Společně do vesmíru! Osobní vzpomínka na jeden sovětsko-americký vesmírný projekt

Evropské peřeje 75

Společně do vesmíru!

Osobní vzpomínka na jeden
sovětsko-americký vesmírný projekt

Martin Kovář

V životě skoro každého člověka jsou dny, na které nikdy nezapomene. Většinou jde o čistě soukromé, mimořádně hezké či naopak ošklivé záležitosti – svatby či rozvody, narození dětí nebo úmrtí těch nejbližších. Čas od času ale dojde k události, která má (celo)světový význam, a navíc se jakýmsi zvláštním způsobem dotkne i „obyčejných lidí“, třebaže často nemá na jejich životy žádný vliv.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 3. prosince 2024

Sojuz – Apollo a hrdinové mého otce

Pro mého tátu, který byl velkým fandou všeho, co se týkalo vesmíru a kosmických letů, bylo takovým zážitkem hned několik událostí. Na prvním místě šlo o let Jurije Gagarina do vesmíru v dubnu 1961 a o Armstrongovo vystoupení na Měsíc v červenci 1969, v kterýchžto případech jsem s ním ale jeho nadšení ještě nemohl sdílet: v roce 1961 jsem ještě nebyl na světě, v roce 1969 mi nebyly ani čtyři roky. Třetí velký příběh už jsem s ním ale coby desetiletý kluk prožít, byť po svém, dětsky, mohl, a proto se k němu dnes, v souvislosti s jedním nenápadným výročím, o němž bude řeč na konci textu, vracím.

Šlo o společný sovětsko-americký projekt Sojuz – Apollo, jenž byl výsledkem dočasné spolupráce obou supervelmocí v kosmu. Zatímco od konce druhé světové války byli Američané a Sověti ve vesmíru velkými rivaly, tzv. politika détente (tj. politika usmiřování, spolupráce a ne-konfrontace), kterou vůči Moskvě prosazovaly vlády amerických prezidentů Richarda Nixona (1969–1974) a Geralda Forda (1974–1977), vedla nejen ke snížení politického napětí mezi oběma zeměmi, ale i k relativnímu, opakuji k relativnímu poklesu rivality při „dobývání vesmíru“.

Zcela příznačným vyjádřením „ducha doby“ se stal právě projekt „Sojuz – Apollo“, tj. první společný let Sovětů a Američanů do kosmu. Plán, na jehož realizaci se na nejvyšší úrovni shodli prezident Nixon a sovětský premiér Alexej Kosygin v květnu 1972, spočíval ve spojení obou lodí ve vesmíru a v dalších výzkumných úkolech. Velitelé obou posádek, Thomas Stafford a Alexej Leonov, si po úspěšné operaci podali ruce 17. července 1975, o dva dny později se loď Apollo odpojila a po dalších dvou dnech se obě posádky vrátily úspěšně na Zem. Symbolickou zajímavostí je, že k prvnímu stisku rukou astronautů a kosmonautů došlo nad řekou Labe, kde se na jaře 1945 setkaly americká a sovětská armáda ve finální fázi druhé světové války…

Co projektu Sojuz – Apollo předcházelo

Projekt Sojuz – Apollo byl, jak jsem již naznačil, vyvrcholením dlouhodobého složitého vývoje. „Dobývání kosmu“, jak se tehdy vesmírným programům ve Spojených státech amerických i v Sovětském svazu, jejichž doménou dlouho byly, říkalo, bylo nejen soupeřením vědecko-technickým, ale také vojenským, ideologickým a (velmoc)mocenským, jedním z nejdůležitějších v celých dějinách tzv. studené války (1945–1989/91). Zatímco atomovou zbraň vyvinuli jako první v USA na jaře, respektive v létě 1945, ve „vesmírných závodech“, jejichž počátky sahají až do válečných časů (viz například německé balistické rakety V-2), byli zpočátku překvapivě úspěšnější podceňovaní Sověti. Jejich nesmírná touha dokázat to za každou cenu jako první stála za úspěchem Sputniku 1 (první umělá družice Země) a Sputniku 2 (první umělá družice Země se psem Lajkou na palubě) z října a listopadu 1957. Konsternovaní Američané to dokázali „až“ v únoru 1958 (družice Explorer 1), a třebaže si slíbili, že se podobná „blamáž“ nebude opakovat, předběhli je Sověti v dubnu 1961 znovu.

Gagarin, Shepard, Armostrong a ti druzí

Dne 12. dubna 1961 obletěl sovětský kosmonaut Jurij Alexejevič Gagarin v lodi Vostok 1 poprvé naši planetu. Američan Alan Shepard se sice „podíval“ do kosmu v lodi Freedom 7 jen tři týdny po Gagarinovi (5. května 1961), byly to však tři týdny, které, s nadsázkou řečeno, v řadě ohledů „otřásly světem“; „jaderný obr na hliněných nohou“ triumfoval znovu v oblasti, která patřila k těm nejprestižnějším. Mnozí odborníci navíc považují za prvního Američana a třetího člověka ve vesmíru až Johna Glenna (ještě před ním to 6. srpna 1961 dokázal sovětský kosmonaut German Titov); Shepardův let totiž probíhal „jen“ po balistické křivce a na oběžnou dráhu se 20. února 1962 dostal právě až Glenn. Ať tak či tak, zatímco jméno Jurije Gagarina znali a dodnes znají lidé na celém světě, Shepardův a Glennův počin, jakkoli byly s počinem ve všech ohledech srovnatelné, měly význam hlavně pro USA; také tam přitom novináři poněkud lítostivě psali, že byli, bohužel, až druhý, respektive třetí.

Ve Washingtonu i v Moskvě kladli na „vesmírné programy“ mimořádný, z dnešního pohledu snad až přehnaný důraz. Doba ovšem byla taková a rivalita mezi supervelmocemi obrovská; o „dobývání kosmu“, k němuž byla třeba vysoká kvalita vědy, výzkumu a technologií, což v jednom důležitém ohledu vypovídalo o vyspělosti společnosti jako celku, to platilo zvlášť. Zatímco Sověti se snažili Gagarinův let ze všech sil propagandisticky využít (sám Gagarin se tak stal nechtěnou obětí svého úspěchu), americký prezident John Fitzgerald Kennedy oficiálně reagoval 25. května 1961 před oběma komorami Kongresu projevem, v němž vyhlásil, že Američané do deseti let přistanou bezpečně na Měsíci. Když v září 1962 zapakoval totéž na Riceově univerzitě v Houstonu, bylo zjevné, že ve „vesmírných závodech“ začíná nová etapa.

Američané si velmi dobře uvědomovali, že po prohrách se Sputnikem 1 a 2 a s Gagarinem tentokrát musí zvítězit. Program pilotovaných kosmických letů Apollo, který řídil Národní úřad pro letectví a kosmonautku (National Aeronautics and Space Administration [NASA], založený v roce 1958), jehož cílem bylo přistání lidí na Měsíci, proto disponoval obrovskými finančními prostředky. Sovětský lunární program (Sojuz, L-1 a L-3) trpěl naopak řadou problémů; kromě úmrtí konstruktéra Koroljova šlo o zprvu nepříliš nápadné vědeckotechnické a technologické zaostávání za USA a menší objem finančních prostředků.

Dne 20. července 1969 konečně přišel dlouho očekávaný den, kdy lunární model Apollo 11 s astronauty Neilem Armstrongem a Edwinem Aldrinem přistál na Měsíci. Armstrongova slova o „malém kroku pro člověka, ale velkém skoku pro lidstvo“ si mohli opakovaně poslechnout lidé ve všech částech světa (dokonce i za „železnou oponou“). Euforie z toho, co všechno dokáže věda, byla obrovská. Američané se navíc zbavili komplexu z předchozích trpkých porážek, skóre bylo tak říkajíc vyrovnané.

Sedmdesátá léta: Nejen Sojuz – Apollo, ale i raketoplány

V sedmdesátých letech získalo americko-sovětské soupeření ve vesmíru nový rozměr. Kromě již uvedeného projektu Sojuz – Apollo či, z pohledu USA, Apollo – Sojuz, již v lednu 1972 prezident Nixon oznámil, že Američanů začnou vyvíjet tzv. raketoplán (Space Shuttle; oficiálně Space Transportation System), tj. prostředek určený k dopravě na orbitální dráhu kolem Země, a v dubnu 1973 jeho vývoj začal. Po třech letech, v roce 1976, byl na světě první letuschopný stroj nazvaný po vzrušených diskusích Enterprise.

První let do vesmíru s dvoučlennou posádkou se nicméně uskutečnil „až“ 12.–14. dubna 1981, tj. za vlády prezidenta Ronalda Reagana (1981–1989). Konkrétně šlo o raketoplán Columbia, který obletěl šestatřicetkrát Zemi a úspěšně se na ni vrátil. Druhý stroj Challenger, jenž poprvé odstartoval 4. dubna 1983, takové štěstí neměl, 28. ledna 1986 došlo při jednom z dalších startů k havárii, během které zahynula celá sedmičlenná posádka. Zatímco misím raketoplánů Discovery (poprvé v srpnu 1984) a Atlantis (první let v říjnu 1985) a Endeavour (první let v květnu 1992), jenž nahradil zničený Challenger, se vážné problémy vyhnuly, 1. února 2003 došlo k nové tragédii. Obětí nehody raketoplánu Columbia během sestupu atmosférou se znovu stalo všech sedm členů posádky (včetně prvního izraelského kosmonauta, bojového pilota izraelského letectva Ilana Ramona) a nad raketoplány se pomalu začalo smrákat. K poslednímu letu došlo 8. července 2011 a následně, v červenci téhož roku, byl program i formálně ukončen.

Raketoplány, respektive kosmoplány, jak jim říkali, vyvíjeli i v Sovětském svazu. Šlo o součást nesmírně nákladného (vlastně vůbec nejdražšího v dějinách celého sovětského kosmického výzkumu) projektu s názvem Eněrgija-Buran, jenž se zrodil roku 1983 v reakci na americký program popsaný výše. Na rozdíl od amerických raketoplánů šel ale vývoj kupředu jen velmi pomalu, což odráželo stále větší problémy rigidního sovětského systému řízení, nefunkčnost centrálně plánované ekonomiky i nedostatek financí. Navzdory všem těmto těžkostem ale kosmoplán Buran do vesmíru 15. listopadu 1988 vzlétl; na rozdíl od těch amerických ale šlo o plně automatický let (tedy bez lidské posádky), během něhož dvakrát obletěl Zemi a následně úspěšně přistál. Před rozpadem SSSR ani po něm v roce 1991 se už žádný další let neuskutečnil. Příznačné bylo, že poté, co Buran „odpočíval“ v bajkonurském středisku, propadla se 13. května 2002 během větrné bouře střecha hangáru, která jej zničila, přičemž došlo k obětem na lidských životech.

Reaganovy Hvězdné války

K rozpadu Sovětského svazu, jehož hlavní příčinou bylo stále zjevnější ekonomické zaostávání za Západem, přispěla i snaha Moskvy reagovat na další „vesmírný projekt“, s nímž přišel již zmíněný Ronald Reagan. Šlo o tzv. Strategickou obrannou iniciativu (Strategic Defense Initiative; SDI), kterou prezident představil 23. března 1983. Jejím cílem mělo být zabránit útokům strategickými jadernými zbraněmi na USA, jednoduše řečeno zničit balistické rakety ještě před dopadem na zem. Američtí experti, stejně jako politikové, byli v názoru na celou záležitost rozděleni. Zatímco jeho stoupenci označovali plán jako „triumfální“ a jako projekt, který „zajistí bezpečí další generaci Američanů“, odpůrci jej shledávali „naivním“, „vědecky i technicky nerealizovatelným“ a navíc „provokujícím Sověty“ k dalšímu kolu závodů ve zbrojení; současně jej rádoby posměšně nazvali „Star Wars Project“ („Hvězdné války“) podle slavných sci-fi filmů režiséra George Lucase (první, dnes čtvrtá část ságy, ovládla kina v roce 1977).

Ve finále Reagan de facto uspěl. Za prvé, Američané nevnímali označení „Star Wars“ nijak posměšně, jak zamýšlela opozice vůči projektu, ale spíše naopak, což mu dod(áv)alo na popularitě; prezident, přezdívaný „Velký komunikátor“ (Great Communicator), s ním navíc na veřejnosti dokázal výtečně pracovat. Za druhé, Sověti bez ohledu na možné problémy s jeho realizací dospěli k závěru, že na plán nebudou schopni adekvátně reagovat, což byl jeden, opakuji, jeden z důvodů, proč nový generální tajemník ÚV KSSS Michal Sergejevič Gorbačov přistoupil ve druhé polovině osmdesátých let na diskusi o masivním odzbrojování. Fakt, že se Reagan na prvním summitu s Gorbačovem v říjnu 1986 v Reykjavíku odmítl tohoto projektu vzdát, Sověty jenom utvrdil v jeho důležitosti a v tom, že na místo politiky konfrontace musí přijít politika spolupráce. Po zhroucení tzv. sovětského bloku ve střední a jihovýchodní Evropě na přelomu let 1989 a 1990 a po pádu samotného SSSR v roce 1991 byl projekt SDI pozvolna opouštěn a v roce 1993 jej prezident Bill Clinton zastavil docela. Jakkoli je celkově hodnocen coby kontroverzní, o jeho příspěvku k vítězství USA a celého Západu ve studené válce pochybuje jen málokdo.

Nač vzpomínáme dnes

Na závěr ještě stručná odpověď na otázku, na jaké výročí vzpomínáme právě v těchto dnech. Je to docela jednoduché. Právě před padesáti lety, 2. prosince 1964, odstartovala z kosmodromu Bajkonur v rámci programu Sojuz raketa Sojuz 16 se dvěma kosmonauty (velitel lodi Anatolij Filipčenko a palubní inženýr Nikolaj Rukavišnikov). Projekt byl nesmírně důležitý, neboť šlo o jeden z finálních kroků v rámci příprav na výše zmíněnou „operaci“ Sojuz – Apollo, jež byla, jak jsem již uvedl, úspěšně realizována v roce 1975.

V rámci projektu se podařilo vyzkoušet mechanismus, tzv. stykovací prstenec-iluminátor, jenž umožňoval spojení v mnoha ohledech odlišných kosmických těles, nemluvě o „ostré zkoušce“ spolupráce mezi sovětským a americkým řídícím střediskem. To bylo důležité hlavně pro Američany – vedení NASA mělo totiž z komunikace se Sověty mnohem větší obavy, než jaké panovaly na druhé straně. Právě vzhledem k úspěchu této mise mohly začít finální přípravné práce na projektu Sojuz – Apollo, který si získal světovou pozornost v následujícím roce a který jsem ve zprávách jako desetiletý kluk sledoval se svým nadšeným tátou. Vzpomínka na tohle hodně nenápadné, ale kulaté výročí proto patří právě jemu.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.