Smutek pozdního léta. V září 1939 propukla apokalypsa jako žádná jiná, aneb Druhá světová válka je stále ještě největší mezník moderních evropských dějin

Evropské peřeje 10

Smutek pozdního léta

V září 1939 propukla apokalypsa jako žádná jiná, aneb Druhá světová válka je stále ještě největší mezník moderních evropských dějin

Martin Kovář, 29. srpna 2023

Opakuje se to rok co rok. S koncem srpna a s pozvolným koncem léta na mě většinou padne zvláštní tíseň, jež není daná tím, že končí dovolené a prázdniny, nýbrž vzpomínkou na události staré více než osmdesát let. Na počátku září 1939 totiž propukla největší válka v lidských dějinách, jíž padly za oběť desítky milionů lidí, včetně obětí holocaustu, zločinu, jenž neměl obdoby a jejž dodnes nedokážeme (třebaže víme, jak se to stalo a jaký to mělo průběh) pochopit. Válka, s jejímiž důsledky se v řadě ohledů stále potýkáme a jejíž jizvy nejsou stále ještě úplně zacelené.

Pište na makovar@atlas.cz

Dlouhý pochod „temným údolím“

Poprvé si na vančurovská „pole orná a válečná“ vzpomenu vždycky již na přelomu července a srpna, kdy se „den ze dne“ zhroutil zweigovský „svět včerejška“ a propukla Velká (první světová) válka, sama o sobě strašlivá, jež ale nebyla – aniž bych ji a její důsledky chtěl jakkoli zlehčovat (chraň bůh!), ničím víc než „pouhou předehrou“ ke konfliktu, který přinesl násobně více mrtvých a běsy, jež byly do té doby mimo lidskou představivost.

Druhá světová válka přitom nebyla, na rozdíl od té první, žádným překvapením, žádným „bleskem z čistého nebe“. Schylovalo se k ní dlouho, prakticky od konce ledna 1933, kdy se stal Adolf Hitler kancléřem tzv. Výmarské republiky, a odkdy, jakkoli tvrdil opak, k válce nezadržitelně směřoval. Dnes se zdá takřka neuvěřitelné, že přední západní politici, zejména většina příslušníků britských a francouzských politických elit (čest výjimkám, jako byl Winston Churchill) ve třicátých letech nechápali, co znamená nacionální/národní socialismus či nacismus u moci a že podlehli pocitu, že si lze mír „koupit“ výměnou za politické a územní ústupky (tzv. politika appeasementu). Strach z opakování Velké války byl tak velký, že politikům zaslepil oči, takže neviděli nebezpečí ještě hroznější a strašlivější… I proto se jedna z nejlepších knížek o třicátých letech jmenuje „Temné údolí“ (Piers Brendon, The Dark Valley. A Panorama of the 1930s; 2002)…

Krvavý pakt

V poslední srpnové dekádě, konkrétně 23. srpna 1939, podepsali v Moskvě německý a sovětský ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov dohodu a všestranné spolupráci a o rozdělení sfér vlivu ve střední Evropě včetně rozdělení Polska. Dva největší gauneři tehdejší Evropy, Hitler a Stalin, si rozdělili „kořist“ včetně země, jež se nacházela mezi nimi, a otevřeli si tak dveře k válce, která začala za necelých deset dní. Je mi líto, ale je třeba říci, že tato osudná a ostudná dohoda byla i chybou Západu, jenž před Hitlerem od roku 1933 ustupoval a ustupoval a ustupoval, a zároveň projevil totální neschopnost domluvit se s jeho hlavním ideologickým protivníkem Stalinem (jako to, navzdory svému principiálnímu antikomunismu, udělal za války Winston Churchill [„Pro tuto chvíli…“] a de facto i Franklin D. Roosevelt a Charles de Gaulle).

První oběť a válka jako žádná jiná

První válečnou obětí hákového kříže a rudé hvězdy, nezapomínejme na ni, se stalo 1., respektive 17. září 1939 Polsko, navzdory statečnému, heroickému odporu poražené hned na dvou frontách, nejprve na západě a poté na východě, „krvavá země, jež v následujících šesti letech utrpěla – v přepočtu k celkovému počtu obyvatel – největší ztráty na světě. Právě proto jsem chtěl dnešní text původně nazvat Smutek pozdního polského léta… Vzpomínal jsem zkrátka, tak jako každé léto, na Polsko a s tím i na skvělé filmy, jež byly na válečná témata spojená s Polskem natočené, na geniálního Andrzeje Wajdu (1926–2016) a jeho „Kroniku milostných nehod“ (1986), půvabnou, křehkou love story, jež sice není o válce, ale jež končí probuzením se mladičkých hrdinů do války v létě 1914 (takže máte nakonec pocit, že celý snímek nebyl o ničem jiném), a zejména na jeho „Katyň“ (2007), film o jedné z největších hrůz a katastrof moderních (nejen) polských dějin.

Nemyslel jsem však jenom na Polsko, ale i na obyvatele Sovětského svazu, na oběti genocidního tažení Wehrmacht z léta a raného podzimu 1941, na nekonečné peklo na Babim Jaru, na oběti u Stalingradu a v Leningradu, stejně jako na oběti „německé války“ (řečeno s Emilem Vachkem) jinde v Evropě, nemluvě o běsech již zmíněného holocaustu, na tábory smrti, plynové komory, na strašlivé „slovo jak z dětské říkanky“ (Treblinka Richarda Glazara), na „Sophiinu volbu“ (Williama Styrona) atd., zkrátka na všechnu tu hrůzu, jež na počátku září 1939 začala, na hrůzu, již si, jak jsem už řekl, ani po hetakombách z let 1914–1918 nedovedl nikdo představit.

Dlouhé válečné stíny

Myslel jsem ale i na jiné léto, na léto 1945, „krvavé léto 1945“, jak o něm skvěle psal Jiří Padevět, na krev prolitou v českém pohraničí, na složitou denacifikaci Německa, na nemilosrdnost, s níž Stalin vytvářel svůj satelitní Cordon Sanitaire ve střední a jihovýchodní Evropě, svůj „východní blok“, na „vítězný únor 1948“, který udělal z demokratického Československa na více než čtyřicet let gubernii či kolonii východní bolševické despocie, na zadrátované hranice a lidi, zastřelené u nich či rozsápané psy „statečných pohraničníků“, na polskou a maďarskou revoltu proti Moskvě z roku 1956 utopené v krvi, na „sentimentálního marxistu Sašu“ Dubčeka (jak jej nazval Pavel Tigrid v „Kapesním průvodci inteligentní ženy po vlastním osudu“ (1988) a „jeho osmašedesátníky“, na ochotné katany Moskvy z let 1948–1953, na provařené, zkorumpované „normalizační děvky“, na všechny ty Vasily Bil’aky, Milo(u)še Jakeše, Milany Klusáky a další monstra, jež nám, s prominutím za ten vulgarismus, dvacet let „kurvila“ život…

Myslel jsem i na vývoj po roce 1989, na zázračné „osvobození“ od sovětského/ komunistického jha, na odjezd posledních sovětských vojáků (a tedy i na Michaela Kocába), na složité boje o text Česko-německé deklarace z roku 1997, na obnovu/ resuscitaci česko-německých vztahů a na to, že jsme Bonnu a potom Berlínu možná až příliš málo připomínali (jistě i s vědomím toho, co naši předkové spáchali během tzv. „divokého odsunu“) běsy jejich okupace včetně heydrichiády, na rozdíl od Poláků, už zase jsme u nich, kteří se, včetně úřadujícího premiéra Mateusze Morawieckiho v tomto ohledu na rozdíl od nás nijak „nežinýrovali“…

Nevím. Opravdu nevím. Myslel jsem zkrátka na střední Evropu, která je pořád ještě Evropou „po druhé světové válce“, na kontinent, v němž pořád ještě platí, že řekne-li se „po válce“, myslí se tím rok 1945…

A myslel jsem také na ruské vojáky na Ukrajině a na jejich vrchního velitele, Vladimira Putina, který řekl, že rozpad komunistického Sovětského svazu byl „největší geopolitickou katastrofou od roku 1945“ a že by bylo žádoucí „vrátit stav v Evropě do roku 1997“; myslel jsem na to, co by to znamenalo pro naši zemi, pro nás, kolik mrtvých a zavřených do těch či oněch táborů by to přineslo, i na to, že ať už si o válce na Ukrajině myslí kdokoli cokoli, opravdu se tam bojuje i o naši svobodu…

Mám to tak zkrátka každé léto a už jsem to chtěl tolikrát, tolikrát napsat, až na to došlo teprve letos pro Datarun. Tak zase příští týden, kdy si budete moci přečíst další text o Evropě, o našich „evropských peřejích“…

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.