Sport a klub, které spojují. Od ligového fotbalu k Velké válce a zase zpátky

Evropské peřeje 20

Sport a klub, které spojují

Od ligového fotbalu k Velké válce a zase zpátky

Když jsme v neděli v podvečer ve vršovickém Edenu se svým synem před zápasem Slavie s plzeňskou Viktorkou sledovali na ploše stadionu uctění památky padlých, válečných veteránů a všech bojovníků za svobodu a když jsme s vlčími máky na kabátech poslouchali společně s dalšími téměř osmnácti a půl tisící diváky českou hymnu, uvědomil jsem si, jak silný sociokulturní fenomén je sport a jak velkou možnost spojovat společnost má.

A právě o tom budou dnešní Evropské peřeje,

už dvacáté v pořadí.

Tak pojďme na to.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 7. listopadu 2023

Sport, to je i vysoká politika a velký business

O skutečnosti, že sport patří k vůbec největším a nejvlivnějším sociokulturním fenoménům 20. a 21. století není, jak jsem už naznačil, nejmenších pochyb. Olympijské hry, zejména velká atletika, ale i basketbal, volejbal, box, stejně jako tenis a hokej a nad tím vším fotbal, kopaná, jak se říkávalo dříve, to všechno ovlivňovalo a ovlivňuje náš život víc, než bychom „na první dobrou“ řekli. Však se také nejmocnější politikové světa, ať už ti demokraticky zvolení a demokraticky vládnoucí, anebo ti více či méně diktátorští, ze všech sil snažili a snaží, aby právě jejich zemi připadlo pořadatelství olympiád a fotbalových šampionátů, aby se mohli na hlavní tribuně fotografovat s jinými světovými státníky a slavnými sportovci, aby se, jednoduše řečeno, přihřáli ve slávě milovaných a obdivovaných sportovců…

Jenom si vzpomeňme na Benita Mussoliniho na fotbalovém šampionátu v Itálii v roce 1934, na Adolfa Hitlera na olympijských hrách v Garmisch-Partenkirchenu a v Berlíně v roce 1936, na Leonida Iljiče Brežněva na letních hrách v Moskvě v roce 1980 a na jeho americký protějšek, Ronalda Reagana, v Los Angeles v roce 1984, na čínské komunistické vládce v roce 2008, na britského premiéra Tonyho Blaira na londýnských hrách v roce 2012 (které před nosem „vyfoukl“ francouzskému prezidentovi Chirakovi), nebo na ruského prezidenta Vladimira Putina na zimní olympiádě v Soči v roce 2014 a na fotbalovém mistrovství světa v roce 2018…

Velký sport je ale i, nezapomínejme na to, veliký kšeft, což nemyslím, aby bylo jasno, nijak lze, jenom to prostě konstatuji. Olympijské kruhy totiž patří k nejcennějším / nejdražším „značkám“ ve světě businessu vůbec, podobně jako loga a maskoti světových fotbalových šampionátů… Fotbal je koneckonců nejoblíbenějším a nejrozšířenějším sportem na světě vůbec, mimo jiné proto, že ho můžou hrát kluci na vyprahlých pláccích v subsaharské Africe, v betonových džunglích latinskoamerických velkoměst i na písčitých plážích u moře, stejně jako na krásných travných stadionech, ve slavných „fotbalových chrámech“ v bohaté západní Evropě…

Z vršovického Edenu do „pekla války“ a zase zpátky

Že fotbalový zápas není jenom plus minus devadesát minut na hřišti, není žádná novinka. V západní Evropě vykročily velké kluby na cestu udělat z fotbalu „něco víc“ již před mnoha lety. V našich podmínkách se snaží dělat z fotbalu (celo)společenský fenomén zejména pražská Slavia. Kromě podpory ukrajinských fotbalistů jsem si to znovu uvědomil v neděli večer, kdy jsme se synem dorazili do již zmíněného Edenu. Atmosféra byla jiná než obvykle, ještě víc slavnostní. Vojáci a vlčí máky, s nadsázkou řečeno, všude, kam se podíváš, obrázek vlčího máku ostatně zdobil o titulní stánku programu na zápas. Můj devítiletý syn už příběh „vlčích máků na polích flanderských“, kterých bude ještě řeč, dobře zná, a tak si ten svůj koupil s opravdovou hrdostí, podobně jako další tátové a jejich děti, kluci i holky…

V tu chvíli si přirozeně nešlo nevzpomenout na Velkou válku, první světovou válku (1914–1918), jak jí říkáme v našich končinách. Na válku, „kterou nikdo nechtěl“, která přesto vypukla a, ve finále, po čtyřech a půl letech, stála více než deset miliónů životů. Příběh, na který jsem si v neděli v Edenu vzpomněl, se odehrál o Vánocích roku 1914 a od té doby patří k nejdojemnějším ze všech válečných příběhů vůbec.

O co konkrétně šlo? Nemilosrdné, krvavé boje běsnily v prosinci 1914 už pátý měsíc. Pseudoromantické představy o tom, že (zejména) mladé, moderní civilizací zhýčkané a změkčilé mladé generaci pomůže ke skutečné dospělosti poznání tzv. „nálady zákopů“, „pravé frontové kamarádství“, „opravdové hrdinství“, „oběť nejvyšší“ atd., vzaly dávno za své. Počet mrtvých narůstal den za dnem zběsilým tempem a válka na západní frontě pozvolna spěla do bezvýchodné situace, ve které setrvala prakticky až do léta roku 1918. O vánočních svátcích 1914 ale nastal bez přehánění zázrak, třebaže pouze dočasný: němečtí, francouzští, belgičtí, nizozemští a britští vojáci přestali na některých úsecích fronty spontánně válčit a místo toho si připomněli svátky „sbratřením“, na něž se vzpomíná dodnes.

Fascinující příběh, o němž je řeč, začal na Štědrý den, 24. prosince, kdy němečtí Soldaten začali ve svých zákopech nedaleko belgického města Ypry zpívat vánoční koledy, na což jim, ve svém jazyce a ve svých zákopech, odpověděli jejich britští nepřátelé. Podobně jako na několika dalších místech fronty následovala oslavná, nikoli smrtící střelba do vzduchu, a poté první, zprvu nesmírně opatrné „výpravy“ do „země nikoho“, do několik set metrů širokého pásu mezi oběma liniemi, kde si včerejší nepřátelé vyměňovali dárky ze skromných zásob (alkohol, cigarety, vzácné sladkosti, případně drobné suvenýry – odznáčky a podobně). Na několika místech fronty se po setmění konaly i neformální společné bohoslužby, které patřily k ikonickým událostem celého příměří. Důstojníci, zejména ti vyšší, byli vývojem situace zaskočeni, v mimořádné atmosféře si však vesměs nedovolili proti sváteční náladě a bezprecedentnímu chování „mužstva“ zasáhnout.

Pomyslným vyvrcholením vánočního příměří byl, a proto o něm dnes také píšu, tzv. „vánoční fotbal", který si, zřejmě hned na několika místech fronty, nejen v blízkosti Yper, zahráli britští a němečtí vojáci. Mladí muži, oblečení do uniforem a obutí do těžkých vojenských bagančat, museli působit na první pohled nesmírně komicky. Jejich odpor vůči válce a touha po normálním životě však zůstaly zapsány v jejich srdcích i v srdcích všech, kteří to viděli, až do konce jejich životů. Někteří účastníci první světové války, kteří později dovedně „vládli perem“, o této události psali; jiní naopak popírali, že k „opravdovému vánočnímu mači“ vůbec došlo, zůstalo prý nanejvýš u pouhého pokusu; jejich verze příběhu ale v zásadě neuspěla, jistě i proto, že je tolik lidský a přitažlivý…

Sport a klub, které spojují

Na tohle všechno jsem myslel, když jsem v chladném nedělním večeru seděl s Martínkem na tribuně v Edenu a fandil Slávii. Kolik takových nás v hledišti bylo, nevím, nejspíš jen pár, pokud vůbec. Mnohem podstatnější ale bylo to, co jsem už řekl: ta spousta vlčích máků jako vyjádření úcty k válečným obětem, slavnostní ceremoniál, vojenská večerka a národní hymna, všudypřítomné hrdinství a vzpomínka na schopnost obětovat se pro druhé. Přátelství, vlastenectví, víra ve věrnost a spolehlivost parťáků na bojišti i v životě…

Současně jsem myslel i na všechny války, které dnes zuří ve světě, a na jejich oběti. Na Ukrajince, bránící již více než rok a půl před ruskou agresí svoji zemi, na izraelské děti, umučené před zraky rodičů zdrogovanými zrůdami z Hamásu, na znásilněné dívky a ženy a na babičky odvlečené jako rukojmí do Pásma Gazy. Na všechny válečné běsy v Africe a na dalších místech našeho neklidného světa. A myslel jsem i na to, jak důležité je, aby všichni lidi dobré vůle dávali najevo, že jim ty běsy nejsou lhostejné.

Velké sportovní kluby s dlouhou historií a tradicí, jako je pražská Slavia, mající obrovské množství fanoušků, patří k těm, jež mohou v tomto ohledu hodně dokázat. Nedělní večer v Edenu toho byl toho důkazem. Jak jsem řekl: sport už dávno není jenom sport, má schopnost nejen rozdělovat (když jedni fandí těm, a druzí oněm), ale i spojovat. Podat si po zápase ruku, uctít svého soupeře a udělat společně nějakou dobrou, hezkou věc. Pro všechny. Tohle fotbalová Slavia Praha v poslední době umí a patří jí za to velký dík.

Na polích flanderských

John McCrae

Na polích flanderských vlčí máky kvetou,

tam mezi kříži, řada za řadou.

Zde hrob je náš. Však mezi červánky,

na nebi modrém slyšte skřivánky,

když dole kanóny tu svoji píseň řvou.

My mrtví zůstanem – a je to možná zdání,

že včera žili jsme a byli milováni,

když nyní ležíme na polích flanderských.

Náš boj teď jiní převezmou:

do vašich rukou vkládáme teď svou