Tenkrát ve třicátých letech. Co předcházelo druhé světové válce a je paralela s dneškem na místě?

Evropské peřeje 86

Tenkrát ve třicátých letech

Co předcházelo druhé světové válce a je paralela s dneškem na místě?

Martin Kovář

Vzhledem k tomu, jak prezident Donald Trump mění „kurz“ USA vůči Rusku i Ukrajině a jak mluví další lidé z jeho administrativy, stále více lidí vidí v současné situaci v Evropě paralelu s třicátými léty minulého století, kdy italský fašistický vůdce Benito Mussolini, a především vůdce německých nacistů Adolf Hitler vedli své země krok za krokem k válce. Ke druhé světové válce, které se západní demokracie, Velká Británie a Francie, pokusily vyhnout prostřednictvím tzv. politiky appeasementu, tj. politiky usmiřování agresorů či ustupování agresorům. Výsledkem byla nakonec stejně válka, dokonce nejstrašnější válka v dějinách. Otázka proto zní, zda je paralela s dneškem na místě, anebo ne, a zda se chová část Západu tváří v tvář ruské agresi na Ukrajině srovnatelně s politiky z třicátých let.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 25. února 2025

Předehra: italský fašismus a německý nacismus

V Itálii se fašisté vedení Benitem Mussolinim chopili moci již roku 1922 a na přelomu dvacátých a třicátých let byli na vrcholu moci. Vláda, jež se nemilosrdně zbavila takřka veškeré politické opozice, se těšila relativní přízni většiny obyvatel, vystavených systematické, cílevědomé a efektní i efektivní propagandě; spory vlády s papežským stolcem urovnaly tzv. Lateránské dohody (z února 1929), takže být „dobrým katolíkem“ a „dobrým fašistou“ zároveň bylo rázem možné, aniž trpěla ta či ona část identity řadových Italů. Velká hospodářská krize ale ukázala, že ani fašistický stát nedokáže zemi ochránit před „nepohodou“ přicházející zvenčí a stala se prvním příznakem budoucích těžkostí totalitního režimu.

Zatímco v Itálii hospodářská krize naznačila, že se vládnoucí fašistický režim může v nepříliš vzdálené budoucnosti dostat do vážných potíží, v Německu, ve Výmarské republice, naopak přivedla k moci čiré zlo v podobě Adolfa Hitlera a jeho NSDAP. Nebýt jí, nebýt toho, že Němci už poněkolikáté během pouhých patnácti let (za Velké války, v době poválečného chaosu a zmaru, v časech Rúrské krize a hyperinflace, která je téměř zničila, a nyní, po dočasném oživení, kdy pomalu začali věřit, že jim Výmarská republika, „fakticky vnucená vítěznými mocnostmi“, může poskytnout podmínky pro slušný život, znovu) „padli na kolena“, a proto v zoufalství uvěřili bizarnímu mesiášovi s komickým knírkem, že dají-li mu hlasy a důvěru, „pomůže jim znovu na nohy“, vypadaly by dějiny jejich země, Evropy i světa třicátých a čtyřicátých let jinak.

Jenže! Hospodářská krize nejen zničila Výmarskou republiku, ale navíc dala politickým silám, které ji upřímně nesnášely, včetně jejího prezidenta, polního maršála Paula von Hindenburga, válečného velitele německé armády a přítele císaře Viléma II., žijícího toho času v nizozemském exilu, šanci usilovat o její nahrazení nějakým autoritativním režimem, například vojenskou vládou, a, posléze, půjde-li to, znovu monarchií. Tito lidé viděli v Adolfu Hitlerovi „nástroj“, jenž měl zničit jak nenáviděnou levici, radikální komunisty i státotvorné sociální demokraty, tak všechny svoje politické odpůrce, včetně, pars pro toto, katolických Centristů kolem starosty Kolína nad Rýnem Konrada Adenauera. Nakonec se jim ale, podobně jako v Itálii ve dvacátých letech Mussolini a spol., Adolf Hitler a jeho lidé vzepřeli a poté, co se dostali k moci, nemilosrdně odstavili i je.

Léta 1929–1933: na rozhraní „dvou věků“

Svým způsobem, v symbolické rovině, soumrak staré Evropy a konec jedné éry „ohlašovala“ již úmrtí některých politiků, spjatých bytostně se „zlatými dvacátými lety“. Nejdříve, na počátku října 1929, zemřel na mrtvici dlouholetý ministr zahraničí Výmarské republiky Gustav Stresemann, jenž byl jakýmsi „garantem“ politiky plnění závazků plynoucích z Versailleské mírové smlouvy a z Rýnského garančního (Locarnského) paktu a německo-francouzské spolupráce. V březnu 1932 pak zemřel mnohonásobný ministerský předseda a dlouholetý ministr zahraničí Francie Aristide Briand, o jehož skonu psali coby o „konci epochy“ nejen francouzští novináři. A do třetice, v říjnu 1934 byl při atentátu na jugoslávského krále Alexandra I. v Marseille zavražděn francouzský ministr zahraničí Louis Barthou, který usiloval o tzv. „východní Locarno“, tj. o potenciální spolupráci Francie, Sovětského svazu, Československa a Polska. Barthouova smrt toto úsilí zmařila; jeho nástupce v úřadu a premiér Pierre Laval o pakt, zejména o spojenectví se SSSR, nestál a posléze se změnil v aktivního stoupence politiky appeasementu. Smrt všech tří státníků zkrátka, každá po svém, indikovala „konec starých časů“ v mezinárodněpolitické sféře. Nejen nad Německem, ale nad celou Evropou se, řečeno s českým historikem moderních dějin Robertem Kvačkem, začínaly stahovat temné mraky.

Evropa se doslova měnila před očima. Velká válka, jež se už neměla nikdy opakovat a jež v paměti jejích účastníků pozvolna přece jen odeznívala, se v polovině třicátých let náhle znovu objevila jako nebezpečný přízrak, jako mnohem méně vzdálená než před deseti lety, kdy bývalí nepřátelé slavili smíření v již zmíněném švýcarském Locarnu. Vůdce německých nacistů Adolf Hitler sice mluvil o „spravedlivém narovnání s Německem“ a o míru, ve skutečnosti ale chystal svoji zemi ze všech sil na nový vojenský konflikt, na boj o světovládu, jak o tom psal ve své biografii a v programovém prohlášení NSDAP v jednom, v knize „Můj boj“ (Mein Kampf; první svazek 1925, druhý svazek 1926). Nacistický režim byl od počátku doslova a do písmene živ z příprav na válku, nezadržitelně k ní směřoval a chyba byla na straně těch, kteří tuto skutečnost neviděli, anebo vidět nechtěli.

Třicátá léta: dlouhá cesta „temným údolím“

Důvody této „slepoty“ byly již od chvíle, kdy se Adolf Hitler chopil moci (tzv. Machtergreifung či Machtübernahme; 30. ledna 1933), různé. Někteří političtí naivkové v něm neviděli reálné nebezpečí ani pro Německo, ani pro svět; jiní jej chápali jako možného ochránce a „spasitele“ před případným nástupem sovětského komunismu do střední a západní Evropy (podobně jako dříve Mussoliniho a později třeba španělského diktátora Franciska Franka, který pro sebe urval moc v občanské válce v letech 1936–1939); další s ním dokonce více či méně otevřeně sympatizovali, včetně části konzervativních kruhů v Británii i ve Francii.

Adolf Hitler přitom již od konce ledna 1933 nenechával nikoho na pochybách o tom, jak uvažuje a kam jeho politika směřuje. Podíváme-li se na jeho činy krok za krokem – vystoupení Německa ze Společnosti národů (1933), zavedení všeobecné branné povinnosti (1935), německo-britská námořní dohoda (1935), obsazení demilitarizované zóny v Porýní (1936), podpora frankistů v občanské válce ve Španělsku (1936–1939), anšlus Rakouska (1938) a zábor československého pohraničí (1938) – zvlášť dnes, s velkým časovým odstupem, jeví se všechno téměř krystalicky jasné, až si říkáme, jak to mohli západní politikové, všichni ti Chamberlainové a Daladierové a spol., nevidět… Odpověď je velmi jednoduchá: v „přímém přenosu“ jsou věci vždycky složitější a ne tak jednoduché, jak je ukáže čas.

Pravda je nicméně taková, že kdyby nemalá část západoevropských politických, ekonomických a společenských elit nebyla vůči Adolfu Hitlerovi, Benitu Mussolinimu a spol. tak blahovolná, kdyby tak naivně a hloupě nevěřila tomu, že jich se „fašistické a nacistické nebezpečí“ netýká, kdyby zkrátka nepraktikovala již nejednou zmíněnou politiku appeasementu, mohl nejen závěr třicátých let, ale celé dějiny konce první poloviny 20. století vypadat jinak. Marné pokusy „domluvit se s Vůdcem“, jak se o to pokoušeli britský premiér Neville Chamberlain či francouzský ministerský předseda Édouard Daladier (mimo jiné na konferenci v Mnichově na konci září 1938) vedly ve skutečnosti k pravému opaku, tj. k jeho stále většímu sebevědomí a – ve finále – k válce.

A jak je to s tou paralelou

Odpověď na otázku, zda je paralela s dneškem na místě, je poměrně snadná. Historikové velmi dobře vědí, že všechny paralely jsou falešné a že se historie nikdy neopakuje. Při troše „dobré vůle“ samozřejmě můžeme vidět jisté podobnosti mezi agresivní politikou Adolfa Hitlera ve třicátých letech a Vladimira Putina dnes. Režimy to nicméně nejsou identické, jakkoli je ten Putinův odporný až běda a jakkoli jeho agrese na Ukrajině představuje nebezpečí nejen pro země v ruské (skutečně či rádoby) sféře vlivu včetně České republiky, ale i pro evropský západ a – ve svých důsledcích – i pro Spojené státy americké. Potenciál ruské ekonomiky a armády ale není srovnatelný s tím německým ze třicátých let, a pokud jde o appeasement, i kdyby ho Američané v čele s Trumpem nakonec realizovali, má bezmála půlmiliardová Evropská unie se svou ekonomikou dostatek možností k tomu, aby Putina zastavila sama. Pokud na to ovšem bude mít mentálně a pokud bude ochotna rezignovat na některé ze svých pošetilých fantazií (Green Deal) a obětovat pro to něco ze své lenosti a pohodlnosti. To ale teprve uvidíme.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.