Proč je pro Evropu důležité držet si Rusko na distanc

Evropské peřeje 34

Rusko a/versus Evropa

Proč je pro Evropu důležité držet si Rusko na distanc

Martin Kovář

Ne, nebudu psát primárně o putinovském Rusku, ani o ruské agresi na Ukrajině, i když mě k tomu mnozí vyzýváte; především proto, že vnitropolitické dění v Rusku a tamní politické reálie neznám dost dobře, o válce na Ukrajině platí totéž. Od toho tu jsou tu jiní, třeba kamarádi Karel Svoboda nebo Matyáš Zrno, jenž strávil osobně hodně času na ukrajinsko-ruské frontě, a další. O čem si ale psát troufnu, a co je navíc v současné době navýsost aktuální, je vztah mezi Evropou a Ruskem. Potýkání Evropy a Ruska, které je i není její součástí (Rusko je specifická euro-asijská mocnost, „rozkročená“ do obou kontinentů), totiž trvá již staletí a vztah mezi oběma „entitami“ je velmi složitý.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 20. února 2024

Něco málo starší historie

Ponechám-li stranou staré časy, kolonizaci dnes již ruského asijského prostoru a střety Ruska s Osmanskou říši, které trvaly – v novověku – od druhé poloviny 18. prakticky až do konce 19. století, dal Evropanům, tak jak Evropu chápu dnes, tj. v jejím nejen geografickém (tj. od Pyrenejského poloostrova, kanálu La Manche a Skandinávie a od západního Středomoří přes Řecko a Balkán až po Polsko a pobaltské země), ale i sociokulturním slova smyslu, o Rusku poprvé reálně mocensko-politicky vědět až Petr I. na přelomu 17. a 18. století (přičemž platí, že samozřejmě vím o obchodních stycích Anglie, Hanzy a skandinávských států s Ruskem ve starších časech atd.).

V 18. století už měla Evropa o Rusku mnohem jasnější povědomí (severní válka se Švédskem v letech 1700–1721, založení Petrohradu, války carevny Kateřiny II. na dnešní Ukrajině a s Turky, sedmiletá válka v letech 1756–1763, ovládnutí části postupně rozdělovaného Polska mezi Prusko, Rakousko a Rusko, připojení Finska v roce 1809…). Vítězství nad napoleonskou Francií pak přivedlo Rusy na jaře 1814 až do Paříže a potvrdilo postavení Ruska jako evropské velmoci. V 19. století pokračoval jednak tlak Ruska na Balkán na úkor Osmanské říše (Petrohradu šlo mimo jiné o ovládnutí strategicky důležitých Úžin, Bosporu a Dardanel), jenž ovšem vyvrcholil ruskou porážkou v Krymské válce v letech 1853–1856, jednak pokus Ruska natlačit se a udržet se v jihoevropském prostoru (Bulharsko, Moldavsko, Valašsko), který ale skončil krachem po tzv. velké východní krizi na tzv. Berlínském kongresu v roce 1878, a v Polsku (potlačení povstání z let 1863–1864).

První světová válka, pokus o dobytí Polska a „vývoz revoluce“

Podpora Srbska v jeho střetu s Rakousko-Uherskem v létě 1914 a spojenectví s Francií a Velkou Británií přivedlo Rusko do Velké (první světové) války, jež vedla navzdory statečnosti jeho vojáků k totálnímu krachu carského režimu (únor 1917) a posléze k bolševickému převratu (listopad 1917) a k velké ztrátě území (brestlitevský mír z března 1918). Následná občanská válka bolševickou vládu sice oslabovala, současně ale během ní došlo k několika pokusům o „vývoz revoluce“ (tzv. polská válka, o níž podal, mimo jiné, zdrcující svědectví Isaac Babel v knížce Deník 1920, která vyšla i česky [Torst 1993], tzv. maďarská a slovenská republika rad, bavorská republika rad, povstání námořníků v Kielu atd., o situaci v Itálii, kde se radikalizace levice stala jedním ze „spouštěčů“ fašismu, nemluvě), v důsledku čehož se sovětské Rusko a od konce dvacátých let Sovětský svaz staly pro střední a západní Evropu vážnou hrozbou.

Meziválečná léta a druhá světová válka

Mezi dvěma světovými válkami se na situaci nic dlouho příliš neměnilo. Teprve v polovině třicátých let, tváří v tvář nástupu nacismu v Německu, změnil Stalin taktiku a vyzval evropské komunisty k podpoře tzv. lidové fronty (jež se prosadila například ve Francii v podobě Blumovy vlády). Na počátku druhé světové války sice gangsteři z Moskvy a z Berlína uzavřeli odporný vzájemně výhodný pakt Molotov-Ribbentrop, mimo jiné o rozdělení sfér vlivu ve střední Evropě (včetně Polska), na sklonku jara 1941 ale tato dohoda skončila Hitlerovým útokem na Sovětský svaz. Zároveň začala, z pohledu Moskvy, velká vlastenecká válka, boj o budoucnost země a o holý život.

Západ, vedený britským premiérem Winstonem Churchillem, v tu chvíli neměl na vybranou. Bylo to totiž nacistické Německo a jeho spojenci, kteří pro něj znamenali bezprostřední hrozbu. Churchill to ostatně řekl jasně, parafrázuji: Teď, v tuto konkrétní chvíli, musíme proti nacistům pomoci Rusku (Sovětskému svazu – M. K.); a kdyby Hitler napadl peklo, přinejmenším bych se pokusil říct něco pěkného o ďáblovi… Toto rozhodnutí bylo v danou chvíli jediné správné, stejně se koneckonců zachoval i prezident Franklin Delano Roosevelt stojící v čele Spojených států amerických. Spojenci, jakkoli nesourodí, nakonec dovedli válku v roce 1945 do vítězného konce, jejich představy o dalším vývoji, o další budoucnosti světa se ale logicky výrazně lišily, což vedlo ke vzniku další, tentokrát tzv. studené války.

„Triumf a tragédie“

Viděno očima Západu, konkrétně již zmíněného Winstona Churchilla, byl rok 1945 „triumfem i tragédií“ (právě tak se jmenuje poslední část jeho šestidílných válečných pamětí): porážka nacistického Německa, fašistické Itálie a šintoistického Japonska byla, bohužel, doprovázena vzestupem moci komunistického Sovětského svazu a jeho postupem do střední a jihovýchodní Evropy a, v důsledku toho, vytvořením tzv. sovětského/východního bloku, jehož součástí se stalo i Československo.

Nezapomínejme na to, prosím. Vítězství nad německým nacismem bylo pro Josifa Vissarionoviče Stalina a pro Sovětský svaz v první řadě, opakuji, v první řadě možností či příležitostí k zahraničněpolitické expanzi a k rozšíření jeho sféry vlivu, jeho „vnějšího impéria“, k vytvoření „bezpečnostního kordónu“ (Cordon Sanitaire), jenž měl v případě střetu ze Západem zachytit první fázi útoku a jehož armády a obyvatelstvo měly být obětovány. Fakt, že si rudoarmějci v očích části obyvatel těchto zemí, znovu včetně Československa, získali i pověst osvoboditelů (jimiž dokonce v jistém smyslu byli), byl „příjemným bonusem“, který bylo možno skvěle propagandisticky využít.

Studená válka

V prvních poválečných letech se zdálo, že sovětský agresivní postup směrem na západ nemůže skončit jinak než další světovou válkou. Americký jaderný monopol (trvající do roku 1949), vznik Severoatlantické aliance (NATO; 1949) a z toho vyplývající ochota Spojených států amerických poskytnout západní Evropě, zemím na západ o „železné opony“, ochranu pod tzv. „jaderným deštníkem“, nemluvě o bolestivé porážce v první berlínské krizi (1948–1949), ale Moskvě ukázaly, že jejich „Go West“ má své limity. Korejská válka (1950–1953), Karibská (kubánská raketová) krize (1962) a Vietnamská válka (1964/65–1973/75), abych vybral alespoň tři příklady, odhodlání Západu držet Trumanovu doktrínu „zadržování komunismu“ a Eisenhowerovu doktrínu „zatlačování komunismu“ potvrdily, jakkoli poslední z nich neskončila pro USA nijak slavně.

Nepříliš efektivní byla i tzv. politika détente (politika ne-konfrontace, jednání s Moskvou a usmiřování Moskvy), kterou prosazovali prezidenti Richard Nixon a Gerald Ford (a jejich státní tajemník Henry Kissinger) i, navzdory tvrdší rétorice, James Carter. Moskva byla takříkajíc „na koni“, což potvrzovaly tristní výsledky tzv. Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z Helsinek v roce 1975 i vývoj v mnoha zemích tzv. třetího světa, jenž se stal „zástupným bojištěm“ dvou supervelmocí a jejich spojenců a v němž si Západ nevedl až na výjimky příliš dobře.

Ronald Reagan a/versus „říše zla“

Situace se změnila teprve s příchodem Ronalda Reagana do Bílého domu v roce 1981. Nový americký prezident jednak Sovětský svaz, mající na svědomí milióny mrtvých vlastních občanů i, nepřímo, nesčetně obětí v zemích výše zmíněného východního bloku, správně a naprosto přesně pojmenoval jako „říši zla“ (Empire of Evil), jednak nastoupil politiku konfrontace, která posléze přiměla sovětského vůdce Michaila Sergejeviče Gorbačova k jednání o snížení různých typů (včetně jaderných) zbraní. Ekonomicky, demograficky, ekologicky i ideologicky kolabující sovětský systém, který nemohl v konfrontaci se Západem (navzdory všem jeho chybám a problémům) uspět, se na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století zhroutil. „Útěk od praporů“, jak tento kolaps skvěle nazval a zanalyzoval český historik Karel Durman, tak znamenal, že studená válka skončila drtivým, bezprecedentním vítězstvím demokratického Západu a zhroucením státu, který měl sice obrovské, světovládné ambice, ale kterým svým občanům a „poddaným“ v dalších zemích nejenže nedokázal zajistit životní úroveň srovnatelnou se Západem, ale navíc je soustavně terorizoval prostředním bezpečnostních složek, takže jej většina jeho obyvatel nenáviděla na smrt.

Jelcinovské intermezzo

Po pádu SSSR a po vzniku tzv. nástupnických států stanul v čele Ruské federace bývalý komunista Boris Jelcin, jenž se pokusil o transformaci Ruska v demokratickou zemi „západního typu“. Jeho snaha, podporovaná ze všech sil západními ekonomy a politiky v čele s USA, ale v zásadě nebyla a nejspíš ani nemohla být úspěšná. Postsovětské Rusko nebylo na změny, o něž usiloval Jelcin a které si přáli západní politikové, připravené a nejspíš na ně nikdy připravené nebude. V zemi prakticky neexistuje žádná tradice demokratické politiky ani občanské společnosti a dokonce (až na nepočetnou, tenkou vrstvu, nerad bych na ni zapomněl, jakkoli je příliš slabá) ani svobodní, sebevědomí občané, jak je známe ze západní a zčásti i ze střední postkomunistické Evropy. Za to, že Jelcin umožnil vstup bývalých zemí východního bloku včetně České republiky do NATO, mu ale musíme být do smrti vděční; podobně pro nás příznivá konstelace v mezinárodních vztazích už se od té doby nikdy neopakovala.

Putin, aneb návrat zlého snu

S koncem tisíciletí a s nástupem Vladimira Putina do úřadu ruského prezidenta začal pozvolný, zprvu nepříliš nápadný návrat Ruska k despotickému státnímu zřízení, zpočátku nepřesně označovanému jako tzv. „řízená demokracie“. Dnes už o demokracii jakéhokoli typu nemůže být řeč; debaty na téma, zda a nakolik současný ruský režim inklinuje přímo k fašismu, nechávám na povolanějších. V každém případě ale platí, že za Michaila Gorbačova, za Borise Jelcina a v prvních putinovských letech složitě budovaná důvěra Západu v Rusko je ta tam. Logicky, prakticky neustálá expanze (Čečensko, Gruzie, Krym a dnes celá Ukrajina) a soustavné hrozby pobaltským zemím, Finsku a zemím střední Evropy činí Rusko nejen pro tyto státy „nebezpečím/nepřítelem číslo jedna“, jemuž je třeba čelit.

Pokud se snad někdo domnívá, že Vladimir Putin či Rusko obecně netouží po expanzi na západ od ukrajinských hranic, je zoufale naivní. Jinou věcí je, zda jsou tyto plány a sny Moskvy reálné, osobně soudím, že v dohledné době nikoli. To ale ani v náznaku neznamená, že pro nás Rusko není nebezpečné. Je, a to akutně, bezprostředně a permanentně. Nezapomínejme na rok 1956 a na Maďarsko, na rok 1968 a Československo, na plánovanou, byť neuskutečněnou invazi do Polska v roce 1980… To nejsou prázdné řeči, ale reálné činy, stejně jako je reálná ruská hrozba dnes.

„Říše zla“ hrozí i dnes

Odpověď na otázku, jak nebezpečné dnešní Rusko je, jsem už zčásti vyslovil, tak snad už jenom jednu poznámku. Zatímco v časech „rozvinutého socialismu“, tj. za vlády Leonida Iljiče Brežněva, v „kolektivistických“ šedesátých a sedmdesátých letech (1964–1982), byl SSSR ve většině ohledů územně i mocensky saturován, a navíc, zejména díky vnějším vlivům (ropné šoky) i ekonomicky soběstačný tak jako „starý, nažraný, a tudíž ospalý medvěd“, s omluvou za to zjednodušující, avšak v zásadě odpovídající přirovnání, dnešní ruský medvěd je ve srovnání s tím prvním hladový, rozdrážděný a vzteklý, což jej činí, i když je objektivně slabší, mnohem nebezpečnějším. Tak pozor na něj. Jakékoli podcenění by se nám coby Západu i nám v Česku mohlo šeredně vymstít.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.