Rok 1968 nebyl rok 1938, ani 1989. Několik poznámek k invazi z 21. srpna 1968 a k jejím důsledkům.

Rok 1968

nebyl rok 1938, ani 1989

Několik poznámek k invazi z 21. srpna 1968 a k jejím důsledkům

Martin Kovář, 22. srpna 2023

Vzhledem k tomu, že se k pětapadesátému výročí obsazení Československa v srpnu 1968 armádami pěti států Varšavské smlouvy v čele s tou sovětskou vyjádřili prakticky všichni, kteří mají přístup do médií, nezbývá mi, tak trochu ironicky, než připojit pár slov také. Možná se nebudou každému líbit, protože jsou psaná záměrně provokativně, nikoli ovšem tak, aby zkreslovala, co se v létě roku 1968 odehrálo a jaká bylo echo této události v Evropě i za oceánem, ve Spojených státech amerických.

Pražské jaro a jeho důsledky

Tzv. Pražské jaro, jímž v první polovině roku a v létě 1968 vyvrcholila „léta tání“, tj. postupná, pozvolná a potom stále rychlejší liberalizace vnitropolitických a společenských poměrů v Československu, bylo primárně střetem o moc v rámci KSČ mezi konzervativci a reformisty. Zatímco první usilovali, zjednodušeně řečeno, o udržení statu quo ze druhé poloviny padesátých a z první poloviny šedesátých let, reformisté či „liberálové“ (v rámci strany a režimu/systému, jenž zde vládl) jsou dodnes velmi často adorovaní jako představitelé tzv. „socialismu s lidskou tváří“ a jako mučedníci okupace a následné normalizace.

V této souvislosti je třeba říci, že nikdo z nich a už vůbec ne „sentimentální marxista Saša“, jak nazval prvního tajemníka Alexandera Dubčeka v jedné ze svých knížek (myslím, že to bylo v „Kapesním průvodci inteligentní ženy po vlastním osudu“; poprvé vyšla u Škvoreckých v nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu v roce 1988) Pavel Tigrid, neměli za cíl zavedení skutečné, opakuji skutečné demokracie západního typu včetně svobodných voleb, politické plurality (tj. existence a fungování na KSČ nezávislých, suverénních politických stran), ani tržní ekonomiky, nýbrž jakousi podivnou, v reálném světě neuskutečnitelnou pseudodemokracii se zachováním „vedoucí role KSČ“ v zemi. „Nikoli řídit, ale vést“, říká jeden z politiků v legendární scéně Škvoreckého „Miráklu“ na setkání s novináři, spisovateli atd. na Pražském Hradě. „Ale kam:“ replikuje jeden z hrdinů románu a sám si odpovídá: „Do prdele…“ (nemám teď výtisk knížky u sebe, a proto možná necituji úplně přesně, smysl je v každém případě stejný). Však také Škvorecký dostal za údajné „poplivání Pražského jara“ po vydání „Miráklu“ (1972; Toronto) od vzteklých „osmašedesátníků“ a zčásti i od těch, jimž se po okupaci zhroutil svět (bez jakékoli ironie a s absolutním pochopením) „co proto“…

Neadorujme proto a neplýtvejme sentimentem kvůli politickým vůdcům z roku 1968, kteří, jak jsem už naznačil, nebyli schopni překročit svůj stín, jak ostatně ukázali i o dvacet let později v průběhu tzv. Sametové revoluce svými blouznivými sny o „třetích cestách“ mezi socialismem (který přece nebyl sám o sobě špatný!) a kapitalismem (který pro změnu nebyl tak dobrý, jak se mnohým jevil 😊). Že tito lidé, jako byl Alexander Dubček a jemu podobní, v Listopadu s velkým L nevyhráli, bylo pro naši zemi velkým štěstím, všem problémům polistopadového vývoje (včetně naší současnosti) navzdory.

Okupace Československa a Evropa/svět

Podobně jako se v roce 1938 československé (spíš české) politické elity a drtivá část veřejnosti domnívaly, že západní spojenci v čele s Francií nedopustí, aby Hitler první republiku zničil (jak ukázal Mnichov, zcela naivně a marně), soudila v roce 1968 většina aktérů Pražského jara i veřejnosti, že Západ (už zase ten Západ [!]) nenechá „křehkou, klíčící demokracii“ Dubčeka a spol. padnout, že ji nevydá Moskvě a jejím pohůnkům napospas. Míra naivity „osmašedesátníků“ (těch, kteří uvažovali racionálně, nesentimentálně a předpokládali, že k vojenskému zásahu dříve či později dojde, bylo minimum) je i dnes doslova ohromující.

Pokud jde o Západ, pravda je taková, že na západ od Železné opony bylo drtivé většině lidí to, co se událo na východ od ní, v zásadě jedno. Teď nemluvím o jednotlivcích a institucích, kteří/které následně velkoryse a často naprosto nezištně pomohli/pomohly velkému množství politických imigrantů z Československa uchytit se v jejich zemi, začít zde nový, slušný život a udělat zde, v mnoha případech, skvělou kariéru, nýbrž o západních politických lídrech.

Ti měli v roce 1968 i poté spoustu vlastních vážných starostí a problémů. Například francouzský prezident Charles de Gaulle vstupoval po jarních divokých studentských a dělnických bouřích (nejen) v Paříži do závěrečné fáze své politické kariéry, takže mu šlo především o to dohrát důstojně svoji roli a o patřičný zápis do „velké historie“. Ve Spolkové republice Německo čelil její tehdejší kancléř Kurt Georg Kiesinger v roce 1968 pro změnu obviněním, že je „starým náckem“, takže bojoval o své politické přežití, nemluvě o tom, že se v Německu na konci šedesátých let rodilo spontánní mimoparlamentní opoziční hnutí, které dělalo vládě spoustu vrásek na čele. V Británii vrcholila tzv. Swinging Sixties a zájem vlády labouristického premiéra Harolda Wilsona o dění ve východní Evropě včetně Československa se, podíváme-li se pravdě do očí, limitně blížil nule.

Za oceánem, ve Spojených státech amerických, měli rovněž jiné starosti než osud Československa. Dlouholetý sovětský velvyslanec Anatolij Dobrynin sice prezidenta Lyndona Johnsona o invazi informoval, reakce Washingtonu však byla naprosto sterilní a mírná, za zmínku stojí snad jen zrušení jednání o návštěvě Johnsona v Moskvě (která navíc nebyla tak jako tak jistá). Není se co divit, Američanům šlo v bipolárním světě primárně o vztahy se Sověty, a co se dělo „za oponou“, byla v zásadě jejich záležitost a jejich odpovědnost. V USA navíc vrcholil „nejšílenější rok moderních amerických dějin“, během něhož byli zavražděni aktivista a bojovník za rasovou desegregaci společnosti Martin Luther King a Robert „Bobby“ Kennedy, jenž se ucházel o demokratickou nominaci do prezidentských voleb, mladá generace stále silněji protestovala proti válce ve Vietnamu, ve velkých městech hořela černošská ghetta… Takže nějaké Československo v sovětské sféře vlivu? Nenechte se vysmát…

Ani 1938, ani 1989

Jak vidno, rok 1968, jakkoli se jedná o jedno z největších traumat našich moderních dějin, nebyl ani rokem 1938, ani rokem 1989, byť je s nimi co do významu někdy srovnáván. Ten první se ale stal nejen faktickým vrcholem, nýbrž i předzvěstí konce nešťastné politiky appeasementu a předehrou (jednou z několika) druhé světové války, ten druhý pak jedním ze zlomových okamžiků celého 20. století, kdy se ve střední a jihovýchodní Evropě a brzy i v samotném Sovětském svazu hroutil komunismus; v obou případech tedy šlo o zásadní, světodějné události.

Rok 1968 není ve srovnání s tím ničím víc než tragédií malého středoevropského národa/národů, jenž/jež trpěl/trpěly za svoji geografickou/geopolitickou polohu a za mizérii, naivitu a bezskrupulóznost svých politických vůdců. Nic víc, nic míň. Proto si jej připomínejme, jistě, oběti oněch letních dní i následné odpudivé normalizace za to ve všech ohledech stojí a je třeba vzdát jim úctu. Když ale vidím, kdo všechno a jak se k 21. srpnu 1968 vyslovuje, je mi poněkud smutno a nutí mě to, proti mé vůli, spíš mlčet. Tento text jsem si ale odpustit nedokázal.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.