Proč je „americké“ 11. září 2001 důležité i pro nás aneb Sedm poznámek ke vztahům mezi USA a Evropou

Evropské peřeje 12

Proč je „americké“ 11. září 2001 důležité i pro nás

aneb

Sedm poznámek ke vztahům mezi USA a Evropou

Martin Kovář, 12. září 2023

Včera, 11. září 2023, jsme si připomněli již dvaadvacáté výročí útoků teroristické organizace al-Káida na newyorská Dvojčata a na Pentagon u Washingtonu D.C., jež jasně definovaly konec jedné a začátek nové éry. Vidím to stále před očima, jako by to bylo včera. Náraz prvního a potom i druhého letadla do ikonických budov Světového obchodního centra (World Trade Center) v New Yorku, výše zmíněných Dvojčat, která dotvářela jeho „skajlajnu“ od sedmdesátých let minulého století, stejně jako hořící ministerstvo obrany v těsné blízkosti metropole, do něhož narazilo třetí letadlo, a pád čtvrtého letounu, mířícího zřejmě na Bílý dům nebo na Kapitol, v Pensylvánii…

Pište na

autori@datarun.cz

Makovar@atlas.cz

Den, na který nejde zapomenout…

A potom trosky budov, kouř, nářek zraněných a spousta mrtvých, víc než při japonském útoku na tichomořskou základnu Pearl Harbor v prosinci 1941, který přivedl USA do druhé světové války. K 11. září 2001 ale patří neoddělitelně i radostný ryk a divoké, nadšené křepčení lidí takřka ve všech muslimských zemích, jež jsme mohli vidět především v záběrech televizní stanice Al-Džazíra, stejně jako jednoznačná podpora, kterou Washingtonu vyslovili nejen britský premiér Tony Blair a poté i další západní spojenci, ale i ruský prezident Vladimir Putin. Ano, taková doba to tehdy byla…

…a americká „válka proti mezinárodnímu terorismu“

Zapomenout se nedá ani projev prezidenta George Bushe mladšího (v úřadu v letech 2001–2009), jenž znamenal začátek nového kurzu v americké zahraniční politice. Zatímco ještě na počátku roku 2001 Bush intervencionismus odmítal, již 20. září 2001 použil poprvé termín „válka proti mezinárodnímu terorismu“ (War on International Terror) a na počátku října téhož roku Američané zahájili invazi do Afghánistánu. Od roku 2003 pak vedly USA válku i proti iráckému diktátorovi Saddámu Husajnovi, jehož podezřívali z vlastnictví zbraní hromadného ničení (které se ale v zemi nikdy nenašly). Také tato válka přinášela nejednoznačné výsledky. Na jedné straně se podařilo eliminovat nebezpečí teroristických útoků na území USA, na druhé straně byl její úspěšný konec v nedohlednu, nemluvě o tom, že postupně korodovala spojenecká aliance v tažení proti „ose zla“ (Axis of Evil), do níž Bush v lednu 2002 zařadil Irák, Írán a Severní Koreu a později i další státy.

Za vlády demokrata Baracka Obamy (v úřadu v letech 2009–2017) válka pokračovala, výsledky byly ale stále problematické. Strůjce „11. září“ a „mozek“ teroristů z al-Káidy Usáma bin Ládin byl na počátku května 2011 dopaden, zastřelen a vzápětí pohřben ve vodách Arabského moře a „jeho“ al-Káida byla téměř úplně paralyzována, reakce Washingtonu na propuknutí tzv. „arabského jara“ (Arab Spring; 2010/11–2013) a jeho další průběh ale výrazně přispěla k destabilizaci severní Afriky a Blízkého a Středního východu a, ve svých důsledcích, též k posílení tamních (staro)nových velkých hráčů včetně erdoğanovského Turecka, což bylo – z jeho úhlu pohledu – všechno jenom ne žádoucí. Katastrofálním útěkem z Afghánistánu v létě 2021, za nějž byla mimo jakoukoli diskusi odpovědná výhradně Bidenova vláda (jakkoli o něm mluvili už Barack Obama a Donald Trump; v úřadu v letech 2017–2021), se tak příběh, který začal 11. září 2001, smutně uzavřel.

Hlavní cíl „války proti mezinárodnímu terorismu“ Američané splnili – jejich země se útoků ze strany teroristů asi opravdu nemusí reálně obávat a nějaký čas to zřejmě vydrží. Jinak ovšem za celým dvacetiletím zůstávají veliké rozpaky. Bidenův tragický „epilog“ je totiž nejen završením nezpochybnitelných úspěchů, ale i – jak dnes vidíme především – vážných chyb, kterých se Washington na Středním východě dopustil. Zatímco prvotní rozhodnutí George Bushe mladšího udeřit na teroristy plnou silou bylo jasně správné (už jenom proto, že ukázal členům al-Kaidy, Talibánu a dalším, že USA a Západ zdaleka nejsou tak zhýčkaní, zbabělí a neschopní rázné akce, jak se domnívali), pokus vytvořit zde alespoň základy proto-demokratického státu „západního typu“ ale skončil nezdarem. Potupný útěk ze země v srpnu 2021 znamenal vůbec největší ponížení USA od konce vietnamské války z poloviny sedmdesátých let minulého století i, bohužel, jasný vzkaz všem, kteří se s nimi chtějí v budoucnu tak či onak utkat, že budou-li dostatečně vytrvalí, nepoddajní a budou-li ochotni snést dílčí porážky a podstoupit těžké ztráty, mají naději na úspěch. Toto konstatování je velmi smutné, ale, bohužel, pravdivé.

A co na to všechno my, Evropané?

Bushova, Obamova, Trumpova a Bidenova „válka proti mezinárodnímu terorismu“ se, ať se nám to líbí či nikoli, od samého počátku, opakuji, od samého počátku týkala také Evropy včetně nás. Na otázku, proč tomu tak bylo, je jednoznačná odpověď, stejně jako na další otázky s tím spojené, například na tu, zda podpora USA v této věci ze strany Evropy byla na místě. Pojďme si to ale říct všechno pěkně popořádku.

• Za prvé, al-Káida sice útočila primárně na „Velkého satana“, tj. na USA, jak jim říkají v Íránu, v zásadě ale nedělala mezi „Amerikou“ a „zkaženým, dekadentním a nepřátelským evropským Západem“, jak ukázaly následující útoky ve Velké Británii z léta 2005, žádný dramatický rozdíl; byl to prostě útok na Západ jako celek.

• Za druhé, 11. září 2001 se jednalo nejen o politický útok na první světovou velmoc, ale také na hodnoty, které prosazuje, instituce, jež hájí a životní styl, který jí je vlastní. Byl to civilizační útok, civilizační střet se vším všudy, útok proti světu, který je „americký“, stejně jako ten náš, nic si nenalhávejme.

• Za třetí, evropský Západ vděčil Spojeným státům americkým od časů druhé světové války i z časů po jejím skončení za tak mnoho, že podpořit je ve střetu s „mezinárodním terorismem“ bylo to nejmenší, co mohl „recipročně“ udělat; pro země na východ od železné opony platilo od roku 1990 totéž.

• Za čtvrté, pokud by Evropa Spojené státy nepodpořila, nejen že se nevyhnula hrozbě teroristických útoků ze strany radikálních islamistických organizací i fanatických jednotlivců, ale navíc by si trestuhodně odcizila svého největšího spojence, bez ohledu na všechny složitosti ve vzájemných vztazích.

• Za páté, současné Spojené státy jsou, navzdory tomu, že v jejich čele v současné době stojí zřejmě poslední „sentimentální trans-atlantista“ Joe Biden, dlouhodobě na rozpacích či na křižovatce, pokud jde o jejich další angažmá v Evropě. Ruská agrese na Ukrajině rozhodnutí Washingtonu v této věci zjevně pozdržela, ale právě že pouze pozdržela. Jakýkoli náznak ze strany Evropy, že nebere hrozby, směřující na USA, dostatečně vážně, by se jí mohly, jak jsem již naznačil, rychle vymstít.

• Za šesté, dokonce i kdy USA z Evropy tak či onak odešly a význam NATO poklesl, bylo by Evropu výhodné držet alespoň „zbytky“ amerického angažmá zde, než se podaří ustavit takovou vojenskou sílu, která by mohla tu americkou alespoň zčásti nahradit, je-li něco takového vůbec možné (evropští politikové o tom sice mluví od počátku padesátých let minulého století, výsledek se ale limitně blíží nule).

• Za sedmé, a teď mluvím výhradně o České republice: je-li v dnešním rozhádaném, nebezpečném světě s téměř nepredikovatelným vývojem vůbec kdo schopen garantovat nám jistou míru bezpečí a života, jenž z toho plyne, pak jsou to výhradně Spojené státy americké a NATO, nikdo jiný; všechno ostatní jsou buď naivní řeči nebo záměrně lživé žvásty. Jen aby bylo jasno.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.