Tenkrát v Anglii: Spiknutí střelného prachu aneb o čem je anglický pátý listopad

Evropské peřeje 71

Tenkrát v Anglii: Spiknutí střelného prachu
aneb o čem je anglický pátý listopad

Martin Kovář

Již bezmála čtyři sta dvacet let si Angličané 5. listopadu rok co rok připomínají tzv. Spiknutí střelného prachu (Gunpowder Plot), tj. nezdařený pokus katolických konspirátorů zavraždit krále Jakuba I. Stuarta (na trůnu v letech 1603–1625) a jeho syny v sídle anglického parlamentu (The House of Commons) ve Westminsteru. Připomínka tohoto nezdaru a s tím spojená oslava monarchie a všeho anglického, respektive britského je i každoroční příležitostí k tomu, aby obyvatelé ostrovního státu vyjádřili, nejčastěji ve formě „karnevalu“, svůj názor prakticky na cokoli či kohokoli.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 5. listopadu 2024

Spiknutí střelného prachu

Spiknutí střelného prachu bylo největší konspiraci jakobitské éry (1603–1625) a jednou z nejtajuplnějších záhad oné doby. Velmi „zvláštní“ byly již okolnosti, za jakých začalo. Jak napsal sám král Jakub I., Stuart, „pár dní před zahájením parlamentního zasedání (tj. na počátku listopadu 1605) potkal jeden ze sluhů ctihodného lorda Monteagleho na ulici neznámého muže, který mu předal dopis, vyzval jej, aby ho odevzdal svému pánovi, a zmizel“. Lord Monteagle písemnosti zběžně pročetl, a protože je shledal „silně znepokojivými“, vyrazil ještě týž večer do Whitehallu, kde je předal prvnímu ministru Jakubovy vlády, Robertu Cecilovi, hraběti ze Salisbury, jenž s nimi seznámil krále.

Klíčová pasáž dopisu zněla: „Je-li Vám život drahý, vymyslete si nějakou výmluvu, abyste se mohl vyhnout přítomnosti v parlamentu.“ Dále anonym naznačoval, že budova bude zničena výbuchem, což panovníka vyděsilo. Důležitou roli zde sehrálo podvědomí. Jakub I. se až do konce života nezbavil myšlenek na tragickou noc v Edinburghu, během níž při výbuchu zahynul jeho otec. Ten, kdo Spiknutí střelného prachu vymyslel, jako by přesně věděl, čím krále postrašit. Po dlouhé diskusi, již Salisbury vedl s dalšími předními aristokraty, členy královské rady, se rozeběhlo vyšetřování.

Brzy se zjistilo, že jeden z nižších úředníků královské domácnosti, Mr. Whynniard, pronajal část svého domu jisté paní Brightové, a ta učinila totéž se sklepem, jehož chodby zasahovaly pod budovu sněmovny. Nájemce, Thomas Percy, působil ve službách hraběte z Northumberlandu, který od paní Brightové odkoupil její zásoby uhlí. Jakmile vyšetřovatelé získali tyto informace, začali rychle jednat. V noci před zahájením parlamentního zasedání vtrhl westminsterský smírčí soudce, sir Thomas Knyvet, se svými muži do podzemí a nalezl zde muže jménem Guy Fawkes, který hlídal hromadu uhlí, otýpky dříví, chrastí, šestatřicet soudků střelného prachu a železné tyče, jež měly zvýšit sílu plánované exploze.

Dne 5. listopadu 1605 byl Fawkes vyslechnut, a i když zatím vydržel mlčet, běželo pátrání na plné obrátky. Lord Monteagle, u něhož celý případ začal, a jeho švagr Francis Tresham byli z „preventivních důvodů“ zatčeni. Pod pečlivým dohledem se ocitla rovněž Harrowden Hall, nacházející se v Northamptonshire, kousek cesty od králova oblíbeného Roystonu, která byla od roku 1580 sídlem jezuitů, na něž padlo v souvislosti se Spiknutím střelného prachu podezření. Vláda protestantského krále Jakuba I. o tomto „jezuitském hnízdě“ věděla, ale prozatím nic nepodnikla a spokojila se s tím, že má „papežence“ pod dohledem. Přitěžující okolností bylo, že v Harrowden Hall nacházel často útočiště Henry Garnet, vůdce anglických jezuitů.

Vláda zpočátku váhala, zda proti Harrowden Hall zasáhnout. Poté, co Guy Fawkes poskytl vyšetřovatelům úplný seznam konspirátorů, ale bylo jasno a spiklenci byli zatčeni. Podrobnější zkoumání prokázalo, že plán konspirátorů byl dosti chatrný. Po smrti Jakuba I. a jeho synů (spiklenci logicky předpokládali, že ho budou doprovázet na zahájení jednání parlamentu) se měla stát královnou princezna Alžběta. Jak chtěli ustavit jejím jménem vládu a získat na svou stranu ministry, nedokázali ti, kteří přežili, vysvětlit. Navzdory tomu byli 27. ledna 1606 ve Westminster Hall odsouzeni a 30. ledna čtyři z nich v čele s Fawkesem popraveni. Spravedlnost tak, alespoň formálně, zvítězila.

Jak to bylo ve skutečnosti?

Na veřejnosti nevyslovenou otázkou bylo, zda a co všechno o spiknutí ve skutečnosti věděla vláda. Většina historiků zastává názor, že první ministr, hrabě Salisbury, musel být o úkladu informován. Cecil i jeho otec a předchůdce na postu prvního ministra královny Alžběty, lord Burghley, si jako hlavní cíl vytkli ochranu panovníka. Prostředky a metody, kterých přitom užívali, se příliš nelišily od těch, jež dnes nazýváme kontrašpionáží. Oba Cecilové měli v Anglii vynikající zpravodajskou síť a věděli prakticky o všem, co se v zemi šustlo. Že by jim uniklo tak rozsáhlé, a přitom amatérsky plánované spiknutí jako Gunpowder Plot, není pravděpodobné.

Podle některých názorů Cecil o spiknutí nejen věděl, nýbrž je dokonce inicioval, aby se mohl vypořádat s panovníkovými odpůrci. Průběh vyšetřování a soudní proces to do jisté míry potvrzovaly. Nikdo nepodal důkaz, kde se vzalo oněch šestatřicet soudků střelného prachu. Šuškalo se, že pocházejí z královské zbrojnice v Toweru. Plány spiklenců byly velmi neurčité, jako by nepočítali s úspěchem. Pravdu znal zřejmě jenom Salisbury, který záležitosti využil k posílení vlastního postavení a k následné likvidaci „katolických rozkolníků“. Tento nesmírně inteligentní muž však tajemství, jež kolem Gunpowder Plot panovalo, nikdy neprozradil.

Proti-jezuitská dohra

Spiknutí střelného prachu mělo jednu dramatickou dohru – proces s otcem Henrym Garnetem, který byl osmnáct let nejvyšším představeným anglických jezuitů. Jakmile komplot vešel ve známost, napsal Garnet lordu Salisburymu dopis, v němž mu oznámil, že s ním nemá nic společného. Přesto na něj byl, stejně jako na jeho dva podřízené, Johna Gerarda a Oswalda Tesimonda, vypsán zatykač. I když leccos naznačovalo, že Garnet zvažoval útěk ze země, nakonec přijal pozvání svého přítele, otce Edwarda Oldcorna, do Hidlip Hall, sídla lorda Johna Habingtona, známého stoupence jezuitského řádu. Zde byl v relativním bezpečí do té doby, než jeho úkryt vyzradil Humphrey Littleton, vyslýchaný v souvislosti se spiknutím.

V té chvíli zasáhl do vývoje událostí král. Jakub I. nevěděl, jak má vůči otci Garnetovi postupovat, a proto nařídil, aby s ním prozatím nakládali s veškerou úctou. Vyšetřovatelé příkaz dodrželi a starý jezuita se celou cestu do hlavního města těšil skvělému zacházení. Také „ubytování“ v Toweru bylo na úrovni. Hlavním aktérem procesu, jenž začal 28. března 1606 v Guildhall v londýnské City, byl sám hrabě ze Salisbury. První ministr si uvědomoval, že obvinění otce Garneta z účasti na spiknutí střelného prachu je nesmyslné. Jeho hlavním cílem však bylo „vykořenit z Anglie jezuity“, neboť podle něj představovali potenciální nebezpečí pro krále, parlament, protestantismus i celou zemi. Právě s ohledem na to si při soudním jednání počínal.

O výsledku bylo rozhodnuto krátce poté, co soudce John Croke zahájil svůj projev. „Henry Garnet, povoláním jezuita, řečený také Wally, Darcy, Robert, Farmer či Philips, neboť všechna tato jména si dával,“ pravil Croke, „se dopustil nejbarbarštější a nejzavrženíhodnější zrady, o jaké jsme kdy slyšeli, zrádného úkladu proti našemu králi Jakubovi a jeho ušlechtilému synu Jindřichovi…“ Ve stejném duchu promluvil i státní žalobce Edward Coke, jenž navíc přednesl dlouhý seznam všech, kteří měli padnout za oběť spiknutí – „celá královská rodina, Tajná rada, šlechta, duchovní, a zvláště City of London, proslulá bohatstvím... a ještě více svými občany, celkem na pět set tisíc duší, zkrátka celá země“. Obhájci neměli nejmenší naději. Rozsudek, trest smrti oběšením, nebyl překvapivý. Přesto svitla otci Garnetovi naděje. Jeho přátelé totiž předpokládali, že pro něj španělský velvyslanec požádá o milost a král mu vyhoví. K všeobecnému překvapení se tak nestalo a 3. května 1606 byl „ctihodný jezuita“ oběšen. Pokud chtěl Salisbury ukázat, že jakýkoli náznak odporu proti králi Jakubovi a jeho vládě bude tvrdě potrestán, nemohl si vést lépe. Do roku 1625, kdy Jakub I. zemřel, k žádnému dalšímu spiknutí nedošlo…

John Lennon a jeho pátý listopad

Od roku 1606 si zejména Angličané Spiknutí střelného prachu opakovaně připomínají, jak jsem uvedl již v perexu. Jednou z nejpozoruhodnějších a nejhezčích připomínek je písnička, kterou v roce 1970 nazpíval bývalý frontman skupiny The Beatles John Lennon se svou novou kapelou Plastic Ono Band. Písnička se jmenuje Remember a má svoji neopakovatelnou poetiku, posuďte ostatně sami:

Remember when you were young?
How the hero was never hung
Always got away
Remember how the man
Used to leave you empty handed?
Always, always let you down
If you ever change your mind
About leaving it all behind
Remember, remember, today

And don’t feel sorry
The way it’s gone
And don’t you worry
'Bout what you’ve done

Just remember when you were small
How people seemed so tall
Always had their way
Do you remember your Ma and Pa
Just wishing for movie stardom
Always, always playing a part
If you ever feel so sad
And the whole world is driving you mad
Remember, remember, today

And don’t feel sorry...

No, no, remember, remember

The fifth of November

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.