Pročpak hořela Paříž?

Martin Kovář, 4. července 2023

Záběry, které nás vyděsily. Francouzské hlavní město – Paříž, ale i Marseille, Lyon, Bordeaux atd. se během uplynulých nocí ocitly v plamenech. Temný dým, hořící automobily, vyrabované obchody, útoky na civilisty i na dům starosty městečka L’Haÿ-les-Roses u Paříže, jehož žena při něm byla zraněna… Apokalyptické výjevy v zemi, jež dlouho byla a pro mnohé stále je „esencí“ evropského Západu. Desítky tisíc zvlášť povolaných policistů ve speciální výbavě, sedmdesát procent Francouzů souhlasících s nasazením armády a rostoucí hněv většiny středostavovských Francouzů, z nichž mnozí mají pocit, že nenávratně přicházejí o svoji zemi. Co se to ve Francii stalo, respektive děje, jaké to má příčiny a jak dát takhle rozbitou, rozpolcenou společnost do pořádku?

Za prvé

Složitá koloniální minulost

Na počátku „všech běd“, jak by řekl klasik, stojí složitá a velmi nejednoznačná francouzská koloniální minulost. Ponecháme-li stranou „angažmá“ Paříže v jiných kontinentech (Severní Amerika, Latinská Amerika a Asie), jedná se primárně o důsledky její severoafrické kolonizace. Vpád do Alžírska v roce 1830 a, následně a částečně, do dalších zemí Maghrebu, byl totiž začátkem „dlouhého příběhu, který pokračuje i dnes“ a který zdaleka neskončil na počátku šedesátých let minulého století, kdy Francouzi poskytli Alžírsku nezávislost.

Mimochodem, už tenkrát se Francie kvůli rozdílným náhledům na to, za „nechat jít Alžírsko vlastní cestou“, anebo se ho snažit „udržet za každou cenu“, ocitla na pokraji občanské války. Nebýt génia a politické odvahy generála Charlese de Gaullea, který se na vrcholu krize s téměř diktátorskými vrátil po více než deseti letech k moci, nejprve jako premiér a poté jako zakladatel a první prezident tzv. páté republiky, byla by válka Francouzů proti Francouzům zřejmě nevyhnutelná. I za de Gaulleovy vlády k ní ostatně, svým způsobem, došlo. Boj příslušníků Organizace tajné armády (Organisation armée secrète; OAS) proti vládě včetně teroristických útoků a opakovaných pokusů o atentát na prezidenta (četli jste Forsythova „Šakala“, viďte?) vlastně ničím jiným nebyl a de Gaulle, jenž vytrval v čele státu, zachránil Francii ve svém životě už podruhé (poprvé se tak stalo, jak známo, za druhé světové války).

Ze druhé

Migrace, migrace, migrace a co s ní

Od počátku šedesátých let migrace (nejen) ze zemí Maghrebu do Francie nabírala na síle. Zatímco zpočátku byli mezi přistěhovalci v nemalé míře příslušníci tamních elit svého druhu, převážně ti, kteří se jen obtížně smiřovali s „novými poměry“ v Alžírsku (ano, i takoví byli, všem těm, kteří kolonizaci šmahem odsuzují vcelku, aniž by brali v potaz, o jak složité téma se jedná, navzdory), kteří s Francouzi spolupracovali, uměli tudíž dobře francouzsky a byli obecně vzdělaní. Postupně se sociální a vzdělanostní struktura imigrantů měnila a mění se prakticky dodnes, kdy jsou jejich znalost jazyka a ochota přizpůsobit se nové vlasti krajně limitované, pokud vůbec nějaké. Ještě horší je, že se většina potomků přistěhovalců ve třetí a čtvrté generaci o integraci do většinové francouzské společnosti ani nesnaží.

Francouzská vláda navíc integraci imigrantů, popravdě řečeno, dlouhodobě nezvládala a nezvládá. Přinejmenším od počátku vlády prvního socialistického prezidenta páté republiky Françoise Mitterranda (1981–1995) zvolila, fakticky vzato, cestu uplácení imigrantů a jejich rodin prostřednictvím velkoryse nastaveného státu v naději, že si tak „koupí“ jejich loajalitu a pro sebe a pro většinovou populaci „klid na práci“ i na poklidný život, to vše společně se v zásadě neúspěšnou snahou imigraci nějakým způsobem omezit (například prostřednictvím tzv. Pasquova zákona z roku 1993 [podle ministra vnitra Charlese Pasquaa]). Důsledky její mizerné práce, ano, nebojím se to tak nazvat, nesčetných „reforem“, které rušily předchozí „reformy“, jsme viděli v minulých dnech.

Zejména mladí lidé, často teenageři severoafrického původu z předměstí velkých francouzských měst (byť, znovu to opakuji, nejen oni), mají, do jisté míry oprávněně, neodbytný pocit, že jsou v zemi občany druhé kategorie, že pro ně vlády (kromě výše zmíněného Welfare) nic nedělají, že jim na nich nezáleží, že nemají žádnou budoucnost. Právě z toho plyne jejich frustrace, která jako rakovina rozežírá jejich životy. Jejich vzpoura není primárně náboženskou revoltou (v tomto slova smyslu se huntingtonovský „střet civilizací“ nekoná), ani, nutně, vzporou proti chudobě (jakkoli jsou, nahlíženi i našima očima, chudí), ale vzpourou identitární. Tímto konstatováním ani v nejmenším neomlouvám, chraň bůh, jejich řádění z uplynulých dnů, jenom se snažím vysvětlit, kde se ona nesmiřitelná, strašivá zášť k „nové vlasti“, jež pro ně ve skutečnosti žádnou „vlastí“ není, bere.

Za třetí

Důsledky

Jaké jsou důsledky toho všeho? O nekonečné frustraci a z ní plynoucí nenávisti zejména mladých přistěhovalců či potomků, často fakticky ještě dětí (kluků a dívek mladších osmnácti let) z rodin přistěhovalců, formálně již často Francouzů, již byla řeč. To je však jenom jeden z řady neblahých důsledků.

Dalším důsledkem je skutečnost, že Francie, hlavně předměstí velkých center, přestala být už dávno bezpečná. Jako jedni z prvních to se svým neomylným instinktem vycítili francouzští Židé, kteří v posledních letech právě z tohoto důvodu začali Francii opouštět. Jednotlivé vlády, ať už pravicové či levicové, to sice, jak jinak, zaznamenaly, kromě řady ujištění o tom, že se postarají o jejich bezpečnost, pro ně ale, upřímně řečeno, mnoho neudělaly.

Stejně vážná, možná vůbec nejvážnější je skutečnost, že pozvolna narůstá hněv Francouzů, středostavovských občanů, jež jsem zmiňoval již v perexu, oné de gaulleovské „tiché většiny“, kteří se cítí vládnou/vládami zrazeni. Když prezidentský kandidát, novinář, komentátor a nyní už i politik Éric Zemmour mluvil před volbami v roce 2022 v emocionálním prohlášení o tom, že „Francouzi ztrácejí svoji zemi“, dostal sice nakonec „jenom“ něco málo přes sedm procent hlasů, pro politického nováčka to ale navzdory (v jednu dobu) mnohem vyšším prevencím neúspěch nebyl a podle některých komentátorů hraje čas právě pro něj.

Představa, že hněv oné de gaulleovské „tiché většiny“, jednou, vyprovokován nějakým incidentem, vybuchne naplno, mě, abych se přiznal, děsí úplně stejně, ne-li více než frustrace a rozhořčení mladých imigrantů a potomků imigrantů z předměstí velkých měst. Je tomu tak především proto, že by to mohlo otevřít k politické moci cestu silám, které si v Elysejském paláci nepřeje vidět, věřím, na výjimky nikdo z nás.

Francie na rozcestí

Francie se zkrátka ocitla na rozcestí a je na jejích politických reprezentantech, jakým směrem ji povedou. Pokud nenajdou dost odvahy problémy, jež jsem se snažil ve stručnosti popsat, rychle a efektivně řešit, bude zle. Odpověď na otázku „jak“ s dovolením nemám. Na to neznám Francii příliš dobře, všechna ta důležitá čísla, statistiky, ani analýzy atd., a navíc nejsem francouzský politik. Jedno vím ale jistě. Nepřihořívá. Hoří.

Pod čarou

Pokud byste si chtěli, milí čtenáři, na dané tma něco přečíst, nebo si pustit nějaký film, dovolím si doporučit alespoň něco málo. Za prvé je to, pokud jej ještě náhodou neznáte, román proslulého spisovatele Michela Houellebecqa „Podvolení“ (Soumission; 2015), jenž vzbudil ve Francii veliký rozruch, od naprostého nadšení po totální zavržení. Mimo jiné, podobně se mu vedlo i u nás doma, a to hned z řady důvodů. Levice ho vesměs odmítala kvůli údajné nenávisti vůči muslimům (což je absurdní tak absurdní, že nestojí za řeč), mnohé příslušníky akademických kruhů pak Houellebecq „strašně zklamal“, ve skutečnosti proto, že výtečně, se sobě vlastní ironií, popsal bizarnost akademického prostředí, zejména v humanitních vědách.

Kromě Houellebecqa bych rád upozornil ještě na útlou knížečku na sobě víceméně nezávislých povídek Mariana Kechlibara „Krvavé levandule“ (2019). Autor není žádný Hemingway (což nemyslím nijak zle, Hemingwayů je totiž v literatuře mnohem méně než pověstného šafránu), jeho temná vize jižní Francie v časech, kdy radikální muslimové povstali proti ústřední vládě v Paříži, je ale velmi působivá. Nedávné scény (nejen) z francouzského jihu, jakkoli vláda nakonec všechno relativně zvládla, navíc ukázaly, že může být naplněna dříve, než bychom řekli.

Pokud jde o filmy, jestliže jsem výše psal, že se obávám vzepětí de gaulleovské „tiché většiny“, nemohl jsem si nevzpomenout na starý film Yvese Boisseta „Pan Dupont“ (Dupont-Lajoie) z roku 1975. Pusťte si ho a uvidíte, o čem mluvím. Jako pomyslného průvodce po dějinách moderní Francie pak doporučuji fascinující snímek Ettoreho Scoly „Tančírna“ (Le Bal) z roku 1983; v jedné z jeho epizod je „alžírské“ či „přistěhovalecké“ téma „vystřiženo“ naprosto pregnantně.

A teď už přeji hezký den a těším se „na počtenou“ zase příští týden.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.