úchvatně odráží ta letitá, choulící se hned vedle. Nikomu to, podobně jako v již zmíněném New Yorku, nevadí, spíš naopak. Když si vzpomenu, co se relativně nedávno dělo kvůli jednomu „padlému“ domu na Václavském náměstí, na jehož místě měla vyrůst nová moderní budova…

Londýnu se ne náhodou říká „hlavní město světové architektury“, ne náhodou tu působili a působí nejlepší světoví architekti, od Normana Fostera (autor letiště ve Stanstedu, rekonstrukce Britského muzea, nového stadionu ve Wembley, Millennium Bridge či „Okurky“ – 30 St Mary Axe atd.) po Renza Piana („Střep“ – The Shard).

Za páté: „Stará dobrá Anglie“ ještě neumřela

Jakkoli se jedná o překotné velkoměsto žijící osmnáct, dvacet hodin denně zběsilým tempem, které nedá vydechnout ani turistovi, chce-li něco vidět, „stará dobrá Anglie“, pro někoho možná překvapivě, ještě úplně neumřela. Musí se za ní, přirozeně, z centra, třeba do East Endu, do hospody s tak trochu kryptickým názvem Prospect of Whitby (ve staré angličtině doslova „zboží z Whitby“), nejstarší živé hospody na řece, nebo třeba do pořád tak trochu venkovského Hampsteadu (kde Michelangelo Antonioni natočil hlavní scény geniální „Zvětšeniny“), anebo na jih, do Wimbledonu, do „jahodového Londýna“ (ano, místní jahody se šlehačkou jsou hlavně v době konání slavného tenisového turnaje na přelomu června a července senzační, sám jsem je i na centrálním dvorci nejednou ochutnal), do Kew (kde je The National Archives, poklad pro historiky) či do Richmondu anebo do starého paláce Jindřicha VIII. Tudora v Hampton Courtu i s jeho proslulým bludištěm, které známe z knížky Jeroma Klapky Jeroma „Tři muži ve člunu“… Stačí prostě jen trochu hledat a i tenhle „starý dobrý“ Londýn před Vámi ožije, jakkoli jsou to už jen torza kdysi velkolepé doby…

Za šesté: Harry Potter a ti druzí

Londýn, to je také prakticky nekončící zábava, chcete-li. Pokud jde o kulturu a umění (Národní galerie, Národní portrétní galerie, Tate Britain, Tate Modern v bývalé elektrárně Bankside Power Station atd. atd. atd.), jsou ve srovnání s Londýnem všechna evropská velkoměsta včetně Paříže, Říma či Vídně, omlouvám se za to slovo, provinční.

Jednou z posledních atrakcí britské metropole jsou pak studia Warner Bros., sice poněkud stranou, ale pořád ještě ve Velkém Londýně (Greater London), kam se snadno dostanete z vlakového nádraží ve stanici Euston do stanice Watford Junction a odtud pár minut shuttle busem, jež nabízejí prohlídku po světě Harryho Pottera. Na rozdíl od moha svých přátel jsem ji minulý týden absolvoval se svým synem poprvé (v devíti letech je na to ten správný věk) a musím říct, že je to úchvatná, velkoryse pojatá záležitost, která udělá Harryho fanouška i z těch lidí, kteří nečetli knížku, ani neviděli film, tak působivé to je. Pokud tedy budete mít cestu do Londýna a máte-li prcky ve správném věku, neváhejte. Budou nadšení a Vy s nimi.

Za sedmé: Kdo je unavený Londýnem, je unavený životem

Legendární britský básník, esejista a jazykovědec, doktor Samuel Johnson (1709–1784), autor světoznámého „Slovníku anglického jazyka“ (A Dictionary of the English Language; 1755), na němž pracoval bezmála deset let, je znám mimo jiné díky výroku „Kdo je unavený Londýnem, je unavený životem; Londýn má totiž všechno, co život dokáže nabídnout“. Jakkoli od pronesení této legendární věty uplynulo více než dvě stě padesát let, platí pořád a bude tomu tak i v budoucnosti. Nikde jinde na světě nenajdete tolik možností k zábavě (umění, sport atd.), poučení, jídlu, pití a vůbec ke všemu (snad kromě již nejednou zmíněného Nového Yorku) jako tady. Vážně. Pokud Vás nenadchne Londýn, nenadchne Vás v životě nic. Jste fakticky mrtví, ztracení, nemáte proč žít. Protože Londýn, to je všechno, co si můžete přát. Úplně všechno. Jednou provždy.

A na závěr…

…teplý podzim s vůní Temže

Jak již plyne z předchozích odstavců, bylo to zase po čase bezvadných pět sice podzimních, ale přesto nezvykle teplých dnů ve městě s vůní Temže, fascinující řeky, která se dokáže během několika hodin proměnit jako snad žádná jiná. To teplo bylo omamné a zklidňující ve městě, kde najdete ke spočinutí v klidu jenom pár míst, třeba u domu, v němž podle paní Agathy Christie bydlel geniální belgický detektiv Hercule Poirot, u rezidence jménem Florin Court (filmové a seriálové Whitehaven Mansions) na Charterhouse Square ve Smithfieldu v bezprostřední blízkosti City…

Jakkoli jsem už dávno načal čtvrtou desítku svých londýnských pobytů, kratších, delších i vysloveně dlouhých, tak teplý podzim v Londýně nepamatuji a nepamatuje ho, jak jsem zjistil, ani většina Londýňanů. Za projev „klimatické krize“ jej ale nepovažuje téměř nikdo, po letech se prostě „udělalo na podzim teplo“, říkali mi… Typicky britské, typicky londýnské, jakkoli i tady řádí na mnoha místech mor jménem Woke či Cancel culture na plné pecky. Mezi „obyčejnými“ Londýňany tomu ale tak není ani náhodou, ti se tomu s typickým anglickým humorem jenom smějí. To zase přejde, říkala mi většina z nich, a nepotrvá to dlouho. Tak snad…

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.