První velký politik moderní Evropy. Několik poznámek k výročí narození kardinála de Richelieu

Evropské peřeje 63

První velký politik moderní Evropy

(několik poznámek k výročí narození kardinála de Richelieu)

Martin Kovář

V posledních dnech ve Francii všichni skloňují jméno Michela Barniera. Právě tento politik, pravověrný republikán, jenž byl v minulosti pověřen jednání o tzv. brexitu s Velkou Británií, se totiž stal – po dvouměsíčním mocenském vakuu – novým premiérem. Prezident Emmanuel Macron jej jmenoval s vírou, že zajistí standardní chod vlády, včetně přijetí státního rozpočtu na příští rok, a zároveň znemožní likvidaci již schválených reforem, kterou plánovala levice (Nová lidová fronta). Zda sázka na tohoto obratného, zkušeného politika prezidentovi vyjde, se teprve uvidí.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 10. září 2024

Nenápadné výročí ve stínu dnešních dramat

Zatímco Barnier a samozřejmě Macron jsou ve francouzských médiích, tj. v novinách, na televizních obrazovkách, v rozhlase i na sociálních sítích, o kavárnách a restauracích nemluvě, doslova nepřehlédnutelní, a není se co divit – Barnier může prezidenta, který riskoval s vypsáním předčasných voleb, zachránit od potupného závěru kariéry a Francii před ekonomickým i politickým krachem –, jedno nenápadné, a to tím spíš, že nikoli kulaté výročí, zůstalo Francouzi téměř úplně opomenuto – výročí narození Armanda-Jeana du Plessis, budoucí vévody a kardinála de Richelieu (1585–1642), které připadlo na včerejší den, tj. na 9. září.

Ve Francii, a nejen ve Francii, v celé Evropě, přitom není, s nadsázkou řečeno, nikdo, kdo by jej – ze vzdělanějších vrstev, samozřejmě – neznal. Kardinál, politik, první ministr krále Ludvíka Spravedlivého, jak byl nazýván bourbonský panovník Ludvík XIII. (1601–1643), ale též válečník, intelektuál a diplomat, ve všech ohledech jeden z prvních evropských politiků, který rozuměl geopolitice „starého kontinentu“ a který se dokázal povznést nad omezení daná náboženstvím v časech, kdy ještě víra hrála v politice mimořádně důležitou roli a kdy si ještě Francie i střední Evropa dobře pamatovaly zničující náboženské války ze druhé poloviny 16. století.

Kardinála de Richelieu ale znají nejen politikové a intelektuálové. Znají jej všichni, kteří v časech svého dětství a dospívání propadli kouzlu Dumasových „Tří mušketýrů“ – ušlechtilého Athose, vychloubačného Porthose, jemného Aramise a statečného d’Artagnana, kteří v zájmu krále a jeho choti, Anny Rakouské, bojovali proti „zlotřilému kardinálovi“, jenž se svými agenty, hrabětem z Rochefortu a „ďábelskou“ Mylady (či lady Winterovou) sice myslel také na Francii (a na svoji kariéru), ale jehož autor jednoho z nejslavnějších románů všech dob vylíčil, jemně řečeno, ne zcela lichotivými barvami.

Velký Francouz…

Budoucí kardinál Richelieu, syn člena osobní gardy krále Jindřicha IV. Navarrského (1553–1610; francouzským panovníkem 1589–1610), v mládí pomýšlel na vojenskou kariéru po vzoru otce, nakonec ale nastoupil dráhu duchovního. O tom, že měl pro toto „povolání“ vlohy, svědčí, že na církevním žebříčku stoupal velmi rychle a že se už v roce 1607, tedy ve dvaadvaceti letech, se stal biskupem v Luçonu v departementu Vendée. Na velkou církevní kariéru bylo tak říkajíc „zaděláno“.

Pak ale přišly komplikace. Po zavraždění Jindřicha IV. Navarrského v roce 1610, tj. za vlády regenty královny matky Marie Medicejské, zmítaly Francií zmatky, které neustaly ani v době, kdy se mladičký syn „velkého Jindřicha“, Ludvík XIII. (1601–1643; králem v letech 1610/17–1643) chopil v roce 1617 vlády. Richelieu se díky mimořádné obratnosti a po několika nepříjemných peripetiích udržel v králově blízkosti, roku 1622 byl povýšen na kardinála a zároveň byl jmenován členem královské ministerské rady. K postavení prvního ministra mu již chyběl jen krok.

Kardinál, na něhož začal král stále více spoléhat, až se na něm stal fakticky závislým (o míře této závislosti vedou historikové již několik staletí nezřídka vzrušené spory), měl na první místě na mysli posílení centrální, tj. královské moci, a zkrocení odbojné venkovské i dvorské aristokracie a jejích parciálních zájmů. K jeho hlavním cílům patřila též eliminace náboženských, ekonomických a politických ambicí francouzských protestantů hugenotů (kalvinistů svého druhu) a, samozřejmě, i posílení vlastní moci.

Pokud jde vztah kardinála s králem, skutečnost byla přirozeně mnohem složitější, než jak ji dnes lidé vnímají i než jak ji pospal Alexandre Dumas. Ludvík XIII. a jeho první ministr tvořili politický „tandem“, jenž vyhovoval oběma (oba z něj dokázali dokonale těžit) a také, což bylo zvlášť důležité, Francii. Richelieu si byl velmi dobře vědom, že bez krále nic neznamená, není nikým, že stačí jediné Ludvíkovo slovo a jeho zdánlivě neohrozitelná moc by se ocitla v troskách. Proto Ludvíka XIII. vždy ctil jako svého „pána a vládce“ a stylizoval se při jednání s ním do role „poníženého a vděčného služebníka“.

…i velký Evropan

Většina Francouzů to neslyší dodnes úplně ráda, ale zřejmě vůbec největším státnickým počinem kardinála byla jeho evropská politika. Richelieu se dostal jako první ministr k moci v době, kdy byla na „starém kontinentě“ zažehnuta třicetiletá válka (1618–1648), devastující vojenský konflikt, v němž proti sobě stanuli na jedné straně katoličtí (rakouští a španělští) Habsburkové a jejich spojenci a na druhé straně Francouzi, bránící se ze všech sil „habsburskému sevření“ a jejich tlaku a snaze získat v Evropě dominantní postavení.

Francie a svým způsobem i Evropa měly tehdy velké štěstí, že jednou z klíčových osobností protihabsburského tábora byl právě kardinál Richelieu. První francouzský ministr totiž patřil k několika málo státníkům, kteří před sebou neviděli jen zájmy své země (jakkoli myslel primárně na ni), ale celou „evropskou šachovnici“ v její nesmírné složitosti a protichůdnosti. Richelieu uvažoval nejenom v intencích „státních zájmů“; viděl tehdejší „evropský svět“ komplexně a viděl i do budoucna, což odděluje státníka od „obyčejného politika“.

Francouzské „státní zájmy“ (primárně) a „evropské zájmy“ (sekundárně) byly pro kardinála de Richelieu víc než čistě „katolické zájmy“, což bylo na dobu, v níž žil, mimořádné, zvlášť vzpomeneme-li, jaké „dědictví“ zanechaly ve Francii již zmíněné náboženské války z druhé poloviny 16. století. Podpora protestantského Švédska, válčícího od počátku třicátých let proti Habsburkům, a poté přímá účast ve válce proti Vídni a Madridu (od roku 1635) byly základem pro nastolení „rovnováhy sil“, která v Evropě na konci tří válečných desetiletí vznikla. Jedním z hlavních tvůrců „vestfálského mírového uspořádání“ (tzv. Vestfálský mír uzavřený v roce 1648 v Münsteru a Osnabrücku) byl právě Richelieu, třebaže již v té době nebyl mezi živými…

Odkaz „velkého kardinála“

Rovnováha sil, kterou změnila až francouzská dominance v době tzv. „století Ludvíka XIV.“ (1638–1715; králem v letech 1643/61–1715) a posléze britská celosvětová převaha v 18. (a 19.) století, byla intelektuálně i diplomaticky neobyčejně složitým konstruktem a zároveň největším politickým odkazem „velkého kardinála“. Současně byla i počátkem nového trendu, nového způsobu, „jak se začala dělat evropská politika“, jak ve své nejslavnější knize píše bývalý americký státní tajemník (tedy ministr zahraničních věcí), v letošním roce stoletý Henry Kissinger (Diplomacy, 1994; česky Umění diplomacie: Od Richelieua k pádu Berlínské zdi, 1996). Z tohoto důvodu lze kardinála oprávněně nazvat jedním z prvních „velkých Evropanů“.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.