Putinův muž Nikita Sergejevič Michalkov „unavený sluncem“

Evropské peřeje 47

Putinův muž Nikita Sergejevič Michalkov „unavený sluncem“

Před třiceti lety vznikl v post-sovětském Rusku
nejlepší film o hrůzách stalinismu

Martin Kovář

Když měl před třiceti lety, 21. května 1994, na festivalu ve francouzském Cannes premiéru nejnovější snímek ruského režiséra Nikity Sergejeviče Michalkova (*1945) „Unaveni sluncem“, byla to – nejen ve světě filmu – prvotřídní senzace. Většina diváků i filmových kritiků dospěla ve vzácné shodně k závěru, že vznikl nejlepší film o hrůzách stalinismu, nejen v čase „velkého teroru“ či velkých čistek ze druhé poloviny třicátých let minulého století. Koho by tenkrát napadlo, že o třicet let později bude režisér patřit k věrným ruského diktátora Vladimira Putina a bude figurovat na sankčním seznamu Evropské unie. O čem jeho nejlepší film je a jak se jeho tvůrce změnil ve stoupence nemilosrdného diktátora a strůjce války na Ukrajině?

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 21. května 2024

„Nejnadanější z nejnadanějších“

Nikita Sergejevič Michalkov se narodil krátce po skončení druhé světové (1939–1945) či, chcete-li, Velké vlastenecké války (1941–1945) v Moskvě do aristokratické, a navíc umělecké rodiny – prarodiče byli malíři, děd navíc guvernérem města Jaroslavl, ležícího přibližně dvě stě padesát kilometrů severovýchodně od Moskvy, otec i matka překladatelé a spisovatelé (otec psal s velkým úspěchem pro děti); Michalkovův bratr Andrej Michalkov-Končalovskij je pro změnu známý režisér, který žil několik let v exilu ve Spojených státech amerických a který je znám krom jiného i úzkou spoluprací s jiným ruským režisérským velikánem Andrejem Tarkovským. Proto nebylo divu, že se na uměleckou dráhu dal i Andrejův mladší bratr Nikita Sergejevič.

Již jako chlapec účinkoval Nikita Michalkov v dětském souboru legendárního moskevského divadla MCHAT (Moskevské umělecké akademické divadlo – Moskovskij chudožestvennyj akaděmičeskij těátr), jehož zakladateli byli legendární Konstantin Stanislavskij a Vladimir Němirovič-Dančenko na podzim 1898; později hrál také ve Vachtangovově divadle (podle slavného ruského režiséra arménského původu Jevgenije Vachtangova). Již jako student projevoval Nikita takový talent (herecký, režisérský, když se k režii, prozatím okrajově, dostal), že o něm nezřídka mluvili jako o „nejnadanějším z nejnadanějších“…

Vzhledem k zájmu o film a ke zjevnému talentu vedly Michalkovovy kroky logicky na Gerasimovovu všeruskou státní univerzitu kinematografie v Moskvě (mimochodem, jde o nejstarší filmovou školu na světě, která vznikla na sklonku léta 1919 a na níž vyučoval například legendární režisér Sergej Ejzenštejn). Právě tady dostal mladý Nikita nejlepší možnou školu, jeho učiteli totiž byli Michail Romm a již zmíněný Andrej Tarkovskij. Michalkovovy první a potom stále lepší filmy s jasným režisérským rukopisem si v Sovětském svazu získaly značný respekt i přízeň diváků, svět si jej ale, s nadsázkou řečeno, všiml až po natočení snímku „Oči černé“ (Oči čornyje; 1987) podle povídek Antona Pavloviče Čechova, zejména podle známé „Dámy s psíčkem“, nostalgické, idylické romance z Ruska před první světovou válkou, v níž se v hlavních rolích zaskvěli světová Super Star Marcello Mastroianni a Jelena Safonová, ale i Oleg Tabakov (vzpomínáte si na Moskalykovu „Kukačku v temném lese“?) či švýcarská hvězda Marte Kellerová, kterou jsme jako kluci milovali ve filmech „Maratónec“, „Bobby Deerfield“ či „Fedora“)…

„Unaveni sluncem“

Světový triumf se vším všudy přineslo ale Michalkovovi, již renomovanému mezinárodně známému tvůrci, teprve drama „Unaveni sluncem“ (Utomljonnyje solncem) z roku 1994. Příběh divizního velitele generála Sergeje Kotova, kterého si zahrál sám režisér, pamětníka a hrdiny občanské války, se odehrává v roce 1936, tedy v čase tzv. „velkého teroru“ (nejlepší knihu o něm napsal Angličan Robert Conquest s názvem „Velký teror“, česky v nakladatelství Academia v roce 2012).

Hlavní hrdina, žijící s manželkou Marusjou (Ingeborga Dapkūnaitėová), dcerou Naďou (Naděžda Michalkovová), příbuznými a služebnictvem v rodinném sídle, v němž stále ještě subtilně, ale přece, rezonují ozvěny před-bolševického, carského Ruska, je – ve falešně idylické atmosféře – konfrontován s přítelem a, jak se časem ukáže, také rivalem nejen v lásce, z časů svého mládí Míťou (Oleg Meňšikov), který přijíždí zdánlivě na návštěvu, ve skutečnosti ale jako důstojník NKVD generála Kotova zatknout. Pozvolna gradující rodinné i politické drama, vrcholící Kotovovým zatčením a pokusem Míti o sebevraždu, ukazuje jako žádný jiný snímek nenápadnou i otevřenou hrůzu totalitního režimu, všudypřítomnost násilí a teroru, bezmoc i těch nejvýše postavených, obrátí-li se „velké slunce“, velký vůdce (Vožď) Stalin proti nim.

Na pohled křehký, subtilní Míťa ve skutečnosti představuje obě tváře vrcholného stalinismu – jak tu zdánlivě laskavou, ukazovanou (čas od času, ne příliš často, aby zůstala vzácnou) veřejnosti, tak tu nemilosrdnou, brutální, příznačnou zejména pro druhou polovinu třicátých let (kdy se velké čistky dotkly obrovského množství členů komunistické strany včetně jejích špiček a, hlavně v roce 1938, velení armády). I jen trochu empatického diváka mrazí už při pohledu na Míťovu tvář (dramaticky odlišnou od „starého bolševika“ Kotova, ve skutečnosti, samozřejmě, rovněž bolševického gangstera par excellence, jinak by se ke svému postavení nikdy „nepropracoval“), natož když promluví a když začne jednat… Ve finále se nicméně ukáže, že i on je „nesmírně unavený nikdy nezapadajícím Sluncem, velkým vůdcem“…

Triumf, který přišel, nebyl ani v jelcinovském Rusku, jež se obracelo, seč mohlo, k Západu, zdaleka samozřejmý, zejména první domácí recenze byly velmi opatrné. Smršť ocenění – Velká cena na již zmíněném festivalu v Cannes (nejprestižnější evropská filmová přehlídka; 1994), Oskar za nejlepší neanglicky mluvený / dnes zahraniční film (1995) a další pocty po celém světě ale nakonec vedly k úspěchu i doma, kde se snímek poprvé promítal 2. prosince 1994. Výsledkem bylo udělení Státní ceny Ruské federace (první Michalkov získal již v roce 1993, další v letech 1995 a 1999) a vzestup režiséra a herce mezi domácí „vyvolené“.

Od „Lazebníka sibiřského“ k Vladimiru Putinovi

„Unaveni sluncem“ je bezesporu nejlepší film, jaký Nikita Sergejevič Michalkov v životě natočil. Dvě pokračování – snímky „Unaveni sluncem 2: Exodus“ (2010) a „Unaveni sluncem 3: Citadela“ (2011) – již nebyly, navzdory tomu, že režisér „řemeslo“ zjevně nezapomněl, zdaleka tak působivé jako původní film. Totéž platí i o dalším, mimořádně ambiciózním projektu Nikity Michalkova, snímku s názvem „Lazebník sibiřský“ s Olegem Meňšikovem (Míťa z filmu „unaveni sluncem“) z roku 1998, kde se již, alespoň podle některých opatrných kritiků, nenápadně projevovala režisérova příchylnost ke „světu mocných“ a jeho fascinace jimi, v tomto případě carem Alexandrem III. a jeho dvorem, ruskou generalitou…

A jak to bylo dál? Po událostech označovaných jako „oranžová revoluce“ z přelomu let 2013 a 2014 se Nikita Michalkov opakovaně kriticky vyjadřoval k novému, proevropskému ukrajinskému vedení, až se nakonec dostal na kyjevský seznam nežádoucích osob. Na Michalkovově obdivu vůči ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi nic nezměnila ani ruská anexe Krymu z roku 2014, ani ruská agrese na Ukrajině z února 2022, kterou opakovaně hájí a ospravedlňuje jako „nevyhnutelnou“, což mělo za následek jeho umístění na již zmíněný sankční seznam Evropské unie v roce 2022.

Už zase „unavený sluncem“?

Jak se asi cítí starý muž – připomínám, že Nikita Michalkov je ročník 1945, příští rok mu tedy bude osmdesát let – ohlíží-li se za svým životem, za svými snímky, za svojí fantastickou filmařskou kariérou, během níž demaskoval hrůzy stalinismu a obecně totalitarismu jako málokdo jiný, když zároveň stojí v relativně těsné blízkosti člověka, jehož postavení v zemi není od toho Stalinova zase až tak vzdálené.

Napadne jej někdy, jaký paradox to je? Přemýšlí někdy o tom, že, řečeno s Arthurem Conanem Doylem a Sherlockem Holmesem, „na konci cesty se milenci sejdou“? Připouští si někdy veliký paradox svého života? A necítí se být někdy, už zase, „unavený sluncem“, tentokrát jiným ruským diktátorem, který uvrhl východní Evropu do největšího vojenského střetu od konce druhé světové / Velké vlastenecké války? Anebo je všemu, co jsem uvedl, navzdory, spokojený se svým postavením, se svými cenami, bohatstvím a luxusem, hluboce věřící tomu, že Rusko plní na Ukrajině své historické poslání a mesiáškou roli, o které tak často mluví Vladimír Putin?

Popravdě řečeno nevím a vlastně to ani není důležité. Důležitější je něco jiného, a sice skutečnost, že ani ten největší talent a génius nemusí být za každou cenu slušný, charakterní člověk a že krásno a kumšt nemusejí jít nutně ruku v ruce s morálkou a s vírou ve spravedlnost a v dobro. Ne že by to v případě Nikity Michalkova bylo poprvé, to vůbec ne. V dnešní době je nicméně jeho příběh jedním z těch nejprůkaznějších a, myslím, že nejen pro mě, nejsmutnějších.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.