Svět filmu smutní, zemřel Paolo Taviani

Evropské peřeje 36

Svět filmu smutní, zemřel Paolo Taviani

Bratři Tavianiové ukazovali světu (nejen) Itálii, jaká doopravdy byla, a činili tak s nenapodobitelným mistrovstvím

Martin Kovář

V pátek 1. března brzy ráno mě ochromila zpráva, že zemřel Paolo Taviani, který spolu s již zesnulým bratrem Vittoriem Tavianim patřil k nejlepším italským a vůbec světovým scénáristům a režisérům druhé poloviny 20. a počátku 21. století. Způsob, jakým „Taviani Brothers“ ve svých snímcích vyprávěli nejen o Itálii, byl bez nadsázky dechberoucí, doslova magický. Jejich kumšt nebyl o nic menší než v případě dalších velikánů italského filmu, jako byli Roberto Rossellini, Vittorio de Sica, Federico Fellini, Luchino Visconti, Michelangelo Antonioni, Ettore Scola, Luigi Comencini (díky jejichž opusům jsme se naučili milovat film) a další, a v některých subtilních ohledech je, myslím, dokonce převyšovali. Tak se na jejich životy a na jejich dílo pojďme u příležitosti úmrtí mladšího z nich, Paola, podívat podrobněji.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 5. března 2024

Dokumentaristé…

Jakkoli byste vzhledem k jejích dílu dost možná tipovali jižní Itálii, třeba i Sicílii, narodili se oba bratři – Vittorio (1929–2018) i Paolo (1931–2024) – na rozhraní střední a severní Itálie, v toskánském městečku San Miniato. Vzhledem k narození na přelomu dvacátých a třicátých let měli dost času, aby po svém, ale přesto, udělali svoji zkušenost s fašismem, což zčásti ovlivnilo jejich život i filmařskou dráhu. Stejně tak se příliš neví, že oba začínali jako novináři, nikoli přímo u filmu, k němuž se dostali – s výjimkou krátkého dokumentu, o němž bude řeč za okamžik – „až“ na přelomu padesátých a šedesátých let, v roce 1960, kdy společně s nizozemským dokumentaristou Georgem Henrim Antonem „Jorisem“ Ivensem (1898–1989), který už měl ve svém oboru „velké jméno“. Jejich společný snímek s názvem „Itálie není chudá země“ (L᾿Italia non è un paese povero) byl ještě ovlivněný, celkem logicky, neorealismem, zároveň už měl ale „vyšší ambice“.

…i tvůrci politických a milostných dramat

Totéž platí o dalších dvou již hraných filmech, na nichž bratři Paolo a Vittorio Tavianiové pro změnu pracovali s všestranně nadaným umělcem a režisérem Valentinem Orsinim (1926–2001), se kterým se, jak jsem naznačil, potkali už při práci na krátkém dokumentu „San Miniato: červenec 1944“ (San Miniato: Iuglio ᾿44), jenž pojednával o reálné hrozbě zničení městečka, tehdy ještě spíše větší vesnice, v níž se oba narodili, německou armádou na sklonku druhé světové války. První z nich, „Muž na upálení“ (Un uomo da bruciare; 1962), byl dramatem o politickém aktivistovi (fantastický Gian Maria Volonté, budoucí superstar italského a světového filmu; vzpomeňme si třeba na jeho hraběte Mosku v „Kartouze parmské“ režiséra Maura Bologniniho z roku 1982, nebo na filmy „Kristus se zastavil v Eboli“ či „Kroniku předem ohlášené smrti“ režiséra Franceska Rosiho z let 1979, respektive 1987), který se vrací na rodnou Sicílii a pokouší se tamní rezignované venkovany přimět ke vzpouře proti všemocné mafii. Druhý společný film „Psanci lásky“ (I fuorilegge del matrimonio; 1963) tvořilo pět filmových příběhů, dramat s typicky italským komediálním přídechem o milostných peripetiích v zemi, v níž se vzhledem k přetrvávajícímu vlivu katolické církve prakticky nebylo možné rozvést a v nichž hráli takové budoucí hvězdy jako Ugo Tognazzi či Annie Girardotová.

Od samostatných začátků…

Hlavní tvůrčí etapa bratrů Tavianiových jako samostatných režisérů začala ve druhé polovině šedesátých let. Drama „Podvratníci“ (I sovversivi; 1967) pojednávalo o osudech čtyř lidí, které spojovaly záběry z pohřbu komunistického politika Palmira Togliattiho z léta 1964. Film s názvem „Ve znamení štíra“ (Sotto il segno dello scorpione; 1969), opět s Gianem Mariou Volontém, byl pro změnu pozoruhodným dramatem z prehistorických časů lidstva. Snímek „Svatý Michal měl kohouta“ (San Michele aeva un gallo; 1972) natočili Tavianiové podle povídky „Boží a lidské“ ruského klasika Lva Nikolajeviče Tolstého, zatímco film „Allonsanfàn“ (Allonsanfàn; 1974) byl návratem k dějinám Itálie, konkrétně do časů počátků sjednocení země na jihu Apeninského poloostrova, s hvězdným Marcellem Mastroiannim v hlavní roli. Již z těchto filmů, ať už dokumentárních či celovečerních a hraných, bylo zjevné, že se zrodili filmoví tvůrci, o nichž Itálie a svět ještě hodně uslyší.

…k velkým filmům o rodné zemi

Vzhledem k obrovskému rozsahu filmografie bratrů Tavianiových bych se rád podrobněji zastavil u čtyř filmů, které jsou pro jejich tvorbu, troufnu si říci, nejpříznačnější. První opravdu velký úspěch jim přineslo syrové drama ze Sardinie s názvem „Padre padrone“ (Padre Padrone; 1977), jenž znamená „Můj otče, můj pane“, ale který se standardně nepřekládá. Příběh malého, šestiletého a později mladého negramotného pastevce, v němž se pozvolna rodí odpor vůči autoritářskému otci, natočený podle knížky lingvisty Gavina Leddy (*1938), doslova uchvátil diváky i porotu na filmovém festivalu v Cannes, kde bratři získali hlavní cenu – Zlatou palmu. Následně snímek obdržel řadu dalších cen a doslova „dobyl svět“, přičemž zaujal především tím, že trýznivá výpověď o tvrdém životě sardinských venkovanů nepostrádala jemnou, křehkou poetiku, nenápadně, ale zřetelně odlišnou od té, jíž disponovaly neorealistické filmy ze čtyřicátých a padesátých let.

Také film bratrů Tavianiových z roku 1982 „Noc svatého Vavřince“ (La Notte di San Lorenzo) se dočkal příznivého přijetí. Drama „noci, kdy padají hvězdy“, zasazené tentokrát do válečné Itálie, je příběhem obyvatel malého toskánského města (fakticky výše zmíněného rodiště obou bratrů), kteří se v obavách z masakru ze strany Němců v místním kostele (kde se jich část na jejich příkaz shromáždí) vydávají vstříc blížícím se americkým osvoboditelům. Zvláštní, typicky italská „směs komedie, tragédie, vaudevillu a dramatu“, jak napsala v recenzi pro časopis The New Yorker známá filmová kritička Pauline Kaelová, bylo přesně tím, co diváky uchvátilo, když se v kinech smáli a zakrátko slzeli dojetím. Odměna v podobě Velké ceny – zvláštní ceny poroty na již zmíněném festivalu v Cannes – byla nanejvýš zasloužená, stejně jako všechny další; bratři si ale nadevše cenili přízně svého publika, které je zejména v osmdesátých letech minulého století doslova milovalo.

Snad vůbec nejlepší film, který Tavianiové natočili, alespoň viděno mýma očima, je povídkový „Kaos“ (Kaos; 1984), natočený podle povídek („Novely na celý rok; 1922) Luigiho Pirandella (1867–1936), jehož literární dílo je doslova „esencí Itálie“, v tomto případě Sicílie, podobně jako je, například, dílo Güntera Grasse (1927–2015), na které v mých newsletterech časem také dojde, „esencí“ poválečného Německa. Prolog, čtyři filmové povídky a epilog z různých sociálních prostředí ze sluncem vyprahlé Sicílie – příběh matky, žijící jen pro své syny v zámoří („Jiný syn“), muže, který své ženě zatajil svoji „posedlost“ úplňkem („Měsíční nemoc“), hrnčíře, uvězněného v obřím kamenném džbánu („Džbán“), a venkovanů, usilujících o vybudování vlastního hřbitova („Rekviem“) – to všechno „zarámované“ pohledem krkavce létajícího nad zemí a sledujícího lidský „chaos“ (Kaos) pod sebou a nasnímané kongeniální kamerou Giuseppeho Lanciho (* 1942) dělá z filmu mimořádně silný zážitek.

…i o Americe

Bratři Tavianiové ale nerežírovali výhradně filmy o Itálii. Jeden z nejpozoruhodnějších snímků, které během své dlouhé kariéry natočili, „Dobrý den, Babylóne!“ (Buongiorno Babilonia; 1987), pojednává o dvou italských bratrech, kteří ve snaze zachránit domácí firmu odejdou do Ameriky, po četných neúspěších a peripetiích se setkají s režisérem Davidem Warkem „D. W.“ Griffithem a dostanou možnost pracovat na jeho velkolepém filmovém projektu s názvem „Intolerance“ (Intolerance: Love᾿s Struggle Through the Ages; 1916). Drama o rodinném řemeslu, kumštu, lásce a tragédii, vrcholící za první světové války, mělo, stejně jako předchozí snímky, velký úspěch a definitivně potvrdilo příslušnost bratrů Tavianiových k elitě italského, evropského a světového filmu.

Italští „kluci“, kteří nám budou strašně chybět

Totéž platilo, alespoň namátkou, o dalších filmech bratrů Tavianiových, včetně dramatu „Spřízněni volbou“ (Le affinità eletive; 1996) na motivy díla Johanna Wolfganga Goetha s Isabelle Huppertovou v hlavní roli, snímku „César musí zemřít“ (Cesare deve morire; 2012), „záznamu“ divadelního představení, které v jednom z nejtvrdších italských kriminálů sehráli odsouzení, jenž získal hlavní cenu – Zlatého medvěda na festivalu v Berlíně, či komedie „Úžasný Boccaccio“ (Maraviglioso Boccaccio; 2015) na motivy slavného „Dekameronu“… Co film, to velký kumšt, velká zábava i velká radost.

Teď, když po Vittoriovi odešel do filmového nebe i mladší Paolo Taviani, se filmografie obou Italů s konečnou platností uzavřela. Budou nám chybět v tom slova smyslu, že už nic dalšího nenatočí, ale zároveň tu budou pořád s námi díky svým skvělým filmům. Tak si, až budete mít chvilku, některý z nich, třeba „Kaos“, pusťte. Víc „Itálie“ (slunce, tepla, dobrého jídla a vína, ale i chudoby, syrovosti i neskonalého půvabu, všudypřítomné historie atd.) a také Evropy, nezapomínejme na to, naší Evropy, na „filmovém plátně“ uvidíte jen málokdy.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.