Tenkrát v Mnichově. Od podpisu Mnichovské dohody, předehry ke druhé světové válce, uplynulo 86 let

Evropské peřeje 66

Tenkrát v Mnichově

Od podpisu Mnichovské dohody, předehry ke druhé světové válce, uplynulo 86 let

Martin Kovář

Mnichovská dohoda, tragická předehra ke druhé světové válce (ano, je to tak, ať se Vám to líbí, nebo ne), společně s 21. srpnem 1968 jedno ze dvou hlavních národních traumat našich moderních dějin, tak říkajíc „nespadla z nebe“, ale byla logickým vyústěním evropského vývoje v dramatických třicátých letech minulého století. Konkrétně šlo o důsledek sílící expanze nacistického Německa a slabosti západních mocností – Velké Británie a Francie. Jejich politika appeasementu (tj. politika ustupování agresorovi či usmiřování agresora), daná – kromě nechuti postavit se Německu – i snahou nedopustit opakování válečných hrůz z let 1914–1918, byla předem odsouzena k neúspěchu, válka totiž hrála v plánech nacistů klíčovou roli a vyhnout se jí ústupky nebylo prakticky možné.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 1. října 2024

Osudový Mnichov Edvarda Beneše

V Čechách (na Slovensku už mnohem méně, pokud vůbec) je Mnichovská dohoda z konce září 1938 dodnes, především u starších generací, tématem vášnivých diskusí, třebaže od jejího podpisu uplynulo už šestaosmdesát let. „Klíčovou otázkou“ těchto debat, jak mezi publicisty, tak u široké veřejnosti, méně už mezi profesionálními historiky, je, zda se prezident Československa, Masarykův nástupce na Pražském hradě, doktor Edvard Beneš, zachoval tváří v tvář bezprostřední německé hrozbě správně, anebo se dopustil fatálního, neodpustitelného selhání.

První strana má v zásadě za to, že se prezident zachoval zbaběle, že jsme se měli bez ohledu na téměř jistou porážku ve válce s Německem a na předpokládané vysoké oběti na životech bránit, že ostudná kapitulace zlomila páteř a charakter národa, což se projevilo, viděno v delším časovém výhledu, mimo jiné v neschopnosti vzdorovat v roce 1948 nástupu komunistů a v roce 1968 invazi vojsk Varšavské smlouvy (na rozdíl, například, od Maďarů a jejich statečné obrany před Sověty v roce 1956) a tak dále a tak dále. Druhá strana má pro prezidenta naopak pochopení, přičemž zdůrazňuje faktickou (Paříž) i morální (Londýn) zradu západních spojenců, lítost a pohoršení nad tím, jak se v kritické chvíli zachovaly „Francie sladká a Albion hrdý“, které jsme „tolik milovali“, a Benešovu následnou neúnavnou politickou práci v londýnském exilu, jež vyvrcholila poválečným obnovením Československa včetně zneplatnění Mnichova.

Čím jsem starší…

Pokud jde o mě, musím říct, že čím jsem starší (ročník 1965), tím větší mám pro prezidenta Beneše pochopení. Ani v náznaku přitom netvrdím, že se po Mnichovu zachoval správně, nýbrž „jen“ to, že jeho postoji stále víc rozumím. Možná je to i tím, že kolem sebe častěji než dříve slýchám sebejisté, arogantní hlasy, jež staví tehdejší hlavu státu na pomyslný pranýř. Jenže! Ono se to s více než osmdesátiletým odstupem v pražském bezpečí snadno mluví o nezbytnosti a prospěšnosti „národní oběti“, o tom, že být prezidentem Tomáš Garrigue Masaryk, na rozdíl od Beneše by řekl „Tož, budeme sedlat!“, ono se to v téměř naprostém bezpečí a v naprosté pohodě (všem četným problémům navzdory) dnešní doby snadno moralizuje, snadno se vynášejí jednoznačné soudy, což platí nejen o jednání politiků v historii, ale i v hektické současnosti.

Ti, kteří Edvarda Beneše za jeho postoj k Mnichovské dohodě kritizují, neargumentují nijak překvapivě, většinou velmi podobně, jako se během našeho setkání před několika lety vyjádřil jeden z mých polských přátel: „Možnost, že bychom my, Poláci, obrovské převaze nepřítele navzdory, v září 1939 nebojovali, byla a je naprosto nepředstavitelná. Kdyby s tím nějaký polský politik, třeba i po letech, jen čistě teoreticky, přišel, znamenalo by to jeho okamžitý konec. Nechápu, jak jste to tehdy mohli udělat, jak jen jste mohli kapitulovat. Vybudovat po stovkách let svůj vlastní stát, svou vlastní republiku, a pak se jí bez boje vzdát…“

Takový argument je nutno brát velmi vážně, na strašlivosti Benešova dilematu ale ani on nic zásadního nemění. Jen si to představte: první Československá republika byla, aniž bych jakkoli podceňoval obrovské úsilí, které Tomáš Masaryk a jeho nejbližší spolupracovníci (na prvním místě právě Beneš) během první světové války vyvinuli, „dítětem velmocí“; bez jejich souhlasu, bez jejich rozhodnutí by nikdy nevznikla. Na konci léta a na začátku podzimu 1938, po dvaceti letech přátelství, se ale spojenectví s nimi, konkrétně s Francií, na němž stál celý zahraničněpolitický koncept státu, zhroutilo. Připočteme-li k tomu Hitlera řvoucího na veřejných shromážděních či do rozhlasu, že Československo a všechny jeho obyvatele nemilosrdně zničí, henleinovce volající hlasitě po „návratu do Říše“ a řádící v pohraničí, Polsko a Maďarsko, čekající na příležitost k tomu, aby si z hroutící se republiky ukrojily také svůj díl kořisti…

Strašlivé dilema

Jak už jsem řekl, strašlivé dilema. Poslat svůj národ nebo alespoň jeho část na (téměř jistou) smrt, anebo se vzdát s nadějí, že snad nebude až tak zle a že se po čase vše v dobré obrátí… Jsou politici a státníci – bojovníci a válečníci, a jsou politikové a státníci – diplomati a vyjednavači. Edvard Beneš, politik a státník druhého typu, se k variantě „národní oběti“ na podzim 1938 neodhodlal a po celý zbytek života se s tím musel vyrovnávat. Odsudků a zavržení se mu za to dostalo nesčetných, nezřídka od lidí, kteří si podobnou míru odpovědnosti nedokázali vůbec překvapit, natož aby ji museli nést. Tak už to ale bývá, u politiků zvlášť. Já osobně mám za to, že skutečně oprávněně mohou Beneše soudit jen ti, kteří se kdy ocitli v podobném anebo srovnatelném postavení, nikdo jiný.

S blížícím se závěrem je třeba v souvislosti s Mnichovem připomenout ještě jednu důležitou věc: fatální ztrátu víry v Západ, která se u prezidenta (a u části Čechů a Slováků) následně projevovala navzdory tomu, že strávil válku převážně ve Velké Británii a že zejména díky Velké Británii se mu podařilo Mnichov odčinit. Právě kvůli této ztrátě víry se totiž Edvard Beneš stále více obracel na Východ, k Sovětskému svazu, což nakonec skončilo komunistickým převratem v únoru 1948 a podvolením se naší země Moskvě, tentokrát na více než čtyři desetiletí. Složitá doba, složité osudy, složité rozhodování, nevratné, tragické důsledky…

Odkaz pro (nejen) dnešní dobu

Nejen dnešní době přináší „Mnichov“ primárně jeden odkaz, jedno poučení: každému zlu je třeba čelit co nejdříve, hned v jeho zárodku, dokud to ještě jde. Ustupovat mu, pokusit se ho u-appeasovat, není nikdy dobrým řešením. Takový postup každého gaunera jenom povzbudí k další agresi. Platí to v osobním životě, v soukromých vztazích, v práci, v politice i v mezinárodních vztazích. Tak na to mysleme, dřív než je/bude pozdě.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.